Bill & Tom Kaulitz Interview bei 3nach9 - překlad

Překlad by Mintam pro manickaTH.blog.cz! Kopírovat se zdrojem, prosím.
___________________________________________________________________________________

Moderátorka: My jsme vás našli v archivu Rádia Bremen.

Bill: To už je hodně dlouho nazpět.

M: To je strašně dlouho.

Tom: Ještě jednou, co že nalezli? Byl jsem tam i já?

B: Jasně, oba jsme tam byli.

T: Fakt?

B: Jo.

M: Můžeme to objasnit, máme tu fotku z té scény. Kdo je kdo?

B: To taky už nevím.

T: Ale jo, já jsem ten s tím žlutým psem v ruce.

B: Dokážeme to rozlišit jen díky těm plyšákům.

M: Plyšáci. My to právě nevidíme, milá režie. Možná nám ukáží tu fotku ještě jednou. Ahá, takže vlevo.

T: Tak napravo je Bill a já jsem vlevo.

B: Přesně tak.

T: Mám žlutého psa.

B: A já mám toho bílého malého.

---

M: Jak jste k tomu vůbec přišli, že jste tam hráli? Byl to na casting, nebo?

B: Nebyl to casting. Museli jsme vlastně být přímo v Bremenu.

T: Jo, bylo to přímo v Bremenu!

M: No jasně, však je to kanál radio Bremen.

T: Ach tak, to je přece jasný.

B: Upřímně, nevím už přesně jak to bylo. Vyhlásili tenkrát...

T: ..hledali dvojčata..

B: Hledali nějaká drzá dvojčata, tak jsme šli do toho a po dvou sekundách bylo jasný, že tu práci máme. A Tom pak nějak, co si ještě pamatuju, zavřel tu hlavní představitelku na záchodě, protože se mu nelíbili její vlasy. A on chtěl natáčet s nějakou ženou, co má hezčí vlasy.

T: A ta pak nechtěla natáčet, aby nevznikl nějaký konflikt.

B: Přesně tak, už takhle daleko jsme v oblíbenosti tehdy byli.

M: Je to hodně let zpátky, a vy jste právě oslavili své dvacáté osmé narozeniny, před dvěma týdny, a my vám chceme dodatečně pogratulovat.

B&T: Děkujeme.

M: Jak jste slavili?

T: Oh moc, ou ou ou.

B: Slavili jsme dvacet čtyři hodin, že? Skutečně jsme slavili celý den. V Německu.

T: V Berlíně.

B: Měli jsme tam hodně přátel a zkrátka jsme všichni společně slavili a měli divokých dvacet čtyři hodin.

M: Ten kdo sleduje vaše profily na facebooku a instagramu ví, že vaše babička peče fantastické švěstkové a rebarborové koláče. Tím se vždy pochlubíte. Slavili jste narozeniny i s ní, nebo jste si přinejmenším alespoň váš narozeninový koláč vyzvedli?

T: Vyzvedli jsme si koláč už předtím. Já mimochodem miluju všechno se švestkama tak jako tak. A...vzali jsme ho s sebou.

Host 1: Přirovnáváš koláč, nebo fanynky...

B: Když tohle babička uvidí, zas se bude zlobit.

M: A po právu.

T: Takže jsme vyzvedli švestkový koláč, a rebarborový nebyl, protože si myslím, že žádná není. Nebo je právě období pro rebarboru?

Host 2: Není.

T: Není. Přesně. Za tohle taky dostanu od babičky vynadáno. Takže švestkový, a rebarborový nebyl pro teď.

M: Jak to stíháte ještě zasednout s babičkou k jednomu stolu? Nebo jak jste časově v Německu, když žijete v LA?

B: Vždycky, když je něco slavnostnějšího, tak přijedeme. Tak normálně jednou za rok, ale když toho máme hodně, tak... Nebo, nejvíce přijíždíme na Vánoce, ale o ty letošní jsme toho měli hodně, hodně jsme přelítavali a byli na turné, začátkem roku. Ale teď jsme zase tu, protože zase chystáme turné.

M: Jste vždycky ve dvou v Německu, nebo v LA, nebo se vyskytujete taky jednotlivě?

B: Ve skutečnosti nejsme rozděleni déle jak dvacet čtyři hodin.

M: Skutečně?

T: Jo, chodíme vždycky v dvojitém balení.

M: Jak všichni povzdychli. Co si dáváte k narozeninám za dárky?

T: Vůbec nic.

B: Ne.

Host 2: Ještě nikdy za celý život?

B: Ne, protože si myslíme, že je to jen vražení peněz do ničeho.

T: Když jsme byli hodně malí, měli jsme určité oblíbené hračky, které jsme si skutečně přáli, takže jsme si je dávali v tyto dny, a pak jsme se o ně strašně prali. Ale v osmi letech, myslím, jsme si stanovili že nic.

M: Jak symbiotičtí jste na škále od jedné do deseti?

B: Řekl bych deset. Protože neexistuje nic, žádné tajemství, nic co bychom jeden o druhém nevěděli, nic co bychom spolu nesdíleli. Jo, víc už mne nenapadá. Ano, jsme i rozdílní, ale...

T: Dobře, tak já bych řekl devět, ale...

M: Takže aspoň v tom jste rozdílní.

Host 2: V Německu je jeden velký vzor pro tuto symbiózu mezi dvojčata. Nevím, zda vy dva znáte dvojčata Kistlerovi?

T: Ne.

M: Pojďme si opět vyprávět historky co se stali před válkou.

Host 2: Ale ti dokázali spolu všechno, zpívat, tančit, moderovat, všechno.

B: Ale myslím, že u nás to tak je. On je teda o deset minut starší, ale děláme všechno spolu, a samozřejmě spolu pracujeme, sdílíme všechno, bydlíme spolu.

T: Ale v práci jsme si to rozdělili. Hudbu, psaní textů, každý má svou úlohu, jako každý v kapele, ale můžeme si důvěřovat právě jen díky tomu, že jsme stejní. Tudíž přesně vím, že to co udělá, udělá dobře, protože bych to pravděpodobně udělal stějně, když je to lepší den, takže je to na té důvěře.

M: Ale ty nejsi tolik rád středem pozornosti jako on.

T: Ne. Něco jako talkshows apod., přenechávám upřímně na Billovi, photoshoty, všechno kde nutně nemusím být, videoklipy jsou taky z devadesáti procent o Billovi. Miluju práci ve studiu, rád hudbu produkuju, vytvářím jí, a stojím pak rád na pódiu, abych hudbu předvedl. Ale není to tak, že bych musel bezpodmínečně osmkrát měnit outfit.

Host 2: Ale potom je tu dnes večer rád, že? Takhle dlouze už dlouho nemluvil.

M: Takže to znamená že jsi ten jediný, co si užívá pozornosti, a co vždy stojí v popředí, protože to dobře snáší. Bylo to tak vždy, nebo kdy to začalo?

B: Jo, miluju, že si všechny svoje vášně mohu takto naplno užívat. Vždycky jsem se zajímal o módu, stál velmi rád na pódiu, a díky tomu to pro mne byla taková nějaká samozřejmost, že nebylo nic, co bych...

T: To jo.

B: Že? Nikdy jsem si nevynucoval, abych mohl stát někde v popředí. Tak je to i v kapele, u nás třeba neprobíhá žádný boj o ego. Ti ostatní jsou totálně nenároční, ještě nikdy neproběhla diskuze o tom, zda bych měl být sám na obalu alba, nebo že by někdo z nich říkal: "Já chci být ale taky vidět!", to u nás prostě není. Georg a Gustav jsou rádi, když nemusí pryč z Magdeburku,...

M: To jsou další dva členové Tokio Hotel, jsou čtyři.

B: Ano, a ti jsou rádi. Stejně jako Tom. Ten miluje celý čas sedět ve studiu. Jo, miluje hrát pak živě, když jsme na turné. Ale mě baví všechno to focení, natáčení, a dělání menších filmů a všechno tohle, co se kolem toho točí.

M: Ty máš taky speciální vkus na oblečení, na stylizování. Jak to přijali na vaší škole například?

T: Přijali to skvěle!

B: To bylo samozřejmě vždy těžké. Ale my jsme oba byli dost etrémní. Tom byl tehdy dost extrémní se svým hiphop vzhledem, a já jsem vypadal jak...jo, no prostě namalovaný, to jsem pochytil z nějakého karnevalu.

Host 2: Dokážu si to skvěle představit, protože jsi právě říkal, že to přijali skvěle, tudíž si to skvělé dokážu představit.

T: Ne, pocházíme vlastně z Magdeburku, což je vlastně menší město, a přestěhovali jsme se z vesnice, a vypadali jsme trochu komicky. Pamatuju si ještě na to poprvé, Bill měl dlouhé hnědé vlasy, oni si mysleli že je holka, a chodili mylistné dopisy, nebo co, a potom, když z toho vyplynulo, že jsme vlastně bráchové, vzali to dost komicky. A potom s tím stylem jsme byli samozřejmě naprosto nápadní, a to se samozřejmě ne všem líbilo, ale vždycky to dobře fungovalo, protože jsme byli dva. To si myslím fungovalo, byli jsme oba extrémní, měli jsme vlastní svět, opticky jsme k sobě vůbec nepasovali, a lidi si mysleli, že my spolu vůbec nemůžeme vycházet. Ale my jsme fungovali spolu.

B: To lidi frustrovalo, protože jsme byli rozdílní, že ten s tím hiphopovým vzhledem se vůbec nemůže s někým takovým bavit, protože lidi tehdy přiřazovali každého do skupin. Záleželo na hudbě, všichni nás rozdělovali, s tím že jeden s druhým nemáme spolu co dělat. A to že jsme spolu byli ve skupině a ten stál nahoře v hiphopovém oblečení a já s černým lakem na nehty, to lidi šílěně provokovalo. Ale to už i předtím, když jsme vystupovali v našem malém městě.

M: Máte ještě kontakt na tehdejší spolužáky, nebo učitele?

B: Jo, třeba náš nejlepší kamarád s námi tehdy chodil do školy. A ten je dodnes nás nejlepší kamarád.

T: Jo. Náš. To chce zdůraznit, máme dokone ty stejné přátele.

M: Vy jste v roce 2005 prakticky přes noc docílili světové kariéry. Viděli jsme právě pár fotek a sekcí z filmu, fanoušci skutečně z ceého světa vám leží u nohou. Co bylo na tomto úspěchu pro vás to nejhezčí?

B: Nemuset jít do školy a další den tam jen jít a říct, že už nikdy nepřijdeme. Mohli jsme v patnácti přestat, a pak jsme ji přes internet dokončili, ale nemuseli jsme tam už nikdy jít. To bylo vlastně dodnes to nejlepší, protože se nám vlastně všichni smáli. Pamatuji si ještě přesně, když se vždy učitelé a všichni ptali, co budete dělat o letní prázdniny, a všichni tak: "My pojedeme na koňský tábor." a tak, a my s Tomem říkali, že budeme dělat hudbu, a že budeme natáčet video a všichni vždycky jen: "Hmm, jasně, a pak budete na MTV." A tak to pak bylo takový zadostiučení smět jít dovnitř a říct, že už nikdy nepřijdeme. To byl nejkrásnější moment. Ale jinak, jasně, taky vidět tolik zemí, to je taky krásný. Všude vystoupit. Ještě i dnes, když máme turné v Rusku, nebo v Americe, tak je to cool. Ještě i dnes jsme za to šíleně vděční, že to tak je.

M: A co byly ty nejhorší stinné stránky?

B: Samozřejmě někdy nemít osobní život.

T: Osobní život.

B: Ale to všechno jsme pochopili až hodně pozdě poté.

T: V patnácti, v šestnácti, v sedmnácti ti to tak nedochází, protože nemáš žádný osobní život, nebo je to osobní život, kdy bojuješ se stovkou dětí pod dekou. Ale jednou, v osmnácti, devatenácti, dvaceti, kdy začíná taková ta vůle vést vlastní život, a ta k nám dorazila až tak po pěti letech na cestách, prakticky jsme byli furt na turné a bez pauzy. A pak to najednou už nebylo možný, a proto jsme v roce 2010 odjeli do LA. To byla ta stinná stránka, když jsme se po pěti letech snažili udělat si pauzu a nebylo to možné.

M: Také jste zažili pár fanoušků, kteří byli opravdu šílení, kteří vás pronásledovali, kteří se vám dokonce vloupali do domu, nebo se o to pokusili, myslím?

T: Ne, podařilo se jim to.

M: Leželi pak v posteli.

T: My jsme naštěstí nebyli doma.

B: My jsme tam nebyli, přesně. Ale stálo jich neustále mnoho před dveřmi, nemohli jsme nikam jít. Ale to jsme samozřejmě zaznamenali až když jsme chtěli udělat pauzu. Jednoho dne jsme přišli a řekli ok, teď nepojedeme turné, a člověk to zbystří. Praskne tahle bublina, ve které člověk celou dobu na cestách byl, z hotelu do hotelu, a vůbec to člověk nezaznamená.

Host 2: Nepřipadá ti na tom něco známého, na to co oba vypráví?

Host 3: Ale u těch dvou to bylo obrovské a mne o mnoho menší. Ale jo, je tam pár podobných situací, kdy člověk vidí na zahradě lidi, kteří mu koukají do oken, a ty po bytě lezeš po čtyřech, protože máš pocit že tě nepřetržitě fotí. To už je člověk potom trochu paranoidní.Znám to.

B: My jsme měli dva metry vysoký plot, přes který nebylo možné vidět, a pak jsme vždy ještě zatahovali závěsy, a vlastně jsme byli vždy jen v domě, nikam jsme nechodili. Takže jsme vlastně byli pár let jen v domě, když jsme měli volno samozřejmě. Pak jsme vždy jen někam vyjeli, když jsme někde hráli, ale v osobním životě jsme nikdy nevyšli před dveře.

M: Myslím, že by to bylo velmi smutné, kdyby jste se vy dva neměli po boku, je to tak?

B: Jo, bylo by to pravděpodobně dost smutné, myslím. A i když tady byl náš kamarád, seděli jsme vlastně doma a celý den hráli Mario Kart. Jo, vlastně jsme se nemohli nikam hnout. A vždy když byl člověk venku, tak byl strašně obezřetný a neužíval si to tolik. A v tu chvíli nás přepadali stavy jako proč to vůbec zkoušíme chodit ven, když se akorát tak nervujeme.

M: Jaké je to pro vás v LA, je to pro vás nyní určitá svoboda, máte tam klid?

B: Jo, ale zcela odlišný klid. Na začátku, když jsme někam vyrazili, byli jsme stále trošku paranoidní, na začátku jsme si vůbec netroufal s někým jít po ulici, nebo rozhodně ne bez securiťáka. Až do doby, než mi došlo, že tady to vůbec nepotřebuju, můžu jít zcela bez stresu sám do supermarketu. Tehdy jsme poprvé ve dvaceti letech šli sami nakoupit, sami si vybrali chleba, nechápeš to. Od tohoto je člověk prostě odříznutý, protože to pro něj vždy někdo jiný vyřizuje. A najednou jsme dělali ty normální nudné běžné věci, nakpovali ručníky, hrnce, jogurty, a mohli jsme zase jít do kina, prostě normální věci, které jsme předtím nedělali.

M: Žijete spolu v jednom domě, jestli jsem dobře rozuměla. Co se děje, když jeden z vás má partnera, žárlíte?

T: Jo.

B: Žárlivost ne, ale v každém případě je to těžší, protože stále o tom druhém víme, že tam je, a automaticky si stále lezete do cesty.

T: Přesně tak. Vždycky musíte dát bacha, aby ten dům byl tak nějak dobře rozdělený, aby jste taky mohli být trochu stranou, ale taky už to fungovalo.

Host 2: Ale taky už to fungovalo.

M: Máte nové album, Dream Machine, se kterým jedete nyní na turné. Album, které pro mne zní úplně jinak, narozdíl od toho, co od vás jinak znám. Možná že jsem jen zmeškala takový ten mezičas,kdy se to změnilo, ale jiné je to i v tom ohledu, že jste to album produkovali zcela bez nahrávací společnosti. Co jste tímto albem chtěli docílit, získat nové věkové skupiny?

B: Jo, po deseti letech jsme rozvázali kontrakt s nahrávací společností, protože jsme si řekli, že nechceme, aby se o nás mluvilo v médiích a podobně. Řekli jsme si, že nejdříve uděláme hudbu, a pak teprve budeme mluvit se všemi těmtito lidmi z nahrávacích společností, a vybereme si ty, kterým se to bude líbit a kteří budou chtít do toho s námi jít. Chtěli jsme se taky trochu vrátit do dob, kdy jsme začínali, protože na začátku jsme taky seděli sami ve studiu a vytvářeli hudbu, a tak jsme to chtěli i teď. Žádné producenty, žádné textaře, nikoho, kdo nechce dělat kompromisy, a tak.

T: Byl to přirozený vývoj. Předtím jsme s někým na tom začali pracovat, ale nebyli jsme jednotní, byli jsme stále jen u konceptu, a taky jsme museli dělat trochu kompromisy, když chce člověk s někým pracovat. A v tu dobu jsme vážně začali všechno sami produkovat, sami psát, a všechno, co se týká hudby jsme si kompletně začali dělat sami od doby, co jsme v LA.

Host 2: Býval jste tenkrát šéf jedné velké nahrávací společnosti, BMG, líbili se vám tu v dobu kluci z Tokio Hotel?

Host 4: Bohužel ne. Ti se BMG vyhli a šli automaticky přes Sony Music, K Universal, ale když to takhle zpětně vidím, a slyším, pravděpodobně by to stejně nedopadlo, kdybych tam byl já.

M: Co si přejete s novým albem? Protože finančně jste se již zajistili, když jste nebyli ještě ani plnoletí. Co je vaším snem nyní?

T: Nyní, co se kreativity a živého vystupování týče, jsme plně svobodní, hudbu, kterou jsme sami produkovali, prezentujeme živě, jsme na turné, je to právě neskutečně dobré a cítíme se neskutečně volní. A já myslím, že tohle je náš cíl. Máme ještě pár zemí, kde jsme ještě nikdy nebyli, Austrálie například, ještě trochu turné po Asii, jinak...

B: Myslím, že jsme momentálně v bodě, kde si to absolutně užíváme.

T: Děláme jen takové věci, co nás baví.

B: Věci, na které člověk sám má chuť. A chceme to tak nadále mít i s tímto albem, myslím, že jsme si i hudebně s tímto albem našli.

M: Musím říct, že mě se to skutečně líbí. Durch den Monsun, nebyl úplně můj šálek kávy, a taky jsem nebyla ta věková skupina, byla jsem myslím trochu starší na to. Ale když jsem slyšela tu desku nyní, tak jsem byla fakt nadšená. Věci, které jsem nikdy neslyšela v rádiu, a fakt jsem mi to líbilo. A proto vám přeji hodně štěstí na světovém turné a ať je vaše album úspěšné ve světě.

B&T: Díky moc.