Schatten im Licht - díl 25.

Hudba: Mikolas Josef - Hands Bloody

Sice to byl nekonečný let, během kterého jsem ale stejně, i s nedostatkem spánku, nedokázal na delší dobu usnout. Jedním důvodem bylo, že jsem měl spoustu myšlenek, a tím druhým, že Bill nesnášel let tak dobře, jak jsme doufali. Po jeho prvním zvracení jsem usoudil, že jsem si vše jen idealizoval. Naštěstí jsem ještě díky Thee byl vybavený lékem proti nevolnosti, který mi do tašky strčila, když jsme letěli sem, pro případ, že by nás ten dlouhý let nějak zmohl. Chápu, že Bill letěl poprvé v životě a zrovna dálkový let. Zároveň si ale myslím, že to mělo co dělat s jeho ne zrovna silným žaludkem, který si toho za poslední roky vytrpěl dost. Lék zabral dostatečně rychle a zbytek letu prospal. Já ale ne, protože jsem ho nedokázal přestat kontrolovat, zda spí klidně.

"Vyzvedneme kufry a můžeme jet, Thea už je tu," vybalím na něj okamžitě, co se s ním shledám po asi čtyřiceti minutách. Vzhledem k tomu, že má nově vystavený pas, chtěli si ho proklepnout na imigračním oddělení, na což jsem ho ale naštěstí připravil a tudíž nás to ani jednoho nepřekvapilo.
"Fajn."
"Nejdéle do hoďky jsme doma," kouknu na hodinky a protáhnu se. "Bože, jsem zlámanej. Tobě je líp? Jsi stále bledej."
"Je mi líp. Tys spal?"
"Málo, ale to se dožene," mávnu rukou a vedu ho směrem, kde se snad shlédáme se všemi našimi zavazadly. Upřímně mi chyběl tento vzduch v LA. Počasí v Berlíně bylo dost často deštivé, ne tak plně teplé na to že končilo jaro, kdežto tady už panují úžasné teploty. Taky proto si už cestou sundám mikinu a užívám si toho pocitu, že jsem zase doma. Ano, myslím zároveň i na Billa, co asi pociťuje, jak mu je, ale v první řadě nyní mé tělo zaplavuje radost, radost za nás oba, že jsme spolu nakonec zvládli odletět.

---

Sotva se blížíme k parkovišti, už se chci začít obávat, že si Thea spletla terminál, když mi psala, že stojí hned na kraji, a já jí nikde nevidím. Pak ale přeci jen její tvář spatřím, a s jejím úsměvem ze mne spadne obrovská zátěž. Všechno, z čeho jsem byl nervózní, je náhle pryč.
"Ahoj," přivítá nás s tím svým úsměvem. Lehce mne obejme, lípne pusu na tvář a poté stejně tak lehkým objetím přivítá i Billa. "Let v pořádku?"
"Ani ne," špitne Bill s úšklebkem.
"Ani jeden jsme moc nespali," doplním ho bez větších detailů.
"To mne mrzí. Pojeďme domů, ať to doženete," s mrknutím otevře kufr od auta.

"Kupodivu je silnice docela průjezdná, takže byste mohli být brzo v posteli," informuje nás Thea krátce po opuštění letištního parkoviště.
"Super," utrousím jen s výdechem a nechám se unášet ulicemi Los Angeles. Po celém tom letu nemám upřímně myšlenky na nic jiného, než na svou osobu a únavu. Až teprve když na několikáté světelné křižovatce zastavíme na červenou, a pocítím na stehně pohlazení od They, navrátí mne to trochu do reality. Stisknu její dlaň v té své a krátce jí věnuji úsměv. Chyběla mi stejně, jako i kupodivu tento běžný život tady. Ona, práce, kamarádi, náš byt, nic co by se zabývalo a motalo čistě jen kolem Billa, drog a strachu o něj. Ano, připouštím si to, že jsem si na sebe tuto zodpovědnost vzal trochu dobrovolně a hodlám to tak brát i nadále, ale na druhou stranu jsem rád, že na to nebudu zas až tak zcela sám.

"Doufám, že se ti bude líbit tvá ložnice," ujme se Thea nadšeně slova, ihned co se se vším všudy přestěhujeme do našeho bytu. Už po skypu jsme se shodli, že Billovi věnujeme místnost, kterou jsme dosud užívali příležitostně jako ložnici pro kamarády, pracovnu, ale současně i jako odkládácí prostor. Když jsme si byt pronajímali, makléř se zmínil, že to bude jistě úžasný prostor pro budoucí dětský pokoj. Tehdy jsme ho u toho nechali a později se tomu nápadu vysmáli. Pravdou ale je, že tohle téma jsme na nějaké roky ještě uzavřeli.
"Děkuju," usměje se spokojeně Bill, když ho Thea zavede dovnitř. Musím uznat, že z pokoje udělala skutečnou ložnici, protože po zbytečných a odložených věcech tu není ani památky.
"Seznámíme tě se zbytkem bytu, ať víš kde co je a jsi tu jako doma."
"A hlavně ať se můžeme jít oba v klidu vyspat," dodám, když už asi minutu v kuse zívám.
"To bude ideální," přisvědčí takřka okamžitě.

Po vystřídání Billa v koupelně se dostanu konečně do postele, kde si spokojeně oddychnu. Je sice teprve pět večer, ale nehodlám soutěžit v předržování únavy. Sotva mi hlavou prolétne ta neuvěřitelná myšlenka, že jsme to s Billem zvládli až sem, zaslechnu za sebou cvaknout dveře. Krátce na to pocítím příjemné škrábání na zádech, jak Thea usedne vedle mne na postel.
"Odpočívej," drobně se usměje, když na ni unaveně otevřu jedno oko, "jen tě potřebuji vidět. Jsem ráda, že jsi zpátky. Že jste tu oba."
Přisunu se k ní, abych jí měl o něco blíž a nechám si od ní věnovat polibek, těsně před tím, než se mé tělo nechá unést únavou do tvrdého spánku.

Proberu se někdy v průběhu noci, což zaznamenám jen díky tmě za okny. Vzhledem ke spící Thee vedle mne vylezu potichu z postele a teprve až po zavření dveří od ložnice se podívám na hodiny na svém telefonu. Je půl čtvrté v noci a já se cítím zcela odpočinutý. Využiji toho, uvařím si kafe a posadím se na terasu s cigaretou i notebookem. O letošní soutěž jsem již přišel, ačkoliv mi nikdo předem nesdělil, že se změnila pravidla, takže jsem si přislíbil, že pracovat začnu trochu pomaleji. Jsem si tedy prakticky sám sobě šéfem a time managerem, takže vím co si mohu dovolit a na jak dlouho. Stejně tak mám ale k ruce i Leonarda, kterému bych měl dát přinejmenším vědět, že jsem zpátky doma.

Ještě stále se prohrabuji emailovou schránkou, když už začne svítat, a mé tělo začne automaticky pociťovat potřebu pohybu. Jakoby mne návrat domu přirozeně naprogramoval zpět do běžného režimu. Sice půl šestá ráno není má obvyklá hodina, kdy chodím běhat, ale na znovu nastartování zlenivělého těla úplně ideální.
Pomalu probíhám známými ulicemi se sluchátky v uších a přijde mi, jako bych to všechno neviděl třeba půl roku. Nahlížím na všechny nové reklamy na budovách, na všechny nové i staré změny okolí a dokonce si i jinak prohlížím lidi, kolem kterých cestou proběhnu. Jako bych tu najednou byl cizí, jen pouhý turista. Taky si díky tomu zaběhnu docela daleko, protože stále nemám dost, takže než doběhnu opět domů, je krátce po sedmé. Tam je k mému překvapení vzhůru už nejen Bill, ale i Thea.

"Dobré ráno," přeplněn endorfiny je vesele pozdravím takřka hned u dveří.
"Dobré ráno," téměř synchronizovaně mne pozdraví a pozvednou pohled od snídaně.
"V kolik jsi vstával?"
"V půl čtvrtý, nemohl jsem spát." Napustím si sklenici vody a ukradnu Thee z misky jahodu. "U nás dvou chápu brzký vstávání, ale u tebe?"
"Taky jsem nemohla už spát, šla jsem včera brzo, abych si vás dnes co nejvíc užila. Nasnídáš se s námi?"
"Dám si nejdřív sprchu. A ty jsi spal v pohodě?" mrknu na Billa.
"Trochu jiný podnebí a jste v trochu rušnější části města, než na co jsem zvyklej, ale spal jsem i tak dobře."
"Tak to je fajn. Máš na aklimatizování spoustu času," pronesu stále tak vesele a vydám se do koupelny. Nevím, zda to dělají jen ty endorfiny, nebo změna prostředí, ale v rozhovoru s Billem se náhle cítím zcela sebejistý. Sebejistý tím, že tady a odteď ho budu mít zcela pod kontrolou, aby nemohl udělat jediný krok špatným směrem. Nebo si to jen namlouvám?

"Co máte v plánu jako první?" optá se Thea, když už s nimi sdílím stůl u snídaně. Pokrčím nejprve rameny a pak kouknu na Billa.
"Nechám to asi na Billovi, co?"
"Mně je taky upřímně jedno, co bude první."
"Fajn, navrhuji okružní procházku, ukážem ti to nejpodstatnější. A takové ty neodkladné povinnosti bych nechala až na pondělí. Je to oukej? Pak když byste chtěli, bude dnes v 6 večer velká otevírací párty na pláži."
"To už je dneska?" vložím se do toho Thee. "Takže jdeš do práce?"
"Jo, ale až na pátou, takže do té doby jsem vaše," usměje se.
"Budeš nevyspalá."
"To se zase dožene," mávne lehce rukou. "Takže souhlas?"
"To zní jako super plán," přikývne Bill s pousmáním, "však ani vlastně pomalu nevím, kde bydlíte a ze včerejší cesty autem z letiště si upřímně nic nepamatuju."

"Bydlíme od letiště asi deset minut, ale díky husté dopravě jsme někdy rádi, když se sem dostaneme do hodiny."
"Nepostřehl jsem ale hluk z letadel. Nebo ne nijak rapidně."
"Ne, tady ve Venice je to docela v pohodě. Takhle, je tu spousta jiných aktivit, které to přehluší."
"Jako například?"
"Jako například počet barů a hospod, které tu najdeš. Ale všechno ti ukážem," převezme mi myšlenku Thea. "Ukážeme ti i bar, kde pracuju, a zároveň i bar na pláži, který má stejný majitel a proto si nás zaměstnance dělí dle potřeby."
"Už jenom bar na pláži zní pro mne z obyčejnýho Berlína jako něco, co existuje jen v amerických filmech."
"Tak obzvláště tady, ve čvrti co bydlíme my, to není úplně typické. Protože v překladu jsou to Benátky, a Benátky mají kanály. Čehož nevím zda sis všiml včera, protože jsme přijeli zezadu. A taky tenhle domek není jenom náš, ale je vlastně sdílený ještě s dvěma kluky ve druhém patře. Je to teda komplet oddělený byt a máme každý dokonce samostatný vchod, ale jen aby ses nelekl, že je tu občas potkáš na pozemku."
"Kde jste byly celý můj život?" prohlídne si nás pobaveně Bill po proslovu They.
"Tak vyrazíme?" navrhnu stále nabuzen ranním během a sprchou.

"A kdy se chcete setkat s mamkou?" zeptá se Thea během naší procházky kolem pláže.
"Nevím. Ještě je brzo, protože po premiéře rozhodně nešla brzo spát. Ale asi jak bude chtít Bill. Můžem za ní zajet do divadla, až půjdeš do práce a pak se vrátit na párty. Co?" obrátím se na Billa.
"Klidně, pokud v dopravě nestrávíme tři hodiny, to asi padneme únavou," odkýve to.
"Je pravdou, že dostat se do Downtownu je silný zážitek," zasměju se, "ale my to zvládneme."

Jsem rád, že Bill už nejeví známky nervozity, když se o mamce jen zmíníme. Nervózní asi stále je, ale tím, že jsme se oba vyspali, dá se říci dobře, dají se ty všechny emoce lépe zvládat. Alespoň tak to vnímám já. Moc rád bych se zeptal, jak to vidí on, ale vzhledem k tomu, jaká radost a zvědavost z něj čiší v jiném koutě zeměkoule, nerad bych mu tu náladu nyní kazil.

Odpoledne se všichni tři rozhodneme dát ještě dvacetiminutový spánek, abychom vydrželi dnes večer být vzhůru, a abychom my s Billem lépe zvládli jetlag. Poté, co Theu propustíme do práce se s Billem vydáme směr mamky divadlo. Doprava je opět klidnější, což v LA nebývá vůbec zvykem, až mám nutkání přemýšlet, co se s městem stalo během doby co jsem tu nebyl.
"A nebylo by rychlejší jet třeba s městskou dopravou, když víte, že tu v autě budete stát věčnost?" zeptá se Bill, jako by mi četl myšlenky.
"Nebylo, veškerá doprava stojí v té zácpě taky, a metro je děsně nespolehlivá věc. Přitom si myslím, že je LA dost vyspělé na to, aby metro zprovoznili alespoň jako v New Yorku, kde jezdí třeba každý dvě minuty a dostane tě všude. Ale asi to město nezvládá."
"Aha, škoda."
"Ale podle GPS je momentálně na naší trase relativně snadný průjezd. Uvidíme."
"Takže tady nelze žít bez auta?"
"Upřímně je nejlepší asi motorka. Rychlá, spolehlivá a v kolonách nejlepší."
"Máš motorku?"
"Jo, řídil jsem motorku dřív než auto. Úplně první mi dal Harry, mamky přítel. Kupoval si tou dobou zrovna novou, tak mi přenechal svou starou. A tu jsem pak asi do dvou let vyměnil za lepší a silnější stroj. A až díky Thee jsme kupovali auto, odmítá se mnou totiž jezdit na motorce, protože se bojí."

"Nedivím se, je to respektu hodný stroj."
"Ano, je důležitý neztratit respekt."

"Jsme tu," s pozitivem v hlase stočím hlavu k Billovi, když po třičtvrtě hodině zaparkujeme před divadlem Dva stromy, které patří mamce.
"Ok," nadechne se. Jasně pozoruji, jak si vnitřně dodává odvahu. "Je to tu úplně jiné jak ve Venice."
"Jo, Downtown tak trochu působí. Můžem?"
"Jasně," přikývne a odpoutá se. Mírně si odkašle, a teprve pak otevře dveře od auta, aby vystoupil. Udělám to samé, akorát bez takového váhání a auto za námi zamknu.
"Čeho se bojíš? Neměla by se z toho cítit nesvá spíš mamka?" zeptám se s pousmáním, ačkoliv si v tu samou sekundu vyčítám, že jsem se zeptal nahlas. Jasně, že má právo být nesvůj! Jasně, že i pro něj to bude nové a neznámé. A nebude to nakonec nové a neznámé i pro mne? Však jde přece o moji mámu, se kterou mám skvělý vztah jako jedináček, ačkoliv oba dávno víme, že jedináček nejsem. Co ta změna vlastně bude znamenat pro mě? Co ta změna bude znamenat pro nás všechny?

"Ahoj, Tome, dlouho jsme se neviděli," ozve se pozdrav, sotva vejdeme do ústrob divadla. Heather.
"Zdravím, dlouho jsem tu nebyl," upřesním s mrknutím na jednu z mamky hereček. "Jaká byla premiéra?"
"Fanstastická. Jako vždy. Bez chybičky, jen díky Marii."
"Gratuluju. Ale když už jsme u mamky, nevíte kde jí najdeme právě teď?"
"Pokud jste se s ní již neminuli, tak by měla být v hledišti."
"Děkuju," zavolám ještě nazpátek, když už Billa proplétám chodbami divadla do prostoru hlediště. Když najdeme ty správné křídlové dveře, které jsou zcela otevřené, automaticky vklouznu dovnitř. V tu chvíli jakobych ale znejistěl já sám. Je to opravdu zvláštní pocit vidět mamku, leč zatím zády a zcela vpředu u jeviště, a jít za ní představit jí svého bratra, jejího syna.

by Mintam