Schatten im Licht - díl 12.

Hudba: Rammstein - Klavier

V následujících dvou dnech vypadá všechno náhle klidněji. Bill je nějak vyrovnaný, smířený se situací, a dokonce ho přistihnu se i více usmívat. Myslím si, že pro klid jeho duše je rozhodně lepší, že se o Ninu někdo postará, aniž by si o ní musel dělat starosti.
Ten, kdo si již ale dělal starosti, byla moje mamka, která mi během posledních dvou dnů volala asi třikrát, i přes to, že jsem jí řekl, že je všechno v nejlepším pořádku. Ani nevím, jak bych jí měl odvyprávět to, co tu těch pár dní s Billem prožíváme, a jaký že má její druhý vlastní syn problém. Podařilo se mi se z toho nějak vykroutit a slíbit jí, že se tentokrát ozvu již sám.

---

"Od příletu ses mi neozval, až na těch pár zpráv. Jak se tam máte?"
"Super. Berlín je fajn, všechno probíhá tak, jak má."
"S tím dědictvím už to máte odsouhlasené?"
"Pokud vím, tak to Bill ještě neobdržel orazítkovaný. Ale věřím, že to bude každou chvílí."
"A jak se má Bill?" zeptá se náhle tišším hlasem.
"No," nadechnu se a rozhlédnu se po místnosti, "tuším, že taky dobře. Akorát mu teď na nějaký čas odjela přítelkyně, takže tu bude o člena méně. Jsou fajn, oba dva." Jednou si za tu lež věnuji sám facku. Když mi ona mohla celou dobu tajit, že je Bill mé dvojče, a že se ho celý život snaží kontaktovat, pak mohu já zamlčet tuto lež. A na druhou stranu, třeba oba jsou strašně fajn, když neberou drogy. Budu mít jednou šanci to zjistit?
"Ach, to je moc dobře."

"Thea se bude vracet v sobotu, ještě nevím, zda přiletím s ní. Ještě jsme tady s Billem chtěli něco podniknout."
"V pořádku, budu očekávat tedy jen Theu."
"Mami, je dospělá, umí se dostat domu bez doprovodu," zasměju se jejímu tónu mateřštiny. "A kromě toho, vsadím se, že jí už bude vyzvedávat Kevin."
"Myslela jsem to jen obrazně. Jako, že se budu těšit."
"Taky jsem si dělal jen legraci. Dám ti ještě do soboty vědět, jak to bude."
"Dobře, budu čekat vzkaz. Tome, cítíš se tam dobře?" Zarazí mne otázkou, na kterou vážně nenalézám hned odpověď. Opravdu jí nestačilo říct, že je všechno fajn? To přece mělo obsahovat všechny pocity.
"Mami, nevím, co ti na to mám říct."
"Promiň. Já jen mám výčitky, zda jsem tě neposlala do něčeho, od čeho jsem utekla. Asi jsem měla odletět s vámi. Nebylo ode mě spravedlivé, že jsem vás vyslala do neznáma."
"V pohodě. Nemusíš si dělat hlavu, že bych ti chtěl zpětně něco vyčítat. Chápu to. Můžeme si o tom promluvit, až dorazím domu."
"Dobře. Tak se mi tam opatrujte."
"Jasně. Ozvu se, měj se."

Vyjdu zadním vchodem na malou zastřešenou terasu, kde je malé venkovní posezení, s výhledem na nějakou tu městskou zeleň, uzavřenou ve stínu domů. Dosednu na modrou zahradní židli, naproti Thee, a rozhlédnu se kolem dokola. Všechny ty domy vypadají tmavě, zašedle, a bez života. Nikde žádný křik, smích, hlas, pohyb.
"Už jenom čtyři dny."
"Čtyři dny do čeho?" vzhlédne.
"K tomu, než mi odletíš."
"Už jsi rozhodnutý tu zůstat?" pousměje se a já musím pokrčit rameny. Vlastně si tím ještě nejsem jistý.
"Ještě vlastně nevím. Spíš čekám, zda ten, kdo volal Billovi, byla Sandra."
"Někdo mu volal?"
"Hm, když jsem mluvil s mámou, tak tam s někým konverzoval. Vypadalo to na Sandru, ale asi nám to nepřijde říct, když vlastně Sandru neznáme."
"Je klidnější ty poslední dva dny, co tu s ním jsme, že?"
"O hodně klidnější. Myslím si, že mu ten odjezd Niny pomohl."
"Teď ještě aby ten odjezd pomohl Nině."
"To bude asi běh na dlouhou trať."
"Nějaké ovoce to jistě přinese. I kdyby klid Billovi."

Z krabičky cigaret, svírající ve své dlani, si jednu vytáhnu a vložím mezi rty. Krabičku odložím na stůl a z kapsy si vytáhnu zapalovač. Ještě než si ale stihnu zapálit, otevřou se pomalu dveře. Bill, s mírným pousmáním ve tváři, si nás oba prohlédne a pak se zahledí na protější dům.
"Asi nebudeme moct vyrazit hned, ještě musím do města."
S očekáváním okamžitě přikývnu, a ke konci cigarety přiložím plamen zapalovače.
"V pohodě, tak vyrazíme potom."
"Dobře," přikývne. "Měl bych být co nevidět zpátky."
"Zvládneš ještě jednu cigaretu s námi?" nabídne mu Thea z mé krabičky cigaret. S námi? Thea, která nekouří, si tentokrát stejně tak jednu z krabičky vytáhne a vloží do úst. Překvapeně si jí prohlédnu, když mne požádá o zapalovač, ale nakloním se k ní, abych jí cigaretu zapálil.
"Jasně," přikývne, vezme si cigaretu a přisedne si.
"Napadlo nás, když tu Nina chvíli nebude, jestli byses nechtěl s námi podívat do LA. Aby ti lépe ten čas utekl, abys přišel na jiné myšlenky," začne poté, a já jsem jí momentálně vděčný, že s tím jako první začala ona.
"Nepřemýšlel jsem o tom. Nevím, chtěl bych tu být, kdyby něco."
"To je samozřejmé. Myslela jsem jen na pár dní, kdyby cokoliv, vždycky můžeš přiletět zpátky."
"Nevím, jestli je to tak jednoduchý. Asi budu moct nejdřív odpovědět, až se dneska vrátím."
"Dobře," spokojí se momentálně Thea s odpovědí.

Jenomže ani po čtyřech hodinách se Bill stále neukazuje doma. Už nejednou nám slíbil, že dorazí domu, a nedorazil. Zpětně chápu, že když tu byla Nina, měl starosti ohledně shánění drogy pro ní, nebo co že to všechno musel podnikat. Když tu ale Nina teď není, dělám si starosti už docela já, proč se neobjevuje. Na telefon nereaguje, takže mne napadne jediné, a to zavolat Sandře, se kterou měl mít tuším tu schůzku.
"Dobrý večer, Tome. Děje se něco?" Už jen to, že mne osloví jménem, mne ujistí v tom, že s Billem určitě už není, jinak by prozradila, že se známe. Pokud ho ovšem dnes vůbec viděla.
"Dobrý večer. No, neděje se snad nic. Jen, měli jsme s Billem dneska někam vyrazit, a slyšel jsem ho předtím telefonovat, podle čehož jsem usoudil, že jste mu volala vy. Nebo se pletu?"
"Usoudil jste dobře. Jak jsem slíbila, chtěla jsem se s ním sejít, což jsem také splnila. Je to ale už minimálně dvě hodiny, co jsme se rozloučili. Nerada bych vám ale sdělovala vše, co jsem se dozvěděla, přes telefon."
"No, o to ani tak moc nejde teď. Jen jsem se chtěl zeptat, jestliže Bill už není s vámi, zda nevíte kde by být mohl. Jestli se třeba o něčem nezmínil."
"Říkal mi, že míří domů. Nedorazil? To je zvláštní."
"Nedorazil, a telefon mi taky nezvedá. Chtěl jsem vás požádat, zda byste mu třeba nezkusila zavolat vy. Nevím, třeba má větší důvod zvednout telefon vám."
"Zkusím to, slibuji. Určitě se to nějak vysvětlí, třeba se zdržel někde v dopravě. Zavolám mu."
"Doufám."

Po neúspěšném pokusu Sandry, která nám slíbila, že se zkusí po Billovi nakonec i porozhlédnout, ať si nekazíme večer, vyrazíme do kina s Theou sami. Nejprve jsme měli jít na večeři, a pak do kina, ale po pokusech spojit se s Billem, se to časově trochu nepovedlo.
Při zpáteční cestě z kina jsme sice myšlenkami trochu u filmu, ale nějak se nedokážeme zbavit pocitu, že bychom měli začít hledat Billa i my. Jenomže Sandra snad na rozdíl od nás ví, kde ho hledat a vyzná se přeci jen v tomhle městě lépe. My jsme rádi, když se vždycky v Berlínské hromadné dopravě trefíme na správný spoj. Odemknu do tichého domu a oba si povzdychneme, když tu opravdu nikoho nenajdeme. Tak trochu jsme doufali, že bude třeba už čekat doma.
"Tohle je divný, mám o něj už vážně strach. Zavoláš Sandře?"
"To bude dobrý, Bill se neztratí. Zkusím ještě jednou zavolat jemu," pohladím jí po rameni a s utěšujícím úsměvem si k uchu přiložím telefon. Tentokrát to na druhé straně nezvoní vůbec, jen mi oznámí, že volaný účastník není dostupný. Bezva!

Ani Sandře, ani nám, se nepodařilo v případu Billa hnout někam dál, a proto se rozhodneme nechat to na ráno. Je nám jasné, že to jen tak za hlavu hodit nedokážeme, ale v půl dvanácté večer se nám nechce podnikat už nic. Jenomže když na sebe zrovna chci pustit proud teplé vody ve sprše, zaslechnu více než jeden hlas v domě. A ještě než stihnu vylézt a zabalit se alespoň do ručníku, otevřou se dveře.
"Musíš mi jít pomoct, prosím," vydechne Thea, které se na jednu stranu značí ve tváří úleva, zároveň ale starost jiná. Vydám se proto za ní, s očekáváním toho nejhoršího.
"Já jsem nechtěl!" vyřkne špatnou artikulací Bill, sotva stojící na nohou, hned co se objevíme v předsíni. Opřený o vchodové dveře, s pevně semknutýma očima, a s dlaněmi v pěst.
"Co jsi nechtěl?" zeptám se, aniž by mne odpověď momentálně zajímala, když ho každý z jedné strany podepřeme, abychom mu pomohli do postele. Silně je z něj cítit alkohol a myslím si, že oba s Theou nyní usilovně přemýšlíme, zda za jeho stav může pouze alkohol.
"Nechtěl jsem. Chtěl jsem domů," klopýtne. Začnu se momentálně modlit, abychom, proboha, byli oba silní natolik a udrželi ho na nohou. "Domů. Slíbil jsem to."
"To máš už jedno. Teď se pojď vyspat."
"Měl jsem přijít. Slíbil jsem to."
"Nakonec si domu dorazil. Pozdě, ale dorazil," uleví se mi, když spatřím jeho postel v dohledu a vím, že do pár vteřin ho tam budeme moci položit. Je ve stavu, kdy se vážně sotva může pohybovat, a já už začínám dost pochybovat o tom, že v tom není i nějaká droga.
"Měl jsem," začne jakousi větu, když se nám ho podaří uložit, u které se pokusí opět vstát.
"Lež, Bille. Jsi doma, všechno je dobrý." Ani nevím, proč tu poslední větu řeknu nahlas. Mám pocit, že tahle věta uklidňuje více mne s Theou, než jeho.
"Nic není dobrý," řekne hodně stěží, a jeho tvář se stáhne až skoro bolestným výrazem.

Thea mu jen mlčky začne pomáhat z oblečení, v čem jí podpořím, když zjistím, že už nemám pro Billa argument. Ještě chvíli vypouští se špatnou artikulací jakási nesouvisející slova z úst, než zůstane jen pravidelně oddechovat. Oba se na sebe podíváme a značně si oddychneme.
"Můžeme ho tu takhle nechat?" zeptá se šeptem Thea.
"Upřímně se mi taky nechce."
"Dobře," přikývne a odebere se z pokoje ven. Následuji jí, protože nevím, jaký se jí náhle zrodil v hlavě plán. Když začne zkoumat, jak se dá rozložit gauč v obýváku, je mi už jasné kam tím míří. "Nech otevřené dveře do jeho pokoje, a rozložíme si gauč. Budeme mít tak alespoň přehled, kdyby něco."
"Dobrý nápad," začnu jí pomáhat s rozkládáním gauče. Mlčky tam kolem sebe běháme do doby, než všechno vypadá připravené akorát ke spánku. Na jednu stranu jsem se opravdu bál, nechat tam Billa v tomhle stavu samotného, na druhou stranu mám ale divné tušení, co po téhle noci přijde. Celé ty dny, od odjezdu Niny, byl vyrovnaný, usmíval se, byl normální. Samozřejmě, že nevím, jak se cítil ve skutečnosti, ale dnešním stavem dal najevo, že úplně v pohodě nebyl. Odpoledne vypadal, že by se nechal i zlákat k tomu, aby s námi odletěl domu, a co přijde teď?

Ke všemu tomu, co se událo, se nám ovšem podařilo bez problémů usnout. To ovšem zjistím až ráno po probuzení, když najednou otevřu oči do místosti prosvícené slunečním světlem. Thea vedle mne spokojeně oddychuje dál a dveře od Billa do pokoje taky zůstaly neměnné. Opatrně z gauče vstanu, abych Theu nevzbudil a po špičkách se vydám za ním. Nejprve se zaleknu, když ho pod peřinou najdu třesoucího se. Jak se ale ujistím, oči má zavřené a mimo toho třesu nevykazuje, že by měl být vzhůru. Ještě chvilku si ho zůstanu prohlížet, jak se jeho tělo potýká s tím třesem, než pokoj zase opustím. Sbalím krabičku cigaret a vylezu zadním vchodem na terasu. Automaticky vytočím číslo na Sandru a telefon nechám tupě vyzvánět.

"Dobré ráno, Tome."
"Dobré ráno, snad vás nebudím. Nechtěl jsem už včera rušit, ale Bill nakonec dorazil domu sám."
"To jste mne uklidnil. Klidně jste ale včera zavolat mohl, nevadilo by to."
"Dorazil opilý a tak trochu mimo sebe," vydechnu, a cigaretu mezi svými rty si zapálím.
"Mimo sebe?"
"Byl strašně opilý, nedokážu odhadnout, jestli v tom bylo něco víc. Jsem z toho docela zoufalej, vím o tomhle všem absolutní nic. Celou noc jsme ho kontrolovali, a když jsem se na něj šel teď podívat, tak si myslím, že ve spánku, ale neskutečně se třese."
"Tome, nezkazím vám ráno, když vám něco prozradím?"
"Řekněte cokoliv, jsem tady už připravenej na vše."
"Včera mi řekl, že se bojí, že má zase s heroinem problém. Když se bojí, je jasné, že ta droga si kolem něho zase obmotala prsty. Vsadím všechno na to, že měl včera v sobě rozhodně víc než alkohol. Je mi to líto, ale třas je poměrně běžný. Nejběžnější je ve dnech, kdy člověk déle drogu neměl, a zase si na ní, řekněme, zvyká. Není to úplně abstinenční příznak, podle včerejšku jsem usoudila, že Bill nad tou drogou ještě má kontrolu, ale není nijak daleko od toho, aby zase kontrolu ztratil."

Mlčky zírám před sebe a nedokážu udělat jediný pohyb. Bylo mi jasné, že si sem tam něco vezme, jak se ostatně i sám přiznal, ale že by si z toho chtěl zase vypěstovat závislost, to jsem netušil. Pojme mne pocit najednou strachu. Strachu o něj, strachu, že mu nemám jak pomoct. Veškerou naději a sílu, za poslední dny sesbíranou, najednou hodím na podlahu a rozdupu jako nic.
"Takže ten třes je z toho, že jeho tělo by chtělo drogu, ale není to ten nutkavý pocit, který feťáka donutí vstát a jít si shánět dávku."
"To jste pochopil velmi dobře."
"Ale poslední dny byl přece v pohodě."
"Tome, za poslední dny mi přiznal měl dvě dávky. Je mi to líto, vám to takto říci, ale bohužel nemáte zkušenost s drogami a neznáte Billa s nimi, ani bez nich. Takže jestli byl v pohodě s drogou, nebo bez ní, neviděl jste rozdíl."
"Ale co s tím mám dělat?" vyřknu už více než zoufale.
"Vy zatím nemůžete udělat pro něj nic. Ale můžu vás uklidnit, pokud včera sám přišel a řekl, že se bojí, že má problém, má snahu ho řešit. Má snahu se alespoň obrátit na mě, abych mu pomohla. Pokusím se vás do toho nějak zasvětit, a zvládneme to. Bill je v tomhle tvrdohlavý."
"Cítím se ale pak k ničemu, když tomu mám jen přihlížet."
"Zkuste zachovat chladnou hlavu. Nebojte, to zvládneme, když chce sám Bill."
"On chce, ale je schopný od vás odejít a jít si píchnout drogu! Tak tomu nerozumím."
"Uznávám, že je to dost nepochopitelný krok."

Naskočím skoro na židli, když se domem ozve jakýsi hlasitější zvuk. Pomaličku vstanu a nervózně polknu.
"Tome, všechno v pořádku?"
"Něco se uvnitř děje, musím jít zjistit, co to je."
"Slyšela jsem právě ten zvuk, nevěděla jsem jestli je to u vás. Mám zůstat na telefonu?"
"Obhlédnu to, dejte mi chvilku, prosím," vlezu dovnitř, pevně držíc telefon a první, kam se jdu podívat, je obývák. Thea mlčky sedí na gauči a pevně k sobě tiskne kolena.
"Tady jsi. Myslela jsem, že sem tady zůstala sama."
"Co se stalo?"
"Já nevím," zavrtí hlavou ještě dost šokovaně, "najednou bouchly dveře od jeho pokoje, pak je zase otevřel, vyběhl ven, držel se za hlavu a zmizel v koupelně. Myslím, že mu tekla krev z nosu, já fakt nevím. Nemám odvahu tam jít."
Obejdu gauč, lehce jí obejmu kolem ramen a lípnu drobný polibek do vlasů. Hned na to se vrátím k telefonu.
"Ještě jsem nezjistil, co přesně to bylo. Možná, že mu teče krev z nosu, rozhodně se zavřel v koupelně. Půjdu zjistit, jak je na tom."
"Většinou je uklidní horká voda. Dejte jenom pozor, aby se neutopil, ale nechte ho v horké vodě, pokud možno co nejdéle."
"A co když ne?"
"Tome, věřte mi. Běžte dovnitř, když tam nenajdete tuhle scénu, zavolejte zpátky, vymyslíme co dál."
"Děkuju," přikývnu, hovor hned típnu a s odhodlaným nádechem se vydám do koupelny. Jako by tu Sandra před tím byla, a všechno viděla. Jinak si nedokážu představit, jak mohla tušit, že najdu v koupelně Billa schouleného ve vaně, třesoucího se, jak tiskne své tělo, a přitom mu do vany přitéká voda, od které stoupá pára. Jediné, co mi neprozradila, zda ho můžu oslovit, nebo tu situaci nechat být. Během toho, co ale ve dveřích stojím, se Bill ani nepohne, ani nepodívá mým směrem, a proto to nechám být, a z koupelny se vrátím k Thee.

"A jinak dobrý?" zeptám se, ještě než mám možnost k Thee přisednout. Hned jak se stane, všimnu si, že otázka byla špatně mířená, neboť jí po tvářích stékají slzy. Okamžitě si jí k sobě proto přitáhnu a schoulím do náruče. Jak daleko tohle může ještě zajít?
"Zlato, to bude dobrý," pohladím jí utěšujíc po zádech.
"Promiň, jen jsem se lekla, a nějak mne to dostihlo."
"Nečekal jsem, že se probudí takovým způsobem. Před pár minutama ještě spal, stejně jak ty."
"A najednou rána, a já se prostě lekla, že jsem tu sama, a kdyby něco, že si s ním nedokážu poradit." "Telefonoval jsem venku se Sandrou. Chtěl jsem jí informovat, že dorazil domu."
"Řekl jsi jí taky v jakým stavu?"
"Bohužel. A taky mi bohužel potvrdila, že tohle je typický stav po droze."
"To nám bohužel došlo, myslím, taky. Byl úplně mimo. To alkohol zvládne taky, ale tohle jasně nasvědčovalo."
"Budeme chytřejší, až se dá Bill zase do pořádku."
"Nechci tě tady v tom nechat samotného."
"Mám tady Sandru, ta mi pomůže."
"Budu ti věřit."
"Bill to zvládne hlavně i sám, Sandra s ním včera mluvila, a nevypadá to úplně blbě. Můžeme se s ní potom domluvit a sejít, abychom se dozvěděli všechno, co od něj ví."
"Přijde mi to takový za jeho zády. Ale asi nemáme jinou možnost."
"Zatím to tak budeme muset nechat. Mrknu ještě na něj, ať se neutopí."

by Mintam