Schatten im Licht - díl 19.

Jediný význam pro mne ten song měl k tomuhle dílu, něco nového, help me back on my feet... Hezké počtení, přeji ;)

Hudba: Tokio Hotel - Something New

Druhý den se probudím s neskutečnou bolestí hlavy. Podíval bych se, kde vůbec jsem a jaká je část dne, ale myslím, že při sebemenším pohybu, moje hlava exploduje. Jediné, co právě plně vnímám, je fakt, že ležím zcela nahý na břiše, a je mi chladno na lopatky, které nemám přikryté dekou. S největší opatrností otevřu obě oči a sevřu dosud otevřené rty k sobě. Ze sucha v hrdle je mi úplně zle! Zkusím pomalu polknout, ale jako by moje tělo tuhle činnost zapomnělo. Svádím boj s tím, že pokud se do pár sekund nenapiju, nemůžu zde přežít. Zároveň mám ale pocit, že tu cestu pro pití nezvládnu už vůbec.
Díky pudu sebezáchovy se ale automaticky začnu pomalu přetáčet na bok, a lehce se nadzvednu v pravém lokti. Že to byl špatný nápad mi dojde v okamžiku, kdy se musím kvůli návalu nevolnosti svalit na záda. Pevně přivřu obě oči a pokouším se nabrat nový dech. Ani po chvíli nejsem schopen větších pohybů, proto jen v poloze ležmo přetočím pohled na druhou stranu postele. Je rozestlaná, ale prázdná. Pohledem s hloubavou myšlenkou sjedu na protější bílou stěnu. Jenomže najednou jako by bílá vůbec nebyla. Začnou se mi na ní promítat střípky včerejšího večera, díky čemuž mi dojde, kde se právě nacházím. Moc těch střípků vzpomínek není, ale je jich rozhodně dostatek na to, abych si v duchu stihnul vynadat do idiotů.

---

S velkým přemáháním se pozvednu v loktech a i přes tu nesnesitelnou nevolnost postavím obě chodidla na chladnou zem. A aniž bych věděl jak, do chvilky mne už nohy přenášejí do míst, kde tuším kuchyň. Až tam mi dojde plná realita, a to že se po bytě pohybuji nahý, a ani si nejsem jistý, že jsem tu sám. Jenomže touha po čisté vodě je momentálně silnější. Na kuchyňské lince dnem vzhůru objevím hrneček, který hned po okraj naplním vodou a hltavě ho do sebe překlopím. S novým rozhledem si teprve všimnu jiného hrnečku na stole, pod kterým je lísteček. Když se přiblížím, zahlédnu na dně hrnečku dva růžové prášky proti bolesti, což mne donutí se pousmát. Odsunu ho stranou a vezmu mezi prsty útržek papíru.

Dobré ráno, musela jsem do práce, každopádně buď tu jako doma. Více léků, kdyby bylo potřeba, najdeš v prvním šuplíku v koupelně za dveřma. A kdybys odcházel, vedle dveří jsou klíče, tak prosím zamkni a dole je hoď do schránky. Děkuji. Uvidíme se. M.

Ještě chvíli lísteček převracím s přihouplým úsměvem mezi prsty, než ho vrátím, a místo něho si do dlaně vysypu z hrnečku připravené léky. Ihned je zapiji notnou dávkou vody a s výdechem si promnu obličej. Není možné, aby ta osoba, co včera napáchala to vše, co nápachala, jsem byl já! A to si, ještě k tomu všemu, pamatuji jen malou část. Vzpomínám si na můj poslední drink kolem půl druhé, a pak se mi nevybavuje dlouho nic až do doby, než jsem pod svými zády ucítil matraci postele. Dokonce se mi vybavují dost jasně prsa Melanie, kterým vycházející slunce za oknem dokreslovalo stín. Ovšem čas mezi tím a po tom všem zahaluje hustá mlha nevědomosti. Neboli slušné okno, které u mě není úplně běžné. Vlastně, je něco ze včerejšího večera, co by se mi podobalo, sakra?!
S nepřecházející nevolností a bolestí celého těla se vrátím do ložnice, kde se obléknu. Až pod svým převráceným tričkem na zemi naleznu svůj telefon. Jestliže jsem se dosud chlubil, že displej mého telefonu je neponičen, narozdíl od všech lidí které znám, zdobí ho nově prasklina v rohu. Super!
Na funkčnost to ovšem nejspíš nemá vliv, neboť se dá po rozsvícení telefonu z displeje vyčíst, že jsou přesně dvě hodiny odpoledne. To je ještě lepší!

Obuji se, sbalím pověšené klíče od domu, zamknu za sebou a seběhnu ze třetího patra na neznámou ulici. Okamžitě mne udeří prudce až bolestivý sluneční svit a donutí mne ne přivřít, ale přímo zavřít obě oči. Po chvilce, co si lehce přivyknou, zamžourám k poštovním schránkám za sebou na zdi, a dojde mi, že abych klíče vhodil do správné schránky, jak mne Melanie požádala, musel bych znát její příjmení. S mírným výsměchem sám sobě se pohledem vrátím na ulici a až po hodné chvíli zírání před sebe si teprve díky telefonu vyhledám, kde se vlastně nacházím a jak se odsud dostanu.

Za dlouhou třičtvrtě hodinu se konečně ocitnu před dveřmi mého dočasného domova, a s úlevou otočím klíčem v zámku. Nevolnost dosud zdaleka nepovolila, naopak jízda metrem ji ještě podnítila. Ihned po vstupu do domu z futra strhnu lísteček, který jsem tu včera nechal pro Billa se vzkazem, aby se mi ozval, kdyby dorazil domů dřív, než já. S nárustajícími výčitkami lísteček zmuchlám v dlani a nesmyslně odhodím na zem. Jako bych měl pocit, že se s tím lístečkem dá smazat a zahodit celý včerejší den. Jenomže čas vrátit nelze, a brečením nad vlastní blbostí, že jsem raději tento dům neměl opouštět, si již taky moc nepomůžu. Kdo mohl tušit, kam má Bill namířeno?

Já ale první zamířím do vany, kde ze sebe hodlám smýt částečně stopy včerejšího večera. Teplý proud vody s sebou odnáší nečistotu, únavu a zmírňuje dokonce i tu třeštící hlavu. Mám pocit, že v té vaně jsem naložen už půl dne, ale i tak si každou další vteřinu navíc dokážu znovu plně užít. S myšlenkou toho, že mi ale nezbývá z dnešního dne moc času, abych Melanie vrátil klíče, dříve než je bude chudák hledat ve schránce, nakonec z vany vylezu a zabalím se jen do ručníku. Ze skříňky nad umyvadlem si vyndám zubní pastu, ze které trochu vymáčknu na kartáček a pečlivě si vyčistím zuby. Až poté na pastu opět zašroubuji víčko a vrátím jí na její původní místo.

Když ale s dvířky od skříňky bouchnu trochu víc, než by bylo potřeba, náhle něco cinkne o umyvadlo. Nejprve nedokážu ihned zaznamenat o co se jednalo, až poté si ale za baterií od umyvadla všimnu drobné injekční stříkačky. S nádechem ji vezmu mezi dva prsty a prohlédnu si ji detailněji. Je mi jasné, že z ní nic nevykoukám, jenom se chci prostě přesvědčit, že mám skutečně tu čest setkat se čirou náhodou s náhodně uloženou jehlou v domě. Kolik takových skrýší má v tomhle domě Bill vytvořených? Sklopím hlavu pod skříňku, abych se podíval, odkud mohla vypadnout. Moc práce to ale nedá, protože v jedné části je skříňka naprasklá a chybí zde dokonce část plastu, který zakrýval mezeru, mezi zadní částí skříňky a zdí. Vstrčím do té praskliny dva prsty, ale po prozkoumání tam nic jiného již nenaleznu. S jistým odporem injekci vyhodím do odpadkového koše a pečlivě si umyji znovu ruce. Pamatuje si Bill vůbec, kde všude si v tomhle domě ukrýval to, co potřeboval k přežití? Mám vážně tu jistotu, že tady někde nemá dokonce ještě schovaný samotný heroin? Ale nesáhl by po něm již v době nejhoršího absťáku?

Obléknu se, ačkoliv mne pohled na postel svádí momentálně mnohem více a vydám se do ulic Berlína. Vzhledem k tomu, že MHD jsem kvůli neustávající nevolnosti okamžitě odepsal, a auto jsem nchal včera v noci kdesi v centru v garážích, rozhodnu se, že budu muset do centra dorazit pěšky. Ale možná mi to pomůže se trochu probrat z té kocoviny. Odhodlání před domem bylo sice silné, ale když už se nacházím ulici od centra, dojde mi, jak strašně unavené mám nohy. Zpáteční cestu musím pořešit nějak jinak.

Vejdu do centra, jako bych tu byl už doma, a automaticky se vydám zaklepat na dveře, kde má kancelář Melanie. K mému překvapení se ale ve dveřích objeví Sandra. Brýle z nosu, které jsem na ní dosud nikdy neviděl, si vysune do vlasů a nasadí úsměv.
"Tome, ráda vás vidím. Pojďte dál," nechá otevřené dveře a vrátí se na židli za stolem.
"Děkuju," zvládnu už jen reagovat a dveře za sebou zavřu. Složím ruce na prsou a chvilku si pohrávám s myšlenkou, zda se mám narovinu zeptat, kde najdu Melanie. Sandra mne ale předežene.
"V klidu se posaďte, jestli nepospícháte," pokyne rukou k židli přede mnou. "Bill očividně chce být nějaký čas jen sám se sebou, ale řeknu vám alespoň jaká je situace."
"Takže jste s ním nemluvili?" s mírným znepokojeným výdechem se usadím.
"Mluvili. Ale velmi stručně. Musíme mu nechat chvilku prostor. Očividně se tu cítí více v bezpečí než doma, a proto si zvolil cestu sem."
"To chápu. Ale přece si sem nemůže jen tak někdo vtrhnout během večera a říct, že tu zůstane."
"To taky nemůže, ale řekněme, že Billovi jsme tu výjimku umožnili. Však víte sám, Tome, jak to s Billem je. Otevřeli bychom mu kdykoliv."
"Musí ale přece něco hradit. A kromě toho odcházel se psem, toho tu má taky?"
"Ne," zavrtí hlavou, "přišel sám. Takže jestliže Bí odcházel s ním, pak se ho budeme muset zeptat, kam ho odvedl. Jinak o uhrazení se, Tome, taky nebojte. Do této doby nám vše hradil Billův otec, a teď, pokud mám správné informace, má k tomuto účtu přístup sám Bill, takže to všechno bychom řešili až poté. Lůžko tady vždycky v rezervě máme a první o co nám jde, nebo určitě alespoň mne o to jde, pokud jde o Billa, je, aby se cítil lépe. A prakticky většinu noci prospal, a spánek léčí, takže věřím, že nebude dlouho trvat, než mu lépe bude."

S trochu vyčerpaným výdechem si promnu obličej. Chápu, že je tady asi Billovi lépe, než v tom domě, ke kterému nemá vztah žádný, ale nemám vůbec jistotu, co je v tuhle chvíli prostě lepší.
"A vy jste spal jak?" prohlédne si mne již s úsměvem, když se na chvilku odmlčím.
"No, upřímně jsem moc nespal."
"Bylo to náročné?"
"Vlastně jo," přikývnu, a teprve pak se trochu uvolním.
"Vypadáte totiž unaveně, jinak bych se neptala," zvolí ještě řečnickým tónem a mně teprve teď dojde, že by asi chtěla, abych promluvil taky víc já, a nevolil jen strohé odpovědi.
"Omlouvám se, dneska nejsem extra výřečnej. A asi je na tom Bill stejně, ale napadlo mne..," přeruším řeč, když se za mými zády otevřou dveře. Až když Sandra dychtivě vyskočí ze židle, pootočím se, abych shlédl, co bylo tak neláhavé. Když ale tak učiním, spatřím ve dveřích Melanie, obloženou krabicí, na které má ještě položené papíry navíc, které jí s ochotou Sandra hned přebere.

S mírným pousmáním upřu pohled zpět k oknu, když už za nimi cvaknou dveře a obě si začnou odkládat věci z náručí na stůl přede mne.
"Dobrý den, nebo bych měla říct dobré ráno?" s úsměvem odloží Melanie kabelku na volnou židli a se zvonivým chrastěním odhodí klíče na stůl. A aniž by ze mne spustila pohled, začne rozepínat knoflíčky na svém tmavě modrém saku.
"To ráno by sedělo spíš," přiznám s pousmáním. Jak to dělá, že je v tuhle hodinu tak čilá a ještě ke všemu na ní nejsou vůbec znát známky kocoviny, nebo únavy?
"Tom se mi právě přiznal, že moc nespal, tak ho moc nemučte," zasměje se drobně Sandra a začne z krabice vytahovat různé šanony. Na to se naše pohledy mlčky setkají, než Melanie opět nasadí úsměv a stočí se k Sandře.
"Vlastně mám prosbu, a to zda byste skočila dozadu. Je tam Rick a bude chtít zase půjčit nějaké ručníky. Mohla byste tam skočit? Slíbila jsem mu to, ale nikoho jsem cestou nepotkala."
"Jasně," Sandra ihned přikývne, ale pečlivě ještě z krabice vyndá poslední dva šanony.
"A my bychom zatím mohli mrknout, jestli se alespoň Bill vyspal lépe."
"Zkusíte to?" prohlédne si nás Sandra ještě oba před odchodem s pochybami v hlase.
"Za to nic nedáme," pokrčí Melanie rameny, "třeba bude chtít spíš mluvit s Tomem, než s námi."

Vzhledem k tomu, že sedím zády ke dveřím, slyším už jen tichý odchod Sandry. Ihned jak dveře zaklapnou, dosedne Melanie unaveně na židli za stolem a s vyčerpaným výdechem si jednou rukou podepře bradu.
"Taky bych potřebovala asi ještě půl dne spánku."
"Vlastně, jsem tu ještě kvůli něčemu," zmíním, načež začnu lovit z kapsy u kalhot klíče od jejího domu. "Odvezl jsem si je bohužel s sebou." Sice jsem si výmluvu momentálně vymyslel, ale takovéhle drobná lež ještě nikdy nikomu neublížila. A kromě toho nemusí vědět, že nejen že neznám její příjmení, ještě ke všemu jsem ho ani nebyl schopnej vyčíst ze štítku na dveřích.
"To jsi zlatej," s úsměvem si klíče ode mě převezme a schová do kabelky. "A jinak ses vyspal alespoň trochu?"
"Až na tu kocovinu by to šlo," prohlásím s pousmáním a s hlubokým výdechem na moment zavřu oči. V tu chvíli mezi námi ale dojde k tichu, takže se odhodlám být tím, který to přeruší. "Ale děkuju, žes mě bůh ví jak dotáhla domu. Omlouvám se, určitý pasáže se mi postě vygumovaly. A taky se omlouvám, jestli jsem se choval nějak..," nenajdu to správné slovo a proto zamyšleně lusknu prsty do vzduchu. Melanie to ale pochopí a s úsměvem zavrtí hlavou.
"V pohodě, nechoval ses nijak nepřístojně. Všechno bylo v poklidu. Ano, v jeden moment mi pomáhal taxikář tě odvézt do auta, ale abych byla upřímná, jak jsem toho taxíka zavolala a kdy se tam ukázal, si nepamatuji taktéž."
Se soucitným úsměvem si jí prohlédnu. "Prostě, nemívám ani okna, ani se pane bože nikdy takhle neopíjím. Vlastně nic ze včerejška, co se mi vybavuje, jsem nebyl já."
"Nedělej si z toho hlavu. Měl jsi na to právo, a oba jsme to v relativním zdraví přežili," zasměje se a na malý moment se odmlčí. "Udělejme dohodu, že co si nepamatujeme, to se nestalo."
"Fajn," přikývnu okamžitě ochotně. A teď si přiznejme realitu: kolik si toho každý z nás pamatuje? A kolik z toho chce každý z nás raději zapomenout? Dochází mi, že jsme se k tomu snad raději vyjadřovat neměli a měli to raději nechat na trapném tichu, než teďka odcházet od toho s pocitem, že co se stalo, se stalo a odteď zase jen dva cizí lidé. Ale co je lepší, obzvláště pokud mám neskutečně černé svědomí vůči Thee?

"No, nicméně, přišel jsi, tuším kvůli Billovi hlavně, je to tak?"
"Původně asi jo, ale jestliže mě nebude chtít vidět, tak to asi nebudu hrotit."
"Sandra tvrdí, že nechce mluvit s nikým, ale k sobě jí zatím pustil, tak můžeme zkusit, zda bude reagovat na tebe. Ale záleží samozřejmě, jak chceš. Jestli to nechceš pokoušet, můžeme to zkusit jiný den."
"No zkusím to, to že jsem tu mu určitě říct alespoň půjdu," přikývnu.
"Ok, ukážu ti kam."

U Billa v pokoji, kde je sám, se Melanie přesvědčí, že mne skutečně nechce okamžitě odehnat, když ho jen pozdravím, takže na mne povzbudivě mrkne a mlčky pokoj opustí. Přejdu ode dveří k oknu a opřu se lehce o parapet.
"Zase hnedka půjdu, budu chápat, když nebudeš chtít mluvit. Jen jsem tě chtěl vidět." Prohlédnu si jeho tělo stočené v poloze plodu na posteli, tisknoucí k sobě pevně jeden z polštářů.
"Neřekl jsem ti, kam jdu," promluví po hodné chvíli hrubým hlasem.
"Já vím, ale.."
"Promiň," přeruší mne a nejen tím mne plně zaskočí. Omluvil se právě?
"Nemusíš se omlouvat. Přiznám se, měl jsem chvíli strach, ale Sandra mi naštěstí zavolala, že jsi tady." To, že jsem měl kurevský strach a hledal ho po celém městě není důležité teď zmiňovat. Nejdůležitější je, že se mi omluvil, alespoň teď to tak cítím.
"Nechci už se vrátit domu."
S výdechem chvilku přemýšlím o tom, co bych mu na to řekl, ale pak se stejně uchýlím k tradiční kýčovité větě. "Chápu, že se tam vrátit nechceš. Ale tady taky nemůžeš být věčně. Nebo, jasně, nějaký čas tě tu určitě nechají, ale prostě.."
"Slíbil jsi, že když to zvládnu, že mi něco splníš." Dobře, je přece úspěch, že se mnou chce mluvit, nechce mne vyhodit a dokonce to vypadá, že mne ani nevnímá jako nepřítele ve svém území, takže bych mu neměl vyčítat, že mi teď neustále skáče do řeči. A kromě toho, on si pamatuje, že něco takového jsme si slíbili?
"To jsem slíbil," přikývnu, očekávajíc, že mi řekne, jakou má představu. Nedokážu ani odhadnout, co by to u něj mělo být, protože ať jsme spolu teď strávili jakýkoliv společný čas, ještě jsem nějak Billa více blíž nepoznal, abych mohl tipovat, jaká jsou jeho tajná přání. "Co by to mělo být?"

Pomaličku se posadí na posteli a zády se opře o zeď za sebou. Jeho tvář je zsinalá, unavená a tmavé kruhy pod očima jsou tentokrát snad ještě větší, než u něj znám. Jeho oči mají dnes ale zvláštně jinou energii, jsou plné něčeho, co nedokážu popsat momentálně slovy. Je to rozhodně u Billa něco nevídaného, něco nového.
"Mohl bych s tebou do LA vážně odletět?"

by Mintam