Schatten im Licht - díl 24.

Hudba: Tokio Hotel - Boy don't cry (drangsal remix)

Než jsem se odhodlal k opuštění Billa s kocovinou, objevila se v místnosti Melanie, zda bych jí svezl domu. Tak jako tak to mám cestou, ačkoliv bych nejraději jednou pro vždy zapomněl na to, že vím, kde bydlí. Nebo alespoň zapomenout ten den, kdy jsem to zjistil.
Opřený o futra vchodu do její kanceláře jí sleduji při skládání věcí na svém stole. "Připraveno?"
"Zdržuji, že?" popadne svou tašku a zasměje se.
"Ne, to ne, vlastně ani nikam nespěchám, jen síla zvyku."
"A kdy nám hodláte uprchnout úplně? Vím, že Sandra se mi již o něčem zmiňovala, ale.."
"Přespříští úterý," řeknu odhodlaně a méně odhodlaně hned na to dodám, "snad."
"Držím palce. Bude to krok pro vás oba."
"Doufejme."
"Bojíš se? Můžeme si udělat jedno sezení jen s tebou, abychom ti dali pár rad, pokud bys měl zájem, kdyby cokoliv."
"Už jsem tu nabídku dostal od Sandry."
"Tak super, můžeme se dohodnout. Buď s Billem, nebo bez něj."
"Nevím, co je lepší, ale snad bych raději bez něj."
"Dobře, jen nám stačí dát nějaké datum."
"Určitě."
Strne v pohybu a zaměří na mne svůj pohled. "Jedno vědět je základ - neexistuje vyléčený člověk, jen dlouhodobě abstinující."

---

Během následujících čtrnácti dnů jsme se snažili dát s Billem vše potřebné do pořádku. Všechno papírování ohledně pobytu v Americe, pas dorazil dodatečně a prakticky všechny instituce nám vyšly vstříc, ačkoliv si nechaly slušně zaplatit, podle jejich slov za expresní vyřízení. A když se Bill dostal i z té protáhlé chřipky, dokonce už se i zmínil, že se na cestu začíná těšit. Ačkoliv by se mohlo zdát, že vše probíhalo hladce, znejistila mne přeci jen trochu schůzka s Melanie a Sandrou, kde se rozhodly mne informovat o všech rizicích abstinujícího feťáka. Dozvěděl jsem, jaké problémy může Bill mít s usínáním, s náladami, samozřejmě i se zařazením se do běžného života, a podobně. A taky že se všechny příznaky abstinence mohou vrátit i po delší době. Toho se asi upřímně bojím nejvíce.
Neuklidnilo mne to, ale slíbil jsem jim i sobě, že to zvládnu. Vlastně jsem se o tom ještě vnitřně nepřesvědčil, ale vzhledem k tomu, jak probíhaly poslední dva týdny s ním, a jak jsme v našem budování vztahu postoupili za tu krátkou dobu, co se vlastně známe, jsem si jistý, že to přesvědčení brzy přijde.

"Tak, připraven se mnou dnes odjet?" zeptám se Billa v jeho poslední den v centru, když se vrátí ze sezení se Sandrou.
"Snad ano. V kolik nám to zítra letí?"
"V půl sedmé ráno."
"Pěkný vopruz," ušklíbne se a rozhlédne po pokoji.
"Mi povídej," přitakám mu.
"Fajn, tak bych asi měl začít balit."

Zítra je den D. Den odletu. V tuto chvíli bych dal ruku do ohně za to, že se na to necítíme ani jeden. Oba z důvodu, že je to velký krok do neznáma. Pro Billa je to nejistota v počátku kompletně něčeho nového, a pro mne především protože jsem na sebe převzal takovou odpovědnost. Ukázat mu nový svět, nový život, dovolit mu prožít něco nového. Přesvědčit ho, že i život bez drog může být příjemný. A ano, lhal bych sám sobě, kdybych řekl, že se nebojím.

Po asi hodině odnáším první a jedinou Billovu tašku do auta, a nechám ho, ať se v poklidu v centru rozloučí a vyřídí co potřebuje. S tímto krokem mám již pocit, jako že už takřka není možné, aby si to všechno ještě rozmyslel, aby nakonec zůstal v Německu. Ne, teď už se ke mne přece neotočí zády! Ještě než dokouřím cigaretu, už ho zahlédnu, jak pomalým krokem vyjde z centra. Lehce zamžourá, aby jeho oči přivykly dennímu světlu a vydá se ke mně.
"Všechno?" zeptám se s povzbuzením v hlase.
"Všechno," odsouhlasí mi a zhluboka vydechne, "snad."

"Ty si furt myslíš, že to zvládnu?" pronese po chvilce v autě.
"Ty už jsi to zvládl."
"Asi jo," pousměje se, ale je mi jasné, že momentálně hodně váhá.
Pokusím se mu dodat jistotu, ačkoliv mám v sobě momentálně taktéž rozporuplné pocity. Jen ho nesmím nechat, aby mu hlavou prolétla sebemenší negativní myšlenka. "Zvládl jsi to. Jsi v bodě, ze kterého už tě nepustím zpátky. To, kam to bude směřovat nyní, už je jen pohyb vpřed, ne vzad."
S přikývnutím si mne krátce změří a pak pohled stočí z okýnka.

Prvního, čeho si všimnu když dojedeme domu je, že Bill znervózní. Pozoruji ho, jak si vyzvedne svou tašku z kufru auta, a vydá se k těm mohutným zeleným vchodovým dveřím. K těm, kterými jsem poprvé prošel před třiceti osmi dny. Od doby, co jsme přiletěli do Německa tu počítám každý jednotlivý den. Nezdá se to jako dlouhá doba, ale z pohledu toho, co všechno se stalo, se mi zdá, jako bych tu strávil minimálně půl roku. A přitom je to pouhých pár dní od toho, co jsem poprvé vešel do svého rodného domu, od doby, co jsem poprvé spatřil Billa.

Zamknu auto a vydám se za ním dovnitř. Nepřekvapí mne, že je zde Yvonne, neboť jsem jí o našem odletu informoval předem. Snad z pocitu zadostiučinění, abych jí dokázal, že s Billem skutečně odletíme, ač tomu nevěřila a nejspíš ještě stále nevěří. V druhé řadě jsem jí ale samozřejmě o odjezdu informoval taky z důvodu, abychom se mohli rozloučit.
"Ahoj," otočí se s úsměvem ke mně, když se přivítá s Billem. "Rozmyslela jsem se, Tome. Říkala jsem to právě Billovi. Hodím vás zítra na letiště, ať se nemusíte brzo ráno táhnout s kuframa v MHD přes celé město."
"Super, díky," zareaguji trochu zaskočeně. Nevěřil bych totiž, že po tom všem, co jsem si musel v posledním týdnu vyslechnout, jak to Bill nezvládne, jak budu zklamaný, jak si mám rozmyslet do čeho jdu a co všechno to obnáší, by se nabídla nás odvézt na letiště. Nebo to snad dělá jen proto, aby osobně viděla Billa nastupovat do letadla? Aby tomu uvěřila?

"Fajn, tak já půjdu balit," řekne Bill do chvíle ticha, co nastane mezi námi.
"Něco málo jsem uvařila, když jsem věděla, že nebudete mít čas a budete muset balit. Takže když budete mít hlad," nedokončí větu a jen si nás oba prohlédne. Bill to jen odkýve a opět se otočí směrem ke svému pokoji. Jenomže ho v pohybu opět zastaví hlas Yvonne. "Zvládnete to? Bille? Není to jen o zabalení věcí."
Oslovený se nadechne a po hodné chvíli se k ní otočí čelem. "Co prosím?"
Její hlas zní, jakoby v sobě dusila něco, co musí ven, a asi to hodlá i učinit. V ten moment se začnu modlit, aby mu nezačala vyčítat hlavně to všechno, co kdy pro něj ona obětovala, a on si jen s kufrem v ruce řekne čau. Já osobně už tohle slyšel od ní dvakrát.

"Zařídit si cestu a pobyt v LA je super, ale není to všechno. To, že si jen zabalíš a zmizíš, tím to všechno nekončí. Tím to nemůžeš smazat. Máš tady spoustu věcí, a povinností vůči tvému otci, které musíš vyřešit."
"Cestu víceméně zařídil Tom. A všechno ostatní je zařízené."
"Opravdu? A z čeho hodláš žít?" zeptá se vyčítavě. Bill po mne hodí pohled s prosbou o pomoc, nejspíš si myslí, že vím, kam tím Yvonne míří. Jenomže já se momentálně nezmůžu na slovo.
"Prozatím z peněz táty. Myslel jsem, že tohle máme vyřešené. A pokud vím, žádné jiné povinnosti vůči tátovi nemám. Alespoň do doby, než bychom prodali tento dům."
"Myslela jsem to pouze dobře, aby ses měl kam vrátit, abys..," nedokončí svou větu a rozpačitě si nás oba prohlédne. "Co když to není všechno tak jednoduchý jak si vy dva představujete?"

Bill se jen nadechne, a vypadá že chce něco říci do doby, než jen rezignovaně sevře rty a zůstane na Yvonne zírat. Ani jeden nejspíš netušíme, co od nás chce slyšet.
"To, co jsme pro to v posledních dnech udělali, všechno to papírování a shánění, to jednoduchý rozhodně nebylo a tuším, že to moc dobře víme oba. Možná, že nevíme, co všechno nás ještě čeká, ale bez toho aniž bychom to zkusili," ujmu se slova, ale Bill mi skočí do řeči.
"Tom mi dal šanci a bude to něco stát. Ale s tím se počítá," řekne rozhodně a pak mírně ztiší hlas. "Jediné s čím nepočítám je, že bych se vracel. A pokud, tak rozhodně ne sem."
"Nic z toho bys neměl, kdyby.."
"Stop!" zastavím to dříve, než přijde výtka ze strany Yvonne, jak jemu a jeho toci obětovala celý život. "Pojďme si nezkazit posledních pár hodin spolu. Bill nevyvrací, že za to částečně vděčí tobě a tátovi a ani není nikde napsáno, že je v Německu naposledy. Jen se snaží zkusit to znovu, jinak a jinde. Proč se vracet do minulosti a něco si vyčítat? Tohle je možnost a měla bys mu trošku věřit."
"Jenže po tom všem," šeptne jen do vzduchu a začne plakat. S výdechem kouknu na Billa, který má ale raději pohled sklopený.
"Půjdu si raději zabalit," pronese pak opatrně a zmizí ve svém pokoji. No, takhle jsem si tedy moc jeho pomoc a rozloučení s Yvonne nepředstavoval.

"No tak," přemůžu se po celém tom týdnu výtek, které jsem schytal místo Billa a obejmu jí kolem ramen. "Chápu, že je to po dlouhé době velká změna, ale musíš tomu dát šanci."
"Já to zkouším," vzlykne do mého ramene. "Vážně se snažím."
"On taky. Opravdu se poslední týdny snaží. Pro něj to bude změna ze všech největší a nejdůležitější. Pokud to zvládne, slibuju, že ho dokopu k tomu, aby se ti přijel omluvit za to všechno."
"Jen v tom to není, Tome," zavrtí lehce hlavou a s pevným nádechem se ode mne odtáhne, "ale děkuju."

"Nechme tomu čas. Slibuju, že na něj dám pozor."
"Půjdu mu zkusit nabídnout pomoc s balením," usměje se chabě.
"Slib mi, že už žádné výtky. Potřebuje teď naopak povzbuzovat. Prosím."
Sice jí to chvilku trvá, ale nakonec mi to s výdechem odkýve. "Slibuji."

"Bí zůstane u Matthiase?" optám se, když už si z kufru auta před letištěm vytahujeme kufry. Přesněji řečeno jsou čtyři hodiny ráno a kromě Yvonne nikdo z nás dosud nepromluvil. Ne, že bychom neměli co říci, ale spíše takto bojumeme s nenávistí k tak brzké ranní hodině. A upřímně asi i s jistou dávkou nervozity.
"Postará se o něj," přikývne Bill. Jasně, že by určitě nějak šlo udělat, aby Billův pes letěl s námi, ale takhle to nejspíš bude lepší.
Yvonne si nás postávající vedle auta jen prohlíží a potlačuje úspěšně emoce, které jsou jasně z jejího obličeje znát. Když máme všechna zavazadla venku z auta, povzdechne si a s rozpaky předstoupí před již zavřený kufr svého auta.
"Mohli bychom se rozloučit společnou cigaretou?" polkne.
"Jasně," hbitě z kapsy kalhot vytáhnu krabičku cigaret, abych jí nabídl. "Nikdy jsem si nevšiml, že bys.."
"Ne, ne, to já jen, že jsem teď nervózní," jednu si z krabičky vytáhne a půjčí si nabízený Billův zapalovač, "děkuju."

Automaticky ruku s krabičkou stočím i k Billovi, který si stejně tak nabídne a s prvním potáhnutím z cigarety se rozhlédne po letišti. "Proč se vlastně musí letět do Londýna a teprve pak do Los Angeles?"
"V první řadě to vězí v tom, že letíš několik hodin přes oceán, kde nelze nouzově přistát, takže odletět z nejbližšího bodu, s plně natankovaným letadlem je myslím nejlepší způsob. A za druhé, což je tedy pouze můj úsudek, nemáš na malých letištích jako třeba tady, tolik prostoru pro opravdu velká a silná letadla, která by takový let zvládla."
"Aha, ten let přes ten oceán mne moc neuklidnil," pousměje se nervózně. Myslím, že je momentálně z letu nervózní nejvíc ze všeho, co ho čeká.
"To zvládnete,"přidá se Yvonne. "Sice jsem letěla pouze jednou v životě, ale za to mám jen nejlepší vzpomínky. Kdysi jsem letěla s vaší mámou do Kodaně. Asi půl roku před tím, než jste vy dva přišli na svět. Takže když let zvládla těhotná Marie, zvádnete to taky."

Upřímně se tomu musím zasmát, protože představa těhotné mamky, ta která se vždy ráda postaví čelem všem výzvám, mi prostě nutně vykouzlí úsměv na tváři. Ta, které jsem teprve včera večer byl schopný napsat, že letíme domu. Ani se nepozastavila nad tím množným číslem, jistě jí o příjezdu mne i s Billem informovala Thea. A taky jsem asi již sám něco naznačil v telefonu dříve.

Po rozloučení s Yvonne a odbavení se přes odletovou halu dostaneme konečně do letadla. Je půl sedmé ráno, a já cítím, jak se mi nevyspáním klíží oči. Jenom Billovo nervózní poklepávání pravou nohou mi nedá moc spát.
"Stále nervózní?"
"Trochu."
"Bude to v pohodě."
"Nejsem už ani tak nervózní z letu. Spíše jak jste se bavili o mamce," odmlčí se a stáhne pohled z okýnka na mne, "myslíš, že i tam bude všechno v pohodě?"
"Neboj, bude. Bude dostatek času si všechno říct, a je čistě na tobě, co jí budeš chtít odvyprávět. Jasně, asi nedokážu úplně odhadnout reakci mamky, když tě uvidí po tolika letech a po tom všem, ale věřím, že to bude všechno v pohodě, podle toho jak jí znám. Není důvod, proč by to fajn být nemělo. Naopak, bude mít radost, že tam vůbec jsi."
"Jestli si budeme mít co vyprávět."
"Určitě jo."
"Bude to zvláštní."
"Budeš mít čas. Když jsem počítal, kolik bude až přiletíme, bude mamka stejně v divadle. Nebude mít čas, večer mají premiéru. A my beztak první co budeme chtít, bude postel. Takže než dojedeme domů a než se aklimatizujeme, bude druhý den."

"Bydlíte daleko od letiště?"
"Thea nás vyzvedne. Nedá se říct, že bychom bydleli daleko, ale záleží na dopravě. Díky dopravě se někdy zdá, že je to věčnost, než dojedeme domů."
"Takže v centru?"
"Spíše stranou od centra, ne v tom úplně největším ruchu. Už jsme kolikrát uvažovali, že bychom z města jako takovýho utekli úplně, ale pak jsme došli oba k závěru, že jsme vlastně městský typy a město potřebujeme. A pak taky kvůli práci."
"Zatím mi přijde, že vám tam všem budu naopak jen přítěží."
"Bille, neblbni," zavrtím hlavou, když se motory letadla hlasitě nastartují, "tohle je to poslední, co by si kdo z nás myslel. V první řadě uvidíš vůbec sám, jak ti to tam bude vyhovovat. Třeba jsi zvyklý na kompletně něco jiného."
"Trochu se bojím, že prostě časem budu jen na obtíž. Že mezi váš život nezpadnu."
"Zvládneme to. Uvidíš sám časem, ale na obtíž rozhodně nebudeš," ujistím ho s mrknutím.

Letadlo se rozjede po dráze vpřed a já se jen zhluboka nadechnu. Bude to asi těžký, budeme si muset zvyknout jeden na druhého a na nový způsob života, ale už teď se těším na tuhle změnu v našich životech.

by Mintam