TOUR #7 - Berlín IV.

Logicky musí navazovat druhý den, druhý koncert v Berlíně v roce 2018. Den se jevil jako klidnější, neboť nás čekal jen VIP balíček Scream, kolem páté, a my měly alespoň drobný čas jen pro nás a Berlín. Pokud si někdo myslí, že jezdíme na koncerty a těšíme se jen a jen na kluky, setkání a samotný koncert, tak se plete. Myslím, že první věc, na kterou se z cest těšíme vždy nejvíce, je snídaně na hotelu! Ta prostě musí být. A tento den jsme se asi těšily více jak nikdy předtím, protože ačkoliv jsme všechny tři docela spáči, snídani jsme stíhaly asi už kolem deváté. A to je opravdu pokrok!

---

Byla neděle, všude klídek a nás nenapadlo nic lepšího, než si klidný den užít v Primarku. Jenomže když jsme dojely na Alexanderplatz, ten fakt, že je neděle, nám došel právě až tam. Až když jsme viděly ty zavřené dveře všech obchodů široko daleko. Takže to že jsme vstávaly brzo neznamenalo, že s námi vstaly i naše mozečky :D Nicméně jsme tedy čas využili k vychutnání si piva ve venkovním baru na gauči a na sluníčku.

Časově jsme zvládaly všechno perfektně, všechno klapalo tak jak má. Během cesty k hale se nás milá stařenka v autobuse ptala, jakým jazykem že to mluvíme, a když jsem jí to prozradila, vyšvihla se, a že si pamatuje česky větu: "Mám tě rád." :) Mimo ní jsme ale v autobuse rozeznaly i davy fanoušků se stejným cílem. My zkušené a zlé zárovveň asi, jsme se ani nepokoušely je upozornit, že nemusí vystupovat o stanici dříve, když bus jede až k hale. Lidí na Scream bylo opravdu strašně moc.


Dodnes nechápu jednoduše, jak to, že mi Scream v Lipsku přišlo útulný a privátní, když od té doby jsem si na Scream vždy přišla jak už v davu na koncertě. Prostě zvuková zkouška probíhá s mnoha lidmi. Udělala bych to být jimi soukromější. Tak jako tak naše taktika díky zkušenostem byla jít mezi posledními na fotku s kapelou. Jenomže hlouček vedle nás měl taktiku kompletně stejnou, a Mike nás prostě zdolal, a my tak máme fotku v davu.


Tato fotka je zatím jedna z nejhorších, neboť tam ani nejsme skoro vidět kolik nás tam bylo. No asi karma...

Zvuková zkouška proběhla, ačkoliv opožděně, ale díky tomu jsme takřka okamžitě mohly jít vystát frontu na přednostní vstup. Přednostní vstup sice proběhl v pořádku, ale nám došlo, že ve vydýchané hale a horku čekat hodinu a půl na koncert nemá smysl. Proto jsme si udělaly pohodové čekání, s drinkem, cigaretkou, a tentokrát už se opakovaly nápojové lístky s názvy songů od kluků, které jsem slibovala již z 18.11., kde chyběly.


Poslední koncert z turné jsme si totiž nakonec hodlaly užít v poklidu, vzadu, s dostatkem kyslíku a prostoru k pohybu. To se splnilo na plné čáře. Nebýt dvou češek, které tam dělaly ostudu a obtěžovaly tím nejen nás, řekla bych že jsme měly i nejideálnější místo. Naštěstí jsme si ale nic nenechaly zkazit, a i ten poslední koncert si užily naplno. Nějak se nám nechtělo věřit, že to byl skutečně poslední koncert po celém to turné, kdy kluci neustále zmiňovali opravdu poslední šanci na to užít si Dream Machine tour. S odstupem času a ohlášením Summer Campu mi ale pomalu dochází, že byl té skvělé tour opravdu konec.

Na co jsem holky upozorňovala, ale asi to vůbec nepostřehly, a později to bylo raritou na internetu, že Tom při What If vylezl na pódium s cigaretou v puse, kterou ale takřka do půl minuty odhodil, aniž by si měl šanci zakouřit. Takže asi jen tak pro efekt. Některé fanynky to asi zarazilo, nebo pobouřilo, ale já jsem zvyklá díky mému nejoblíbenějšímu kytaristovi (Jéžiš, Tom Kaulitz není její nejoblíbenější kytarista? Tfuuuj na ní!), který kouří nepřetržitě všude :D

Po koncertě jsme ještě setrvaly před halou díky dvěma členkám našeho pětičleného gangu, které mířily ještě na Humanoid balíček. A díky, že jsme setrvaly, protože se nám tak trochu splnil pubertální sen. Nad vchodem do haly se náhle otevřelo okno, ve kterém se zjevila Tomova hlava. Trvalo to asi milisekundu, než mu došlo, že si otevřel okno směrem k fanouškům a okno přivřel na větračku. Tohle se mi stát v šestnácti, asi bych šílela, ale nyní jsme mu alespoň zamávaly ve stylu: "Hej ahoj ty tam nahoře. Tajně ti mávnem, neboj, nekoušeme, ani křičet nebudeme, abychom nepřivolaly pozornost ostatních fanoušků." :D A asi bychom u haly zůstaly ještě déle, kdybychom ochrankou nebyly vyvedené a odvedené pomalu až k autobusu.

Byl to skvělý večer, ale pocit posledního koncertu - pro mne mimochodem výročního desátého! - a toho, že druhý den míříme zpět domů, do reality, byl krapet zdrcující. Čekala nás ovšem ještě snídaně na hotelu, rozloučení s Berlínem a autobus domů. Posádka autobusu nebyla pro tentokrát vůbec příjemná a v autobuse asi tak půlka věcí vůbec nefungovala, ale alespoň jsme byly spolu a měly čas vstřebat to, co v nás poslední hodiny zanechaly.

Shodly jsme se, že jsme z Berlína přijely oduševněle čisté. Ono totiž vyskákat, vyzpívat, vykřičet a vytančit vše, co se ve vás nahromadilo za starosti, zapomenout na realitu a nechat se unášet agónií, je to nejlepší, co by měl někdy ve svém životě podstoupit každý. A ne, žádné stimulační látky tuhle čistou vášeň nikdy nenahradí.

Zpětně ještě poněkolikáté děkuji mé posádce za společnost, za svačinu, za očištění duše od stresu, za vtípky, za spolupráci při bloudění v mapě, za jakoukoliv minutu strávenou pohromadě. Opravdu by byla značka ideál tohle podstupovat jednou měsíčně :) Toť vše k našemu putování po turné, tohle byla asi opravdu poslední možnost kluky vidět a slyšet a jsem ráda, že jsem byla u toho! Teď jen vesele čekat na další album a tour - a samozřejmě šetřit!!