Schatten im Licht - díl 17.

:-*

Hudba: David Bowie - No Plan

Když se za Billem a Sandrou zavřou dveře od jeho pokoje, vrátím se zpátky do kuchyně, kde začnu nervózně přecházet z místa na místo. Jak mi může Sandra v klidu říct, že ať se dnes stane cokoliv, musím setrvat? Já si myslím, že jsem dosud absolvoval a obětoval víc věcí, než bych si byl kdy ochotný připustit. Nedokážu se ani soustředit na dodělání té snídaně a tak se z kuchyně odeberu a dojdu před dům, abych si zapálil. S dosednutím na první schod už mezi rty svírám jednu z cigaret, kterou zapálím.
S prvním potáhnutím mám pocit, jakoby mne ten zlozvyk vůbec neukojil, ale naopak rozbouřil všechno, co se snažím za poslední dobu potlačovat. S výdechem přivřu oči a zadívám se na druhý konec ulice. Dva kluci tam s hlasitým výskotem přejíždějí na kolech z jedné strany na druhou. Najednou jim závidím tu volnost, tu bezstarostnost. Dokonce se snad ani nestrachují, že ačkoliv jsme v klidné čtvrti, může se kdykoliv objevit na silnici nějaké auto. A možná že ano, ale nenechají strach vyhrát nad pocitem radosti z momentální činnosti.

---

Taky jsem víceméně takový. Nebojím se, do všeho se snažím jít po hlavě. Něco vyjde, něco jiného zase ne, ale od toho žijeme. Však ne nadarmo se říká, že loď je nejbezpečnější v přístavu, ale kvůli tomu se lodě nestaví. Teď jsem ale v Německu a každý den se probouzím se jakýmsi strachem. Se strachem, že se mi nepodaří v tom Billa udržet, se strachem, že to budu muset vzdát, se strachem, že mu nebudu moci pomoc. Každý den, stále ten samý pocit dokola. Volnou dlaní si s dalším výdechem promnu obličej. Musím, jako teď každý den, si vnutit jakousi podobu malé naděje, že když dnešní den přežijeme oba v klidu, budeme zase o krok dál k tomu, aby to bylo lepší. Proč jen mám ale neblahý pocit, že počínaje dneškem, se díky návštěvě Sandry, budu muset prokousat vším od začátku?

Nevím, na jak dlouho jsem se uvěznil venku v myšlenkách, ale když vejdu do domu, první, na čem mi spočine pohled, je Sandra. Sedí na gauči, a na konferenčím stolku vypisuje s naléhavostí něco na kousek papíru.
"Všechno v pořádku?"
S nádechem ke mně na chvilku pozvedne pohled, aby ho na to vrátila zase k papíru. Dopíše poslední slova, papír úhledně složí a vstane. "Zase bude."
"Co se stalo?"
"Až bude Bill moci, slibte mi, že mu to předáte," vloží mi složený papír do dlaně a obdaruje mne drobným, strhaným úsměvem. "Víte, až mu bude zase lépe."
"Ale je přece na dobré cestě, nebude to dlouho trvat," reaguji hned. Chápu, že se asi něco stalo, ale jestliže zatím nevím, co by mělo Billa strhnout zpátky od dobře započaté cesty k úspěchu, budu stále věřit tomu, že ten popsaný kousek papírku mu budu moci předat co nejdříve.
"Víte," nadechne se, zkousne si spodní ret a krátce uhne pohledem, "Nině v noci selhalo srdce."
Nejprve se nadechnu, že budu nějak reagovat, ale nakonec z té zprávy nejsem schopen slov. Sandra taky nějaký čas mlčí, jako bychom oba chtěli tou chvílí uctít její památku, než se se slzami v očích na mne zase podívá. "Nezvládla to. A jak, hlavně my dva, dobře víme, Bill se nyní obětoval hlavně pro ni, aby byli oba čistí, až se bude moci Nina vrátit. Bude to pro něj teď složitější."

Jistě by svou řeč rozvinula, kdyby jí neselhal hlas a pár z těch slz neukáplo na tvář. Vůbec netuším, jak zareagovat, a proto se rozhodnu ji jen lehce stisknout v náručí. "Mrzí mě, co se stalo."
"Měla jsem jí ráda," řekne rychle, nádechem zažene další příval slz, a s rychlým stíráním slz ze svých tváří se pokusí nasadit úsměv. "Tušíte, že se to prostě stát může a nějak se s tím naučíte žít, ale člověka to i přes to mrzí. S každým zvlášť máte nějaký vztah, s každým zvlášť máte nějaký příběh, každému zvlášť byste chtěl pomoci, ať to stojí jakékoliv síly. Ale někdy není vyhnutí."
"Myslel jsem, že když Nina kdysi poznala, jaké je to dostat se znovu na vrchol, že už do toho nespadne takhle moc. Ale asi netuším, o jaké závislosti tady mluvím, a jak svinská dokáže být."
"Nina všechno absolvovala po hlavě. Když si řekla, že se z toho dostane, tvrdohlavě si za tím šla, když to vzdala, její tvrdohlavost šla s ní i dolů. V tomhle jsou s Billem stejní. Bohužel ona si prožila už moc."

"A Bill? Jak to vzal?" zeptám se po chvilce do mlčenlivého ticha.
"No," vydechne a zadívá se na okamžik do podlahy, "zatím nijak nereaguje. Myslím, že je hlavně v šoku. Zůstala bych u něho déle, ale poprosil mě, abych odešla."
"Chápu, že je to strašná a akutní zpráva, jen škoda, že nešla Billovi předat třeba až v období, až na tom bude líp, až bude trochu víc imunní," vyřknu přeci jen nakonec svou domněnku.
"Tome, vím, přijde vám to, jakože se o tady o něco snažíte a já vám to přišla všechno zkazit. Ale takhle to není. Je lepší, když to Bill ví, když to zkusí překonat při jedné bolesti. Kdyby se z toho dostal, a teprve pak byste mu chtěl sdělit něco takového, srazilo by ho to zpátky na kolena."
"Jenže co když to vzdá už teď? Teď už nemá důvod, proč se snažit."
"Nesmíte to vzdát vy, musíte mu pomáhat nadále, i když to bude těžší. Však to, Tome, zvládáte."
"To není přece moje zásluha," ohradím se s pocitem přesycenosti. "To on, představa Niny, to všechna ta víra, jak to bude lepší. Já mu přece nijak jinak pomoct nedokážu."
"Pokud jste dosud věřil tomu, že to spolu zvládnete, věřte dál a stane se tak. Pokud věříte tomu, že to nezvládnete, pak máte pravdu."

Na několik sekund mne její věta oněmí, a než jsem schopný cokoliv odpovědět, slíbí mi mezi dveřmi, že bude kdykoliv k dispozici, kdybychom s Billem potřebovali, a zmizí na ulici. Ještě chvíli po jejím odchodu jen mlčky stojím v obýváku. Je správný se teď zkusit vydat za Billem a zeptat se ho, zda chce nějak pomoci, ač není jak, nebo ho nechat ve svém tichu?
Vrátím se do kuchyně pro skleničku ovocné šťávy a přeci jen své kroky nasměruji k němu do pokoje. Lehce klepnu na dveře a bez vyzvání vejdu dovnitř.
Bill sedí na zemi, zády se opírá o stranu své kovové postele, a hledí jen před sebe. Jako by ani nezaznamenal můj příchod.

"Přinesl jsem ti alespoň džus," pozvednu lehce skleničku, abych na ni upozornil. Nedočkám se ale reakce, proto sám převezmu iniciativu. "Mám zase odejít?"
Jen mírně zavrtí hlavou a proto přisednu a natáhnu k němu ruku, ve které držím šťávu. Své prsty obmotá kolem skleničky a lehce se jimi doktne i prstů mých. Zaleknu se, když zjistím, že je má ledové, jako kdyby se právě vrátil po lednové mrazivé noci domu.
"Je mi to líto, Bille," promluvím do ticha. Odezva ale stále nepřichází a proto zůstanu zírat před sebe na stěnu, jako on. Přemýšlím o tom, zda šlo ještě nějak Nině pomoci, jestli byla ještě šance, jestli by to po tom všem ještě zvládla. Jenomže i Sandra sama říkala, že někdy není vyhnutí. A jestliže si tělo neustále dokola prochází drogovým obdobím a pak zase obdobím abstinence, nemůže to tak přece zvládnout donekonečna. Proto bych strašně rád, kdyby Bill pochopil, že takhle to opravdu nejde vést. V tom naprostém tichu, obklopen čtyřmi stěnami s plakáty Davida Bowieho a různých namalovaných návrhů střihů oblečení, mi ale najednou dojde, co mi řekl sám Bill, když Nina odjela.

Mám jen strach, že už to nezvládne.

Měl oprávněný strach a já se mu to v tu chvíli nesnažil ani vyvrátit, nebo ho něčím uklidnit. Vždyť přece jsem zvyklý za tu dobu s ním používat takové ty utěšující lži, o kterých asi všichni víme, že nefungují, ale stejně jich využíváme. Ale pomohl bych tím tentokrát, když už Bill sám moc dobře věděl, co všechno má Nina za sebou a odtušil správně, co se může stát? Nepomohl, teď už nepomohl.
"Asi se to nehodí, ale ani teď nechceš se mnou odletět do LA? Tady už nic nevyřešíme, Bille. Potřebuješ čas, potřebuješ klid a především změnit prostředí, které tě svírá čím dál tím víc."
"Potřebuju k tomu Ninu, nechci na to bejt sám," přehluší to náhlé ticho ze své strany pláčem. Dobře, asi jsem si tu otázku špatně načasoval, ale alespoň částečně slzami vyplaví ty emoce uzavřené v sobě. Ve mě ale jeho pláč naopak uzavře ještě více rozporuplných pocitů, než dosud, a donutí obmotat mou ruku kolem jeho ramen. Jeho hlava klesne na mé rameno a já s výdechem opět upřu pohled na stěnu před sebou.

Po nějaké chvíli, co jeho pláč neustává, a stejně tak ani mé utěšující držení kolem jeho ramen, pocítím, jak rukáv trika na pravém rameni začíná vlhnout, pod náporem jeho slz. Nehodlám ale tohle spojení nějak přerušovat, dokud je Bill schopný mě tu snést a proto trpělivě držím pozici dál. S každým jeho novým vzlykem, jakoby do mě vždy někdo píchl malou jehličku a dloubal do mého nitra. Bolí to. Nevěřil jsem, že někdy tak může bolet, vidět ho v této slabé chvíli. Viděl jsem ho opilého, viděl jsem ho zdrogovaného, viděl jsem ho rozzuřeného, viděl jsem ho v nemoci, ale všechno tohle doprovázel dosud převážně strach o něj. Nyní se k tomu přidala i neskutečná lítost a kousek po kousku si ze mě bere všechno, co jsem dosud měl.

S pozdním odpolednem už vyčerpání organismu Billa donutilo uvést tělo do spánkového režimu a proto jsem se rozhodl, že nám skočím pro nějaké rychlé jídlo na večer. Vím, že asi budu opět jediný, který do žaludku něco dostane, ale jak už jsem naznačil Sandře, nic jiného zkoušet nemohu. Je to pouze Billova vůle a snaha se dostat dál.
Přetáhnu si přes hlavu mikinu, sbalím klíče od domu a vydám se ven. Kousek od domu jsme s Theou objevili skvělé občerstvení, kde dělají obrovské slané i sladké palačinky, a tak se vydám tam. Za prvé se nechci od domu moc vzdalovat a za druhé jsem nechal pro tentokrát odemčeno, protože za tu dobu zamykání, si myslím, že dnes má Bill nejméně síly, pokusit se někam utéct.

Při cestě zpátky, s krabičkou plnou čtyř obrovských špenátových palačinek, začne drobně poprchávat, proto natáhnu kapuci mikiny přes hlavu, a přidám do kroku. Při odbočení do naší ulice si všimnu kluka v černém oblečení, opřeného o strom, na protější straně ulice. Ne, že by mě zajímala jeho identita, ale něco k němu táhne můj pohled. Když dojdu do půlky ulice, přesně do míst, kde se on na protější straně opírá o strom, naše pohledy se střetnou. Ten jeho je zlý, kalný a i na tu vzdálenost chladný, jenomže je mi povědomý. Kde jenom jsem takový pohled viděl, kde jenom jsem viděl už tohoto kluka? Nebo mi jen někoho připomíná? Nebo je to prostě jen nějaký dealer? Jen tak v naší ulici, kde vyrůstají i děti? Dealer v naší ulici, kterého jsem tu jinak nikdy neviděl, a dveře od domu, které jsem protentokrát nechal odemčené!

Pokud jsem dosud šel rychleji, přidám nyní do kroku ještě více a začnu nadávat sám sobě, že jsem tak lehkomyslný! Proč jen jsem ty dveře nezamknul, když jsem to dosud běžně dělal a bylo to v pohodě? Proč jsem se tomu klukovi díval do očí, když mě Sandra jasně upozorňovala, že s takovými lidmi rozhodně nemám navazovat oční kontakt? Proč jsem v jedné sekundě dokázal ztratit jakékoliv důvěřování Billovi, aniž bych o tom byl přesvědčený?!
Přehnaně rychle vytáhnu z kapsy klíče, abych se dostal do domu, neboť z téhle strany dveří je pouze koule, nikoliv klika. S neutichající horlivostí vyzuji boty jen stylem, že je z nohy odkopnu na stranu a prudce otevřu dveře do Billova pokoje. Jenomže tady je vše, jak má být. Jeho tělo se zády ke mně v poklidném automatickém režimu dýchání nadzvedává a zase klesá. S výdechem vypustím ze svého těla tu nashromážděnou páru posledních sekund, a v tichosti za sebou dveře zase zavřu. Copak už se ze mě stal paranoik? Nebo proč mi celá ta situace přišla jako divná náhoda?

Zavrtím sám nad sebou, a svými úvahami, hlavou a zasednu v kuchyni za stůl, abych si s chutí dal jednu z palačinek. S každým dalším soustem se ve mně rozlévá více klidu, a po spořádání celé palačinky, už se usmívám nad celou tou svou smyšlenou konspirační teorií.
Odnesu talíř na kuchyňskou linku a z intuice se zadívám z okna. Kluk, kterého jsem předtím viděl venku, najednou postává, zády ke mně, u stromu na druhé straně ulice, přímo proti našemu domu. V myšlenkách stáhnu své obočí, složím ruce na prsou a zůstanu ho pozorovat. Dalších deset minut se absolutně nic neděje, než se z ničeho nic objeví další osoba na kole. Aniž bych byl schopný zaznamenat tu vteřinu, proběhne mezi nimi podání dlaní, a ve stejnou chvíli už osoba na kole zmizí. Ten kluk ještě chvíli zůstane na místě, pak se lehce rozhlédne a najednou se sehne ke kanálu pod svými nohami. Víko jen krátce pozvedne, něco pod něj vloží, a hned poté se z ulice vytratí. Nehnutě přihlížím z okna a snažím se marně vymyslet, zda to, co jsem viděl, bylo předání drog. Copak by to ale vkládal pod kanál, pokud by to byla droga pro něj? A jak to, že jsem si toho tady nevšiml třeba dřív? Ano, jsme docela schovaná ulička, ale i tak jsem si myslel, že se dealeři pohybují spíše na rozdílných místech, než v obytných zónách. A nebo šlo o úplně jinou situaci, jen já si to vykreslil jako předání drogy?

Kdybych se nebál, že se zase odněkud vynoří nějaká další osoba, asi bych se pod ten poklop kanálu podívat šel, abych se ujistil, o co se mělo jednat. Místo toho vytáhnu z kapsy kalhot telefon, a do internetového vyhledavače zadám strohá hesla drogový dealer a kanál. Až třetí článek zareaguje přesně na to, co jsem potřeboval zodpovědět.

*...Drogoví dealeři, a uživatelé drog mají pro své předávky různé způsoby. Jedním z nich je tradiční předávka drog v autě. Vzhledem k tomu, že jsou ale dealeři čím dál tím obezřetnější, aby u předání drogy, či v přímém kontaktu s drogou nebyli přichyceni a zadrženi, osvojili si i jiné způsoby. Jedním z nich je přesouváním se na kole, a druhým způsobem je ukrývání drogy na určitých místech. Taková místa mohou být různá, ale nejběžnější praxí je, ukrýváním drogy v křoví, pod auty, či pod poklopy kanálů. Uživatel drogy tedy předá dealerovi peníze, a svou drogu si vyzvedne poté na předem určeném místě. Výjimečně neprobíhá ani osobní předávka peněz, neboť si dealer nechává od uživatele drog vložit peníze na místo, kde ukryl drogu...*

Článek sice pokračuje ještě obsáhlým popisem, ale já myslím, že tento úryvek mi bohatě stačí. Na ulici tedy neproběhla tradiční situace, co tady popisují, protože i když si něco předali, stejně jeden z nich zároveň něco vložil pod ten poklop. Že by v tom hrála roli ještě třetí osoba, která si peníze, či drogu teprve pod poklopem vyzvedne?
Málem se leknu, když za sebou zaslechnu šouravé kroky. Se zrychleným dechem se otočím a pohlédnu Billovi do tváře. V ruce svírá prázdnou skleničku a hlavně už se ani nesnaží zadržet ty stále nové příchozí slzy.
"Vyspal ses alespoň trochu?" Mátořivým krokem dojde až k lince, napustí si sklenici plnou vody a mírně z ní upije. Dojdu blíže k němu a všimnu si na jeho pažích, že má husí kůži. Hlasitě polkne a přes padající slzy zavře oči. "To zvládneme."
"Já už ne," zavrtí hlavou. "Už nechci."
"Bille, neblázni. Už jsi na půlce cesty. Stále máš důvod proč to dotáhnout do konce. Děláš to pro sebe, hlavně pro sebe. Nina by to určitě viděla stejně."
"No a co? Nevíš vůbec, jak by to chtěla Nina!"
"Dobře, to asi nevím, ale rozhodně by určitě nechtěla, abys s prominutím dopadl jako ona."
"Buď zticha!" otočí se čelem k lince, a na její plochu tvrdě skleničku odloží.
"Promiň, chtěl jsem to říct jinak, jenomže mi netvrď..."
"Buď zticha!" zatřese rychle hlavou a vytratí se do svého pokoje.

Vteřinu na to začnu litovat toho, že jsem to opravdu před ním řekl nahlas. Jenomže jak jinak jsem to měl naznačit, když po mě vždycky vyžaduje, abych k němu byl upřímný. Rozhodnu se nechat mu chvilku pro sebe, než se mu půjdu alespoň částečně omluvit v téhle děsné situaci pro něj, a dojdu si na terasu zapálit. Po celou dobu, co kouřím, vymýšlím, s čím za Billem jít, aby mne přijal, aby přijmul to, že jsem to trochu přehnal. Ale ani když už cigaretu típnu, nenapadá mne nic, čím bych ho alespoň částečně mohl uspokojit. Rozhodnu se proto, nechat to na náhodě, podle toho, jak hodně Bill odtažitý bude. Tentokrát už ani na dveře od jeho pokoje neklepu a vlezu dovnitř. V tu chvíli se mi ale vypaří jakákoliv myšlenka na nějakou omluvu, protože Billa uvnitř pokoje nenaleznu.
Vydám se prohledat koupelnu, a kuchyň, dvě místa, kde by jedině ještě mohl být. Když se nenachází ale ani na jednom místě, už s trochou nervozity zavolám do domu jeho jméno. Opět bez odezvy a tak proběhnu zbytek domu, než skončím v předsíni, kde vezmu za kliku vchodových dveří. Odemčeno! Sakra, když jsem předtím přišel z venku, byl jsem tvrdě přesvědčený, že mi beztak Bill odešel z domu, že jsem se už neobtěžoval zamknout, a neprovedl to ani následně, když jsem se ujistil, že je v pořádku doma.

"Idiote!" otituluji sám sebe a vchodové dveře si s bouchnutím před sebou zase zavřu. Takže jsem si předtím vykonstruoval situaci, díky které jsem opoměl ty věci, které jsem měl udělat pro zabránění toho, aby se ta situace skutečně stala!? Dobře, ještě vůbec nevím, kde Bill je, kam odešel a zda si neodešel třeba koupit jen cigarety. Možná že jen chtěl na vzduch, projít se, a zase se za chvilku vrátí. A nebo jsem opravdu absolutně naivní idiot, co čeká, že se za chvilku dveře otevřou a v nich bude skutečně stát opět Bill.
"Ne, ne, ne, teď to přece nevzdáš, teď to přece takhle nepoděláš!" začnu nadávat s nervózním pobíháním po domě, opětovným oblíkáním se do mikiny a hledáním klíčů od auta. Je kam jít? Vím kam se chci vypravit? Vím kde Billa hledat?

by Mintam