Schatten im Licht - díl 13.

A dost! Obdivuji lidi, co dokáží rodinu, soukromý život, volný čas, práci a koníčky skloubit dohromady. Já mám někdy v tomhle takové výpadky, že vždycky aspo třičtvrtě z toho dohromady nikdy nestíhám. A pak to dopadá takhle. A do toho všeho je to téma takové náročnější a nechci to úplně odflákout, proto zase taková pauza... Ale už nebudu dělat sliby, ani hledat výmluvy proč to nejde, a budu prostě psát, protože mi to PŘECE vždycky tak moc chybí, když se k tomu vrátím :-*

Hudba: Ed Sheeran - I see fire

Po delší době mi přijde, že voda, ve které Bill dosud ležel, musí být již studená, proto ho zkusím opatrně oslovit. Nejprve vůbec nereaguje, pak ale pomalu oči otevře a zlehka se nadechne.
"Bille, ta voda," sáhnu ještě prstem do vody, abych se skutečně ujistil, "je studená. Měl by ses usušit."
"Jo." Upřímně jsem nečekal reakci žádnou, a už vůbec ne pozitivní.
"Ok, chceš pomoci ven, nebo to zvládneš?" zeptám se, už ale spíše řečnicky, automaticky mu totiž začnu pomáhat z vany. Stisknu mu paži, abych ho přidržel, ale on se najednou odtáhne.
"Nedotýkej se mě," řekne s jasným důrazem, nikoliv ale s odporem. Nečinně zůstanu tedy stát, a až když stojí celý venku, natáhnu se po nejbližším ručníku, abych ho nabídl jeho, již méně rozklepanému tělu. Než se do obrovského ručníku zabalí, stihnu si povšimnout, že tetování se skutečně objevuje po celém jeho těle, ač vždy jen na určitých místech. Na místech, na kterých chtěl schovat jizvu, vzpomínku na otce.

"Můžeš mi přinést napít?"
"Jasně," otočím se na patě ke dveřím.

---

Po návratu Bill v koupelně už dávno nestojí, naopak je místo v ručníku zabalený v nazelenalém županu, a sedí na zemi, zády opřený o kraj vany. Pozvedne jen hlavu, když za sebou zavřu dveře a převezme si skleničku, ze které dychtivě upije. S výdechem zaujmu stejnou pozici, proti němu, opřený o dveře. Chvilku tam jen takto mlčky zůstaneme sedět, než si nervózně začnu ohryzávat kůžičku kolem svých nehtů.
"Zlobíš se?" přistane od něj náhle otázka, která mne absolutně zaskočí. To já byl ten, který chtěl začít mluvit první. Alespoň jsem si to plánoval, a chtěl se připravit.
"Proč myslíš? Kvůli včerejšku? To ani ne. Nebo, počítal jsem s tebou, ale nezlobím se. Zlobíš se ty na sebe?"
Chvilku si pohrává s rukávem svého županu, a jazykem přejíždí své horní zuby, jakoby chtěl rozptýlit pláč. Pak polkne, rozhlédne se po koupelně a zastaví se pohledem na mně.
"Máš tu s sebou cigarety?"
"Hm," přikývnu po chvilce rozmýšlení, proč se na to vlastně ptá. Krabičku vyndám z kapsy kalhot a i se zapalovačem se k němu natáhnu. "Chceš kouřit v koupelně?"
"Vem to čert," procedí mezi rty, ve kterých již jednu z cigaret svírá. Původně jsem v domě nechtěl, stejně tak si s ním ale jednu zapálím a zůstanu pozorovat dým stoupající ke stropu.

"Víš, co je zvláštní?" zeptám se, ačkoliv to za zmínku vůbec nestojí.
"Že mám déjà vu. A nebo jsem tohle měl někdy ve snu," odpoví si na otázku sám. Zarazím se a na moment zapomenu dýchat, takže místo reakce se rozkašlu, čímž na sebe strhnu ještě více jeho pozornost.
"Ve snu? Chtěl jsem říct to samé. Nevím, zda se mi to zdálo, nebo je to déjà vu, jak říkáš, ale rozhodně tu s tebou v koupelně nesedím poprvé."
"To je divný."
Naše pohledy se střetnou a v tu chvíli mám pocit, že koukám do očí zase toho Billa, který je tu reálně se mnou, který nad sebou má kontrolu, a dokonce je mi zase o tolik blíže, než dny před tím. Vím, že si to říkám vždy, a pak přijde nějaká bouřka, tentokrát to ale nějak s určitostí cítím.
"Třeba je to možný," pokrčím rameny. "Nebo si prostě věděl, co chci říct."
"Třeba věděl," pokrčí taktéž rameny a značně se pousměje. "A nebo jsme divní."
"Nebo jsme divní," přikývnu a upřímně se tomu musím zasmát. "Ty jsi divnej, kouříš tu v koupelně."
"Ty jsi divnej, opičíš se. A to máš být starší," opáčí hned veseleji.
"Ty jsi divnej, jseš malej brácha, malej spratek, co by mě měl poslouchat," řeknu s vážností v hlase, ale s jasným veselým podtextem. Bill stáhne svůj úsměv, neodpoví a jen zhluboka vydechne.

"Hele, ne že bych bez odpovědi nemohl žít," začnu tentokrát tedy já, abych rozbil to náhlé ticho, "ale proč jsi předtím nechtěl, abych se tě dotknul?"
"Nechci to," zavrtí hlavou, se sklopeným pohledem ke svým sepnutým dlaním.
"Dobře, ale nic bych ti přeci neudělal, chtěl jsem ti jen pomoct ven, přidržet tě."
"Tome, prostě nechci," pohled, náhle zalitý slzami, ke mne jen na krátkou chvíli pozvedne. "Dotýkal se mě otec, a to dost surově. Prostě mám strach, když mě někdo stiskne, dotkne se mě. Už nechci."
"A," ještě před vyslovením hlasitě polknu a podruhé si pevně otázku rozmyslím, "William a spol. se tě nedotýkají?"
"Žádný a spol. neexistuje!"

"Promiň, tak jen William."
"Nechci se o tom bavit."
"Jasně, jasně že dotýká. V pohodě, nechme to plavat," odpovím si sám a mávnu nad tím rukou. Nechci ho tím momentálně trápit, ale Sandra mi vždycky tvrdila, že když o problému mluvím nahlas před ním, a on vidí, že to vnímají i osoby okolo něj jako zlo, nutím ho zároveň o tom víc přemýšlet. Čím víc o tom přemýšlí, tím víc mu dochází, jak strašně se musí jevit v očích lidí kolem sebe. Až samotný cíl, podle Sandry, je prý uvědomění, v jakém hnusu žije, což ho vyburcuje skoro vždy k pozitivním výsledkům. A proto to zkouším tou nejlepší cestou, jakou zvládám.
"Buď ticho," zašeptá mezitím se zavřenýma očima.
"Nebudu, Bille, promiň. Nehodlám tu na tebe každý večer čekat, abych se pak dočkal jen toho, že přijdeš od nikud, opilej a sjetej. Nebudu už chodit okolo toho," pronesu klidným hlasem. Nechci mu to ani vyčíst, ani to na něj zakřičet, chci jen, aby věděl, na čem je. "Nemrzí mě to, že na tebe čekám zbytečně, a ty se někde poflakuješ, ale mrzí mě to, že mrháš svým životem pro to svinstvo. Tvrdíš, že jsi čistej, že všechny ty dávky byly pro Ninu, ale pokud vím, Nina tu teď není, takže poslední dny jsi sháněl dávky pro sebe. Řekni mi, až budu říkat něco, co není pravda, protože jedině pak budu mlčet."

"Tebe to ale přece štvát nemusí."
"Nehodlám se opakovat. Štve mě to. Zasloužíš si normální život, po tom všem, a ne tohle."
"Co když si zasloužím přesně tohle?"
"Pořád opakuješ jednu a tu samou blbost dokola! Prober se, Bille. Mně je jasný, že tě tady nespasím jednou cigaretou v koupelně, a vím, že si myslíš, jak pitomý řeči teď vedu, a jak vidím všechno jednoduše. Ale měl by sis jednou už konečně říct, že je to všechno za tebou. Otec tu není, jsi už dávno svobodná dospělá osoba, která rozhoduje o svém životě. Jak ho chceš vést ty?"
"Dělám pro to něco, ok?! Dělám," pronese s bolestnou grimasou ve tváři.
"Co pro to děláš? Co?! Ještě to není ani dvacet čtyři hodin od toho, jak jsi přišel včera domu. Tak mi řekni, co pro to děláš?"
"Proč bych se ti měl obhajovat?!" zvýší podstatně hlas.
"Nekřič na mě, já na tebe taky nekřičím. Nechci ti nic vyčítat. Jen chci vidět, co podnikáš pro to, abys nad sebou převzal kontrolu."
"Pomáhají mi, léčebna mi stále pomáhá. A pomáhají mi momentálně dost, to ti prostě jako odpověď musí stačit."

"Jak ti mám ale věřit?"
"Budeš muset," odsekne, zhluboka se nadechne a vstane.
"Kam chceš jít?" zeptám se neutrálně, zatím bez známky toho, že bych mu průchod dveřmi chtěl umožnit.
"Hodláš mě tu držet?" pohrdavě se ušklíbne a zavrtí hlavou. "Matthias je dneska pryč, a Bí je doma sám. Půjdu s ním ven. Mám se tě snad zeptat, jestli můžu?"
"Bille, jsi vlastně inteligentní člověk, můžeš mi vysvětlit, proč mi kladeš tak hloupý dotazy? Fakt si nic z toho, o co mi jde, nepochopil?" trochu zklamaně vydechnu, uhnu pohledem a zároveň i vstanu, abych dveře od koupelny uvolnil. Bill jimi ihned projde a ztratí se mi z výhledu. Někdy si vážně myslím, že mne chápe, a hned vteřinu na to, tu naději ztratím. Nevím, jak se z tohoto bodu hnout dál.

Zaručeně ale nedokážu sám sebe nějak posunout, proto mne po snídani s Theou, napadne obrátit se na Sandru. Vypadá to, že mi nejprve telefon nezvedne vůbec, ale pak se její hlas přeci jen ozve.
"Prosím?"
"Zdravím. Vím, zase já. Neruším?"
"Momentálně bych raději, kdybych se vám mohla ozvat později. Někoho tu právě mám," pronese, ale i přes to nezní jako obvykle. A v pozadí zaštěkání psa mi v situaci trochu napoví.
"Oh, jasně, chápu. Je tam Bill."
"Přesně tak."
"Výborně. No vlastně přesně o něm mluvit potřebuju, jak jinak. Tak až byste měla čas, moc rád bych si jen promluvil kam dál."
"Dobře, ozvu se."
"Super, tak zatím."

Po hodině mne v nervózní chůzi po domě zastaví Thea. Trochu s obavou a zároveň tázavě si mne prohlédne.
"Všechno v pohodě? Ona zavolá."
"Promiň," vydechnu, "já vím, že jo. Jsem jenom nervózní."
"Není z čeho. Pokud je s ní, tak by mělo být vše v pořádku."
"No jo, včera byl taky s ní, a nedopadlo to."
"Stává se z tebe pesimista, to nedopustím," s úsměvem mne obejme a mně najednou dojde ta skutečnost, že mi za tři dny zmizí, a já se tady nebudu mít o koho opřít.
"To ne, asi jen čekám v moc velký zázraky za krátký čas."
"To asi ano, jenomže já ti nejsem moc nápomocná, já v ty zázraky věřím taky."
"Jsi mi nápomocná. Právě že nevím, jak tu budu fungovat bez tebe," věnuji ji krátký polibek, když už se telefon konečně rozezvoní. Chvatně ho vytáhnu ze zadní kapsy a Thea jen pobaveně protočí očima, než mne krátce na to pustí.

"Tome, mám pro vás jednu stručnou zprávu," začne ihned Sandra, jako by někam pospíchala. "Bill za mnou byl ohledně toho, zda bych nezvládla zařídit návštěvu Niny. Je moc dobře srozumněný s tím, že to nejde tak rychle, léčená osoba se musí určitý čas léčit, než jí povolí se s někým vidět, pokud to není vyloženě rodinný příslušník. Sice mám na toto centrum kontakt, ale i tak je to v dohledné době nereálné. Proto vás chci požádat, abyste mne kontaktoval, třeba jen přes zprávu, zda Bill dorazil po naší schůzce domu. Zároveň, což už je větší oběť, zda byste se pokusil ho přivést v následujících dnech na jiné myšlenky, někam ho vzal, nějak ho zabavil, aby se skutečně za Ninou nepokusil dostat."
"Myslíte, že se pokusí, když ví, co to obnáší?"
"Znám Billa, pro vás bohužel, déle než vy, věřte mi. Je cílevědomý, když si něco vezme do hlavy, za každou cenu toho chce dosáhnout. U drogy je v této vůli slabší, ale to taky dostaneme brzo pod kontrolu."
"Jste si jistá? Omlouvám se, že to vidím tak pesimisticky, ale prostě se bojím."
"Vydržte ve svém stávajícím boji, Tome. Mluvil dneska o vás moc hezky, vypadá to, že se mu dostáváte pod kůži."
"Mluvil o mne?" zeptám se zaskočeně, a zároveň mne tahle informace zahřeje.
"Teprve nyní mi svěřil, že jste tady a snažíte se, aby byl v pořádku. Taky, že jste moc fajn a že ho strašně mrzí, že vás včera zklamal."
"Vážně? Ráno jsem s ním mluvil, a nic z toho mi nepřiznal. Naopak byl podrážděný, když jsem se ho detailně ptal, proč včera zklamal víc sám sebe, než mě."
"Nebojte, taky to jednou přijde, že se vám otevře. Jen mu dejte čas."
"Pokud je někdo netrpělivý, tak já."
"To už jsem poznala," zasměje se značně.
"Dobře," vydechnu spokojeně, "dám vám vědět, až dorazí, a zkusím vymyslet, čím ho přesvědčit, aby neutekl za Ninou."
"Kdybyste byl v koncích, jsem stále tady."
"Děkuju moc."
"Já děkuju vám. Teď jen vytrvat. Hezký den, Tome."
"Vám taky," s úsměvem hovor položím. Když mi ale dojde, že ještě Bill není doma, tudíž boj pro dnešek není částečně vyhraný, úsměv zase poleví.

"Ahoj Bí," úsměv se opět zčistajasna objeví, když první, kdo se doma ukáže, je Billa pes. "Jsi taky veselejší než posledně." Během toho, co se mě Bí snaží vehementně pozdravit několika výskoky, spatřím i Billa.
"Bí nech toho," okřikne ho krátce a pohladí po hlavě, když si mu poslušně sedne k nohám. "Musím zase za chvilku zmizet."
"Můžu tě někam hodit, jestli chceš, když už je tu auto."
Nejprve si mne trochu nervózně prohlédne, ale pak přikývne. "Dobře. Snad by to šlo."
"Kam máš namířeno?"
"K Nině." A sakra. Co teď?
"A jde to, abys jí mohl vidět?" zkusím obklikou.
"Nemyslím za Ninou, ale k Nině domu. Mám tam pár věcí, které potřebuju vyzvednout. Matthias tam na mě čeká."
"Aha," úlevně vydechnu, "fajn. Tak řekni, až budeš chtít vyrazit."

"Pojedu s Billem pro nějaké věci k Nině domu," oznámím polohlasem Thee, sedící v kuchyni s knížkou v ruce. Tu na chvilku oddálí a vydechne.
"Takhle jsem si naší dovolenou v Německu nepředstavovala."
"Promiň," začnu se hned zpovídat, když se Thea ale rozesměje.
"Dělám si legraci, zlato. Jasně, že jeďte. Já se tu zabavím. Důležitý je, že ho budeme mít takto částečně pod dohledem. Všechno lepší, než když se neděje nic."
"To máš pravdu," pousměju se a přikývnu si pro dodání odvahy. "Jede si pro věci k Nině, což mi přijde, že je na lepší cestě. Zkusím mu podruhý nabídnout, zda by s námi odletěl."
"Jak myslíš."
"Snad jo."
"Dobře, budu ti držet palce, hlavně jak říkala Sandra, vytrvat v boji."

Po cestě mi začíná být povědomé okolí, čím blíže místu jsme. Představa, že jedeme do drogové čtvrti se mi zrovna nelíbí, ale musím setrvat. Když mineme zastávku tramvaje Hermannstrasse, trochu se mi sevře žaludek a automaticky odbočím doleva, kde mi Sandra ukazovala Niny byt. Samozřejmě, že před Billem nechci ale ani pípnout, abych se neprozradil a zároveň, abych se tolik neděsil toho okolí tady.
Pokud je ale okolí děsivé, Niny byt je ještě děsivější. Už jen u dveří je divný zápach a všude tma, díky zataženým závěsům.
"Jsi tady rychle," objeví se jakýsi blonďatý kluk z pokoje po mé levé ruce.
"Jeli jsme autem," přikývne Bill. "Tom mě svezl. Tom, můj brácha, tohle je Matthias."
S mírným úsměvem si podáme ruce, když už si mne Matthias zkoumavě prohlédne.
"Nikdy si neříkal, že Tom bydlí někde poblíž."
"Nebydlí, bydlí v Los Angeles. Vezmu si ty věci a zase pojedem."
"Jasně, v pohodě," přikývne na to Matthias, načež se Bill ztratí v jednom z tmavých pokojů. "Nejsi tu dlouho, že?"
"Ne, jenom pár dní, dlouhý příběh," naznačím, že by nemělo smysl ten příběh nyní otevírat.
"Jasně, něco stručně vím," ujistí mne přikývnutím. "Je fajn, že tu teď někdo s ním je."
"A Nina to zvládá v pohodě?" zeptám se rovnou, abych mu nemusel vyprávět, jak jsem s celou situací tady moc dobře obeznámen. Neznáme se, ale i tak si myslím, že máme teď momentálně stejnou roli. A je dobré vidět někoho se stejným posláním.
"To se nedá říct za tak krátkou dobu," pokrčí rameny. "Ze začátku za ní ani nemůžu přijet, tak zkouším alespoň tady v tý díře najít něco, co bych jí tam později mohl vzít. Když to tak ale vidím, lepší asi bude co nejdřív odsud vypadnout."
"Je to hrozný místo," pronesu trochu zhnuseně, když se rozhlédnu znovu kolem.
"Ani mi nemluv," vydechne, "byl bych raději, kdyby se sem už nevracela."

"Mám to, můžeme jet," vynoří se náhle Bill z pokoje, a přehodí batoh přes rameno.
"Kdyby cokoliv, zavolej,"pronese Matthias a projede si Billa pohledem.
Ten se pohledem zaměří do prázdna a po chvilce ticha teprve promluví. "Jen kdybys něco věděl."
"Jasně. Drž se."

"Matthias říkal, že za Ninou stejně v prvních dnech nikoho nepustí, takže bys s námi klidne do Los Angeles mohl odletět, a vrátit se, až bude možné ji vidět," zkusím nápadně navrhnout ihned, jak vyjedeme z toho místa.
"Já vážně nevím," zavrtí hlavou.
"Co tě tady teď drží?"
"Nic mne tu nedrží, já se jenom bojím."
"Čeho? Los Angeles?"
"Jo. Jsem celý život nějak spojený s Berlínem a neumím si představit teď odjet. Prostě ze dne na den."
"Jenom taková malá dovolená."
"Tome, vážně, dej mi čas."
"Takže to nevyvracíš?"
"Já prostě," zhluboka se nadechne a pak na chvilku ztichne. "Prostě jsem ti to říkal ráno. Pomáhá mi teď léčebna a já jí teď potřebuju."
Zarazí mne náhle jeho naprostá upřímnost. To je snad poprvé, co přede mnou upřímně promluvil o tom, že potřebuje pomoc. A možná proto mi náhle dojdou slova.

Následující den mi dokonce dovolí, abych ho odvezl a doprovodil do léčebny na schůzku. Podvědomě již tuším, že se asi oficiálně před ním poprvé setkám se Sandrou. K mému překvapení nás mezi dveřmi ale uvítá vysoká, asi třicetiletá tmavovláska, s úhledně svázanými vlasy do culíku.
"Pojďte dál," s milým úsměvem odstoupí ode dveří, abychom s Billem mohli vstoupit. Pak ke mne natáhne ruku. "Melanie." Ach, to je ta Melanie, co mne tu měla uvítat ten první den, co jsem se sem přišel ptát na Billa.
"Tom," představím se taktéž jménem, když usoudím, že to tu takto asi chodí.
"Bratr, že?"
"Přesně tak."
"Tak se mi oba posaďte, jen si tady něco dopíšu a hned pak se tě, Bille, ujmu."
"Můžu klidně počkat někde venku," namítnu, když mi dojde, že tohle stejně bude rozhovor pouze mezi nimi.
"Kdepak," mrkne s úsměvem, "stejně se musíme s Billem odebrat do jiné místnosti. Vám zatím mohu nabídnout něco k pití?"
"Ne, děkuju," zavrtím hlavou. Prohlédnu si Billa, který si tvrdě hryže spodní ret a jeho pohled je zabodnutý v rohu stolu. Nedá mi to a s nádechem ho oslovím. "V pohodě, Bille?"

"Jo," strhne pohled z toho jednoho místa, jakoby se náhle probudil.
"My víme, v čem to vězí, že, Bille?" vzhlédne Melanie od bloku, do kterého intenzivně zapisuje. Chviličku ho zůstane pozorovat, než nasadí upřímný úsměv. "Vypadáš mnohem líp, víš to?"
"To nemění situaci," polkne Bill, opět s pohledem do prázdna.
"To si myslíš ty," pousměje se Melanie a vrátí se ke svému bloku. "Mimochodem, Nina je zatím poctivá, co vím."
"Tobě něco řekli?" zeptá se Bill s náhlou plnou pozorností, a mne teprve v tu chvíli dojde, že si tykají. Takže to tady vážně asi funguje na takovém kamarádském přístupu.
"Předávala jsem dnes za ni dokumentaci od nás, tak jsem se nenápadně zeptala, jak se jí daří. Nakonec jsem to z nich dostala. Ale víš sám, jak to na začátku chodí. Takže jsem myslela, že tě alespoň touto zprávou můžu potěšit."
Na to Bill už jen přikývne a nervózně si promne dlaně. Periférnním viděním sleduji jeho chování, a ač třeba Melanie tvrdí, že ví odkud to pochází, mně přijde úplně vykolejený. Už jen to, že nervózně polkne, když Melanie zaklapne svůj blok a pozvedne k němu pohled. Je to tady pro něj opravdu tak velké překonávání?
"Můžeme vyrazit?" zeptá se s milým úsměvem a vstane zpoza stolu. Bill, během toho, než Melanie stůl obejde, mi vrazí do dlaně něco měkkého a hned na to vstane urychleně též. Zarazím se, ale vzhledem k tomu, že mi po předání pevně dlaň sevřel, neodvážím se jí rozevřít do doby, než oba místnost opustí. Až s cvaknutím dveří ji pomalu otevřu a zadívám se na průhledný malý sáček s našedlým práškem uvnitř. Nejprve nevěřím svým vlastním očím, než mi dojde, že skutečně držím poprvé v životě v ruce drogu. Byl tedy Bill nervózní z toho, že přišel na sezení do léčebny s drogou v kapse? To jediné by to totiž teď vysvětlovalo. Ale proč?!

by Mintam