Schatten im Licht - díl 15.

Psala jsem už minule, že se nemohu omlouvat - je to k ničemu, a i kdybych chtěla, nikdy mi to slůvko omluvy nevykouzlí nikterak více času, abych se mohla napravit. A proto až nyní další díl, a doufám, že do konce roku ne poslední. Díky i tak za vše ;) M.

Hudba: Pink - Just like a pill

S výdechem od Billa povstanu a posadím se na okraj vany, aniž bych z něj spustil pohled. Vážně momentálně netuším, co s ním chci provést, ale okolnosti mne nutí udržet ho v tomhle stavu, jak dlouho bude potřeba, ať to stojí cokoliv.
"Absťák ale nemůže být tak silný, když to nebereš pravidelně, ne?"
"Blbost," zavrtí hlavou na nesouhlas a obličej schová do dlaní. Teď nevím, zda je blbost moje úvaha, či to, že to nebral pravidelně.
"Nemám zkušenost, tak se ptám," řeknu úplně zbytečně se zbytkem naivity. Upřímně ani nemám zkušenost, jak takový absťák pořádně probíhá. Jediné co jsem kdy četl, nebo viděl ve filmech, byly křeče, horečky a celková slabost. Jenže jaká je realita?
"Je to pořád ten stejně zkurvený pocit!" procedí mezi zuby.
"Musíš vědět ty, jestli si tím vším chceš zase projít. Jestli dokážeš být delší čas bez toho."
"Nevíš, co to je!"
"Já přece vím, že netuším, o čem tu mluvím. Ale ty to popisuješ jako zkurvený pocit, takže to asi nebude nic příjemnýho. Jen chci, aby sis ujasnil, zda ten absťák chceš absolvovat, když už jsi začal."
"Já prostě nevím, ok?!" pronese hlasitěji, s bolestnou grimasou pevně obmotá prsty své napnuté pravé lýtko, a hlavu s tvrdým nárazem opře o dveře.

---

"Jen bych ti chtěl pomoct, nějak ti to ulehčit," začnu opět z jiné stránky, jako obvykle. A jako obvykle už i očekávám, že mi taková věta u Billa ovoce nepřinese, ale tentokrát je asi zmítán bolestí a proto pevně semkne oči a jen přikývne.
"Sežeň mi cokoliv!"
"Jak cokoliv?" Žádá po mně právě drogu, nebo co?!
"Cokoliv," pronese znatelně tichým hlasem a trhaně se nadechne, "co mě z toho dostane. V centru by ti něco dát mohli."
"To sice asi jo, ale většina těchto léků bude na předpis, nebo musíš být jejich pacientem, tuším. Přece mi nedají něco jen tak."
"Prostě to udělej. Melanie ti určitě něco dá," jeho hlas a napjatost těla náhle poleví. Dojde mi, že ho asi právě přešla křeč lýtka, které ovšem ze sevření ještě nepustil. Zadívá se mi zpříma do očí, které mne přesvědčí, že bych měl opravdu alespoň zkusit, oč mne žádá. "Půjde to."
"Nevím, asi jo. Alespoň to zkusím," přikývnu a pokusím se sám sebe skutečně přesvědčit, že svému slibu budu schopný dostát. Místnost náhle pohltí naprostá mlčenlivost po dobu několika nekonečných vteřin, než Bill pohledem sjede na úroveň mých chodidel.

"Zůstaneš tu se mnou?"
"Jasně," přikývnu neurčitě, "jasně, když budeš chtít."
"Myslím, zda neodletíš s Theou. Ale chápal bych, kdybys letěl."
Vida, člověk si myslí, že ho vůbec neposlouchá a nevnímá, a on přitom má v hlavě uložené všechno podstatné, jako třeba to, že se odlet They blíží.
"Ne, neodletím teď s ní. Teď už vůbec tě v tomhle nechci nechat. Ale vrátit se jednou určitě musím."
"Ok," přikývne se znatelnou úlevou, čitelnou v jeho tváři.
"Fajn. Jak dlouho tu hodláš být zavřený?"
"Je mi na nic, nevím."
"Zkusím něco sehnat co nejdřív," ujistím ho, když jeho tvář začne opět bělat. Hned na to se pokusí postavit, což ale nijak pozitivně nevypadá a proto se rozhodnu mu pomoci, když mne ale těsně před tím zastaví jeho hlas.
"Měl bys jít."
"Fajn, ale možná bys.."
"Prostě jdi," unáhleně se na nohy bez obtíží postaví a skloní se obličejem nad umyvadlem. Je mi jasné co přijde. A v té sekundě, co za sebou zavírám dveře, a Bill zvrátí svůj žaludek, mi dojde, že absolutně nechápu, jak je tohle možné, když jsem ho za posledních dvacet čtyři hodin neviděl nic vypít, natož sníst.

Neunikne mi, že přímo za dveřmi sedí poslušně Bí. Musel být dosud někde schovaný a možná věděl proč. Přijde mi, že kromě typického psího pokorného pohledu, má najednou v očích i jakési pochopení, starost, a zároveň tušení, že nás čekají náročné dny. Možná, že on je tu jediný, kdo ví, co nás právě čeká. Pohladím ho a věnuji mu drobný úsměv, abych ho snad z té nervozity, která plápolá z nás obou, trochu dostal. Bí ale nehnutě zůstane sedět přede dveřmi a nevěnuje mi vůbec pozornost. Trochu mne uklidní, že z něj cítím tu oddanost Billovi, která by mne jistě upozornila, kdyby se s ním dělo něco vážnějšího.

"Tak?" ozve se náhle Thea. Musela neslyšně sejít schody, protože mne v tom klidném momentě, kdy pouze mlčky hladím vševědoucí psí hlavu, vyleká.
"Uvidíme. Každopádně musím zpátky do centra."
"Proč?"
"Potřebuju vědět, co s ním mám dělat, když nebude mít drogu. Nebo obstarat něco, co by mu tím pomohlo projít."
"Proč nezavoláš Sandře, zda by ti něco neobstarala?"
"Protože Melanie říkala, že je Sandra na čas mimo město. Vsadím se, že ani s Billem se poslední dobou neviděla. Ale i tak, chci to sehnat co nejdřív, a myslím, že v centru mám největší šanci, dostat to hned."
"To je pravda."
"Vzal bych tě sebou, ale nechci ho tu nechávat samotného. Zároveň tu jeho nechci nechat samotného s tebou, nebo tě samotnou poslat do centra."
"Tak ono to vyjde nastejno," s výdechem pokrčí rameny a složí ruce na prsou, "jestli pojedu do léčebny a nebo jestli budu tady. Ani v jednom případě mu stejně nedokážu pomoct."
"Hm," je vše, co řeknu na vyjádření souhlasu. Pro utěšenou si ji přitáhnu do náruče, abych ji objal, i přes její překřížené ruce na prsou. "Za chvilku bych měl být zpátky."
Thea povolí tvář ledové královny a s výdechem mi obtočí ruce kolem pasu. Chvilku jen tak mlčky postáváme na místě, než zaboří obličej do mé hrudi.
"Kéž bychom už byli doma, všichni," zamumlá do mé mikiny.
"Doufám, že to bude brzy."
"Teď jeď."

Tentokrát už hlavní dveře do centra otevírám s menší nervozitou, než předtím s myšlenkou, že ukrývám sáček s dávkou. Dokonce tentokrát ani po zaklepání nevtrhnu Melanie do kanceláře, ale v klidu zůstanu vyčkávat na slovíčko zvoucí dovnitř. Nic takového se ovšem nekoná, proto zaklepu silněji.
"Má sezení, pokud ji sháníte," ozve se na konci chodby. "Dobrý den," dodá s úsměvem postarší chlápek v bílé košili, když si ho vyhledám pohledem.
"Dobrý," přikývnu jen lehce, "počkám, ale děkuju za informaci."
"Třeba můžu pomoci já?" zeptá se troufalou otázkou, přitom absolutně netuším, o koho jde.
"V pořádku, potřebuju mluvit s Melanie." Je to jen můj pocit, nebo její jméno vyslovuji s jistým sebezapřením?
"Dobře," pokrčí až skoro omluvně rameny a tak rychle, jak se objevil, se zase ztratí. Posadím se v tiché, prázdné a bílé chodbě na žlutou židli. Možná, že až moc zářivě žlutou židli, v tomto prostředí. Připomíná mi až barvu nazlátlou, díky které se mi vybaví úryvek článku, který jsem nedávno o narkomanství četl.

- Mezi tím vším je vahou vlastní slabostí drcen narkoman a jeho neštěstím i jeho nejbližší. Je to věčná slepice, která snáší pro někoho zlatá vejce a páchá tím sebevraždu. -

Už jsem se sice Billa ptal, jakým způsobem se snažil získat drogy, nebo peníze na ně. Nechápu ale, že i v poslední době, kdy mu otec odkázal určitou sumu peněz, se stále snažil ke drogám přijít tím, že prodával své tělo. Copak už člověk ztratí veškerou sebeúctu sebe samé? Nebo je prostě člověk schopný udělat to pro někoho, koho miluje? Dělal to dál, pro sebe i Ninu, protože to dosud byl jeho normální život? Ale copak my, jako rodiny a nejbližší narkomanů nejsme schopni pro ně, pro jejich záchranu, taky udělat cokoliv, i když víme, že se k tomu přivedli sami?
Zíráním na bílé dlaždice na podlaze a přemítáním svých myšlenek v hlavě, mi právě dojde, jak moc chci pro Billa to nejlepší. Jak moc mi najednou na něm záleží. Je jedno, že jsme se dosud neznali a i když jsme se poznali, nebyl to zrovna nejveselejší čas, já jen vím, že už ho ze svého života ztratit nechci.

"Tome?" vyruší mne z myšlenek hlas Melanie. Zvednu pohled do jejích očí a zaznamenám její drobné pozvednuté koutky úst. "Stalo se něco?"
"Ne tak úplně," zavrtím hlavou a s výdechem pohledem mírně uhnu, "spíš jsem s vámi chtěl jen mluvit."
"Dobře. Doufám, že jste nečekal dlouho." Odemkne kancelář a otevře dveře s náznakem, abych vešel první. "Pojďte dál."
"Někdo mi říkal, že máte sezení," ujistím jí, že s čekáním jsem počítal. Abych byl ale upřímný, ani nevím, jak dlouho jsem v myšlenkách na chodbě seděl.
Dveře od kanceláře za námi zavře, obejde stůl a gestem ruky naznačí, abych se posadil naproti ní. "Tak s čím můžu pomoci?" její lehce pozvednuté koutky se promění v úsměv.

Bez toho, aniž by mne na sekundu přerušila, mne nechá souvisle mluvit o všem, o Billově absťáku, o tom, že absolutně nevím, jak se s ním poprat, v čem to Billovi ulehčit a co naopak nechat plynout. Jen mne pozoruje s tím svým drobným úsměvem ve tváři a čas od času chápavě přikývne. I přes to, že mi teď snaživě naslouchá a snaží se hledat něco, v čem by mi mohla ohledně Billa pomoci, mám pocit, jakobych k ní cítil jakési opovržení, že zrovna ona mi může pomoci. Nevím proč ten pocit, snad je to tím, že k Sandře jsem získal jakýsi vztah, který prostě vznikl i díky tomu, že vzhledem k jejímu věku, má věřím nejvíce zkušeností. Ne snad že bych pochyboval, že by mi asi třicetiletá Melanie nedokázala pomoct, jen prostě k ní necítím takovou důvěru jako právě k Sandře. Je mi ale jasné, že za tohle Melanie nemůže a je to pouze můj problém.
"Jistě jste si ale všiml, že Bill tyhle stavy nemá poprvé. Snaží se procházet abstinenčními příznaky už delší dobu. Kvůli tomu sem už i docházel předtím, myslím, že začal tak čtrnáct dní před vaším příjezdem."
"Jo, zmínil se, že mu momentálně pomáháte. Pravděpodobně ale vždycky jeho odhodlání nějak selhalo. Bojím se, že selže i teď, ale prostě musím něco zkusit udělat."
"Řeknu vám to upřímně, a Bill to ví stejně tak dobře. Existuje jedna látka, metadon, která se při odvykání heroinu aplikuje. Je ale na předpis, přísně hlídaná a rozhodně si s ní nemůžeme tady nakládat jak chceme. A ani to ale není schopné zajistit hladký průběh abstinenčním obdobím. To, co vám ale můžu dát sebou, je tahle rada: v první řadě sežeňte obyčejné léky na chřipku. Příznaky jsou podobné a pomůžou je alespoň trochu zmírnit. První dny doporučuju, abyste mu zajistil minimálně obden čisté prostěradlo a povlečení. Z nočního pocení vzniká spousta bakterií a nemoc se může dostavit hned. V druhé řadě pohlídat Billa aby hodně pil, hlavně ovocné a hutné šťávy, aby spal a zkoušel i něco málo sníst, cokoliv, co mu dodá vitaminy a energii. V poslední řadě není na škodu, když se sem tam dokáže vložit nějaký pohyb. Vím, že je to to poslední, čeho je člověk schopný, ale pomáhá to."

"Jak dlouho to všechno asi tak trvá?"
"To se liší. Tak jako tak na to ale nepospíchejte, Tome."
"Tohle stejně neuspěchám, i kdybych chtěl."
"Vidíte? Už zase prsty nervózně poklepáváte."
Zaměřím se v mysli na to, že mne zase nachytala u toho, jak si nervozitou poklepávám prsty na své stehna a snažím se u toho nemyslet na to, jak zařídit to, abych mohl do půlky června odletět i s Billem do Los Angeles.
"Já prostě jenom nevím, co mne v následujících dnech čeká."
"Není to nic příjemnýho." Díky za odpověď, tohle jsem vážně netušil, zareaguje moje vnitřní ironické já, až se zaleknu, zda jsem to nakonec neřekl nahlas. Proč musím být sakra tak nevděčný, když jsem k Melanie přišel pro radu já sám? "Ale nebojte se, Bill vám to trochu jistě ulehčí. Už si tím prošel několikrát a ví, co mu udělá dobře, a co mu pomůže."
"Kdy se vrátí Sandra do města?" vyjde ze mne náhle automaticky.
Melanie pozvedne pobaveně své obočí a poposedne na své židly. "Chcete se ujistit, že ani Sandra pro vás není schopná udělat víc, než já?"
"Ne," zavrtím hlavou a omluvně si ji prohlédnu, "ne, tak jsem to nemyslel. Jen jsem se chtěl zeptat."
"Tuším, že by se nám měla za pět dní vrátit."

O dva dny později ráno, sejdu s kufrem They schody a prohlédnu si jí, jak zamyšleně postává v chodbě, osvětlené jen slabou žárovkou stojící lampy v rohu. Je brzo, a oba tuto denní dobu nesnášíme. O to více jí nesnášíme, jestliže se máme za dvě hodiny na letišti rozloučit a nevědět, kdy se zase shledáme.
"Připravená?"
"Hm," přikývne jen stroze a s nádechem oči zavře. "Bill spí?"
"Jo, spí," potvrdím jí domněnku, neboť jsem ho před půl hodinou byl zkontrolovat. Jako to ostatně poslední dva dny dělám neustále. Pokud jsem se něčeho bál, pak Bill úplně vyvrátil všechny mé nejhorší představy. Poslední dny totiž pouze spí, a jediné, co prozrazuje, že prochází absťákem, je jeho třes, noční pocení a občasné zvracení.
"Tak snad se uvidíme brzo v LA."
"Rozloučila si se s ním včera, myslím, že nemá cenu ho kvůli tomu teď budit."
"Ani to nemám v plánu. V plánu je pouze to, že se ti prostě podaří ho co nejdříve dostat k nám domu."
"Uvidíme."
"Ne, že uvidíme. Tobě se to povede! Musí."
"Běž," pokusím se z té ranní podrážděnosti vykouzlit alespoň maličko pozitivní pousmání, abych nám už takhle hnusné ráno, nekazil ještě víc.

Ještě asi deset minut poté, co se They letadlo vznese do vzduchu, stojím v letištní hale a zírám skrz sklo do nebe, ve kterém se krátce probuzené slunce snaží svými paprsky vyhrát dominanci nad šedými mraky. Připadám si teď jako to slunce. I když svůj boj o proražení šedými mračny nevzdávám, zatím z toho, jako již poněkolikáté v tomto týdnu, dojde k aprílovskému počasí, ačkoliv je květen. Dnes to vypadá, že opět vyhraje zataženo s občasným deštěm. A protože mi pevný deštník, v podobě They, co mne držel při zemi a chránil před přívaly deště, odletěl, nezbývá nic jiného, než si na hlavu natáhnout kapuci, a doufat, že zase brzy vysvitne slunce. Ať už to Berlínské, nebo to, které náleží Los Angeles.

by Mintam