Schatten im Licht - díl 18.

Kratší díl, protože jsem z něj měla pocit, že přesně takhle je kompletní. Hudba u tohoto dílu mne doprovázela celé psaní a nějakým způsobem se mi vryla pod kůži, proto tu musí být. A jinak to detailní popisování místa, kde se Tom pohyboval s autem, je prostě jen způsobené tím, jak to místo miluju - stejně tak to, kde parkoval, jsou garáže, kde se natáčelo Spring nicht - prostě pro příběh třeba nepodtstatné, já si jen potrpím na to, aby příběhy měly reálná místa :D Příjemné počtení :)

Hudba: Generdyn Music Ft. Zayde Wolf - Heroes

Venku nasednu do auta a s výdechem se rozhlédnu kolem sebe po ulici. Vážně je dobrý nápad jet autem, když Bill odešel po svých? A na terase jsem určitě nebyl déle, jak deset minut, takže nemohl urazit jistě velkou vzdálenost. Druhým faktem je, že s ním odešel i Bí, takže by pes mohl taky sloužit jako dobré poznávací znamení. Z auta proto zase vystoupím, zakmnu ho, ale nikam se nepohnu. Začne mne totiž sžírat představa, že jenom přeháním a Bill se skutečně za chvíli dostaví domu, a já tu nebudu. S rozporuplným pocitem vyndám zase z kapsy klíče od domu, do kterého vejdu a automaticky nasměruji kroky do kuchyně. Z lednice utrhnu drobný lístek papíru, na který napíšu vzkaz, aby se mi ozval, kdyby případně dorazil domů dříve než já a s pramalou nadějí, že by tak Bill učinil, i kdyby domu dorazil, ho nalepím na futra dveří od předsíně, aby ho při příchodu nemohl minout. Ještě jednou si lístek po nalepení prohlédnu, protočím klíče od domu v ruce a s odhodlaným výdechem se vydám do víru ulic.

---

Po půl hodině mám prošlou celou čtvrť kolem dokola, v některých částech jsem probíhal i podchody do metra, či dokonce samotné vestibuly a nástupiště, ale na člověka s ovčákem, co by se alespoň trochu Billovi podobal, jsem nikde nenarazil. Vyjdu z východu metra v ulici, která je jen pár metrů od té naší. S mírnou zoufalostí už se rozhodnu, že to s tím autem přeci jen zkusím, a proto se vydám k našemu domu. Nejprve zkusím nakouknout do domu, zda se Bill skutečně nevrátil, ale jen se uvtrdím v tom, že jsem naivně nepřestal věřit tomu, že by se tak mohlo stát. Nasednu proto do auta a projedu těmi samými ulicemi, kterými jsem dosud probíhal, a až teprve pak se vydám více do centra.

Když nějakou chvíli po centru bloudím, splývají mi už všichni lidé v jeden chlum a ještě ke všemu se venku pomaličku začíná šeřit a stěžovat mi tak trochu i situaci. Na určitých místech prostě z intuice auto zaparkuji, vydám se pěšky kolem dokola, navštívím vchod do metra, a zase se do auta vrátím. Dojde mi, že bych se asi mohl podívat i do čtvrtí, které mi ukázala Sandra, dokonce si myslím, že i ve čtvrti, kde bývala Nina, bych mohl být úspěšný, jen se nějak neustále snažím to oddalovat. A čím více se šeří, tím více odvahy ztrácím, na prozkoumání těchto míst. Je ale jasné, že i kdybych se tam vydal, pochybuji o tom, že bych měl tolik štěstí, abych Billa nalezl pohybujícího se na ulici. A i pokud bych byl přesvědčený, že v nějakém z těch míst je, například u Niny doma, stejně bych si nedovolil nikam vkročit. A to nejen z toho důvodu, že mi kdysi Sandra řekla, že i kdyby se dělo cokoliv, nemám se o zavítání do těchto míst raději pokusit. Takže, zbývá ještě nějaká možnost?

Se zrychleným dechem, s přeházenými myšlenkami v hlavě a s pocitem ztracení Billa, díky mé vlastní hlouposti, se opřu pevněji do sedadla auta a zadívám se před sebe na lidi pochodující po chodnících a přechodech. Mám nějakou šanci, že bych Billa někde v Berlíně nalezl? Kolikrát jsem ho dneska třeba minul o sekundy? Kolik míst jsem prošel, kudy třeba procházel pár chvil přede mnou, nebo se tam teprve vydal? Kolik existuje míst, kam má potřebu se Bill nyní vydat?
Dodám si odvahu, a auto znovu nastartuji. Až když vjíždím do čtvrti, kde Nina žila, naběhne mi po těle husí kůže a nemám vůbec dobrý pocit, že jsem se pro tak šílený krok rozhodl. Jasně, sedím v autě, můžu kdykoliv odjet, ale pocit stejně zůstává stejný. Mísí se dokonce i s pocitem nevolnosti z představy, jak se někdo jako Bill, může nebát sem po setmění vstoupit. Pohledem lehce přejíždím tvář každého člověka, kterého z okýnka auta zahlédnu na ulici. A asi protože v tom momentálně žiji, mám už zkreslenou představu, že na ulici vidím jen samé dealery, narkomany a alkoholiky.

Protože jsem jediné auto široko daleko, a jedu docela malou rychlostí, abych měl čas projet pohledem každou osobu zvlášť, začnu vzbuzovat pozornost. Není proto divu, když mám po chvilce pocit, že všichni v úzkém okolí mne propalují pohledem. Pomalu projedu kolem domu Niny, ale v oknech do ulice, v přízemním bytě, nesvítí jediné světlo. Vlastně, i kdyby se svítilo, stále to nenaznačuje, že by se tam Bill nacházel. Malá naděje by tam ale byla. Ačkoliv tmavé mohutné závěsy, které jsem tam kdysi viděl, zajišťovaly tmu i přes den, takže bych se nedivil, kdyby byly schopné pojmout i světlo žárovky.
Čtvrť, i s vchodem do metra s názvem Hermannstrasse nechám za sebou, a ačkoliv jsem se nesetkal s žádným úspěchem, značně se mi uleví, že jsem již z téhle temné části města pryč. Domů se ale nechystám, neboť jsem stále z Billova zmizení nervózní a doma bych nic nevymyslel.

Po nějaké době, co má jízda autem nemá cíl, se mi rozezvoní telefon. Při představě, že mi skutečně volá Bill, že je doma, se mi celé tělo napne a mé srdce začne bít značně rychleji. Jako by se snažilo odpočítat jakoukoliv milisekundu, která mě dělí od toho, než se budu moci podívat na displej telefonu. Auto postavím ke krajnici a urychleně si sáhnu do kapsy pro telefon. Při zjištění, že mi volá Sandra, ze mne napětí neopadne, ale zažehne jakousi naději, že snad nevolá jenom tak, v půl deváté večer.

"Prosím?" přiložím urychleně telefon k uchu.
"Dobrý večer, Tome. Doufám, že neruším."
"Nerušíte," promnu si obličej se stále zrychleným dechem, který se snažím postupně uklidnit, až mne nepochopitelně začne píchat v pravém boku. Je zvláštní, jak se člověk dokáže chovat střízlivě i ve chvíli, kdy uvnitř prožívá ty nejšílenější emoce. I když je člověk uvnitř nejvíce rozčílený, dokáže se usmívat a zdvořile odpovídat.
"Volám jen, abyste byl klidný, abyste nepostrádal Billa. Je u nás."
"Jak u vás?"
"V centru," odmlčí se na chviličku, "myslela jsem si to, jistě zmizel, a ani vám nic neřekl, je to tak?"
"Hledám ho už asi tři hodiny po městě," vydechnu už mírně vyčerpaně.
"To mne mrzí. Zavolala bych dříve, ale je to teprve hodina, co sem dorazil, a k telefonu jsem se utrhla až nyní. Tak alespoň teď můžete být klidný. Je tady, a je v pořádku."
"Jenomže.."
"Je to v pořádku. Chápu, jestli jste nyní tři hodiny bloudil po okolí a hledal ho, že jste rozrušený. Takže v klidu běžte domů, vyspěte se, a zítra za námi doražte. Třeba nám Bill řekne víc."

Hlavu zvrátím do opěrky sedadla a se zavřenýma očima se snažím přivyknout dech, a shodit ze sebe tu tíhu strachu a bezmoci posledních hodin.
"V pořádku, Tome? Když dorazil, nechtěl o ničem mluvit. Třeba zítra už bude přístupnější."
"Dobře," vydechnu ztěžka, "dorazím zítra."
"A v klidu spěte."
"Dobře, děkuju. Vy taky. Zítra."
"Zítra se uvidíme," zazní ještě z její strany, než to přehluší tupé zvuky ukončeného hovoru. Ruka, držíc telefon u ucha, mi ztěžka sjede na sedadlo a já nemůžu právě uvěřit tomu, že o tom, o kom Sandra mluvila je skutečně Bill. Je tady, a je v pořádku. Snažím se vtisknout tělu tu informaci, že může momentálně tu zodpovědnost a strach za něj hodit za hlavu, ale trvá mu to zpracovat poněkud déle. Vystoupím z auta a zády se o jeho bok opřu. Zapálím si poslední cigaretu ze své krabičky a s vyfouknutím dýmu zakloním mírně hlavu. Nebe je již zcela tmavé, pokryté jemnou vrstvou nažloutlého smogu.

Nedopalek odhodím na zem, a zašlápnu špičkou boty. Nemohu tady parkovat dlouho, ale zároveň si potřebuji někde koupit cigarety, než pojedu domu. Rozhlédnu se kolem dokola, než najdu směrovky ke garážím, kde bych mohl zaparkovat. Vím, asi bych to nemusel řešit parkováním, stačilo by jen zastavit cestou u nějakého automatu na cigarety, a jet domů. Nějak mne ale láká projít si alespoň kousek nočního centra Berlína pěšky, teď když ze mne opadlo trochu z toho tlaku. Do chvilky už míjím ulici Alex-Wedding-Straße a hned v té další zahlédnu vjezd do nadzemních garáží. Stisknu tlačítko, nechám si vyjet lístek, který umístím za přední sklo a zaparkuji hned na prvním volném místě, v prvním patře.
Při scházení z garáží zpět na ulici mne napadá, jak opuštěně to tady působí. Sice je tu zaparkovaných plno dalších aut, a po ulici jsou slyšet hlasy obsluhy restaurace hned naproti, kteří si vyšli zakouřit k zadnímu vchodu. I tak je to tu ale temné, všude jen beton, odpadky na zemi a ploty, či lešení zamezující vstupům. A přitom hned za rohem je spousta světla, spousta lidí, spousta aut na hlavní čtyřproudové silnici, živo.

Poblíž nevidím žádný automat na cigarety, ani místo, kde bych je koupit mohl. Pak mi ale pohled padne na podnik s názvem Knutschfleck. Vážně je někdo schopný takhle pojmenovat bar? Vejdu dovnitř a ihned mne zahltí hlasitá hudba všude kolem. S myšlenkou, že co nejdříve najdu nějaký automat na cigarety a hned pak se zase vytratím, dojdu až k baru. Napadne mne, že se na automat zeptám obsluhy, ale když se ke mně barman nakloní se slovy co to bude, jedná má mysl za mě.
"Dám si pivo." No co, půl promile za volantem je v Německu legální, a kromě toho, až seženu ty cigarety, vystřelím odsud do toho města, jak jsem chtěl, a ten půl litr ze mě zatím vyprchá, než se vydám na cestu domů.
Jenomže po čtvrtém pivě je mi jasný, že tohle už jen tak nevyprchá a že si budu muset sehnat taxík. Ale vůbec toho nelituju, protože si naopak čím dál tím víc uvědomuji, jak moc jsem si dnešní návštěvu baru zasloužil. Sice nemám kolem sebe žádnou společnost, ale na jednu stranu je to taky dobře. Můžu si užívat času sám se sebou, přemýšlet o nesmrtelnosti brouka, a pomalu vystrkovat z hlavy ty negativní myšlenky dnešního dne.

"Tome? Co vy tady?" osloví mne ženský hlas a položí mi dlaň na záda. Přetočím pohled k té osobě a musím se nad tím paradoxem pousmát. Melanie si automaticky přisune jednu barovou stoličku a s úsměvem se na ní usadí.
"Já ani nevím. Původně jsem šel jenom pro cigarety, ale asi musím nějak vypnout," pokrčím rameny.
"Slyšela jsem, že máme v centru návštěvu od Billa."
"Hm," přikývnu chabě a zadívám se do sklenice ze silného skla před sebou, skrývajícího zlatavou tekutinu.
"Dobře, říkal jste, že potřebujete vypnout, dělejme, že jsem se vůbec nezmínila."
"Co vy tady?" zeptám se po chvilce ticha z mé strany.
"Kamarádka Marlene má narozeniny, tak vybrala své oblíbené místo."
"Může vůbec mít někdo bar s takovým názvem za své oblíbené místo? V našem věku?" položím jí vážně otázku a pozvednu k ní pohled. Melanie se ale té otázce naplno rozesměje.
"Na to bychom se jí měli opravdu zeptat!"
"Nerad bych vás rušil u soukromé oslavy," naznačím s mírným úsměvem. Musím si přiznat, že mi její upřímný smích vlil trochu pozitivní energie do těla.
"Protože byste se měl připojit!"
"Omlouvám se, jindy bych asi neváhal, ale dneska na to není ten správný den. Užijte si to," překazím jí její plán. Opravdu se dneska necítím na seznamování a společnost. Upřímně jsem si dosud stačil sám se sebou, a dokázal bych se smířit i se společností Melanie. Ale další lidi? Ne, děkuji. Paradoxně, za střízliva, nejsem určitým způsobem schopný vystát ani Melanie, ačkoliv si to stále sám sobě neumím racionálně vysvětlit. Jak se ale zdá, po čtyřech pivech jsem schopný uznat, že pokud proti ní něco mám, je to jen a jen můj problém, nikoliv její.

"Dobře, tak začneme trochu jinak," s úsměvem ke mně natáhne dlaň, "Melanie."
"Tom," přistoupím na její hru, a stisknu její dlaň v té své.

V pozdějších hodinách už se to se mnou všechno vezlo jako na klouzačce. Melanie stačila dělat společnost mně i svým kamarádkám, které si uprostřed noci vyzvedl jakýsi potetovaný chlápek. Myslel jsem, že Melanie pojede automaticky s nimi, obzvláště když říkaly, že v zájmu barového turné míří na návštěvu do jiného baru. Ta se s nimi ale rozloučila a zůstala věrná své barové židličce, vedle té mé.
Notná dávka alkoholu byla pohonem našich těl, a my ani k ránu nedokázali rozlišit, zda je čas skončit, nebo pokračovat v rozjetém večeru. Stejně tak už nevím, kolik bylo hodin, když jsme se ocitli v taxíku, který jel směrem mně neznámým. Mlčky, neboť vášnivé polibky nám nedovolovaly ani nic jiného. A nepozastavoval jsem se ani tehdy, když jsem pod svým tělem ucítil měkkou matraci cizí postele, a nad sebou jsem vnímal nahou Melanie, která slastí vzdychala do místnosti protkané svítáním.

by Mintam