Jak bych to jen řekla...

Nový rok začal kompletním převratem. Vůbec jsem nezačala kašlat na blog (ač aktivita dosud taky nebyla žhavá), ale nezbývá mi na něj ani špetka času. Na psaní jakbysmet (za to psaní se na sebe zlobím víc, než za tu aktivitu celkovou). Jenomže zahodit to všechno nechci, neboť už ho mám od roku 2006 a co si budeme povídat, chci sdílet své dojmy (jako vždy) z dubnových koncertů (a taky ty emoce, až to 3.4. bude přesně 10 let, co jsem byla na jejich prvním koncertě v Praze). Řeknu to takhle...

---

Vloni v červenci jsem odešla z milované práce, kde mi žití s blogem ulehčovala okolost, že jsem čas od času měla prostor si napsat i kus povídky, či článek. Od září jsem nastoupila do práce nové, přestěhovala do Prahy, kde jsem měla směny pořádně nabité, a na soukromý čas a psaní přestal být čas pomalu úplně. Výjimečné volné dny jsem trávila doháněním spánku, jídlem, návštěvou rodiny, příp. setkáváním s pražskými i nepražskými přáteli. V listopadu jsem se stěhovala znovu, ač už jen po Praze, ale i tak to byl stres a v celém tom režimu než jsem se nadála byly svátky, Vánoce a já absolutně nevěděla, kam se ten čas poděl. Neměla jsem dárky, neměla jsem tucha co komu vyrobím, příp. pořídím a daruji, (a neměla jsem peníze, protože jsem všechny utratila za koncerty Tokio Hotel v Lipsku a Praze, a za dva pražské koncerty Rammstein, kam beru i tatínka :D). A letos, krátce po Silvestru, jsem se nedobrovolně dostala k vedoucí funkci (snad jen na krátkou dobu), kde mne čekaly a čekají celodenní směny.

Kromě této novinky v mém životě (v životě jsem neměla vedoucí funkci a myslím si, že na to vůbec nemám buňky, ale dejme tomu, že to snad je skutečně na dobu určitou), jsem se stala i tetou. Sedmého ledna, ve čtyři odpoledne porodila má sestra tří a půl kilového Štěpánka a snad poprvé v životě můj displej telefonu zdobí taky někdo jiný, než bratři Kaulitzové :D Nový člen rodiny způsobil, že nic na světě není sladší, než on <3

Takže bych ve zkratce chtěla říci, že vzhledem ke všem těmto novým věcem prožívám krásné období, a snažím se trávit ho co nejvíc s milovanými osobami a ke psaní si musím momentálně vybojovat cestičku. Kromě jiného, co mám rozepsáno, je povídka Schatten im Licht emočně ponurá, a aby se mi za Toma psalo trochu uvěřitelně, musím se momentálně hodně soustředit a upřímně i přemáhat. Takže ne, že by mne psaní tohoto příběhu přestalo bavit, jen mi jeden díl zabírá spousta času a nejsem schopná proto psát pravidelně a včasně.

Když tohle píšu, jsem na cestě domů, do porodnice a cesta je ideální trávení času, kdy se dá psát, proto jsem sesmolila tuto jakousi formu omluvy a přísahám, že na nějakou chvíli otevřu i soubor se sedmnáctým dílem Schatten im Licht :)
Život je jako houpačka a já chci být chvíli nahoře a užívat si pocit, že létám. Vám všem přeji to samé, nedejte si to krásné v životě vzít, a buďme šťastní za těch nových 365 dní, během kterých si můžeme splnit plno snů, přání a můžeme se posunout v našich životech zase dál :)

PS: Zmínka o tom, že prožívám krásné období, není chlubení, jak by si to lehce česká duše mohla přebrat, je to jen sdílení dojmů.
PSS: Nemám ráda fotky miminek. Všechna miminka jsou stejná a největší význam a emoce to má pro tu danou rodinu. Tak jako tak jsem ale doma z porodnice a prostě se musím pochlubit. Seznamte se, Štěpánek (dnes za Štěpánku v růžovém, neboť to jedna sestřička popletla :D, ale je to fuk, protože růžová mu taky sluší).


PSSS: Ta fotka Štěpánka je chlubení. Protože je krásnej. A je náš. A celou mou návštěvu takřka prospal.
PSSSS: Poznámka mimo - pokud jste ještě nečetli, doporučuji přečíst si "Dívka, již jsi tu zanechal" od Jojo Moyesové. Perfektní příběh.