Melancholic Paradise Tour #2 - Lipsko

...a po výletě do Berlína navázalo Lipsko. Rozdíl byl akorát v tom, že holčičky, se kterými jsem navštívila koncert předtím, dorazily až v den koncertu. Kdežto s Mbarath a Melli jsme dorazily den předem, abychom se stihly ubytovat, rozkoukat se a užít si i něco z Lipska. To jsme ovšem netušily, jak moc si budeme přát z něj rychle odjet.

Začalo to celé nevinně. Poprvé jsme zvolily na cestu jinou společnost a nebyly až tak zklamané. Po mých zkušenostech, s neustálým zpožděním a celkově nespolehlivostí, to předčilo mé očekávání. Do Lipska jsme dorazily na čas, krásně našly ubytování, měly pěkné počasí, všechno se tvářilo ideálně. Začalo to ovšem první večeří, kdy jsme (kvůli mně) hledaly místo, kde by podávali chřest. A po neúspěchu zasedly v jedné nejbližší restauraci, kde bylo vše hrozně mastné a ještě ke všemu strašidelné, včetně obsluhy. Na zpáteční cestě jsme se rozhodly zajet si zjistit, jak daleko od místa činu, tedy haly, se skutečně nacházíme. Chtěly jsme dojet, ale když jsme zjistily, že je to od hotelu asi dvacet minut, volba byla jasná!
Já jsem samozřejmě hrozně temperamentní s orientačním smyslem v mínusových číslech, a někdy mi pusa funguje dříve než mozek, takže jsem halu viděla za každou zatáčkou, protože si přesně pamatuju kde stála a jak vypadalo okolí, no ne?! :D Ale to bych nebyla já...

---

Druhý den jsme ale díky mým vpomínkám na Lipsko nalezy docela vše, co jsem holkám ukázat chtěla, a pak samozřejmě místo nejlepší památky v Lipsku vyhrál Primark. Ten tam pravda tehdy nebyl. Pak následoval už jen výborný oběd, dojezd zbytku naší party do Lipska, odpočinek a přípravy na hotelu, a cesta za tím cirkusem. Ani díky zkušenostem a stížnostem Treehouse Ticketing nezměnil v Lipsku (a nejen tam) taktiku na organizaci VIP balíčků. Takže díky zkušenosti z předloňska, kdy jsme se ani tentokrát prostě nedokázaly s Melli a Mbarath dostat dopředu řady, aby nám dali náramky, jsme si půl hodiny po checkinu zavolaly sekuriťáka, ať nám obstará někoho, kdo nám může udělat check-in na Post Chill balíček. Pustili nás dovnitř, ještě s dalšími zapomenutými fanoušky, a až poté se přišoural Thorsten, který si neodpustil poznámku, proč jdeme sakra pozdě! I když se usmíval, už to mělo být znamením, že se v tomto duchu potáhne celý večer. Protože, jako holky v Berlíně, jsme nechtěly před koncertem být zavřené v hale, šly jsme se ještě válet do chatky v protějším autokempu. Díky pivu a válení jsme ale zmeškaly nejpíš první song od předkapely, což mne vzhledem k Mbarath mrzelo nejvíc, protože ta je narozdíl od nás viděla během tohoto turné poprvé a naposled.

Užily jsme si ale i ten zbyteček skvělé show a odpočet před koncertem pak trávily na vzduchu a opět s pivem. Show jako takovou jsem již popsala ze zkušenosti z Berlína, a ani v Lipsku se na ní nic nezměnilo. Prostě se jim to letos moc nepovedlo.

Pak nás ale čekalo překvápko. Při shromažďování lidí na pokoncertní balíček jsme se dozvěděly, že máme oddych jen patnáct minut (a vzhledem k tomu, že to bylo řečeno německy a ne všichni německy rozumí, Melli si myslela, že se s kapeou sejdeme až za/ve čtyři hodiny :D - takže už tady byl projeven ignor pro jinak hovořící fanoušky). Díky tomu prozření si ale chudák nestihla odskočit a během chystání na otázky s klukama jí již nechtěli pustit - protože mi přijde, že sekuriťáci a Treehouse Ticketing asi nechápe lidské potřeby, oni jsou asi roboti bez emocí a potřeb. Usadily jsme se, někdo tedy v křeči, a během toho, co nám Thorsten dával instrukce, co se během otázek smí a nesmí, jsem se směle zeptala, zda budou mít kluci mikrofon, neboť to bylo na balkóně v hale, naproti pódiu, kde se uklízelo za hrozného hluku, a neslyšeli jsme vůbec nic. Bylo mi sděleno, že budou brzy hotoví a hluk nebude. Byl. I přes okřiknutí Georgem, trval po celou dobu otázek a odpovědí, takže jsme se s holkama bavily svým stylem a ty čtyři lidi na židličkách před námi, kteří jen otevírali pusu a nebylo slyšet co říkají, jsme statečně ignorovaly. Snad naštěstí trval tento stav maximálně čtvrt hodiny (a to snad ještě přeháním!), a pak nás přesunuli do řady na focení. Opět nebylo možné dojít si na záchod, protože dámské blokovala kapela (možná doslova!). Takže je Melli, opět doslova, přečůrala a prostě si zašla na pány, jakmile sekuriťák nedával pozor, že mu vybíhá z houfu, který tak pracně seskupil do stádečka!

Připravte si mobily s nastavenou přední kamerou, znělo heslo. Já ale mobil nechala v batohu, který jsme na začátku odevzdávaly, a které nyní, samozřejmě, momentálně okupovala kapela. Takže jsem prostě přes všechny protesty vyběhla k batohu (jako sorry, kdo řekl dopředu sbalte si vše potřebné s sebou, pak už možnost nebude?!). Byly jsme spocené, otrávené a tak trochu už dávno zklamané, že jsme dosud z balíčku neměly vůbec nic. Nadšení z nás čišelo!

Každá jsme měla nárok na jednu profesionální fotku a na jedno selfie. Náš plán zněl, mít profesionální fotku s kapelou, kde budeme všechny tři! S tím jsem šla i za Thorstenem, který to vše pochopil tak, jak jsme to chápaly i my - já obětuji samostatnou profesionální fotku s kapelou, vyfotíme se všechny tři, zbylé dvě půjdou na stranu, já si s nimi dám selfie, a po mne se holky začnou fotit samostatně postupně (nebo potupně?). Protože jsme ale od holek již z Berlína věděly, že je tento postup komplikovaný někomu vysvětlit, a viděly, že Thorsten se nemá k tomu sdělit někomu náš plán, došly jsme až téměř před kapelu, kde byla Nataša. Oznamuji jí ten samý plán, ovšem ta úplně otočila - neexistuje! Pravidla jsou jasná, buď všechny najednou a nazdar, nebo každá zvlášť. Thorsten argumentoval, že ale nárok na fotku máme každá z nás, a během jejich dohadování jsme najednou stály před kapelou.

Vzala jsem organizaci tedy do svých rukou, a hrnula se k Tomovi (který normálně fotí selfie, takže jsem myslela, že bude připraven naslouchat i všem přáním), že jdeme všechny tři, protože chceme společnou fotku, ale že díky organizaci tady si to musíme vyřídit samy. Ten ale hledal jen někoho, kdo mu dá mobil do ruky, aby mohl fotit. Což já nebyla, můj mobil zůstal v kapse u šatů, takže mne statečně přehlížel a ignoroval. S tím samým přáním, když jsem překousla tu ignoraci, jsem se tedy přesunula před Georga, který mne odbyl slovy: "Musíte si ale říci, co chcete!". Nádech, výdech, uklidnit se nešlo, takže jsem mu stejně tak "příjemným tónem" odvětila, že už jsem to oznamovala třikrát! V tu chvíli blesk a všichni úsměv, fotíme! Na selfie se snažil ještě Thorsten organizovat shora a křičel na holky, ať jdou na stranu, že si jdu vyfotit selfie. Vzhledem k tomu, že ale Tom již držel mobil od Melli, která Thorstena neslyšela (beztak to křičel zas v němčině!), kdežto Mbarath ano, a jako jediná poodešla stranou, vznikla z toho selfie, kde jsme dvě z nás :D

Poté jsme my dvě byly vyhozeny, aby nastoupila na selfie poslední z nás. Takže ani jedna z nich nemá samostatnou profesionální fotku, a jediná Mbarath má s nimi samostatné selfie. A jako třešničku na dortu jsme dostaly blyštivé ledvinky při odchodu - a divím se, s naším štěstím, že ty ledvinky u vchodu nerozdávala Heidi, která tam celou dobu stála. To by bylo završení úplně všeho!

V této náladě se pak už táhl celý zbytek návštěvy Lipska, a dokonce i pár hodin po příjezdu do Prahy. Netřeba asi dodávat, jak nás nehorázně urazilo chování Treehouse Ticketingu, obzvláště... té ruské...ehm, které nemohu přijít na jméno, chování kapely, která fanoušky absolutně časově odbyla, aby mohla 5 minut po našem odchodu jít slavit narozeniny Heidi, a celkově jejich nezájmu ke všemu.

Samozřejmě, že se nedalo nevšimnout si, jak mizernou náladu Georg měl, i ve městech před tím. Ale jako zázrakem, pár dní na to, až v Praze, kam už s nimi Heidi necestovala, byl Georg najednou smířlivější. A protože jsem v prvních minutách byla naštvaná hlavně na tón Georga, postupně se mi to rozleželo hlavou, a i díky článku, který jsem později na to objevila, mi pomalu dochází, že bych byla naštvaná ještě více než on...

Shrnula bych to - za a) do Lipska hned tak nepojedeme opět na návštěvu (a nemohla za to jen zkušenost z koncertu)

- za b) minimálně já si už nekoupím VIP balíček (není to ztráta času, protože během tý rychlý chvilky ani nezaznamenáte, že nějaký čas plynul, ale je to absolutní ztráta peněz - za 15 minut 260 euro? Dobrá brigádka, a ještě si můžete dovolit být hnusný na zákazníky! Neberte to!)

- za c) pronesla jsem po tom všem, že si ani nedám dlouho jejich koncert, jenomže jsem nedostala na výběr - Mbarath se na ten pražský nemohla odebrat, a já jí měla zastoupit...

Ale to už je na report o Praze, protože jinak mi blog.cz neuzná počet písmen, které jsem splodila ze vzteku, ze kterého jsem se snažila zde vypsat :D