Schatten im Licht - díl 20.

Hudba: Fleurie - Hurts like hell

Naučil jsem se už jednu věc, a to neradovat se okamžitě, když to chvíli vypadá, že už to s Billem musí mít jen dobré pokračování. Ani ale poučení mne tentokrát nedrží zkrátka, když se mi při otázce, zda by se mnou mohl skutečně odletět do LA, rozlijí v těle mnohačetné emoce.

"Jasně, že jo. Stále to myslím vážně," přikývnu, stále trochu bez dechu, zaskočen sám svými emocemi.
"Jak dlouho to bude trvat? Kdy můžeme odletět?"
"Počítám s tím, že ti budeme muset sehnat povolení k pobytu, což nějaký čas vezme. Ale měl by to dost urychlit fakt, že tam máš rodinné příslušníky, obzvláště pak mámu. Zjistím to a řeknu ti, co všechno bude potřeba."
"A budu potřebovat pas."
"To je pravda, ty vlastně nemáš ani pas. Dřív nebo později tě k tomu ale budu potřebovat."
Bill se odmlčí a po chvilce pouze přikývne. Nejprve chci začít mluvit na téma odjezd, ale pak mi dojde, že tady a teď s tím zatím nijak nepohnu. A kromě toho vypadá, že je myšlenkama jinde, než v této místnosti, proto zaženu své plány pryč a s nádechem si překřížím ruce na prsou.

---

"Vyspal ses alespoň trochu?"
"Trochu."
"A Bí je kde? Odcházel jsi přeci včera s ním."
"Je u Matthiase. Bude teď pár dní tady ve městě, než vyklidí byt Niny." Už jen s vyslovením jejího jména pocítím tu bolest, s jakou se mu to dere z hrdla ven, a s jakou mu zvlhnou v mžiku oči.
"No a potom?" zeptám se automaticky, kde bude Bí poté. Bill přece říkal, že se domu vrátit nehodlá, ale tady psa mít nemůže, takže?
"Potom nebude už nic," odpoví polohlasem s nově sklopeným pohledem k posteli. S první slzou stékající po jeho tváři dosednu s výdechem na kraj k němu. Abych neudělal žádné gesto, kterým bych ho mohl ještě víc rozrušit, lehce mu pouze přiložím dlaň na stehno.
"Je mi vážně líto, že se to všechno obrátilo tímhle směrem. Myslel jsem, že to může..," chci pokračovat, ale on jen máchne rukou do vzduchu, čímž mi dá jasně najevo, že pokračovat nemám. Mlčky sám pro sebe přikývnu a s nádechem si ho prohlédnu. Jeho tělo bojuje s tím, aby nemuselo propuknout opět v pláč, který ho vysiluje víc, než už vůbec je. Nedokáže to tak ale úplně vybojovat s mozkem, který si stejně dělá co chce, a veškerou tu bolest nechává na něj dopadat. Místností se ozývá jen jeho přerývavý dech plný toho boje, který se obávám nemá šanci momentálně vyhrát. Je to příliš čerstvé, než aby to šlo jen tak odehnat v mysli.

"Ty to nechápeš," šeptne po chvilce a zhluboka se nadechne s očima plných slz, "to jsem měl být já, ne ona!"
"Bille, takhle přece nemůžeš mluvit! Tohle nemůžeš ovlivnit."
"Měl jsem to být já!" Vzpomenu si na rozhovor se Sandrou, kdy mi vyprávěla příběh těch dvou, a proč se Bill cítí vinen na všem. A dojde mi, že i když si myslím, že by se Nina k drogám nevrátila, kdyby nechtěla, tudíž to není zcela jeho vina, nemám mu to momentálně jak rozmluvit. Nemám momentálně slova, která by ho neranila.
"Za rizika našeho chování neseme přece každý svou odpovědnost. Nemůžeš to všechno vztahovat na sebe," zkusím nejprve tedy obklikou opatrně. "A už vůbec se nemůžeš vinit za to, že to mělo dopadnout jinak. To je život, ten si nemůžeš naplánovat, můžeš se jen přičinit na tom, jaký bude."
"Když už život nemůžeme naplánovat, proč alespoň není spravedlivý?"

Ironicky se pousměju, a s výdechem se na okamžik zadívám na stěnu před námi. Poté se posunu dál na posteli až k němu a opřu se zády o zeď. Jen tak spolu sdílíme to ticho a zíráme před sebe. Proč svět není spravedlivý? Asi bychom se každý museli zamyslet nad svými činy, než bychom si mohli přát spravedlivý svět. A upřímně dnes? Dnes mám tak černé svědomí, že bych si dnes přál, aby svět na chvíli neexistoval vůbec, natož ten spravedlivý. Teprve po chvíli k němu stočím pohled. Jeho tělo je opět klidnější a i slzy z jeho očí se vytratily. Třeba jen na krátkou chvíli, ale vytratily.
"Spravedlivý svět by byl fajn, ale všichni bychom se museli chovat jako poslušné ovečky, pokud bychom nechtěli, aby nás každý nedobrý čin dostihl. A málokdo z nás je poslušná ovečka, či jí chce být. Nebo?" S mírným pousmáním si ho prohlédnu, když už strhne i on svůj pohled na mě.
"Asi jo."
"Asi určitě," potvrdím si znovu sám s důkladnou výslovností.
"Vypadáš nevyspale," převede náhle řeč jinam, než opět pohled sklopí ke svým semknutým dlaním.
"No," lehce mlasknu, naštvaný sám na sebe, "protože se ti musím přiznat, že jsem taky upřímně moc nespal."
"Proč?"
"Protože jsem byl do rána v baru a nezřízeně se opíjel."
"Jenom tak, sám?"
"Přišlo mi to prostě lepší, než být sám v noci zavřený v tom domě. A taky je strašně fajn, že v Německu máte kluby a hospody otevřený klidně do druhého dne, přes noc. To v LA všechno bez výjimky ve dvě vyhážou ven a konec zábavy. Neříkám samozřejmě, že jsem na sebe za dnešní noc pyšnej, ale na druhou stranu pomohlo mi to zbavit se toho ticha v tom domě."
"Je to příšerný místo. Vím, proč tam nechceš zůstávat."
"To nemůžu tak úplně posoudit, ale chápu, proč se tam nechceš vrátit ty. Tady bys ovšem taky neměl zůstávat věčně. Co kdybychom, třeba za pár dní, vzali jen tak naše věci, auto a jeli kamkoliv, vždycky jen někde přespali, najedli se, přijdeme na jiný myšlenky a bude to zábava. Hm?"

Musím říci, že samotného mne ta představa strašně láká, být chvíli odvázaný od normálního života, a jen se tak toulat. Ale zároveň je mi jasné, jak moc naivní asi jsem, když si myslím, že by mi to hned na poprvé s Billem takhle dobře vyšlo. Asi jsem se příliš silně nechal unést momentálně tou situací, kdy tu sedíme jako dva obyčejní bráchové, co probírají obyčejné věci.
"Nejsem ten pravý na tohle."
"Ok, zapomeňme na to," zatřepu lehce zklamaně hlavou a ihned to taktéž zavrhnu. "Chápu to."
"A chtěl bych tu být, nějaký čas."
"Jasně," přikývnu.
"Mohl bys pro mne ale něco udělat?" Stočím k němu pohled, a mlčky jen přikývnu. Jeho oči si projedou celý můj obličej a s nádechem se zase jeho pohled vytratí. "Chtěl bych, abys mi doma zabalil všechny věci, než pojedeme. Všechno nepotřebné vyhoď."
"No, asi to nepůjde tak rychle s tím odjezdem, ale pomalu začít balit tvoje věci bych mohl. Proč ne. Jen jak mám vytušit, co nebudeš potřebovat? Nemůžu to přece vyhodit bez tvého vědomí."
"Ty víš, co je nepotřebné," řekne důrazně a mne najednou dojde, co tím myslel. Stejně tak mi na mysli vyvstane vzpomínka na jehlu, která na mne dnes vypadla v koupelně. Takže jsem se nemýlil, má toho po domě schovaného víc.
"Víš co? Nedělej si s tím hlavu, nějak tě z toho domu vystěhuju," řeknu raději rychle, abych zahnal tu pachuť otázky, kterou bych mu chtěl položit. Kolik toho, ksakru, v tom domě ještě můžu nalézt? A vlastně co všechno to má být?

Po další hodině, kdy mne Bill snášel ve své přítomnosti, mne požádá, zda by opět mohl být sám a odpočívat. Velmi rád mu vyhovím už jen z důvodu, že na mne samotného začíná únava padat. Proto se s ním v krátkosti rozloučím a přislíbím, že se zítra zastavím s nějakými jeho věcmi. Než ale zcela prostory léčebny opustím, lehce ještě prsty klepnu na dveře kanceláře Melanie, abych dal i tam na vědomí, že odcházím. Melanie krátce na to otevře s úsměvem na tváři. Co jsem vypozoroval za dobu, co sem docházím, usmívá se vlastně neustále. Ať má dobrou náladu, ať má špatnou náladu, ať je unavená, nebo naopak, stále jí tvář zdobí úsměv, který upřímně začínám mít rád.
"Opouštíš nás?"
"Bill je unavenej a abych by upřímný, nejsem na tom o nic lépe," přikývnu s úsměvem.
"Myslím ale i tak, že je rád, že ses zastavil. Konečně má pocit, že se o někoho může opřít."
"Stavím se tu ještě zítra, dovezu mu nějaké věci."
"Dobře."
"A děkuju dodatečně za včerejší společnost. A zároveň se omlouvám, jestli jsem byl nějak příteží."
"Nedělej si s tím hlavu," zasměje se, "z toho co vím, tak k nám domu tě doprovázel taxikář. Ale samozřejmě nevím, kdy a kdo ten taxík objednal."
"No, tak důležité je, že jsme oba vyvázli pouze s kocovinou."
"Přesně tak. I tak to za to stálo," mrkne a pohledem si projede mou postavu. V tu chvíli se ale zpoza rohu vynoří Sandra, a ani nevím proč mne najendou pohltí pocit, jako by nás při něčem přistihla.
"Uvidíme se zítra," rozloučím se rychle s oběma, než se ponořím ještě hlouběji do svého černého svědomí.

Vyhledám si trasu k baru a garážím, kde jsem včera zanechal své auto, a protože ještě není pozdě, a není to od léčebny ani nijak daleko, zvolím opět místo městské hromadné dopravy pěší chůzi. A během čtyřiceti minut již parkuji auto otce do garáže u domu. Mému zraku ovšem neušlo, že jedno auto už před domem zaparkované je, a proto ihned po příchodu do domu zamířím najít Yvonne.

"Ahoj," naleznu ji v obýváku, při stírání prachu z polic na zdech.
"Ahoj, Tome," stočí se ke mně s úsměvem. "Myslela jsem, že jste s Billem pryč."
"No, Bill pryč je," přikývnu a ačkoliv mne cestou sem zmáhala únava, najednou jako bych potřeboval všechno vyřešit hned. "Mohl bych s tebou mluvit? Jestli nemáš teď nic důležitého."
"Ne, jasně, že ne. Stalo se něco?"
"No, jak se to vezme," dosednu na gauč a sečkám, až dosedne naproti mně do křesla. "Nevím, jak moc znáš lidi okolo Billa, ale Nině, jeho přítelkyni.."
"Myslíš tu narkomanku?" skočí mi do řeči. "Párkrát jsem jí tu viděla."
"Ano," přisvědčím a doufám, že tentokrát mne nechá doříct větu, "Nina se předávkovala. A ač si o tom my dva můžeme myslet, co chceme, Billovi na ní záleželo. Takže.."
"Ach, Tome, co od těchto lidí čekáš? Je to jen otázka času."
S výdechem si jí jenom prohlédnu. Ne, asi dneska nebudu mít šanci doříct jednu celou větu, protože Yvonne má na feťáky jasný názor, který nesmí nikdo nijak zpochybnit. A ačkoliv já jsem nevyjádřil žádné sympatie k narkomanům, mám pocit, že si to o mne Yvonne myslí. Mám mne za naivku, co se snaží těmto lidem pomáhat. Ale mně jde přece hlavně o Billa! Copak ona to už skutečně vzdala a jen čeká na dobu, kdy jí domu dorazí zpráva, že to Bill vzdal jako Nina?

"Pointa věci není to, co já od koho očekávám. Chci říct, že Billa to sebralo. Ale místo aby se snažil utéct od té reality drogou, raději se sám nechal zavřít do léčebny. Což je myslím pozivitní krok."
"Tome, vím, že to myslíš dobře. Ale jak dlouho bude trvat, než jim zas dobrovolně odsud odejde, jen aby si při první příležitosti sehnal tu svou drogu? Nemůžou ho držet, přišel dobrovolně."
"Dneska jsem za ním byl, myslím, že to zvládá pozitivně. A myslím, že ví přesně, co tentokrát chce, a droga to zrovna není."
"Kéž bys měl pravdu."
"Chtěl by se mnou odletět do LA, ale s tím, aby se sem už nikdy nemusel vrátit. To je to, co momentálně chce. A poprosil mne, zda bych mu tu zabalil všechny věci a připravil na to, aby se odsud mohl odstěhovat. Chtěl jsem ti proto říct, že je jen otázkou času, než se tak stane."
"Přála bych mu to. Ale nejsem stále přesvědčená, že je na to připravený."
"Nevnímá tento dům jako domov, co jsem s ním tak mluvil. Proto myslím, že mu to nebude činit takové problémy opustit to tu. A proto mne i napadlo, zda bych tě třeba nemohl požádat o pomoc s tím, že bychom tento dům prodali. Patří oficiálně Billovi a v závěti bylo přesně definováno, ať si s tím naloží jak chce. Myslím, že kdyby měl peníze do začátku, do své nové životní etapy, nebylo by to vůbec na škodu. A kromě toho, nikdo tenhle dům už pak nebude využívat."
"Vidíš to, Tome strašně jednoduše," zavrtí ale Yvonne hlavou, "nežil jsi tady, nemáš k tomuhle místu vztah, a nemůžeš rozhodovat za druhé. Nevyrůstal jsi tady. Nevíš vůbec, co pro Billa tohle místo znamená. Vždycky tady našel domov! Ať už se vrátil odkudkoliv. Vždycky mu tady ten prostor byl poskytnut! Nikdy ho nikdo odsud nevyhodil. Ty jen usuzuješ, jaké to tu pro Billa mohlo být."
"Sám mi řekl, že tohle místo pro něj domov není. Možná, že tady vždy měl postel a otce, ale pro něj to bohužel nic neznamenalo. A očividně to neznamenalo ani nic pro jeho otce, když tu Billa měl původně jen kvůli tomu, aby mohl vydírat mou mámu!"

"Tohle všechno, Tome chápu, podporuji tě v tom, abys zkusil Billa odvézt do LA, aby se utrhl od věcí tady, od lidí tady. Ale nemůžeš po mně chtít, abych ti pomohla s prodejem domu tady. Nevěřím prostě tomu, že se Bill už nikdy nebude chtít vrátit. Co když ho dostihne jeho minulost a bude se chtít vrátit sem a nebude mít kam?"
"Kdyby měl vždy nějaké peníze na straně, dal by se jednoduše sehnat nějaký podnájem, který by mu bohatě stačil. Ale nevím, nemyslím si, že by se Bill chtěl jen tak vrátit zpět, k tomu všemu."
"Neznáš ho dostatečně dlouho, Tome. Promiň, ale nesouhlasím s tím."
"Ale vždyť přece na tom není nic zlého. Zbavit se tohodle domu a naopak podpořit Billa v nové etapě."
"Víš, možná s tímhle mám docela problém. Za celou tu dobu do něj tvůj otec s nadějí vložil už tolik peněz, že nechci přihlížet jen tomu, jak tenhle dům prodáme a Bill, ne třeba hned, ale později toho obnosu peněz využije k návratu k droze. Věř mi, takhle to vždy začínalo. Vrátil se z léčebny, ani jsme to na něm nepoznali a lítal v tom znovu, a znovu šup, točili se v tom hrozné peníze! Nechci to už opakovat. Zklamali jsme se v něm již tolikrát."
"Takže už mu prostě nevěříš, že by to mohl zvládnout."
"Promiň."
"Nezbývá, než aby ti to prostě dokázal."

Trochu zklamaný z rozhovoru s Yvonne jsem, až půl hodiny po jejím odjezdu, schopný se sebrat z gauče a jít pobalit Billovy věci, které bych mu chtěl zítra dovézt do centra. Vejdu k němu do pokoje, a v první řadě co udělám je, že rozhrnu tmavé závěsy. Venku už se sice stmívá, takže stěny neolíznou po dlouhé době žádné sluneční paprsky, ale alespoň nemám pocit, že jsem tu jak v nějakém doupěti. Zároveň otevřu okno a škvírou sem nechám vnikat čerstvý vzduch. Teprv pak se otočím a celý pokoj si prohlédnu. Nebude tak těžké Billovi pobalit to nejdůležitější, protože tu zas tolik věcí nemá, až na skříň plnou oblečení, a nespočetně bloků papírů a tužek.
Dojdu ke skříni s oblečením, vedle které se povaluje větší sportovní taška. To by do začátku mohlo na těch pár věcí stačit. Začnu mu pomalu balit nějaká trička, kalhoty, spodní prádlo, mikiny a zbytek opět úhledně skládám do polic zpět. Nevím, zda si to takhle úhledně udržoval sám Bill, nebo mu sem čas od času vklouzla Yvonne, ale je to víc než precizně ve skříních poskládané v komincích a div ne i po barvách. Vzhledem k tomu, že jsem ale po celou dobu pobytu tady, neviděl Yvonne do tohoto pokoje vstoupit, musí to být překvapivě práce Billa.

Když tašku z větší části naplním, mám pocit, že by mu to na nějaký čas v léčebně mohlo stačit a proto tašku uzavřu zipem a postavím ke dveřím. Odejít ale ještě nehodlám. V té spoustě papírů na psacím stole mne zaujme jeden blok s černými koženkovými deskami a nálepkou snápisem: Žádná vina není zapomenuta, když o ní ví svědomí. Dnes se s tím dokážu zcela ztotožnit, a proto blok vezmu do rukou a rozveřu jeho desky na náhodné stránce.

"...kdybych tam ten večer nešel, Nina by to určitě udělala. Nechtěla mi říct, jestli jo, nebo ne, ale viděl jsem jí to na očích. Odešla domu, to bylo jasný. Ale nemohl jsem jít za ní. Slíbil jsem otci, že se vrátím domů. Jenomže, když jsem přišel domu, došlo mi, že by se vůbec nic nestalo, kdybych domu nepřišel. Byl zpitý do němoty a vůbec netušil, že jsem přišel. Druhý den ráno mi vyčetl, že mne neviděl přijít a proto se nesmím hnout na krok. JAK BY MNE ASI MOHL VIDĚT PŘIJÍT, KDYŽ BYL RÁD, ŽE SOTVA DÝCHÁ?! Dlouho se nenapil, o to víc mu bylo špatně, dobře mu tak. Ignoroval jsem ho, chtěl jsem vidět Ninu a řekl mu, že stejně půjdu ven. Hodil po mne vzteky skleněný popelník. Utekl jsem k Nině v době, kdy asi půl hodiny zvracel na záchodě. Jenomže Nina zvracela taky. Vzala si dávku! Věděl jsem to! Udělala to!"

Ze začtení mne přeruší moje vlastní hlasité polknutí do ticha tohoto domu. Dochází mi, co jsem právě našel, ale nevím, zda bych to raději neměl vrátit na místo a vůbec do toho nenahlížet. Nemám přece právo číst jeho deník, i kdyby mne to sebevíc zajímalo! Nikdo jiný dosud do jeho pokoje nevcházel, proto chápu, že měl deník pouze zaházený pod spoustou papírů s různými malůvkami oblečení, které ho asi uklidňovaly v nejhorších chvílích. Ale když ve mne vložil jakousi důvěru v to, že mu můžu sbalit a vytřídit jeho věci, neměl bych toho zneužít a číst jeho osobní věci. Ale dokážu ten deník odložit a už nikdy neotevřít?

by Mintam