Schatten im Licht - díl 22.

Strašně se omlouvám, za velkou pauzu, prodlevu mezi psaním, ale jak už jsem zmiňovala i v omluvě v extra článku, nebylo kdy dopsat alespoň tento díl. S dalším dílem se ale chystám na trošku jný úhel pohledu, což otevírá v mé hlavě spoustu nové inspirace, tak doufám, že bude další díl dříve, než je u mne s touto povídkou "zvykem" ;)

Hudba: Tokio Hotel - Hilf mir fliegen

"No tak, přece nemůžeš za to,..."
"Ty dávky," zalape po dechu a popotáhne, "jsem jí tam poslal já."
"Bille," vydechnu trochu zoufale po chvíli. "Proč si jí to tedy posílal a jak vůbec?"
"Prosila mne do telefonu," šeptne jen a mou druhou otázku ponechá nezodpovězenou.
"Dobře," přejdu na jinou vlnu, "i kdyby, stále není tvoje vina, že se s tou drogou přecenila."
"Bylo to to jediný, jak jsem jí mohl pomoci," pokračuje dál a s přívalem dalšího pláče se sesune na sedadle níž. Popel z jeho zapálené cigarety spadne na podlahu auta pod jeho nohama.

---

Rezignovaně vydechnu a s opřením se do sedadla upřu pohled přes přední sklo auta na ulici. Už dříve mi došlo, že to jediné, co považuje Bill za pomoc Nině, je dodat jí drogu. Ale nikdy jsem nebyl v jeho kůži, třeba je to skutečně to jediné, jak té druhé osobě v takovém stádiu narkomanství pomoci. Jediné co mne na tom nyní zaráží je, že v léčebně, kde jí měli skutečně pomoci, se jí Bill nepokusil podpořit jinak. Více ale nechápu, když zmiňoval jak přísné to v této léčebně je, jak se mu vůbec podařilo tu drogu k ní doručit. A jak si ona, s kontrolou v zádech, dokázala šlehnout zlatou ránu. V této situaci ale nemohu po Billovi chtít na vše odpovědět.
"Promiň, nedokážu ti na to nyní nic víc říct," zavrtím hlavou jen krátce. A když se ani po dlouhé chvíli ticha, protkané Billovými vzlyky, nedočkám ničeho víc, opatrně na něho pohlédnu. "Chceš jet zpátky do centra?"

"Ano prosím, ještě dvě," objednám o další dvě velká piva navíc. O nějaký čas později sedíme v malé klidné hospodě. Ano, není ještě večer, a jsem tu opět autem. Jestliže mi ale má pivo pomoci dostat Billa do fáze klidu, aby se mi více otevřel, pak jsem schopný se obětovat v čemkoliv. Zatím neklidně tiskne svůj spodní ret mezi zuby a neustále nehtem u palce pravé ruky strhává záděry u okolních prstů. Požádal mne v autě sám, zda by se ještě nemusel vracet do centra, a já musím prostě využít jakéhokoliv času, který se mnou sám od sebe chce trávit. A potom, je to moje dvojče, mělo by na něj platit to samé co na mne, když se mám přiznat k nějaké třinácté komnatě. A alkohol je bohužel věc, která způsobuje, že jsem někdy až bolestně upřímný.

"Vyprávěj dál," pozvedne ke mne svůj pohled, když jsem předtím nevědomky utnul vyprávění s příchodem barmana.
"Jo," s úsměvem přetočím pivní tácek ve svých prstech. "Pak jsme jednou v baru, když už tam po zavíračce nikdo nebyl, skejsli sami. Byly asi čtyři ráno, venku strašně lilo, a já tam byl pěšky a Thea na kole. Chápej, v LA skoro nikdy neprší, takže pitomá náhoda. No a tak jsme si řekli, že když ještě nejdeme domu, že si něco nalijeme. Asi v 11 dopoledne nám až došlo, že se za tři hodiny bar otvírá a že bychom měli vypadnout. Do té doby jsem fakt nikdy s žádnou holkou nevydržel u skleničky takhle dlouho. Myslím, jenom u té skleničky."
"Umím si to představit, vy dva jste si souzení," pronese s těžkým jazykem a jakoby zasněně, podpírajíc si hlavu opřenou rukou o stůl.
"No dobře," zasměju se už dopředu tomu, jak si strašně protiřečím, "tuším, že večer na to jsme se spolu hned vyspali, ale i tak to byl úspěch na mě."
"To s ní byl ale ještě ten..od M?"
"Matthew. V tu dobu to ale asi nám oběma bylo jedno."
"Hm," mírně se zamračí a upije okamžitě z piva, co před něj barman položí. Upřímně nevím, kolikáté pivo že již máme.

"V pohodě?" optám se, když jeho vráska z čela nemizí.
"Jenom přemýšlím, jak moc nemám rád, když někdo někoho podvede."
"To jo," ztěžka vydechnu. Jakoby přesně věděl, kde je momentálně to téma, ten bod, kterému se chci vyhnout. Obzvláště pak, pokud jsem opilý. "Ale tohle bylo už stejně na pokraji rozpadu. Thea by mu asi taky jinak nedokázala zahnout, podle toho, co jí znám."
"Ale udělala to."
"Ach, Bille. Pojďme raději k jinému tématu, jestli se v tom chceš rýpat."
"Promiň," řekne okamžitě na to zaraženě a pohled ze mne strhne. Nervózně si prohrábne vlasy a mirně přivře víčka. Z ničeho nic mi před obličejem přistane představa, že jestliže on prodával své tělo pro drogu, taktéž tím Ninu podváděl. A ještě s chlapem. Ačkoliv bylo to pro ni. Možná proto tak najednou ztichl, možná proto něvěru tak nesnáší, jestliže to za nevěru považuje. Jenže mne to přijde ještě horší, než kdejaká nevěra.

Po dalším přineseném pivě a chvilce ticha se konečně moje opilá odvaha přehoupne k tomu, abych z Billa dostal přiznání, jak dostal drogu až k Nině do léčebny. Opatrně si ho prohlédnu a ačkoliv má momentálně na tváři opilý úsměv díky doznívajícímu vtipnému komentáři barmana, nedokážu déle držet jazyk za zuby.
"Jak se ti vůbec podařilo dostat tu drogu až k Nině?"
"Tome," vydechne a s náhle ponurým výrazem si mne prohlédne. "Heroin byl to jediný, jak jí pomoct."
"Já se tě ale neptám proč. Je mi jasný, že lidem v tomhle stádiu už pomáhají jenom dávky, metadon, nebo co všechno. Ale když si při jejím odvozu tvrdil, jak strašně přísné to tam mají, a najednou se dozvím, že si jí drogu v klidu dopravil."
"To už je jedno," napije se piva a s těžkostí skleněný půllitr vrátí zpět na pivní tácek. Nechám mezi nás vkročit ticho, za to ale z Billa nestahuji svůj pohled, abych ho donutil mluvit dál. "Jsou prostě způsoby a lidi, kteří to dokážou."
"Dobře, ale když už je pod přísnou kontrolou, nedostane se ani ven, tak jí musí tu drogu propašovat dovnitř."
"To taky zvládnou," odvětí mi s poklidem.
"A jak si pod tím dohledem, když je tam na léčení, vezme dávku?"
"Jo, je tam dohled, ale když jsi relativně v klidu, bez větších absťáků, nechávají ti více volný prostor. Alespoň v zájmu mezí prostě máš jejich menší pozornost, než když tam každý den vyvádíš."
"To je asi mimo moje chápání," vzdám se.
"Asi jo. Když fakt potřebuješ dávku a máš tu možnost, dokážeš to."

"Kdy jsi naposledy potřeboval dávku ty?" přetočím náhle téma.
"Předevčírem," vydechne po chvilce ztěžka.
"A nic z toho, co bylo pro Ninu, sis nevzal, nebo aspoň neměl touhu vzít?"
"Jsem čistej, Tome."
"Já ti to věřím, jen je mi jasný, že se toho nezbavíš lusknutím prstů."
"Všechno bylo pro ni," sevře skleněný půllitr v jedné dlani a s jasnou bolestí ve tváři sevře víčka.

"Snažil ses jí prostě jen pomoci, nemůžeš si dávat za vinu, že to vzala jako pomoc jinou."
"Už dál nemohla," zavře tentokrát oči úplně. S výdechem to zapiji raději lokem piva a zůstanu si ho jen prohlížet. Bohužel až moc detailně, což mi vyhodí na mysl opět nové smyčky myšlenek.
Podobu nás dvou tam vidím stále jen minimální, za to mne překvapuje, že mu ve tváři, na rozdíl od jiných případů, není znát záliba v drogách. Docela by mne zajímalo, jak musel vypadat v době, kdy to s ním bylo opravdu zlé, jak všichni neustále zmiňují. Protože pokud to bylo opravdu zlé, nyní vypadá jeho tvář téměř drogami nepoznamenaná. Ano, sem tam si člověk všimne jakéhosi detailu, ale všimne si ho jen v případě, že ví, že tam ty drogy hrály roli. Abych byl upřímný, nevím jaké celoživotní následky si uživatel heroinu s sebou nese, ani jaké přesné následky heroin zanechá na těle, v obličeji na orgánech. Nejsem ale úplně z jiného světa, aby mi nebylo jasné, že pleť a zuby rozhodně ničí, a orgány a jejich funkčnost taky jistě neponechá bez šrámů.
Jak je tedy možné, že až na kruhy pod očima, sem tam nějaký nedostatek, má Bill běžnou pleť zdravého člověka, v uvozovkách. Ani jeho do řady srovnané bílé zuby mne nenechávají spát. Obávám se, že ale na tohle není správný čas se ptát.

"Mohl bys na mě nezírat?" zamračí se mírně, což mne vrátí do reality. Pousměju se, opřu se zády o opěradlo židle a složím ruce na prsou. "Taky nevypadáš dneska zrovna nejlíp." Chvilku na něj zůstanu překvapeně zírat, než se naplno rozesměju.
"Promiň," vykuckám po chvilce v neustávajícím smíchu. Billovi to chvilku trvá, ale pak to přeci jen na jeho tváři vytvoří úsměv též.

"Není to poprvé, co nechávám auto ve městě přes noc, protože nemůžu řídit," mávnu rukou, když po dalších dvou pivech jsme na cestě k Billovu centru. Pěšky. Opilí.
"Ale prosím tě, to chci vyprávět. Tak dlouho tu nejsi, aby to mohlo být víc než poprvé," uchechtne se. Plete se nám oboum jazyk a jsem si toho vědom, ale za strávený večer s ním to stálo. Od třetího piva se více usmíval, byl sdílnější, a ačkoliv jsem z něho nevytáhnul všehovšudy nic, jsem rád, že jsem to podnikl. Je to všechno ještě dost čerstvé na to, abych to z něho tahal. Snad časem, až budeme v Los Angeles. Jsem opravdu rád, že si mohu přiznat, že se mi to povedlo. Odjede se mnou domu. Do Kalifornie. A ač to nejspíše pro oba zní zatím neuvěřitelně, za týden už by to mohla být realita.

"Ale jo, ten večer, co jsi zmizel v centru, jsem se strašně opil."
"Kvůli mně?"
"Jasně, že díky tobě!"
"Fajn," přikývne a na čele mu vyskočí drobná starostlivá vráska. "Stahuju tě někam, kde bys vůbec neměl být."
"Hele, Bille, dosud to byl fajn večer, nekaž to. Jasně, že jsem se opil, měl jsem upřímně kurevskej strach. Ale to že jsem to vyřešil takhle, není tvoje vina. To já si ten alkohol objednal, to já ho pil, to já ho do sebe vyklopil víc, než jsem měl." To já jsem zavinil, že jsem dokázal podvést Theu!
"Měl jsem ti to říct."
"Stalo se, nech to být," jemně mu sevřenou dlaní šťouchnu do ramene.

"Hezký večer?" s úsměvem nás ve dveřích centra sjíždí Sandra pohledem.
"Trochu se to protáhlo," kýchne si Bill dvakrát za sebou.
"Padej do postele," se zasmáním si ho prohlédnu, "jsi nemocnej!"
"Omlouvám se," pronese vesele Bill a skutečně zmizí v chodbě vedoucí k jeho pokoji. Zkusil jsem se ho cestou zeptat, zda by nechtěl již přespat těch pár dní do odjezdu už doma, se mnou, ale neuspěl jsem.
"Omlouvám se," stočím omluvný pohled k Sandře, "nechtěl jsem vám tímto přidělávat starosti, chtěl jsem ho v tichosti jen dovést do pokoje."
"To by se vám stejně nepovedlo, Tome," zasměje se Sandra a s výdechem mne jemně pohladí po zápěstí. "Tak jako tak vidím ráda úsměv na tváři u vás obou."
"Asi jsem ho k úsměvu přiměl alkoholem, ale...," zakončím větu mlčenlivým pokrčením ramen.
"Asi. Jen si to tím ani jeden neulehčujete."
Chvilku na ní jenom koukám, než mi dojde jak to myslela. Navázala na náš dřívější rozhovor o tom, jak se vyléčený narkoman s alkoholem dostane do jen jiné fáze opojnosti, ale rozhodně to není nejlepší způsob, jak přimět narkomana, aby se nadechl života, aby okusil život bez drogy. Naopak mu může alkohol připomínat ty jím oblíbené stavy, které si způsoboval drogou. A protože je alkohol ve společnosti něco jasně přijatelnějšího než droga, je to jen jiná cesta, která ho zpět na tu zlou stranu může pomalu a jistě svést. Rozhodně je tohle moc brzo na to, snažit se ho alkoholem přimět myslet na něco jiného, dostat mu úsměv do tváře.

"Já vím, a opravdu se omlouvám, nějak jsem měl pocit, že to dnes potřebuje."
"V pořádku," zavrtí Sandra mírně hlavou, "nemůžu vám do tohoto mluvit, jste oba dospělí lidé. I tak si jen dejte pozor do budoucna. Doufám, že se ještě před vaším odjezdem budeme my dva moci sejít. Ráda bych vám jen podala pár rad ohledně následujících měsíců. Nemusí to být bohužel tak jednoduché, jak to vypadá nyní."
Myslím, že jsem z těch pár slov Sandry náhle vystřízlivěl lusknutím prstů. Nemusí to být bohužel tak jednoduché, jak to vypadá nyní. To jako že i když si Bill prošel absťákem, tím vším možným okolo, ještě nekončíme? No jasně, že nejsem naivní, a je mi jasné, že si to ještě něco do budoucna s sebou nese, ale proč to říká s takovým hlubokým smyslem? Vždyť snad to nejhorší má za sebou, nebo?

Když se v centru rozloučím se Sandrou i krátce s Billem v polospánku, domů už se nechám svést taxíkem. Necítím se už na to jít dnes večer více po svých. A asi bych dnes i zabloudil, neboť jsem neustále v myšlenkách o tom, co mi řekla Sandra a vůbec se nesoustředím na realitu. Proto když se ocitnu náhle ve sprše, pod vlažnou vodou, teprve mi dojde, že jsem již doma. Jakoby mne ale po sprše, při vší té únavě, stejně něco nechtělo pustit nahoru do postele. Vyzvednu si proto v kuchyni skleničku, do které si napustím vodu a při procházení kolem Billova pokoje mne v chůzi zastaví otevřené dveře. Ne, že bych je běžně nenechával otevřené, když tu není, ale spíše mi došlo, kdy naposledy jsem je otevřené nechal, a proč. Jeho deník. Stále tam leží na stole, připravený, abych ho přihodil k Billovým věcem, které si jistě chce ponechat.
Kdybych byl střízlivý, nechal bych asi svou zvědavost dneska jít spát. Ale vzhledem k tomu, že úplně střízlivý nejsem, a moje zvědavost je silnější než já, stejně do jeho pokoje vkročím a jeho deník si vezmu do ruky. Nejprve si ho chci odnést s sebou do postele, ale pak mne popadne pocit, že bych se tím nějak mohl prozradit, a proto položím skleničku s vodou na jeho stůl a usednu do židle. Hlasitě polknu a zhluboka vydechnu. Neměl bych to dělat, a vím to!

"Navštívil mne Florian. Prý mu William vzkázal, že mu dávku pro mne neprodá. Hajzl! Mám podezření, že si Florian nechal vše pro sebe, a nebo je William fakt posranej ze skutečnosti, že k němu chodím nejen kvůli tomu, aby mi dal ten podělanej heroin! Úchyl! Nesnáším ho! Děsí mne představa, že bych k němu měl někdy ještě jít, jenomže proč to říkám, když vím, že to stejně zas a znovu udělám! Nesnáším se za tu slabou vůli. Nina mne nesnáší stejně tak, jenomže pak je stejně vždycky ráda, když vlastně máme dávku oba. Je to hnusnej bludnej kruh, ze kterýho není úniku."

Pomalu stránky deníku zase zavřu a s rychlým bušením srdce se rozhlédnu po místnosti. Jsem tu sám a vím to, ale proč mne přepadá pocit, jakobych tímhle Billa zradil? Lezu mu do soukromí, a kromě toho mám z těch zápisků husí kůži! Naivně se snažím uklidňovat tím, že se jen snažím pochopit více Billa, částečně vědět, čím si prošel a čím si prochází nyní. Ale ani to mi nestačí, abych upřímně nevěděl, že to stejně více dělám ze zvědavosti, než aby mi to mělo v něčem pomoci se dostat do Billovy hlavy více. Vstrčím prst proto do další náhodné stránky a otevřu deník.

"Před dvěma dny jsem měl horečku. Nina byla celou dobu u mne, ale vůbec nemohla zabránit tomu, jak mi bylo zle. K ránu jsem musel odejít domů, protože se vrátil Oliver a přitáhnul s sebou Stefana. Bylo mi zle, ale asi víc zle by mi bylo z představy těch dvou, co do sebe cpou neskutečný množství heroinu. Oliver tvrdí, že těžko může něco brát, když je dealer, ale je hovno dealer! Kromě toho, že na něj není spolehnutí, tak do všecho míchá jště nějaký sračky, a Stefanovi to ráno bylo pěkně zle. Hůř než mně. Vlastně jenom zvracel, dávil se, prakticky vypadal strašně zoufale. Nechápu Ninu, že tam Olivera ještě snese s těmi jeho kamarády. Chtěl jsem jí říct, ať jde se mnou, ale spala. Vzala si ještě zbytek heroinu, který byl původně pro mě, aby to do rána zvládla. Za tohle jí taky někdy nesnáším! A na jednu stranu dobře, že se mnou nešla, než jsem se dostal domu, bylo asi osm, nebo devět, a byla tam Yvonne. Otec byl bůh ví kde, a Yvonne si zase myslela, že mi může kecat do života. Neposlouchal jsem jí a šel spát. Den na to mi bylo pěkně zle a Florian mě zachránil. Ten večer jsme s Ninou přespávali oba u něj, protože se u nás doma usadila Yvonne, a taky Nina přišla se zprávou, že Stefana odvezli do nemocnice a už se nevrátil. Nebylo mi to líto, jen jsem věděl, že takhle rozhodně nechci dopadnout. Takhle to přece nekončí. Přece je nějaká cesta ven. Ten večer jsme si ani jeden nic nevzali, přišlo mi to jak kdybychom drželi minutu ticha bez heroinu pro něj. Pěkně trapný!"

Přistihnu se jak mírně krčím čelo, protože mi ten text přijde z přeházených myšlenek. Jasně, jako celek to dává třeba smysl, ale vlastně přeskakuje Bill mezi pocity z různých situací strašně rychle, což prostě někdy nechápu. Protiřečí si. Ještě chvíli pozoruji právě dočtenou stránku a chci pokračovat dál, ale pocítím tíhu na očních víčkách a proto v rychlosti jen projedu listy deníku prsty. Než mne zarazí poloprázdná strana, na které všechny zápisy končí a po ní pokračují už pouhé prázdné listy.

"Věděli jsme to oba, už když jsme se loučili. Věděli jsme to a já jí stejně nedokázal zastavit. Vzdala to. Opustila mne. Nechala to všechno na mně. Vzala si život.

Buď dobra v svém žití,
a šťastna v svém snění,
a zapomeň na všechno, děvče mé.
Viď, nebe není a peklo není,
a na zemi stěží se sejdeme.

Miluju tě. Brzy se uvidíme. Dej mi čas."

S mrazením v zádech si poslední zápis přečtu ještě minimálně dvakrát po sobě a pak deník pomaličku zavřu a vrátím na původní místo. Stihle zaznamenat i smrt Niny, tudíž je ten deník pro něj skutečně aktuální věcí, která mu třeba nějakým způsobem ulehčuje život. Je to něco, čemu se může plně svěřit. Je to něco, kam může zapsat cokoliv a doufat, že to nikdy nespatří světlo světa.

A já ani hodinu po ulehnutí do postele nedokážu zamhouřit oka, protože mne hryžou výčitky, že jsem tak soukromou věc dokázal otevřít podruhé! A nejen to, jak mám chápat tu poslední stranu deníku? Na zemi stěží se sejdeme. Brzy se uvidíme. Dej mi čas. Jak to Bill myslí?

by Mintam