Schatten im Licht - díl 14.

Díl psaný převážně při cestách autobusem, protože jinde nemám klid a zázemí, kde bych mohla psát. Právě proto to tak dlouho trvalo, protože jsem poslední dny schopná psát pouze tam! A že to byla doba, než jsem najezdila busem tolik hodin, aby vznikl díl! Je mi to upřímně moc líto, ale... netušila jsem, že mě někdy něco dokáže tak moc odtrhnout od psaní, jako moje životní situace poslední dobou. Nikdy jsem si z ničeho moc hlavu nedělala, ale najednou musím a neumím to správně zpracovat, nedokážu správně fungovat. Snad jen poprosím o držení palců do následujících dvou týdnů, jinak zklamu samu sebe a o psaní se mi bude leda tak zdát. Nebudu se ale sama strašit hororovými scénáři, zítra mne čeká skoro dvouhodinová cesta busem, takže jistě někam zas pokročím. Aspo třeba založím wordovou stránku s číslem patnáctého dílu... Bude, všechno bude, zůstat optimistická! Snad mé řeči nezkazí počtení ;)

Hudba: The Antwoord - Strunk

Sáček v ruce převracím neustále dokola a myšlenky se mi honí v hlavě jak divé. Jako bych stále nemohl uvěřit, že držím v ruce drogu, nebo jako bych se snažil z toho malého sáčku vyčíst, proč ho Bill přinesl s sebou. Odpovědi se ale nedostavuje, proto je pro mne vysvobozením, když se za mnou otevřou dveře a já sáček musím opětovně skrýt v ruce.
"Tak," Melanie obejde stůl a posadí se naproti mně, "Bill se zanedlouho vrátí, máme nějaký čas na sebe."
"Takže rychlé rande," vypadne ze mne bez rozmýšlení, snad z určité nervozity, kterou způsobuje pevné svírání jedné z dlaní.
"Na oběd to nevidím, stihneme asi jen tak kafe, ale můžeme to nazvat rande," chytne se toho s úsměvem.
"Fajn," pousměju se, aniž by se to jeden z nás snažil uvést na pravou míru. "Spíš mě zajímá, vy na to sezení nechodíte s nimi?"
"Některých se účastním, některá vedu sama, liší se to. Máme tu pár interních a pár externích odborníků, a dělíme se na různá zaměření. Ve zkratce se prakticky dělíme podle druhů drog a jejich závislostí. Úplně jasné hranice to ale taky nemá."
"Jasně," přikývnu, a neodpustím si aktuální myšlenku. "Nechci nijak podceňovat tu práci, a nikdy jsem se ničeho takového neúčastnil, proto mi možná tu myšlenku odpusťte. Jen se mi nechce věřit, že by pouhá sezení donutila závislého člověka přestat."

---

"Sezení nikoho nenutí. Dokonce ani my nikoho nenutíme, aby sem docházel. To, co je sem nutí přijít, je jejich vůle. Tím, že dobrovolně přijdou na náš doporučený termín sezení, vypovídá o tom, že daný závislý člověk bojuje sám se sebou a snaží se něco udělat lépe, a my je pouze v tom boji podporujeme."
"Nevím, asi jo, asi to může fungovat," řeknu stejně trochu pochybovačně, neboť mi přijde, že mluvením a přemlouváním se asi člověk dál nedostane. Na druhou stranu to asi beru z mého pohledu, kdy je mi moc jasné, že má slova s Billem nepohnou. A nebo to bude mnou?
"Funguje to už jen z toho důvodu, že tito lidé podporu nemají. Většinou na to zůstanou sami, a my jsme ti, co jim podají záchranou ruku. Věřte nebo ne, tihle lidé potřebují pomoc a chtějí, abychom jim pomohli. Jen veřejnost to vnímá tak, že pokud si k tomuhle dopomohli sami, tak si za to sami můžou a měli by si tudíž sami i pomoci z toho ven."
"Ne, nemyslel jsem to takhle. Jenom jsem se s tím nikdy dřív nesetkal, až teď u Billa, takže jsem na tenhle problém nikdy nemusel nahlížet z té druhé strany. Krátce na to, co jsem přiletěl sem, mi došlo, že Bill jediné co potřebuje je pomoct, už jenom protože to s ním lidi okolo něj vzdali. Jenom jsem si myslel, že to bude jednoduší a on opak je pravdou. Možná proto prostě zpochybňuju nějaká sezení, ale nechci tím určitě říct, že děláte něco špatně. Určitě máte výsledky, víte proč to děláte a těm lidem to pomáhá."

"Vy jste si prostě jenom myslel, že mu dokážete pomoci úplně sám," shrne to jednou větou. Nejprve se nadechnu, abych něco oponoval, ale pak sevřu čelist a musím si přiznat, že má pravdu. "Tome, to je v pohodě. Nejste ani první, ani poslední, co si myslí, že své blízké osobě dokáže pomoci sám. Už jenom to, že pomoci chcete, je úctyhodné. Podle vyprávění od Sandry se ani moc neznáte, takže o to víc mne překvapilo vaše zápalení do Billova problému."
"Jo, asi jo, máte pravdu. Asi jsem to na začátku fakt chtěl vzít do vlastních rukou, jenom s radou od Sandry. Ale čím víc se snažím, tím víc mám vztek, když to nic nepřináší."
"Normální stav. Tenhle stav zažíváme denně, skoro všichni tady jsme si tím už prošli. Vkládáte do nich svůj čas, věnujete jim v podstatě dost i ze svého života, a oni se za čas vrátí zpátky, s tím samým problémem. Je to skličující. Pak jsou ale zase lidi, kteří začnou žít normální život, a přesně za těchto pár lidí nám to stojí dělat. Ale nerada bych vám tady filozofovala. Uvidíte, Bill to zvládne taky."

"Jenomže po kolikátý už to zvládl a zase nad tím ztratil kontrolu?"
"Takhle nad tím nesmíte uvažovat. Prostě si řekněte, že to zvládne, a on to zvládne."
"Stále nemá žádný cíle, za kterýma by měl jít. Přijde mi to tak, furt mi opakuje to samé dokola, jak to má vzdát, a proč to má vzdát, a proč to s ním mám vzdát já,... A já pak prostě musím takhle uvažovat."
"První jeho cíl," začne si odpočítávat na prstech, čímž mne, nevím proč, až vytočí, "je Nina. V první řadě chce být čistý, až se ona vrátí z léčebny. Druhý cíl je, že už nikdy nechce dopadnout tak, jak k nám nastupoval před rokem a něco. A třetím cílem jste právě vy. Ač si myslíte, že ne, on vás právě vidí jako osobu, kterou by nerad zklamal."
Nejprve mám chuť říct, jak mi se Sandrou začínají taky neustále opakovat to samé dokola, a jak mi to už taky začíná připadat podezřelé, pak tu myšlenku ale spolknu. Dojde mi, že bez nich a téhle léčebny, bych s Billem nebyl ještě ani na začátku, kdybych v tom měl být úplně sám.

Jenomže právě v dlani tisknu sáček s drogou, kterou mi Bill osobně předal a kterou si do léčebny přinesl. Takže jsem nervózní, nesvůj, a z nějakého důvodu i podrážděný. A ačkoliv vím, že se toho sáčku musím nějak zbavit, ať sám, nebo za pomoci Billa později, nechci ho zároveň podrazit tím, že bych o sáčku řekl nyní třeba Melanie. Droga je pro něj přeci vzácná věc, a pokud mi důvěřoval natolik, aby mi ji vtiskl do dlaně, pak přece nemůžu být ten, co naši důvěru překazí. Ale je tahle myšlenka právě správná, nebo jsem se jím absolutně nechal ovládnout, a jen ho podporuji v tom, z čeho se mu zároveň snažím pomoci ven?

"Zvládáte to?" zeptá se po nějakém čase ticha. Na jazyku ucítím silnou železitou pachuť a dojde mi, že jsem si právě rozhryzal vnitřní část dolního rtu.
"Jo," přikývnu automaticky, aniž bych si uvědomoval, na co se ptala. Nepřestane si mě bedlivě projíždět pohledem, což způsobí, že se na židli prudce narovnám v zádech a vyhrknu. "Jak dlouho bude to sezení?"
"Počítám," pohlédne na hodinky na svém pravém zápěstí, stále s tím samým klidným výrazem, "ještě dvacet minut."
"Dobře. Musím ještě něco zařídit, budu tu nejpozději do těch dvaceti minut." S pekelně chabou výmluvou se vytratím z její kanceláře, aniž by se mne snažila nějak zastavit. Rovně zamířím k východu, a pak se vydám za roh domu, kde parkuji. Dosednu pevně do sedadla a teprve tam pohlédnu do své dlaně. Mám pocit, jako by Melanie tušila, že mám u sebe drogu a čekala jen na ten správný okamžik, až se přeřeknu a budu jí muset předložit. Ještě teď nervózně sáček odhodím na sedadlo spolujezdce a zapálím si cigaretu. Proč jsem sakra tak nervózní?!

Sáček až po hodné chvíli schovám do uzavíratelného boxu mezi předními sedačkami, nedopalek už asi třetí cigarety zahodím na beton pod auto a s již klidnějším rozpoložením z auta opět vystoupím. S nádechem se rozhlédnu po parkovišti a přistihnu se, že hledám někoho, kdo mne mohl předtím s drogou v ruce vidět, aniž by viditelná byla. Výborně, Billovi se podařilo mne udělat paranoidním během pár minut. Vrátím se do budovy a nerozvážným krokem se vydám do kanceláře k Melanie. Kloubem ukazováčku do dveří jen lehce ťuknu, a aniž bych čekal na odezvu, vejdu dovnitř.
K mému překvapení uvnitř sedí už i Bill. Oba si mne projedou pohledem a já musím vrazit ruce do kapes, abych na sebe už více nervozity neprozradil.
"Vyřízeno?" vytáhne ihned Melanie ten svůj klidný úsměv. Přikývnu jen pohledem a s nádechem pohlédnu na Billa, který ke mne sedí bokem.
"Můžeme vyrazit?"
"Můžeme," přikývne, vstane a na stůl Melanie položí propisku. Až nyní si všimnu, že hřbet druhé ruky, vyjma tetování, má propiskou celý pokreslený.
"Takže se uvidíme za týden, ve stejný čas," pronese Melanie, ale místo, aby věnovala pohled tomu, komu ta zpráva patří, upřeně zůstane zírat na mě. Otočím se ke dveřím, abych její pohled setřásl, a vezmu za kliku.

Mlčky s Billem dojdeme k autu a stejně tak absolvujeme asi půl cesty domu, než se ve mne to absolutní ticho zlomí. Pevně se nadechnu, vydechnu a sevřu volant v dlaních, snad abych měl nějakou momentální oporu.
"Proč jsi to měl sebou?"
"Proč bych ti to měl vysvětlovat?"
"Protože jsi mne do toho zatáhl. Takže chci vědět, proč si to měl s sebou, když si věděl, že to dál, než k Melanie do kanceláře nebudeš moct pronést? Nebo vás nekontrolujou?"
"Kontrolujou, a vím, že jsem to neměl mít u sebe. Ale potřebuju to mít u sebe, je to dávka u které se chci prostě kontrolovat. Potřebuju mít u sebe nějakou jistotu, tomu nerozumíš," stočí pohled z okýnka.
"Dávka u které se chceš kontrolovat? Kontrolovat se začneš, až to svinstvo nebudeš brát vůbec!"
"Jdi doháje!"
"Ty jdi doháje s těmahle kecama! Tohle nikdy nebudeš mít pod kontrolou s dávkou v kapse!"
"Říkám, že tomu nerozumíš!"
"Ty tomu nerozumíš! Ty tomu nechceš rozumět a vykládáš si to po svém. Měníš si pravdu podle toho, jak se hodí tobě!"
"A ty si zase jen moc pravdy cucáš z prstu, jen abys mi mohl ukázat, jak jsi stokrát lepší než já a dokážeš naložit se svým životem jen správně! Buď prostě ticho!"
"Co to, doprdele, meleš za blbosti?! Kdo se nad kým chce povyšovat?! Snažil jsem se ti jenom naznačit,.."
"Nechci! Nechci ani tvoje kecy, ani tvoje náznaky, ani žádný jiný řeči!"

V tu dobu mi bohužel teskně pozdě dojde, že jsem měl být buď potichu po zbytek cesty, a nebo na tohle navázat řeč v době, kdy nebudu mít tenhle hutný tlak v těle, který mne nutí prostě ventilovat vše s trochu jinou vervou a tóninou, než jak by tomu bylo jindy. Jenomže zrovna když chci navázat klidným hlasem a zkusit atmosféru v autě dostat jinam,ozve se Bill s jasným rozkazem.
"Zastav!"
"Bille, nezastavím ti."
"Říkám zastav!"
"Proč bych měl zastavovat?"
"Chci si vystoupit, tupče!"
"Už jsme přešli i na nadávky? Skvělý."
"Jsi ubohej," odfrkne si a zavrtí hlavou. Ani nevím, co ve mne tak jasně rozhodne, ale najednou ucítím jak má pravá noha sešlapuje brzdu a ruce otáčí volantem směrem ke krajnici. Zrychlí se mi dech, když bojuji s tím, jak strašně chci na Billa zakřičet, aby nevystupoval, ale když si odepne pás, nezmůžu se vůbec na nic. Ani se po něm neohlédnu, když vystoupí a já se s autem opět zařadím do provozu.

Doma se vydám bez rozmýšlení do kuchyně, naplním velkou sklenici vodou a najednou ji do sebe hodím. Když se pak s těžkým výdechem otočím, abych se opřel zády k lince, všimnu si, že mne ode dveří sleduje Yvonne s Theou.
"Co?" nasadím nechápavý výraz.
"Vletěl si sem jak vítr, tak jsme jen chtěly zjistit, co tak spěchalo," mrkne na mne Yvonne s úsměvem. Mne to úsměvný nepřijde ani trochu, protože to, co jsem přišel vodou uhasit, nebyla žízeň, ale vztek! Bohužel bez účinku.
"Kde jsi zapomněl Billa?" zeptá se hned na to Thea.
"Nejsem jeho chůva, sakra!"
Thea mírně vydechne, složí ruce na prsou a pomalu překročí práh kuchyně.
"Něco s Billem?" zazní do toho opatrně hlas Yvonne a mně v tu chvíli dojde, že asi vůbec netuší, že celou tu dobu tu vážně netrávíme jen tak dovolenou, jak jsme původně chtěli. Naopak se cítím neskutečně vyčerpaný, na pokraji sil a dnes i s notnou dávkou vzteku.
"Nic není s Billem, až na to, že si hodlá ještě víc podělat svůj už takhle podělanej život!" řeknu opět naštvaným tónem, který prostě nejsem schopný v sobě zkrotit. Yvonne si mne s výdechem prohlédne a pak dosedne ke stolu, naproti Thee.

"Už si ho bohužel takhle ničí pár let," téměř šeptne po chvilce.
"To jsme bohužel zjistili taky," potvrdí jí Thea, že o jeho drogové závislosti již víme. "Tom ho byl dokonce dneska odvézt na protidrogové sezení."
"Vážně?" pozvedne ke mne Yvonne pohled. Pohled, který je náhle plný nejistoty a zároveň vděčnosti. Myslím, že dosud opravdu nezjistila, že Bill v tomhle boji není sám.
"Je ale úplně jedno, jestli se mu teď někdo snaží pomoct, nebo ne. Kašle na to, kašle na všechno," uhnu pohledem a teprve skleničku odložím na kuchyňskou linku.
"To mu bylo vždycky," přikývne Yvonne. Přijde mi, že to řekne tónem tak samozřejmým, aby mi dala najevo, že nic nemá cenu, a snad aby mne včas odradila. Ačkoliv mnou momentálně cloumá vůči Billovi vztek, který mi radí utéct od toho stejně tak, podvědomě se tomu stejně sám začnu bránit. A možná proto zareaguji právě zbrkle.
"Jasně, a proto je lepší se na to vždycky vykašlat, že?!"
"To ale není pravda," ohradí se zaskočeně. Pochopila mou narážku okamžitě.
"Tome, přestaň," vloží se do toho náhle Thea, "vůbec nevíš, co bylo. A sám si to za tu krátkou dobu chtěl vzdát několikrát!"
"My jsme vážně udělali..," započne Yvonne větu, ale já jí chvatně přeruším.
"Jasně!"
"V pohodě," chytne Thea útěšně její zápěstí, "sám je strašně netrpělivý a když mu něco nejde hned, snaží se hledat příčinu u lidí kolem něj. Že, Tome?" Pokračuje ve svém proslovu, když už ale kuchyň opustím, abych to nemusel poslouchat.

Dalších dvacet minut zírám na zádech z postele na strop a snažím se nemyslet. Snažím se nemyslet na Billa, snažím se nemyslet na to, co pro něj Yvonne s tátou byli schopní udělat, snažím se nemyslet na to, že jsem absolutně na pokraji svých sil, a že mnou stále nepřestal cloumat vztek. Na jednu stranu si uvědomuji, že netrpělivý jsem, ale představa, jak dlouho tohle všechno může trvat, mne jednoduše děsí. A ještě více mne děsí představa, že jsem třeba ještě sám pro Billa nic neudělal, a jen si to namlouvám. Třeba bych měl začít jinak a jinde. Ale jak a kde?
Dveře v pokoji se potichu otevřou a do vteřiny už periférním viděním spatřím Theu, jak na bok ulehne vedle mě.
"Bill právě dorazil domu."
Musím přiznat, že mne ta zpráva nějakým způsobem potěší, zároveň ale stále nemohu přemoci pocit, že si beztak jen byl obstarat jinou dávku, když tu jeho pro kontrolu stále schovávám v autě.
"Tomi, no tak," položí si hlavu na mé rameno a proplete prsty našich dlaní. "Co se stalo?"
"Nic," prolomím svou mlčenlivost, aniž bych ze stropu spouštěl pohled.
"Dobrej pokus."
"Nemám tolik času, kolik potřebuje. Mám svůj život, sakra!"
"Nadáváš na Billa, že stále opakuje to samé dokola, ale poslouchej chvíli sebe. Díky své netrpělivosti už si to chtěl vzdát několikrát a stále si myslíš, že na to nemáš dost času."
"Však nemám. Nejpozději šestnáctého června musím být zpátky v LA. Tohle je můj život a nezahodím ho, jen protože si mám hrát na trpělivého."
"Do toho data je času stále dost. Já chápu, že je pak ta soutěž a musíš se věnovat své práci, ale co kdyby ses snažil alespoň do té doby obětovat čas Billovi? Potřebuje to. Pokud ani do té doby nic nezabere, pak můžeš naříkat, že víc času není. Pak bychom museli vymyslet jinou alternativu. Zatím jsme tu krátkou chvilku a vážně nemůžeme chtít zázraky."

S výdechem zůstanu nadále zírat do stropu. Tohle všechno, co slyším, přece už vím, a to mne štve taky. Pak mne ale přepadne ta náhlá myšlenka, že ať to přinese ovoce nebo ne, ať to má smysl nebo ne, důležité je pro mne dnes zbavit se toho svinstva, co mám v autě. A o to spíše, pokud je Bill již doma. Proto mlčky z postele vstanu.
"Tak co se dneska stalo, že tě naštval, kromě té ohrané věty, že tě štve jeho nezájem k vlastnímu životu?"
"Pak ti to řeknu. Nejdřív ho ale musím k něčemu dokopat," bez ohlížení pokoj opustím, a aniž bych o tom přemýšlel, automaticky vtrhnu k němu do pokoje. Najdu ho sedět na posteli, se skrčenýma nohama u těla. Prsty jedné ruky si pevně stahuje gumičku na zápěstí druhé ruky. Přejdu tuhle podivnou činnost a zavřu za sebou dveře.

"V Americe není normální klepat? Když už ses pozval, můžeš zase jít."
"Jestli si myslíš, že se mě zbavíš, tak je mi líto," pronesu klidným tónem, ačkoliv ve skrytu duše je stále ta samá bouře.
"Dělej, jak myslíš," pokrčí bez zájmu rameny a proplétá dál své prsty gumičkou, čímž své zápěstí nesmyslně škrtí.
"Ne, to ty něco uděláš. V autě mám to tvoje svinstvo, takže to přinesu, a ty se toho zbavíš."
Na chvilku strhne pohled ze svého zápěstí na mě, a přísahal bych, že v jeho pohledu se momentálně nachází lačná touha po tom, vlastnit ten sáček s drogou, aniž bych mu v tom překážel já. Vsadím se, že až nyní hořce lituje toho, že mi ten sáček vložil do dlaně. Jako by mu celou dobu nedocházelo, že nejsem ten, co mu to s klidnou tváří vrátí zpátky.
"Proč ses toho nezbavil sám, když ti to tak vadí? Proč bys to u sebe vůbec držel dál, když nechceš, abych to u sebe měl já?"
"Nejsem blbej, Bille. Tohle určitě nebyla jediná droga, kterou jsi měl u sebe. Nebojím se, že by sis už neobstaral jinou. Nebo si snad doufal, že to ode mě dostaneš nazpět?"
"Kdyby šlo všechno obstarat tak rychle, jak si ty očividně představuješ, život by byl krásnej. Vysvětlil jsem ti, proč jsem měl tuhle dávku u sebe, ale očividně je jedno co řeknu, stejně mi nebudeš věřit."

Nemohu si pomoct, ať ho zkoumám jak chci, nenacházím nic, co by nasvědčovalo tomu, že má v sobě právě nějakou drogu. Jenomže co ho momentálně dělá tak klidným, i přes to, že se bavíme o věci, která mu chybí a pro kterou je schopný udělat cokoliv?
"To máš pravdu, asi je těžší ti to uvěřit. Mně ale věřit můžeš, protože jdu právě do auta a ty uděláš, co jsem řekl."

Při návratu z auta, Billa v pokoji nenajdu, a vlastně jsem ani nemohl očekávat něco jiného. S výdechem se otočím na patě a vydám se porozhlédnout po domě, přece se přede mnou neschoval jako malé děcko. Díky tomu ale, že je ve starém domě slyšet všechno, zvuk mne dovede až ke koupelně, kde je jasně slyšet téct voda. Vzhledem k tomu, že jsem před domem už neviděl auto Yvonne, došlo mi, že musela odjet, a stejně tak jistě v koupelně nenaleznu Theu. Bez dalšího přemýšlení proto otevřu dveře.
Bill stojí u umyvadla a se znatelným třesem si omývá obličej. Přejdu opět to, že je v tomhle stavu, ačkoliv před pár minutama byl v naprostém klidu. Nejprve na něj chci okamžitě vyrukovat se sáčkem, který si vyndám z kapsy kalhot, kam jsem si ho v autě vrazil, ale pak se v klidu posadím na kraj vany a zůstanu pozorovat jeho záda.
"Proč?!" ozve se náhle stále předkloněn do umyvadla. "Proč nemůžu být chvíli v klidu?"
"Protože jsem ti něco slíbil."

Zastaví tekoucí vodu, natáhne se po ručníku a svůj obličej usuší, aniž by se třes jeho těla zmírnil. Až pak se ke mně otočí čelem a okamžitě pohledem sjede k našedlému prášku v sáčku.
"Je to tvoje," natáhnu k němu ruku, do které jsem si sáček vložil. Nejprve se nadechne a znatelně polkne. Pak pohled ze sáčku strhne a zaměří se na pohled můj.
"Můžeš to stejně tak udělat sám."
"Právě, klidně bych mohl, ale chci to po tobě."
"Psychopat, po otci, že?"
"Bille, prostě mlč a udělej to."
"Říkal jsem si, že se muselo jeho zkurvený chování někde obtisknout."
"Ty si vážně myslíš, že mi to právě dělá radost?! Sedět tady a nutit tě k něčemu, čemu se bráníš? Jsi paranoidní, snad díky otci. Věř mi, že bych teď dělal mnohem raději zábavnější věci!"
"Dej mi to," vytrhne mi z ruky sáček a s prudkým trhnutím ho otevře. Se zrychleným dechem vysype obsah do umyvadla a pustí vodu na nejsilnější proud, asi aby měl to všechno co nejrychleji mimo svůj zrak. Pak nechá vodu téct, a se zavřenýma očima se přetočí zády ke dveřím vedle umyvadla, a sjede po nich až k zemi.

Chvilku ho mlčky pozoruji při šumění vody, jak si na přitažená kolena položí svou hlavu a nechá se ovládat svým třesem. Až nyní mi dojde, že tohle je mnohem horší stav, než v jakém jsem ho doposud kdy viděl. Postavím se, zápěstím pomaličku přitlačím na kohoutek, abych vodu vypnul a pak pokleknu před Billa. Prstem mu opatrně pozvednu za bradu jeho obličej, abych do něj viděl přímo. Odevzdaně spolupracuje, aniž by mi po tom všem chtěl odporovat, či alespoň plivnout do tváře. Když si ho ale detailně prohlédnu, dojde mi, že myšlenky na odporování asi nejsou momentálně jeho prioritou.
"Jak dlouho jsi bez drogy? Od toho večera předevčírem?" Bill jen s výdechem sklopí pohled a pak hlasitě polkne. Pustím jeho obličej a s jemnou nervozitou musím jazykem svlažit horní ret. "Mám pravdu, že?"
"Hm," připustí nakonec a kolena si k tělu přitáhne o mnoho víc křečovitěji, než předtím. Nemusím být ani odborník, ani nemusím mít žádné předešlé zkušenosti, abych poznal, že jsou tohle abstinenční příznaky. Jenomže do jakého stádia mohou abstinenční příznaky gradovat? A jsem vůbec schopný Billa v abstinenci udržet pomocí vlastní síly?

by Mintam