Schatten im Licht - díl 21.

Hudba: Daughter - Youth

Ještě chvíli si deník převracím v rukou, než ho zase vrátím na stůl. Ne, neměl bych! Začnu sklízet papíry kolem na jednu hromádku a celkově se snažím soustředit na jiné věci. Asi po půl hodině poklízení věcí vezmu sbalenou Billovu tašku a vyjdu s ní z jeho pokoje. Když budu dál od jeho deníku, třeba to pokušení bude menší.
Poté si v kuchyni naliji do sklenice džus, protože to je jediné, co dnes asi můj žaludek snese, a s notebookem na klíně dosednu na gauč. A sotva notebook zapnu, už mi skype hlásí zprávu, že je Thea online, a ráda by se mnou mluvila. Krátce upiji ze sklenice a s nádechem přijmu videohovor.
"Ahoj, zlato," ozve se ještě před tím, než se mi s mírným zpožděním na obrazovce objeví její obličej. Ani mi nedojde, jak automaticky naše řeč přejde do angličtiny, nějakým způsobem je to pro nás pohodlnější.
"Ahoj," s úsměvem jí přivítám a pohodlněji se usadím. "Kolik je vůbec hodin, že voláš?"
"Půl deváté ráno, včera jsme se dostala brzo domu, tak jsem si dnes přivstala. U vás je počítám večer, ty jsi doma sám?"
"V tuhle chvíli jo," přikývnu a velmi stručně jí odvyprávím, co se stalo s Ninou a proč Bill odešel zpět do léčebny. Samozřejmě vynechám detaily o baru a všech okolnostech. Ale jak řekla Melanie, dělejme, že to, co si nepamatujeme, se nestalo.

---

"Yvonne do toho tedy jít nechce? Musíme to zkusit chápat, i z jejího pohledu."
"Já to zkouším pochopit, ale přišlo mi to jako jeden z nejjasnějších kroků, jak to Billovi co nejvíce teď ulehčit."
"I tak to zvládneme. A na druhou stranu, Tome, když Bill chce odletět co nejdříve, nemá asi smysl tahat ho po úřadech. Sjednáme mu čistě devadesátidenní pobyt na registraci, a všechno ostatní mu zařídíme až tady na místě. Sayen je v tom odborník, pomůže nám."
"Myslíš, že je to dobrý nápad?"
"Devadesát dní je dost času na to, vyjednat mu vše přímo tady. Když to hned nevyjde, je tam nějaká možnost, na dodatečné vízum, pobyt tady prodloužit. Nekomplikovala bych mu život ještě teď. A vem si, že tady se alespoň orientujeme v úřadech, v Německu asi základní věci budou podobné, ale přijde mi to jednodušší tam, kde to známe, až by Bill byl tady. Všechno to zabere zbytečně čas, a když chce odletět hned, asi bych toho využila."
"Máš pravdu," přikývnu a se zívnutím si promnu obličej. "Zařídit mu jen pas nějaký čas zabere, ale alespoň bych mohl ušetřit nervy na ostatním papírování."
"A kromě toho bych chtěla, abys tu byl co nejdřív. Včera se totiž za mnou v práci stavěl Gabriel, a vyptával se, kdy se vrátíš. Tvrdil, že už kvůli tomu volal Leovi, ale že vlastně dnešek byl poslední den, kdy byla možnost se přihlásit na šestnáctého června."
"Cože? Leo mi vůbec nevolal. A kromě toho, jaké přihlášení má na mysli? O ničem se nezmínil."
"Prý by ses měl účastnit převážně toho prvního společného meetingu před soutěží, aby věděli, že s tebou mohou počítat. A sám říkal, že vzhledem k tomu, že jsi v Německu, že nemá tím pádem jistotu, že se stihneš do soutěže vrátit zpět do LA."
"To si dělá fakt srandu!"
"Snažila jsem se tě obhájit, a použila jsem dokonce i to, že jsi jel do Německa kvůli pohřbu svého otce, ale ani to ho neobměkčilo. Řekl, že máš maximálně týden, jinak tě škrtají. Nechtěla jsem ti tím kazit večer, ale..."
"Fakt skvělý! Nikdo mi nikdy neřekl, že je povinnost účastnit se meetingu před soutěží. Věděli o mně. Ještě Leo říkal, že..," ukončím větu a jen s výdechem mávnu rukou. "Vždyť to je jedno."
"Tome, mrzí mne to. Nevím, co se usnesli letos, ale Gabriel má asi svá pravidla."

Soutěž pro nováčky mezi DJ, která se koná u nás pravidelně poslední dva týdny v červnu, a které se už třetí rok účastním jako jeden z porotců, je jedna z nejlepších promo akcí, jaké se člověk může účastnit. V případě, že se samozřejmě jako DJ chce uživit. Je to prostě příležitost, i v porotě, jak vás může vidět a slyšet nejvíce lidí. Jenomže před rokem tuto soutěž převzal jiný pořadatel, než dosud, a asi si pozměnil určité požaavky, aniž by o tom dal někomu vědět dopředu. A já nevím, jak bude vypadat moje pracovní léto, jestliže se soutěže neúčastním. Ne, že by poptávka po mně na akce a festivaly byla malá, ale stačí jedno léto se moc neukazovat a je to rozhodně znát.

"Víš co, je to fakt jedno. Do týdne se stejně nestihnu domu dostat. A na druhou stranu, i kdyby jo, chtěl bych dorazit už s Billem, a když bych šel do soutěže, neměl bych na něj celé léto pomalu čas. Takhle na něj alespoň budu mít víc času. A těch pár klubů a venkovních akcí mi asi finančně taky chybět nebudou."
"A případně nám nějaký volný večer můžeš přijít pomoct do baru," mrkne Thea pozitivně.

"No, takže to má vlastně plusový body."
"Ne, chápu, že tě to štve, ale na jednu stranu máš pravdu. Budeme mít víc času na sebe a finančně to zvládneme taky."
"Štve, ale za poslední dobu je to to nejmenší, co mne teď dokáže rozházet."
"To chápu. Už abych tě tu měla," nahodí smutný úsměv. "Chybíš mi."
"Je to jen otázka pár dnů," oplatím jí úsměv. Thea je dosud první osoba v mém životě, u které jsem si jist, že pro mne něco znamená, a že jsem do ní upřímně zamilovaný. Pravda, asi jí to neříkám často, ale snažím se to vyjadřovat gesty, činy, prostě jinak. A když jí nyní, i přes tu dálku našich webkamer pozoruji, dochází mí, jak strašně mi alkohol včerejší noc zatemnil mozek. Jak strašně ve mne udusil všechny city, které jsem kdy upřímně a věrně choval k jediné osobě. A hlavně, jak strašně mě sere, že jsem jí dokázal podvést!

O pár dní později se už tradičně, jako skoro každý den, vydám do léčebny na návštěvu Billa. Tentokrát ale přicházím s dobrou zprávou, a to že cestovní pas, který jsme spolu byli zařídit, by měl do týdne být hotový, a povolení vycestovat na tři měsíce do Ameriky, dorazilo dnes. Teď už jen letenky, a můžeme odsud zmizet! Před vstupem do Billova pokoje mne ovšem zarazí Melanie starostlivá vráska na čele.
"Dneska má velmi špatný den."
"Co to způsobilo?"
"Koná se pohřeb Niny," řekne automaticky ztišeným hlasem. "Nezmiňoval se, že by chtěl jít, ale rozhodně vypadá, že by se s ní nějak naposledy rozloučit chtěl."
"Neříkal, že by chtěl jít, to je pravda."
"A do toho chytil chřipku. Myslíme si, že jí chytil někdy teď, když jste spolu byli denně venku. V těle bez imunity se snadno nějaký virus rozšíří. A včera večer přišel, že ho bolí celé tělo a v noci měl i horečku. Něco jsme mu na to daly, však ti snad poví on sám, jak mu je teď. Rozhodně to ale není dobré, a ani to dobře nenese."

"Dobře," vydechnu, "zkusím najít něco, čím mu náladu třeba zlepším."

"Ahoj," vejdu po nějaké chvíli do jeho pokoje s úsměvem. Hodiny na zdi ukazují za deset minut jedenáct dopoledne, a Bill vypadá, jako by nespal ani sekundu od včerejších šesti hodin večer, co jsem se tu s ním rozloučil. Nyní sedí na židli u okna, s nohama přitaženýma k tělu, a pozoruje svou postel.
"Ahoj," řekne takřka neslyšně a unaveně ke mně stočí svůj pohled.
"Melanie říkala, žes chytil nějakou virózu. Jak jsi na tom?"
"Už mi bylo i líp."
"Tomu věřím. Přinesu ti zase nějaký vitamíny, ať jsi do týdne fit. K odletu je totiž všechno zařízený."
Bill místo odpovědi použije lehké pousmání a unaveně opět svůj pohled sklopí. "Je to jenom chřipka, ta trvá všehovšudy maximálně týden."
"Snad jo."
"No a," nadechnu se a zvolím trochu tišší a opatrnější tón, "taky vím, co je dneska za den. Ani nevím, zda jsi měl v plánu na ten pohřeb jít, ale napadlo mě, že bych.."
"Nemyslím si, že bych tam měl být," přeruší mne klidným hlasem.
"Dobře," odkývu mu to okamžitě zaskočen. Byl jsem připraven na nějakou konverzaci, ale tímto sebejistým prohlášením mne umlčel.

Nastane minuta ticha, kterou nejspíše ani jeden nehodláme přerušit. Bill, protože nemá náladu mluvit, a já, protože nevím, co bych říci měl. Mírně nervózně přešlápnu a s nádechem složím ruce na prsou.
"Chápu, že nemáš náladu," začnu pak na něčem stavět větu, "takže ti sjedu pro nějaký ty vitamíny, ať ti je líp. Nechceš mimo to dovézt ještě něco jiného?"
"Mohl bych jet s tebou?"
"Jo. Jasně, že jo," souhlasím, leč trochu zaskočeně. Asi by v jeho stavu bylo lepší, kdyby ležel, ale nechci ho neustále komandovat a poučovat. Snad on sám ví, na co se cítí.

"Proč jsi chtěl vlastně jet se mnou?" zeptám se po chvilce, co po nákupu vyrazíme zpět. Nezvolil jsem ten úplně nejbližší market, abych měl víc času na Billa. Jen ho prostě slyšet mluvit, vidět ho a věřit tomu, že je opět kousek dál, než před pár dny.
"Někomu něco dlužím," kýchne si a zhluboka vydechne. Po pár vteřinách ticha a zavřených očích ovšem svou řeč rozvede. "A myslel jsem, že bys mne tam odvezl."
"Ok," přikývnu, "stačí říct kam." Někomu něco dlužím. Proč v tom okamžitě cítím něco negativního? Co když skutečně musí někomu něco vrátit, něco říci, aniž by to mělo jakékoliv dočinění s jeho minulostí? Jenomže s čím jiným, když prakticky jiný život nežil? "Pokud teda to nemá co dočinění s něčím, s čím bych nesouhlasil."
"Odvezeš mě, nebo ne?"
"Jen mi řekni kam a co komu dlužíš?"
"Nechci, aby ses vyptával. Chci od tebe jen odpověď."
"Jo, odvezu tě, jen nechci, abys.."
"Fajn," přeruší mne ráznějším tónem, "dlužím někomu obnos peněz."
"Za heroin?"
"Odboč tady doleva, a na křižovatce doprava."
"Bille," oslovím ho, připraven rozvést svou větu, až se nebudu muset soustředit na zařazení se do provozu a odbočení vlevo.
"Tome, to stačí. Prostě mne tam odvez. Nic víc nemusíš vědět. Nemusíš vědět, sakra, všechno. K ničemu ti to nepomůže a mně taky ne."
I kdybych chtěl, po zbytek cesty raději zmlknu a spolknu v sobě všechny otázky, které bych na něj chtěl vychrlit. Už ani nedoufám, že se to netýká drog, je to víceméně jasné. Jen nechápu, proč někomu dluží peníze zpětně, když jsem si jist, že drogu nikdo bez peněz, či jiné služby jen tak nevydá. Ale ptát se nesmím, ne teď.

Zastavím před domem, jím udané adresy a pohlédnu na něj.
"Budu hned zpátky," pronese a ztěžka polkne. Vypadá to, že sbírá odvahu, aby vůbec z auta vylezl.
"To bys měl, je tu zákaz stání."
"Slibuju," přikývne a hned na to vystoupí. V bočním zrcátku už jen vidím, s jakou opatrností vystoupá po třech schůdcích a zaklepe na šedě natřené dveře přízemního řádového domku. Po krátkém čekání se dveře otevřou a aniž bych měl šanci zahlédnout tvář osoby v nich, mám šanci jen vidět dlaň, jejíž prsty se obmotají kolem Billovy paže, aby ho zatáhla dovnitř. Nejprve je dle Billova trhnutí poznat, že by se rád z toho sevření dostal, ale pak se musí podvolit a zmizí mi tak z dohledu zrcátka. Dveře od domu se za ním zavřou a já si jen mohu představovat, co se v tuto chvíli děje. Neměl jsem mu nabídnout nějak záchranou ruku? Neměl jsem mu nabídnout, že kdyby se déle nevracel, že pro něj přijdu? Pomohl bych mu tím?

Po pěti minutách už nervózně podupávám nohou a neustále kontroluji jak ubíhající čas, tak i okolí, stále očekávajíc městskou policii, aby mne upozornili na to, že stojím v zákazu. Tak dělej, Bille! Když uběhnou další dvě minuty, konečně se dveře opět otevřou. Vyjde sám a sám za sebou i zavře. Nezaznamenám, díky bohu, nic, co by mne mělo rozrušit. Asi jsem si jen těch sedm dlouhých minut kreslil v hlavě zbytečně děsivé scénáře.
"Všechno ok?" nedám mu ani prostor se nadechnout a ihned na něj vychrlím po dosednutí otázku.
"Jo," přikývne stroze, aniž by se na mne podíval a připoutá se. "Jenom jeď už pryč, prosím."
Nadechnu se, abych se zeptal na několik otázek, co mi okamžitě vyskočí v mysli, pak si ale jen skousnu spodní ret a nastartuji mlčky auto. Najednou si nejsem jistý, zda chci znát na všechny odpověď. Zda bych raději skutečně neměl dychtit po vysvětlení všeho, jak mne Bill upozornil.
"Sakra!"
"Co je?" střelím po něm okamžitě pohledem, když mne vyruší z myšlenek.
"Nechal jsem v centru cigarety. Máš sebou cigarety?"
"Jasně," začnu jednou rukou prohledávat své kapsy, abych mu podal krabičku, "tobě dovolí mít v centru cigarety?"
"Tak máš nebo ne?!"
"Ježiš klid," nechápavě mu podám krabičku a hned na to zapalovač. "Proč si zas tak najednou nervózní?"

Mlčky si cigaretu zapálí a mou otázku ponechá bez odpovědi. Krabičku i se zapalovačem odloží k řadící páce a stočí pohled z okýnka. Po pár vteřinách ticha se ozve pouze jeho hlasité polknutí, a aniž bych si to musel nějak předtím ověřit, je mi jasné, co se právě děje.
"Co se stalo?" zeptám se po pár vteřinách, co se mi podaří zastavit u klidného kraje silnice. Zůstanu poslouchat jeho přerývavý dech, kterým se snaží zahnat pláč.
"Nic, jen mi není dobře," nadechne se zhluboka, a otře si rychle slzy z tváří, aniž by ke mne stočil pohled.
"To ti věřím. Ale spíš mne znepokojuje s jakou náladou ses předtím vrátil do auta. Co se stalo, že si najednou zase tak nervózní?"
Jakkoliv se snažil přede mnou pláč schovat, nyní ho to sejme celou svou vahou. Nohy si přitáhne k tělu a hlavu schová mezi kolena, aniž by přestal usedavě plakat. S nádechem ho jen krátce pohladím po rameni, a vzhledem k tomu, že nevím, jak bych mu mohl nyní více pomoci, musím jen sledovat tu klepající se hromádku neštěstí. Mám pocit, jakoby ho každý další příval pláče vysiloval čím dál tím víc.
"Můžu ti s něčím pomoct?" zeptám se opatrně, když už mne nic jiného nenapadne. Bill ale jen zavrtí hlavou a pokusí se zhluboka nadechnout, což ho v závěru donutí se rozkašlat. Otočím klíčkem v zapálování jen natolik, abych mohl automatickým řízením otevřít okénko jak na jeho, tak na mé straně.
"Pomohl jsem Nině se zabít."

Stočím k němu pohled a na pár vteřin podržím dech, než se odvážím něco vyslovit. To, že ji částečně zpět k drogám přivedl on, to chápu, že si vyčítá. Ale že si to bude vyčítat i jako to, že jí dopomohl se zabít, to mne upřímně zaskočilo. To, že si v léčebně Nina sehnala drogu sama a vzala si toho víc, než by měla, v tom přece Bill svou vinu už hledat nemůže. Nebo?

by Mintam