Schatten im Licht - díl 23.

Jak jsem zmiňovala již minule, dnešní díl bude popisován z úhlu pohledu Billa, tak snad se nový pohled bude líbit :)

Hudba: Ed Sheeran - Perfect

BILL

"Dobré ráno," zaslechnu kdesi v místnosti a hned na to cinknutí tácu s čajovou konvicí na protější stolek. Donutím se otevřít oči a zamžourám před sebe. Rick. Jak jinak.
"Dobré."
"Jak se cítíš? Včera jste se prý s bráchou rozšoupli."
"Podle toho kdo co myslí slovem rozšoupnout," zahuhlám do polštáře a oči zase zavřu. Prostě mne jen nechte spát. Bolí mne hlava, moje dutiny jsou ucpané a cítím se rozlámaný.
"Nechám tě odpočívat. Chceš přinést nějaké vitamíny?"
"Tom mi toho nosí dost," odvětím z posledních sil, a přetočím se na druhý bok, zády k Rickovi, abych mu naznačil, že si momentálně vážně nechci povídat.
"Fajn, kdyby něco, víš kde mě najdeš."

---

Nechám ho v tichosti odejít a vydechnu i trochu úlevně, když se za ním dveře zavřou. Vůbec se necítím na to, že bych měl dnes nějak fungovat. Doufám, že budu moci celý den jen proležet a prospat. To jsou vlastně jediné dvě činnosti poslední doby, které mi pomáhají nebýt v realitě. Trochu nežít. Děsné noční můry odezněly asi před týdnem, a moje hlava je kupodivu od úmrtí Niny prázdná. Asi protože už není nic. Jako by odešlo všechno s ní, jako bych ztratil kus sebe. Své duše. Je to možná trochu zvráceným způsobem příjemný, ale i děsivý zároveň.
Vždycky mi pomáhalo se ze všeho vypsat, ale najednou není co psát. Jako by došla všechna slova, jako by všechna ztratila význam. Jako bych byl v jakémsi meziprostoru, kde na ničem nezáleží. Meziprostor, ve kterém se mne Tomova němčina s americkým přízvukem snaží uklidňovat, že ještě něco přijde, má smysl jít dál, ale já to nedokážu vnímat a přijmout. Tento meziprostor nás od sebe dělí, a já mu nemohu otevřít, aby vešel. Někdy si myslím, že to skutečně smysl má, ale pak přijde další den, a v ten se zase všechno převrátí.

Probudím se o pár hodin později. Je mi hrozné horko. Chtěl bych se nyní utopit ve vaně plné ledové vody. Jen tak na chvilku, nedýchat, nehýbat se a namyslet na to, co je a co bude, jestli něco bude. A jakoby Tom čekal, až se proberu, otevřou se v tu samou chvíli dveře, ve kterých stojí on.
"Dobré ráno," zasměje se a rádoby koukne na hodinky, které na zápěstí tentokrát ale nemá.
"Čau," zachraptím a pokusím se na posteli protáhnout. Přes bolest kloubů to ale vůbec nejde zvládnout bez toho, aniž bych neskučel bolestí.
"Tak zas tak dobré asi ne, že?" posadí se klasicky na židly u protější stěny.
"Ty nemáš kocovinu?" zamračím se, když zjistím, že vibrace mého vlastního hlasu mi v hlavě znějí jako ten nejotravnější zvuk.
"Mám, ale tak jako," pokrčí rameny, "zvládnutelnou."
"Tak já jí asi nezvládám."
"No jo, ale ty jsi k tomu nemocnej," zívne si a zatřese mírně hlavou, "a předpokládám, že je ti hůř."
"Hůř než včera asi jo."
"Protože neležíš v posteli a couráš bůh ví kde," pronese vesele a postaví se. Složí ruce na hrudi a dojde k oknu, kde se na chvilku s výdechem odmlčí. "Ne, promiň, jestli je ti hůř kvůli včerejšku."
"Však jsme si to zvolili oba."

"Hm," pokrčí rameny a otočí se ke mne opět čelem. Nespouštím z něj pohled a ani nevím, co mne k němu dnes tak připoutává. Jako by najednou byl takovou záchrannou součástí jinak nudných dnů tady. Ano, vybral jsem si to tady, a je to skutečně lepší než doma, ale postrádám jakoukoliv osobu, se kterou mohu mluvit normálně jako s Tomem. Tady v centru se všichni vyptávají jen na heroin, Ninu, na náladu, na horečku, na to jaký vidím smysl do budoucna, a neustále se opakují. Tom se sice čas od času zeptá taky, ale víceméně se se mnou dokáže jediný bavit jako rovný s rovným a ne s tím, co je odstrčený životem. Nebo alespoň tak mi poslední dobou snahy ostatních v centru přijdou. Všichni se snaží to pouze hrát, ale vlastně jim to vůbec nejde.

"Co budeš dneska dělat?" se zívnutím si promnu oči, vyhrabu se z pod deky a usednu na posteli v tureckém sedu.
"Přemýšlel jsem, že bych se šel kouknout do obchodů po nějaké hudbě do práce. Není nad to, přivézt si z Evropy nějakou věc, kterou by v Americe nenapadlo nikoho vůbec vyhledat."
"Super," nadechnu se a zadívám se do okna za ním. "Máš k tomu i příznivé počasí."
"Jo, ale chtěl jsem tě předtím vidět. Jen vědět, že jsem ti neprodloužil období nemoci."
"Ne, tos nezpůsobil," zavrtím hlavou.
"I tak, můžu pro tebe ještě dnes něco udělat?"
"Děkuju," zavrtím hlavou.
"Původně jsem myslel, že bys mi s tou hudbou mohl pomoci, ale fakt vypadáš zmoženě."
"Bolí mě všechno, a sotva dýchám. Ale to bude v pohodě," mávnu jen rukou. Snažím se asi přesvědčit i sám sebe, že to bude v pohodě, protože se rozhodně necítím, že by se to mělo v příštích dnech zlepšit. Dokonce je mi srovnatelně zle s tím dnem, kdy jsem poznal Ninu.

* * *

"Hezké odpoledne," rozezní se po pokoji zpěvným hlasem. Mám pocit, že se mi rozskočí hlava, ale ze zvědavosti stejně musím hlavu zvednout, neboť tento hlas ještě neznám, ač jsem tu již podruhé. Musí tu být někdo nový. Otevře okno, a roztáhne zavěsy u čehož mírně zakloní svou hlavu a její dlouhé vlasy klesnou tak až pod její zadek. "Dobře vyspáno v nové posteli?" otočí se hbitě s úsměvem a lehce pozvedne jedno obočí.
Mlčky jí pozoruji ze svého krytu pod peřinou. V nové posteli? Jako by se tahle postel lišila od té, na které jsem spal dosud na samotce, jak osobně říkám místu, kde vás zavřou těsně po nástupu sem. Místo, kde člověk prožívá ty nejhorší noci a dny se svým absťákem. Místo, kde se neskrývaně chce člověk zabít. Ale zase jsem to neudělal, zase jsem se dostal až sem. Ze samotky na obyčejný pokoj, kde po týdnu absťáků trpím už pouze horečkou a občasným zvracením. "Ne."
"Jsem Nina, promiň, ještě jsem nedostala šanci se představit. Přinesla jsem ti pomerančový džus, Bille, slyšela jsem, že ten máš nejraději. Ale chápu, jestli ti není nejlíp."
"Hm," zahuhlám jenom a mírně přivřu oči. Břichem mi putují křeče, a jistě budu muset jít do pár vteřin zvracet. A nechci, aby u toho byla ona. Ona přece nemůže chápat, že mi není nejlíp! Je tak čistá, tak krásná, tak neposkvrněná, že mám pocit, jakobych jí já mohl zkazit život jen tím, že bude trávit čas v mé přítomnosti. "Asi bys měla..," chci jí doříct větu, že by měla odejít, ale nezvládnu to, protože se musím urychleně vyhrabat zpod deky, abych stihl doběhnout na záchod.

Když zvrátím obsah mého žaludku do záchoda, a vrátím se do pokoje, Nina tam stále stojí. Doufal jsem, že to pochopí jako signál, že je čas odejít.
"Lepší?" starostlivě po mne mrkne a pokračuje v převlékání mé postele. Venku je sice jaro, a i teplo, ale já mám stejně pocit, že tady umrznu, dokud bude otevřené to okno. "Hned to budu mít."
"Jsi tady nová?" přemluvím se k otázce, abych přečkal nějak tu chvíli než bude hotová. A taky, protože mne to i částečně zajímá.
"No vlastně ne," s úsměvem zavrtí hlavou, "dva roky."
"Dva roky?" nevěřícně přetvořím její odpověď na otázku. Před asi dvěma roky jsem odsud odcházel, musel bych si jí pamatovat. "Nepamatuju si tě."
"To asi protože jsem sem před dvěma lety dorazila jako závislá."
"A já jsem odsud odcházel," hlesnu jen tak polohlasně.
"Aha," pokýve lehce hlavou, usměje se a poukáže na čistě převlečenou postel, "tak je čas na nový začátek." S úsměvem a mrknutím dotancuje k mým dveřím, vezme za kliku a krátce se ještě na patě otočí. "Ještě se stavím s něčím na tu horečku, až půjdu okolo."

* * *

"Zdrháme," vběhně ke mne Nina do pokoje a já si jí jen nevěřícně s úsměvem zůstanu prohlížet. Má na sobě tmavě modré letní šaty, stejně tak barevné tenisky, a nádhernou rudou rtěnku. "Připravený?"
"Snad," přikývnu, aniž bych z ní spustil pohled.
"Snad? Cos tu dělal dosud?" skloní se se zasmáním přes mé rameno, a zadívá se na kresbu na mém stole.
"Kreslil jsem si tě," přiznám, ale asi by svou podobu rozeznala, i kdybych to neřekl nahlas. Naše obličeje od sebe dělí centimetr a musím si přiznat, že bych jí momentálně chtěl políbit. Úsměv jí maličko opadne a zhluboka se nadechne.
"Mohu si to nechat?"
"Jasně," přikývnu okamžitě. "Ale.."
"Ale nejdřív vyražme," narovná se opět rychle a s úsměvem se protočí po pokoji, "než si to Sandra rozmyslí."

Máme přikázáno nepít alkohol, vyhnout se barům v širokém dalekém okolí, nevzdalovat se od centra na vzdálenost větší než tři kilometry a být dostupní na telefonu. Respektive Nina, já svůj telefon musel v centru odevzdat na dobu, než z centra budu odcházet. Jsem tu měsíc a půl a momentálně mám přizpůsobené volné večery, od Sandry, vždy na maximální dvě hodiny a musíme se jí neustále hlásit. I přes to ty dvě hodiny vždy utečou neskutečně rychle.

"Měla bys napsat Sandře," mrknu nad sebe na věž, která zobrazuje hodinu, kdy chce Sandra od nás SMS, že se vracíme zpět do centra. Potáhnu z cigarety a předám jí Nině. Sedíme na zdi, která ohraničuje altánek na kraji našeho oblíbeného parku. Kousek za ním je totiž klub, kde nyní v létě je hudba do pozdních hodin slyšet i zde.
"Udělám to," lehce se pousměje, potáhne stejně tak z cigarety a její nedopalek odhodí, "ale až si se mnou zatancuješ."
Stočím k ní svůj pohled a lehce vydechnu. "Teď?"
"Ne, až budeme muset zpátky do centra, kde se bude muset dodržet noční klid. Jasně, že teď," seskočí ze zídky doprostřed altánku a zatáhne mne lehce za zápěstí. "Dokud hrajou, tuhle."

Slezu ze zídky na podlahu altánku stejně tak a s nádechem se k ní přiblížím. S úsměvem na mne mrkne a lehce jednu ruku ovine kolem mého krku a druhou jen tak položí na mé rameno. V tom samém momentě se naše těla začnou pohybovat do rytmu. Nemohu uvěřit tomu, co proběhne mou hlavou. Nepotřebuji heroin, ale potřebuji Ninu. Cítím se trochu naivně s pocitem, že by to mohla mít alespoň trochu podobně. Jak by mohla? Ona je ta silná, ona je ta, co něčeho dosáhla, ona se dostala dál. Já slaboch jí nesahám ani po kotníky! Jak jí ale říct, že jí potřebuji, aniž bych jí tím ztratil? Aniž by si myslela, že jsem blázen, co potřebuje její silnou oporu? To já mám být chlap, to já mám být její opora,...
"Sluší ti to," šeptnu jen do ticha. Momentální upřímná věc, jediná, která ze mne dokáže vylézt.
"Sluší mi to natolik, abych mohla chtít, abys mě políbil?" zvedne svou hlavu z mého ramene a zadívá se mi s úsměvem do očí. Nadechnu se, abych jí ještě odpověděl, když mi ale dojde, že odpověď není žádaná. Zlehka se svými rty dotknu těch jejích a v tu chvíli mám pocit, že ta tíha na mé hrudi není strach, ani žádná zátěž, od které bych očekával, že ze mne spadne. Je to dojetí, které mne prostě zahltí. S polibkem je to silnější a silnější a já mám pocit, že ty slzy nemohu zastavit.

"Ty pláčeš?" s dojetím v hlase se na krátkou chvíli vzdálí a opře své čelo o to mé. Dlaněmi mi lehce otře tváře a věnuje drobnou pusu.
"Promiň, to tohle všechno, ta atmosféra, to že jsi tady, to že jsem oproti tobě strašný slaboch a.."
"Bille, stop. Nejsi žádný slaboch. To ty mi dodáváš jistotu v tom co dělám. Jsi strašně chytrý, šikovný a v neposlední řadě..chci od prvního dne, abys mě políbil. Tak srašně silný jsi. Slabocha z tebe dělají jen ostatní."
S úsměvem jí opětuji pohled, než pomalá hudba v klubu skončí. "Měli bychom se vrátit."
"Dobře," přikývne a s pousmáním sjede jednou svou dlaní k té mé, aby propletla naše prsty. "Slíbíš mi něco?"
"Pokusím se."
"Nakreslíš mě ještě víckrát?"
"Kolikrát si budeš přát," přikývnu upřímně. Když vezme do druhé volné dlaně telefon, aby napsala Sandře SMS, že se již vracíme, využiji chvíle a do jejích rtů se hladově vpiji. Dřív než tento večer skončí. Dřív než se za námi zavřou dveře od centra, a my budeme muset dělat, jakože se nic neděje.

* * *

Kdybych tehdy věděl, že jí od té doby namaluji jen pětkrát, určitě bych se víc snažil. Snažil bych se najít víc času. Víc času, který byl promrhaný na něco jiného. Na něco, co se nikdy nemělo stát. Co jsme ani jeden nechtěli, aby se opakovalo.
"Vážně v pohodě?" prohlédne si mne Tom starostlivě, když se mi z těch náhlých vzpomínek překulí z očí na tváře první stopy slz.
"Jasně," přikývnu rychle. Ozve se zaklepání na dveře a v tu chvíli dovnitř vtrhne Melanie.
"Zdravím, Tome. Všimla jsem si, že jsi přijel," s úsměvem odloží tác na stolek u okna. Nevšiml jsem si nikdy, že by si ti dva tykaly, ale asi jen moje nepozornost. "Snad neruším, jen jsem ti, Bille, donesla, další čaj, abys pro něj nemusel."
"Děkuju."
"Jen ti vylouhuji ten zázvor, aby to nebylo tak silné."
"No já jsem už stejně na cestě pryč," ozve se do toho Tom, přijde mi až skoro nervózním hlasem.
"Jé, mohla bych toho využít? Mohla bych se svést s tebou? Jsem už na cestě domu."
"Jo," protočí klíčky od auta mezi prsty, "proč ne."

Tiše mezi nimi sedím na posteli, sleduji Melanie louhující zázvor v mém čaji a Toma nervózně poklepávajícího prsty o stehno.
"A jak se má vůbec Thea?" zeptám se ještě, protože mne ta myšlenka od Niny a spřízněných duší dovedla až k ní. Oni s Tomem jsou přeci spřízněné duše, bije to na dálku do očí.
"Už se jí stýská," pousměje se a lehce sklopí pohled, "už se těší, až se konečně ukážeme."

Až se ukážeme. Kdyby tak Tom tušil, že i na to jak jsem se někdy chvílema těšil, se momentálně na žádnou cestu do LA vůbec necítím.

by Mintam