Schatten im Licht - díl 16.

;)

Hudba: Prinz Pi - 1,40m

Po návratu z letiště naleznu dům ztichlý přesně tak, jak jsem ho opustil. A nyní bude o to tišší, že ho budu sdílet jen já a Bill. Automaticky vezmu za kliku od jeho pokoje a nakouknu dovnitř. Slyším tichý šum, než se krátce na to přede mnou objeví Bí. Prohlédne si mne, zmateně se posadí a pak odkráčí zpět na své místo, kde Billa střeží od prvního okamžiku. Ačkoliv se Billovo tělo momentálně nachází ve větším klidu, než v jakém bylo brzo ráno, i tak zůstalo v neměnném spánkovém režimu. Jeho bloňdaté prameny vlasů, smáčené potem poslední noci, se mu propletené lepí na čelo a tvář. Tiše zase pokoj opustím, tentokrát ale s tím, že nechám dveře pootevřené, aby mohl ven Bí, nebo abych slyšel, kdyby Bill něco potřeboval.

V kuchyni postavím vodu na kafe a pak začnu jako tradičně každé ráno připravovat hlavně Billovi čerstvou šťávu z vymačkaných pomerančů, kterých jsem si koupil velké zásoby. Ano, ač se to třeba nezdálo, vzal jsem si rady Melanie k srdci a snažím se všechno dodržovat. Velkou zásluhu na tom samozřejmě má ale hlavně Bill, protože bez protestů se snaží denně do sebe všechnu tu šťávu dostat. Je to totiž to jediné, co zatím dokáže v žaludku udržet.

---

Nezdá se mi, že by se den ode dne měnil, naopak mi přijde, jakoby ještě slábnul, jenomže nesmím nechat nad sebou opět vyhrát svou netrpělivost. Všechno přijde, a Bill jednou bude kompletně čistý a v pořádku. Ač je mi jasné, že toho se během následujícího měsíce, co na něj mám, nedočkám. Nejprve ho musím dostat z toho nejhoršího, odvézt si ho do LA a tam ho teprve očistit k dokonalosti. Opravdu věřím v to, že se mi to povede!

Trhnu sebou, když se ozve šramot klíčů v zámku hlavního vchodu, a za chvilku se ve dveřích od kuchyně objeví Yvonne.
"Dobré ráno," přívětivě se usměje a odloží dvě plné papírové tašky.
"Dobré ráno," zkusím jí přivítat stejně tak milým tónem. Nejde mi to ale tak, jak bych chtěl, neboť se od posledního setkání cítím stále provinile. Neměl jsem jí vyčítat, že s otcem pro Billa nic neudělali, když absolutně netuším, co se tu všechno dělo. A kromě toho, jak mi tvrdil Bill sám, Yvonne ani o pravém vztahu těch dvou neměla tušení. Třeba se snažila pro něj vždy něco udělat, ale otec to nějak pokazil. I když se to už nyní nedozvím, stejně bych se měl omluvit. "Omlouvám se, jestli jsem minule byl hnusnej."
"Nic se neděje, Tome. To není tvoje vina. To já vám měla říct hned na začátku, jak se věci mají. Nedělej si z toho hlavu."
"I tak mě mrzí, co jsem řekl. Nebyl jsem tady, když jste to všechno předtím s Billem museli absolvovat. A nebyl by tady asi ani on, kdyby jste mu předtím nezachránili takřka život."
"Už je to pryč," zavrtí rychle hlavou, snad aby tyto vzpomínky odehnala a pokusí se nasadit úsměv. Myslím ale, že vzpomínka na to, co jsem právě vytáhnul ven, je pro ní jaksi bolestivá, protože se jí úsměv vůbec nedaří nasadit a už vůbec ne, ho na tváři udržet.
"Jen jsem chtěl říct promiň," zakončím to rychle, abychom se mohli od toho tématu zase dostat jinam a tím i myšlenky Yvonne.
"Děkuju," pronese hned na to vděčně.

"Myslela jsem si, že ani jeden nejste doma, když bylo zamčeno," ztěžka vydechne a začne na stůl vykládat obsah potravin z přinesených tašek.
"Bill mne požádal, abych zamykal," řeknu jako první, připraven, že hned jak vymačkám šťávu z další půlky pomeranče, vysvětlit proč. V řeči mne ovšem předeběhne.
"On je doma?"
"Jo, je doma. Už pár dní v kuse. Rozhodl se, že si projde odvykací."
"Aha," jen vydechne a na čele se jí vytvoří starostlivá vráska. "Víš, nechci tě strašit, ale tohle Jörg, chci říct tvůj otec,.."
"Klidně ho oslovuj jménem, stejně ho jako otce neznám," přeruším jí s pokrčením ramen.
"Dobře," vydechne a na chvilku se omdlčí. "Každopádně, tohle s ním už zkoušel taky. Držel ho doma, ale jednou zapomněl zamknout zadní vchod a Bill mu stejně utekl přes terasu."
"Jenže přesně v tomhle je ten rozdíl. Já Billa nedržím, on se tak rozhodl sám."

"Promiň."
"Ale není přece za co se omlouvat," prohlédnu si ji nechápavě, "já nevyčítám nic ani tobě, ani jeho otci. Chci jenom říct, že to, že se Bill rozhodl abstinovat, není z mé hlavy. Přišel s tím sám, a já se mu v tom snažím jen pomoci, jak nejvíce budu moct. A pokud mne požádá, abych zamykal, pak to pro něj udělám. Až mne požádá, abych odemknul, samozřejmě se budu snažit vyzvědět proč, ale nebudu se snažit ho držet, pokud uvidím, že už to zvládne."
"Třeba ti to vyjde."
"Nemám jinou možnost, než věřit téhle své teorii. Nikdy sem nic podobnýho řešit nemusel, nemám absolutní špetku zkušenosti, ale musím zkusit, co bude v mých silách a rozumu. Nemám jinou možnost, jak mu pomoct."
"Snad budeš mít úspěch," pronese ještě trochu nevěřícně, ale pak pozvedne hlavu a povzbudivě se na mě usměje.
"Vím, že s ním máš třeba jinou zkušenost. Pokud mi to ale nevyjde, budu moc rád, když za mnou přijdeš až po tom všem, abys mi mohla říct, jak naivní jsem byl."

"Tome, upřímně, tohle nemám v plánu udělat. Proč bych tě měla zhrzovat? Naopak, má to přece smysl. A vy dva... už jako miminka jste měli neskutečnou sílu pomoct si mezi sebou, přece se něco takového neztratilo docela."
"Pomoct si mezi sebou?"
"No," pousměje se, "když měl jeden z vás špatnou náladu, snažil se ten druhý ho rozveselit. Jednou mi tvoje mamka vyprávěla, že v noci slyšela jednoho z vás brečet. A než vstala a došla k vám, tak jste prý spokojeně spali v objetí."
"To je sice hezký, ale od tý doby uběhlo už přes dvacet let a myslím, že najít zpětně nějaký takový vztah už je nemožný."
"To nemůžu posoudit," pokrčí jen rameny a projede mne pohledem. "Nicméně chci věřit tomu, že tam z toho vztahu ještě něco je a že přesně to ti pomůže Billa postavit na nohy."

Mlčky to přejdu. Třeba má pravdu, třeba takový vztah může navázat jen na naše společné roky v dětství, kterých stejně bylo poskrovnu. Spíše si ale myslím, že takový vztah dvojčat, jednovaječných dvojčat, může fungovat pouze v případě, že o sobě vůbec víte, žijete víceméně vedle sebe, a celkově, jako ostatně každý vztah, nějak budujete. A ačkoliv nám nějaké propojení bylo jistě při narození vtištěno, nyní, po 26 letech, co jsem ani neměl páru o tom, že můj nikdy neviděný bratr je mé dvojče, se tohle propojení jistě vytratilo a z nás se staly dvě kompletně jiné, cizí osoby.

"Přinesla jsem vám tady nějaké jídlo a rozhodla jsem se, že udělám Billovo oblíbené," naváže náhle Yvonne, když zjistí, že z mé strany je ticho.
"Tos nemusela, zvládám to. A kromě toho, jediný strávník tady teď jsem já."
"Musela, Tome. Jediné dítě mám z domu pryč, Jörg tu taky teď není, kromě Billa a teď tebe tu nikoho jiného nemám, o koho se můžu postarat."
"Jasně, chápu," odevzdaně přikývnu. "Máš nějaké děti?"
"Jo, Arthur. Je mu čtyřiatřicet a žije na jih od Mnichova. Takže se vídáme stěží třikrát do roka. Má svou rodinu, jsem dvojnásobná babička."
"Aha. Chápu, že je to daleko, a s dvěma dětma to taky není jednoduchý, ale proč nejezdí častěji?"
"To určuje jeho manželka. A jeho manželka nikdy mezi naší rodinu nezapadla, protože jsme neměli prostě nikdy šanci jí pořádně poznat. Takže pokud rozhodne Evelin, že se sem nepojede, tak se nejede. Ve všem se jí podvolil. Dokonce i když se kdysi po vysoký škole teprve rozhodovali, jestli zůstanou v Berlíně, nebo se vrátí do jejího rodnýho místa."
"To mne mrzí, že to takhle je a že on si to neuvědomuje."
"No," mávne náhle rukou a rozzáří se úsměvem, "začněme raději odjinud. Jaké je tvoje oblíbené jídlo?"
"Myslím, že nic takového nemám," složím ruce na prsou a pokrčím rameny. "Jaké je to Billovo?"
"Je to směs zeleniny, hlavně lilku, na kyselé omáčce. Dříve jsme to dělávali k bramborům, nebo rýži, pak jsme si ale oblíbili tortily, a tak omáčku dělám hustou a balíme to do tortil."
"Ok, pomůžu ti," nabídnu se, "třeba se nám podaří něco z toho dostat do jeho žaludku."

Na druhý den večer, smířen již se situací, že se v následujících dnech nedostanu moc ven, pokud Billa doma nechci nechat samotného, se posadím alespoň na terasu s cigaretou. Dnes ráno, když jsem si chtěl jen udělat procházku po nedalekém parku, abych si trochu vyčistil hlavu, se náhle Bill objevil v kuchyni, a značně mu bušilo srdce. Nevěděl jsem, zda mám zavolat pomoc, zda se mi do pár minut nezhroutí, ale uklidňoval mě, že je to v pohodě, že to přejde, a že to už zná. Pak se mi dvě hodiny klepal v náručí, než znovu usnul, a po tomhle všem jsem opravdu musel zvážit, zda je podstatnější jeho zdravotní stav, nebo to, že budu v tomhle domě muset být zavřený po dobu několika dní, nepřetržitě.
Sotva chci ale nad hořící cigaretou zapolemizovat, jak to v zavřeném domě těch několik dní přežít, zaslechnu uvnitř domu dusivou ránu. Pokud měl dosud Bill klidné dny, kdy jsem se o něj vůbec nebál, a doufal, že to vše přečká takhle v klidu, ve spánku až do konce utrpení, asi právě tyto dny pominuly.
Hořící konec poloviční cigarety uhasím o dno popelníku a s výdechem vstanu, abych se do útrob domu podíval. Nejprve to vypadá, jako bych byl doma sám a ten zvuk předtím si vymyslel, pak ale naleznu Billa stojícího u otevřených dveří do svého pokoje, jak hlavou pevně tluče o futra. Už ráno mne ujistil, že necítí bolest, protože prý žádná jiná bolest není tak hrozná, jako to, čím si prochází tělo v době abstinence.

"Bille, dost," chytím ho jen jemně za loket, abych ho za prvé nijak nevylekal, a abych mu za druhé dal najevo, že ho nehodlám stisknout nijak pevně, protože to nesnáší.
"Jdi pryč!" odbyde mne se zaťatými zuby, pokračujíc ve své činnosti.
"Přestaň," odtáhnu ho již pevněji ode dveří. Nechci, aby byl vzteky bez sebe, když mu nějak více stisknu paži, ale pokud to situace vyžaduje, nedá se tomu ubránit.
"Nech mě," snaží se vymanit z mého sevření usilovným kroucením své paže, "prostě mě nech!"
"Nejdřív se uklidni, zas to bude dobrý," snažím se ho uklidnit smířlivým tónem. Tón ale nijak nepomáhá, takže ho stisknu pevněji a přitáhnu blíže k sobě, aby se mi nemohl vysmeknout. "Uklidni se, Bille. Nevím, čím jiným ti ještě můžu pomoct, zkusili jsme už všechno. Musíš se prostě uklidnit."
"To prostě bolí!" pronese tónem protivného vzdorovitého dítěte, a vzhledem k postoji, nevím, o jaké části těla se baví. Soudím, že už ho bolí kompletně všechno únavou, vyhladověním a celkovým vyčerpáním jakékoliv energie a síly z těla.
"Já ti to věřím," vydechnu jen a rozhlédnu se. "Víš co, nechceš si zkusit dát horkou vanu? To ti přece alespoň na nějaký čas pomůže." Bill mi ale neodpovídá a zároveň nepřestává ve vyvíjení tlaku, aby se ode mne mohl odtáhnout, takže rozhodnu za něj. "Takže soudím, že souhlasíš."

"Šššt, Bille!" vyřknu hlasitěji hned poté, co vypnu přítok horké vody do již naplněné vany, když se Bill snaží nějak z vody dostat. Místo toho se mu ale spíše daří, abych ztrácel sílu nad tím udržet ho nad hladinou. "Dost. Klid. To zas přejde."
Napne své tělo a křečovitě se přichytí dlaněmi okrajů vany. Pak s jakýmsi omamným výrazem ve tváři se podvolí a konečně tlak v jeho nepřístupnosti povolí. Hlasitě polkne, a aniž by otevřel oči, stiskne pevně mé zápěstí.
"Je mi zle," vydechne, jakoby veškerým tím vzpíráním dosud ztratil i tu zbytkovou energii.
"To zas přejde, uvidíš," nepřestávám v těch již několikrát vyřčených klišé větách, které sice asi neuklidňují, ale já bohužel v téhle situaci jiná slova nenacházím. Opatrně mu druhou dlaní sáhnu na čelo a s trochu úlevným povzdechem si ho prohlédnu. Horečka poslední noci se snížila, díky bohu. "Vydrž to."

Po minimálně půlhodinovém zklidňování a omývání jeho těla, se rozhodnu ho pořádně zabalit, neboť z té horké vody mu okolní teplota najednou přijde jako mrazivé lednové ráno. A to i díky tomu, že mi přijde den ode dne slabší a jeho tělo pomalu průhlednější.
"Je ti líp?" zeptám se, když mu pomůžu obléct do svetru a pozvednu jeho prázdný pohled do výši toho mého. "Co když zkusíš něco sníst? Něco málo. Třeba je ti zle z toho. Vždyť se mi za chvíli složíš."
"Mám strach," vyleze z něj šeptem skrz vyschlé rty, které mají momentálně nafialovělou barvu.
"Pomůžu ti," podepřu ho a dovedu ho pouze do obýváku na gauč, protože mám pocit, že dál už by to jeho nesvedly. "Kdyby se ti zdálo, že s tebou jednám jak s dítětem, tak je to jen proto, že se vážně snažím, abys prostě jen udržoval svoje tělo při životě, i když se na to necejtíš."
Povídám mu. Celé dny na něj mluvím, když je v bdělém stavu. Ani ne tak z důvodu, že bych očekával, že se nějak zapojí, ale víceméně nemám ten pocit naprosté samoty. A taky aby i on věděl, že tu stále jsem.

"Promiň," vyleze z něj po nějaké chvilce, co do něj dostanu asi třetí sousto spíše jen tortily, než tortily se směsí. Sice je v té směsi od Yvonne ze včera jen zelenina, i tak ale do něj chci dopravit spíše suché potraviny, na už tak dost nenavyklý a rozdrážděný žaludek.
"Nechci slyšet ani promiň, ani díky, Bille. Je to moje rozhodnutí. Potřebuješ pomoc, a já ti jí chci nabídnout. A taky chci, abys konečně spolkl to sousto."
"Když to vydržím, musíš mi něco slíbit."
"Když to, Bille, vydržíš, slíbím ti cokoliv, co budeš chtít."

Otevřu oči a rozhlédnu se kolem sebe. Jsem oblečený, mám na sobě jen slabou deku a všude kolem je ostré světlo. Světlo nového dne, nového dopoledne. Musím se posadit, abych si uvědomil, že jsem včera šel Billa uložit, a poté jsem vyčerpáním po celém dni jen dolehl na gauč, abych vydržel, než bude opět tvrdě spát, ale místo toho jsem usnul sám. S hlasitým zívnutím se protáhnu, a nakouknu k Billovi do pokoje. Překvapením ale je, když ho místo v posteli najdu u psacího stolu. Zabalen do deky sedí na židli a jeho ruka vytváří černým fixem na čistém bílém papíře jakousi kresbu.
"Dobré ráno," pousměju se lehce, složím ruce na prsou a zůstanu si ho prohlížet. Tohle je úplně jiný pohled. "Jak je?"
"Dobrý, nezvracel jsem," pokrčí rameny a pokračuje ve své kresbě, aniž by vzhlédl.
"Super. Dáš si něco k snídani?" Na to ale prudce zavrtí hlavou. "Bille, zkusíme něco. Něco sníst musíš! Hladovíš už několik dní."
"Ale furt je mi zle."
"Ale dneska máš víc energie, vidíš? Něco málo do sebe zkus dostat, vážně."
"Tome, prostě to není v pohodě. Tohle není konec."
"Jen jsem myslel, že.."
"Dobře, něco sním," přeruší mne a s nečekanou něžností fixu položí na původní bílý papír.
"Chtěl jsem jen říct, že po těch nekonečných dnech, vypadáš prostě líp."
"To je jen pauza, aby si tělo odpočinulo. Zas něco přijde, znám to."
"Fajn, ale do té doby můžeš zkusit ho trochu dostat do formy," pozitivně na něj mrknu. Je to po dvou dnech velká úleva vidět ho normálně komunikovat a celkově ho vidět bdělého. Na druhou stranu mám ale respekt z toho, že přijde druhá vlna, jak tvrdí. "Klidně pokračuj, něco ti přinesu."

Ačkoliv nevím, kde se ve mně vzala ta energie a ochota pro druhou osobu chystat snídani, ač pro Billa jde pouze o chudou, jsem rád, že můžu alespoň něco. Jinak jsem si tu v posledních dnech připadal vážně k ničemu. Než se mi uvaří voda na kafe, projedu spěšně v telefonu zprávy a emaily. Kromě soutěže Djů, kde jsem jako hlavní pozvaný a hodnotící host, a která se koná pravidelně v polovině června, nezaznamenám nic důležitějšího, co bych měl nějak časově řešit, a proto zas telefon vrátím do kapsy. Hned na to se ale za mými zády ozve domovní zvonek. Nečekám ani, že by Bill byl schopný dojít otevřít, a proto se automaticky vydám ke dveřím sám.

"Dobré ráno, Tome."
"Sandro?" prohlédnu si jí trochu nevěřícně, ale hned jí vpustím do předsíně. "Dobré ráno. Co vy tady? Melanie říkala, že se vracíte nějak až za dva dny."
"No," nadechne se, ale načatou větu zase hned spolkne. "Bill je doma?"
"Jo, je."
"Melanie mi říkala, jak jste s Billem daleko," pousměje se drobně, ale stále to vypadá, jako když jí úsměv dělá obtíže. "Mohla bych s ním mluvit?"
"Jo, trefila jste zrovna skvělý den, dneska se mnou dokonce i mluví. Připravuju zrovna snídani, kdybyste..,"
"Tome, zadržte. Tohle je od vás moc milé, a rozhodně klobouk dolu, že po tom všem s Billem jste v tom boji nadále. Já ale bych s Billem potřebovala mluvit zcela sama."
"Jasně, jasně že můžete."
"Nejsem tady bohužel s dobrou zprávou, a pokusím se vám to pak vysvětlit. Chci vás jen požádat, ať se stane po dnešku cokoliv, neztrácejte sílu na vytrvání v tomhle boji. Bude jí ještě potřebovat."
"Moment, co tím chcete naznačit?"

"Sandro?" ozve se za mými zády Billův hlas. Ohlédnu se, na tváři stále jakýsi neurčitý výraz, a dojde mi, že ať mi chtěla, nebo nechtěla Sandra říct nyní cokoliv, před Billem se vlastně neznáme.
"Bille," zlehka ho obejme a palcem ho jemně pohladí po tváři. "Držíš se?"
"Vlastně musím."
"Mohla bych s tebou mluvit?"
"Určitě," přikývne Bill a vydá se do svého pokoje. Sandra na mne za jeho zády jen povzbudivě kývne a vydá se za ním. Nenese dobré zprávy? Ale proč mi to dělá? Ať je to cokoliv, Bill teď rozhodně na špatný zprávy stavěný není! Proč to nemohlo počkat na dobu, až bude silnější a odolnější? Copak to Sandra neví, kolik úsilí stálo dostat ho alespoň sem? Co to, sakra, je za zprávu?!

by Mintam