Tokio Hotel Backstage Interview - part 1 (+překlad)

Tohle nešlo jinak, jemnou kůži nemá jen tak někdo! :D

> VIDEO <

Překlad Mintam pro manickaTH.blog.cz!
____________________________________________________________

Aline: Jste ještě vůbec nervózní před vystoupením?

Bill: Ale jo, člověk je vždy trochu nervózní. Trochu adrenalinu má člověk v sobě, a myslím, že to k tomu patří, být trochu napnutý. Nebo vždy až těsně před, teď to ještě jde. Ale když už na sobě má člověk kostým a míří na pódium, tak pak už jo.

Aline: Byla by i škoda, kdyby ne.

Bill: To by byla škoda.

Aline: Možná, že se někdy ty pocity otupí.

Bill: Jo.

Aline: Nyní máte kompletně nové album, které vzniklo úplně samovolně. Volně jste ho stvořili, volně bez stresu jste se na něm přičinili, sami vydávali a produkovali, bez nějakých vydavatelských firem, jako možná kdysi. Jaké to je teď, když s ním jedete na turné?

Bill: Ach, je to krásné. Já mám ten pocit, že jsem ještě nikdy nebyl tak spokojený s naší show, s našimi songy na pódiu. I vlastně tu celkovou show jsme si sami kompletně připravili. Vždycky nám jde o to, aby se nám podařilo zrealizovat, co si přejeme. A je to skutečně zábava být s tím teď na cestách. Věděli jsme vlastně už dopředu, že chceme co nejdříve s těmi songy vystoupit živě. Kvůli tomu jsme taky turné naplánovali ještě před tím, než vůbec bylo hotové album. A jsme absolutně šťastní, jak to je. Myslím, že to běží skvěle, dneska už absolvujeme desátou show a dosud to jde dobře.

---

Aline: To věřím. (ke Georgovi) Tobě bude přístí týden už třicet, že?

Georg: Jo, to je milé, že to zmiňuješ.

Aline: To je přece hezké, to není nic špatného.

Bill: Taky si myslím.

Georg: U mužů je to ale přeci jen k dobru.

Aline: Jo, vy muži s věkem vypadáte stále lépe.

Georg: Tom vždycky říká, že ženy jsou jako hroznové víno.

Tom: To jsem nikdy neřekl.

Aline: To jako že postupně sesychají?

Tom: To jsem nikdy neřekl. To je jeho motto.

Georg: Jasně, jasně.

Tom: Máme ještě jiné motto. (ke Georgovi) Chceš ho taky hned zmínit?

Georg: Ne.

Aline: Jaké?

Tom: Řekni ho!

Georg: Já znám jenom to tvé motto, o jiném nevím.

Tom: Jasně!

Aline: Ale tak i tohle zní pěkně.

Aline: Teď jste ale krátce před koncem dvacítky, a už v patnácti, šestnácti jste zažili tak obrovský vzestup, obrovský úspěch. K tomu se taky váže váš song Something New. Řekněte, když zažijete v šesnácti takový vzestup, dostat se úplně na vrchol, kam se mnozí ani nedostali - jaký je to vůbec pocit, když v tom člověk pokračuje nyní?

Tom: To záleží...

Bill: To záleží... Ne, taky můžeš odpovědět.

Tom: To vlastně proudí odsud. Taky jsme Something New napsali, nebo já s Billem, protože někdy prostě máme ty myšlenky, máme strach prožít život pozpátku. A to je takový ten bod v životě člověka, kdy si říká, wow, prožili jsme toho tolik, a ne jenom profesionálně, ale taky v soukromém životě, a člověk byl součástí tolika pěkných věcí. A teď je člověku dvacet sedm a říká si, co vlastně ještě může přijít, něco co by člověkem skutečně hnulo. My třeba doufáme stále ve věci, jako že nás třeba přepadnou mimozemšťani, nebo že svět skončí, to jsou takové věci, které by námi skutečně otřásly, všechno ještě jednou prostě přetočili. Ne, myslím to pozitivně. Mě přjde totálně cool, kdyby mě mimozemšťani přepadli, například, to by pro mě bylo vzrušující, to by mi změnilo celý svět, bylo by to úplně skvělý. Ale koneckonců musí člověk, protože neočekáváme, že by hned zítra mimozemšťani přistáli na zemi, najít nějakou svou cestu, nějak žít, najít nějakou perspektivu, a o tom je ten song Something New, ke kterému se váže i to video. Dobře jsme to vyjádřili.

Aline: Mnoho jiných umělců je taky úspěšných, ale ne moc z nich, jich má tak věrnou základnu fanoušků, jako vy. Co myslíte, v čem to vězí?

Bill: Já myslím, že u hodně z nich je to o tom, že s námi dospěli. V dnešní době známe spoustu lidí, kteří říkají, že vyrůstali na naší hudbě, stejně jako my jsme na naší hudbě vyrůstali. A to nás tak trochu pojí. Mám pocit, že to je takový vnitřní pocit, je to prostě životní styl, jaký s námi lidi prožívají. Hodně z toho tvoří taky nostalgie, mnohým z nich je taky dneska už třicet, nebo krátce před koncem dvacítky a hodně z nich je: Ach, to je hezký, víš ještě kdysi... Tací chtějí ještě slyšet staré songy, chodí na koncerty,... Je to všechno pomíchané. Taky je tam dost lidí, kteří se k nám dostali až nyní. Nedávno jsem někde četl, že teď na koncerty chodí stejný počet žen, jako mužů, a to nás těší. Takže máme teď spoustu nových fanoušků, kteří přisli teprve nyní, ti, kteří mají rádi tu elektronickou hudbu, kterou už děláme nějaký čas, a teprve tak nás objevili, a staré songy neznají vůbec. Pak jsou tam ti, co jsou absolutně nostalgičtí a celé to s námi prožívají, kteří jsou ještě závislí na těch starých časech. A já myslím, že z toho je tvořená ta základna.

Aline: Máš pravdu, s tím, že chodí tolik žen co mužů. Můj Alex přijde taky a je to taky jeden z fanoušků z dřívějška.

Bill: Hezké, vidíš? Velmi dobře!

Tom: (k Aline) Hezké hodinky, musím říct.

Aline: Vážně?

Tom: Jo.

Bill: My je máme přece taky. Taky mám jedny takové.

Tom: Ty nemáš přesně takové.

Aline: Támhle jsem viděla víc podobné.

Bill: Jo, moje jsou v tašce a jsou trošku jiné.

Tom: Jo a taky na nich máš srdce!

Bill: Ne, to nemám!

Tom: Ale tyhle jsou pěkný.

Bill: Takové podobné ale, Tome, přece máš.

Tom: Jo, podobné. O, máš tak jemný ruce, holíš si je?

Aline: Na to se mě ještě nikdo nikdy nezeptal!

Tom: Ne? Proč? A?

Aline: Ne, jsou odstraněné voskem.

Tom: Hm, taky dobré.

Aline: Nebo vlastně, všechny jsem si je nechala odstranit laserem.

Tom: Skutečně všude? Všechny odstraněné laserem.

Aline: Ne, úplně všude ne, ale nohy a tak, jsou odstraněné laserem.

Tom: Pěkný.

Aline: Mám ten luxus, že si je nemusím nikdy holit.

Tom: To je dobrý.

Georg: Ten rozhovor bez Toma by byl lepší, že?

Aline: Takovou otázku mi ještě nikdo nikdy nepoložil.

Tom: Promiň.

Aline: Teď máte taky pár věrných fanoušků...

Tom: Ten prstýnek je svatební?

Bill: Člověče! Nech jí teďka pokračovat!

Tom: Promiň.

Aline: Ale ve skutečnosti není svatební.

Tom: Fajn.

Aline: Dostal jsi mě absolutně z konceptu.

Aline: Máte taky pár příliš věrných fanoušků, kvůli kterým jste se odstěhovali do USA. A máte taky song What If. Co myslíte, vznikl by, kdybyste neodcestovali? Možná, kdyby taky odpověděl Georg?

Bill: Jo.

Georg: Já jsem zůstal v Německu, tak to přece nemůžu zodpovědět.

Aline: (k Billovi) Pak tedy přeci jen ty.

Bill: Pak přeci jen já.

Tom: Pak je řada na tobě, Gustave.

Bill: Myslím, že to zná každý. Někdy si pokládám tu otázku, co by bylo, kdybychom do Ameriky neodjeli, a pravděpodobně by vůbec nevzniklo to album. Myslím, že jsme se tehdy trochu zachránili. Jak své soukromí, tak i kreativitu na to, co dál. Protože v poslední době už jsme neměli žádný vzduch, žádnou kreativitu, žádnou inspiraci, museli jsme prostě ven, museli jsme prostě všechno změnit. To byl myslím bod k tomu, abychom vůbec mohli tohle album vytvořit, tohle vysněné album, se zvukem, který jsme vždy chtěli, takže to přesně potřebovalo tuhle cestu, rozhodně tomu přestěhování prospělo.

Aline: Ještě že tak.

Aline: Rádio First mi sem poslalo význam songu Better. A sice, že je lepší, když člověk zůstane sám, než žít společně s tou nesprávnou osobou.

Tom; Georg: Jo.

Aline: (k Tomovi) Je to song od tebe?

Tom: Tady v tom songu je, vtipně, velmi mnoho ze mě, ano. I ten text je víceméně psaný mnou. Tentokrát jsem se účastnil na textu trochu víc, než Bill, ačkoliv jindy píšeme spolu. A u Better je toho ze mě uvnitř hodně. To souhlasí.

Aline: To jsem si skoro myslela.

Aline: Nyní jste na turné s vašimi tourbusy. Kdo z vás je ten největší bordelář?

Bill: Ach, my jsme relativně všichni docela pořádní, musím říci.

Gustav: Akorát někdy uklízím stůl jenom já.

Bill: Jo, třeba Gustav uklízí každý večer můj talíř.

Aline: To je ale milé.

Bill: On uklízí taky vždycky všechno nádobí, všechno co vlastně jen tak někde postává. Takže když už, pak jsem to já s Tomem, kdo nechá někde něco stát, ale i tak jsme pořádkumilovní. Musím mít vše urovnané. Takže ani u nás doma vlastně není moc nepořádek.

Tom: U nás doma totiž nádobí není vůbec používané. Všechno zůstává na svém místě, lednice je prázdná, talíře zůstávají ve skříni. My jíme jinde, nevaříme, jíme většinu času venku. Taky díky tomu jsme pořádní.

Aline: Gustave, u tebe už jsem si všimla, že jsi pořádný, protože jsi nedokázal pochopit, jak někdo z vašeho týmu, může prát dohromady všechno vaše prádlo, černé a bílé.

Gustav: No to je tak jako tak nesmysl.

Bill: Bílé a černé?

Gustav: Ne, světlé a tmavé. Oliver by pral světlé a tmavé současně.

Georg: Co z toho chtěl vykouzlit?

Gustav: Jo nevím, co z toho mělo být, asi by bylo šedé.

Aline: Jste teď hodně na turné. Co je více stresující - život jako táta od rodiny, nebo být na turné?

Gustav: To člověk vůbec nemůže srovnávat. Tak starost o děti je samozřejmě stresující, jak to momentálně zvládá moje žena nevím, ale nějak to zatím funguje. A turné, no jo, jdeme holt do postele ve čtyři ráno a vstáváme ve dvanáct, je to taky samozřejmě stres, ale trochu jiný.

Aline: Tvrdí se, že v těhotenství přibírají i muži. Jak to máš ty s jídlem?

Gustav: Jo, může to tak být.

Aline: Už jste docela dlouho na turné, jak to děláš s tvou rodinou?

Gustav: Máme relativně hodně německých koncertů, takže vždycky přijedou, a funguje to taky. Ten časový odstup není tak dlouhý.

Bill: Včera byly v Kolíně.

Gustav: Včera byly v Kolíně, přesně. Je to všechno uvolněné. A když něco, tak jsme na skypu.

Aline: Takže to jde.

Gustav: Jo.

Aline: (na Billa) Ty jsi taky tatínek, ale od pejska. Líbí se to stále ještě Pumbovi na cestách?

Bill: Pumba ještě bohužel není se mnou.

Aline: Kde je?

Bill: Je u babičky. Ne, oba psi jsou právě u naší mamky, a mají právě prázdniny na zahradě. Ale v Lipsku se k nám oba připojí, moje mamka je přiveze, a pak si je převezmeme. Tom byl taky dlouhodobě nemocný. Turné vlastně začal zcela nemocný, a je právě na cestě k uzdravení, a taky proto byla mamka tak milá a řekla, ok, vezmu si ta vnoučata k sobě.

Aline: Normálně žijete se svými psy v LA. A taky rádi slavíte, říkáte často. Jezdíte taky občas do Vegas?

Tom: Jo. Trochu příliš často, protože to máme rádi. Georg to nemá vůbec rád, protože absolutně všechno prohrál.

Georg: Říká se, co se stane ve Vegas, to zůstane ve Vegas, ale sedí to víceméně na ty peníze, musí člověk říct.

Tom: Ne, ale máme Vegas fakt rádi. Občas jezdíme taky do DC, a tak podobně. Snažíme se ale tam nejezdit častěji, než čtyřikrát do roka, protože jinak by to bylo příliš často.

Aline: A taky je to drahé. Jo, taky mám Vegas ráda, byli jsme tam před čtyřmi týdny. Co si myslíte, je hloupé, nebo super vdát se ve Vegas?

Bill: To záleží. Když je to spontánní, proč by ne. Co mi přijde hloupé, je když to člověk dlouhodobě plánuje. Za mě jde o tu romantiku. Ale když je na to člověk připravený a má spontánní chuť to udělat, pak mi to přijde cool. Já jsem v tomhle typický, pravděpodobně se tam taky jednou spontánně ožením.

Aline: V jednom rozhovoru jsi řekl, že Tom je na tobě více závislý, že tě víc potřebuje a neustále ti volá, sedí to?

Bill: Jo.

Aline: (k Tomovi) Můžeš to potvrdit?

Tom: Ne, to vůbec není pravda. Promiň, jasně, čas od času ti zavolám, ale to je kvůli občasným věcem, protože se starám o veškerý náš byznys. Takže se většinou jedná o věci, které prostě v tu danou chvíli musím vědět, takže pak volám. Ale Bill je stejně furt na telefonu, protože ve skutečnosti má rád tuhle roli, že jsem na něm závislý, takže říká schválně: "No, co chceš zase?", ale jinak to vůbec nesedí. Já se chci prostě jen zeptat na něco ohledně práce.

Bill: Člověk musí upřímně říci, že Tom je takový domácký typ, ten co rád zůstává doma, není jako já. Já jsem ten typ, co rád někdy jde ven, s někým vycestuje. Ale Tom má rád svůj klid doma, se svým psem ve studiu, má rád i takový ty všední starosti, takže on se trochu drží pravidel a já jsem ten, co ráno někam letí, nebo se schází s jinými lidmi. A díky tomuto je trochu klidnější než já, a má rád, když jsem doma i já.

Tom: Přesně, chtěl jsem říct, když není doma, tak mu volám. Taky protože si prostě dělám starosti, když Bill sám někam cestuje, to je ta celá pravda. Protože mám prostě neustále péči. Celý život jsem se musel o Billa starat, jsem jeho starší bratr a prostě si dělám ty starosti. Takže když je na cestách...

Georg: Například...

Aline: Vy jste ale přece dvojčata.

Tom: Jo, ale i přesto je to tak. Já se prostě o všechno starám. Jsem ten příkladný starší bratr.

Georg: Bill mu zase volá v každém hotelu, kvůli věcem jako třeba jak má zapnout teplou vodu.

Tom: Já třeba dostanu od Billa vždycky nějaký telefon, jak spustit vodu, jak si ve sprše pustit teplou vodu, je to u tebe stejné,...a takovéhle věci. On si prostě neumí s normálními věcmi běžného života poradit, protože jsem prostě dosud všechno zajišťoval já.

Bill: Já mám na takové věci prostě méně času.

Georg: Na sprchování, myslíš?

Tom: Máš prostě málo času na sprchování.

Aline: Ach, sprchování. Když už jsme u toho, o té hladké kůži. Já jsem s vámi viděla, teda i slyšela rozhovor..

Tom: Viděla i slyšela? Ok.

Aline: A sice, že se musíš po každé koupeli natřít krémem, abys byl klidný.

Tom: Jo, to sedí. Vždycky se musím kompletně nakrémovat.

Aline: Proč?

Tom: Protože, já nevím. Prostě jsem s tím jednou začal a myslím, že to i tělu dělá dobře. Taky díky tomu mám extrémně jemnou kůži. Já mám jenom trochu víc chlupů,...

Bill: Taky kvůli tomu Tom potřebuje v koupelně spoustu času.

Tom: Nakrémovat celé tělo trvá dlouho. Mám jenom víc chlupů, ale jinak bych měl pravděpodobně stejně hezky hladkou kůži jako ty. Natíráš se taky vždycky?

Aline: Jo.

Tom: Vidíš?

Aline: Jaké si myslíte, že jsou rozdíly mezi přátelstvím mužů a žen?

Georg: Mezi..ou. Myslíš teď jako muž s mužem a žena s ženou? Ach tak. Jestli je zde mnoho rozdílů, netuším. Jediné co vím, že mezi mužem a ženou nemůže žádné přátelství existovat.

Aline: To nejde?

Georg; Tom: Ne, myslím si, že ne.

Aline: Proč?

Georg: Myslím, že jeden z těch dvou, chce vždycky něco víc.

Aline: Aha, ok. (k Billovi) Vidíš to taky tak?

Bill: Jo. Ale bohužel, protože ve skutečnosti nemám rád tyhle klišé, ale musím říct, že jsem to vyzkoušel.

Aline: A nejde?

Bill: Nejde. Osobně jsem se v tom zamotal. Prostě taky už jsem měl kamarádku, kdy jsme si říkali, máme k sobě prostě jen blízko, jako bratr se sestrou, ale pak najednou jsme se přeci jen zamilovali, a vyznali jsme si to. Takže to jsou momenty, kdy je člověk absolutně šokovaný. Nikdy by si to člověk třeba nemyslel, ale pak se to prostě stalo. A taky jsem měl pár bližších přátel, a ti to museli dlouho zatajovat. Jo, bohužel jsem ještě takové vyvážené přátelství nenašel, a ani u nikoho neviděl, že by prostě muž s ženou měli přátelský vztah a vycházeli mezi sebou vyrovnaně.

Tom: I přes to mi přijdou ženská přátelství, když se dostaneme k té původní otázce, že jsou o mnoho více detailnější. Sdělí si mezi sebou mnohem mnohem více, než to, co si mezi sebou řeknou muži.

Aline: Ok, o čem si tedy povídají muži, když se spolu sejdou?

Georg: Vlastně si o ničem moc nepovídají, nebo říkají nějaké nechutné vtipy. Ale ženy co řeknou, to si vlastně potřebují hned na to dokázat.

Tom: Ženy spolu chodí na toalety.

Bill: To je pravda. Ženy jsou takové otevřené samy k sobě, musejí si ukazovat hned prsa, ale vážně! A když jedna něco dělá, musí hned ukázat co a jak a ukazuje to těm ostatním. Koupí si nový kus oblečení, hned to musí vytahovat a ukazovat. Ale vážně, to musí člověk přiznat, že to tak je. A u mužů je to tak, nebo aspoň u nás, my jsme se třeba ještě nikdy neviděli nazí. Pokud ale u mužů něco je, něco co s nimi pohne, mají to prostě hluboko v srdci. A nebo když jsou extra opilí, pak možná vytáhnou něco jako - oh, daří se mi tak a tak a pravděpodobně z toho udělají nějaký vtip. A nebo vytáhnou nějaké problémy se vztahem. Ale během běžného dne to tak není. Ženy jsou v konverzaci mnohem otevřenější.

Georg: A emocionální.

Aline: Dobře, zajímavé.

Aline: Moje tři oblíbené seriály jsou Prison Break, Breaking Bad a The Walking Dead. Jaké jsou vaše tři oblíbené?

Bill: Oh, bože. Takže, House of Cards, Prison Break mi přijde extrémně dobrý taky, a můj nově nejoblíbenější... Ne, co se mi ještě líbí? Miluju West World, na ten právě koukám. A ne, Stranger Things je můj třetí. Takže bych řekl, House of Cards, Stranger Things, a Sex in the City.

Aline: Ach, vážně?

Bill: Jo.

Aline: Viděla jsem s vámi starší videa, jako například když jste byli v pořadu Johanesse B. Kernera, kde jste byli s malými lvíčaty. Jak se cítíte, když vidíte nějaké takové staré video?

Tom: Třeba to s těmi lvíčaty mi dneska už nepřijde tak vtipné. Vlastně od té doby jsem o té show neslyšel.

Aline: To je pravda.

Tom: Ale tehdy to člověk tak nekontroloval. Ale jinak si myslím, že máme stejné pocity jako všichni ostatní, když sledují staré záznamy o sobě. Člověku je dvanáct, třináct, nebo starší, záleží jak dlouho už to je.

Georg: A člověk to vlastně ani úmyslně nedělá, že by si na internetu ta videa vyhledával.

Tom: Ne. Ale tak člověk vidí staré fotky, a třeba nerozumí, jak mohl tehdy něco nosit. Třeba mě přijde, že tehdy jsem si připadal strašně cool, s čepicí, a velkými kalhotami, ale dneska už bych to tak prostě nikdy neudělal.

Aline: To je pravda. Jak jsme na tom s časem? Ještě mám pár otázek. Ok.

Aline: Matthias Schweighöfer mi vyprávěl, co nejextrémnějšího se mu stalo. On žvýkal žvýkačku, odhodil jí do koše a nějaký fanoušek šel, vylovil jí a spolknul. Co se vám už stalo takhle extrémního během vaší kariéry?

Bill: U mě si ještě pamatuji, když jsme byli ještě ve škole, tak jsme používali určité nádobí, které pak někdo vzal a prodával na ebay. Co s tím pak dělali nevím už, ale vždycky jsme měli někoho, kdo vybíral naše odpadky, a dělal s nimi perverzní věci. Věci jako použité tyčinky do uší, vatové tampóny, toaletní papír, a všechno co tam tak ještě mohlo být.

Tom: Mluvíme prostě o tom, že oni jdou, vytahají to ven a ještě...

Bill: Jo, prostě už nikdy s ničím nesmíš do koše.