Schatten im Licht - díl 11.

Kdepak, nepřestala jsem psát. Jen opravdu nebyl čas, myšlenky a nějak jsem se do toho příběhu celkově nemohla dostat. 11. dílek jsem ale pocitově dala až dneska a doufám proto, že bude ke čtení ;)
Hudba: Noel Gallagher - If I had a gun

Dojdeme pomalejší procházkou až ke stanici metra s názvem "Hermannstrasse". Maličko se rozhlédnu, protože se přesně na tomto místě Sandra zastaví a pozvedne obočí. Jsme snad v cíli?
"Když se podíváte tamhle vpravo, vidíte roh zeleného domu?"
"Ano."
"Tam žije Nina. Kdybyste někdy hledal Billa, bude tam."
"Říkal, že se někdy zdržuje u Niny. Má tam dokonce i psa."
"A teď se podívejte směrem k tomu mostu. Když sejdete vyšlapanou cestičkou až do doliny pod něj, naleznete tam drogové doupě, které je nejvíce proslulé široko daleko. Tam prosím nikdy nevkročujte, i kdyby se mělo dít cokoliv."
"A proč jsme tedy tady my?"
"Chci, abyste věděl o nejdůležitějších místech, kde se váš bratr zdržuje. Neříkám, že Bill v poslední době toto místo navštívil, ale pravděpodobné to je, vzhledem k tomu, že se tam zdržuje i William. Do těchto míst se bojí vstoupit i policie a celkově zákon sem nedokáže zasáhnout. Žijí tady samozřejmě i normální lidi, kteří to tu nemají vůbec jednoduché. Na protější straně, na chodníku, muž v zelené bundě, to je Oliver. Neotáčejte se ale, není radno s těmito lidmi navazovat oční kontakt."
"Oliver. To jméno jsem u Billa už někdy slyšel," nejsem ale momentálně schopný vybavit si chvíli, kdy jsem o něm slyšel. Snad v době, kdy jsem poprvé zjistil, že bere drogy? Myslím, že ten kluk, který se tam s ním popral kvůli sáčku s heroinem, se zmiňoval o Oliverovi, nebo se snad sám tak jmenoval?

---

"Chcete vidět více?"
"Já snad myslím, že tohle mi na poprvé stačí."
"Je to tady nepříjemné, že?"
"Jak to, že to takhle snášíte s klidem?"
"Tome, ve mne uvnitř je bouře pláče, vzteku a zoufalosti, nad těmi všemi lidmi. Ale věřím v to, že alespoň moje malé činy přivedou někoho z nich na lepší cestu. Do té doby musím jen přihlížet a snažit se jim to trochu jinak ulehčit."
"Jak jinak ulehčit?"
"Je tady svozné místo, kde se uchovávají injekční stříkačky. Za každou použitou dostanou jednu čistou. Tak alespoň trochu přispíváme k tomu, aby si neničili už tak zničené zdraví."
"Vy jim dodáváte i injekční stříkačky? To mi naopak přijde jako přispívání k tomu, aby to dělali dále."
"Mrzí mne, že na to máte názor, jako většina lidí. Co si pomůžeme, když je necháme píchat si drogu špinavou, nakaženou injekční stříkačkou, kterou pak pohodí někde v parku? Půjdete do parku s dětmi, kteří ji na zemi najdou a budou myslet, že to je hračka. Nebo si jen s přítelkyní uděláte piknik někde v parku v trávě a jeden vás se o ni omylem píchne. Co je lepší? Chránit zdraví lidí od jejich nezodpovědnosti, nebo je donutit uklízet třeba nakažené injekční stříkačky?"
"Máte pravdu, nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel. Vlastně, nikdy jsem o tom přemýšlet nemusel, a ani nechtěl."
"To chápu," přikývne s výdechem. "Říkáte tedy, že pro dnešek vám toto stačilo?"
"Obávám se, že ano."
"Dobře, nebudu vás více zatěžovat. Kdybyste se rozhodl ještě pro jiná místa, kde se tak různě narkomani schází, ukážu vám ta nejvíce vyhlášená místa. Nikdy nevíte, kdy se vám to bude hodit. Ale to bych nerada, aby to došlo k tomu, že byste Billa musel takto hledat po městě."
"Na to bych sám asi nikdy neměl, vydat se po takových místech."

S nadějí, že nikdy to nedojde s Billem tak daleko, abych se sám musel vydat hledat ho mezi feťáky, se se Sandrou rozloučíme, abych se mohl vrátit domu, za nemocnou Theou. Ani mne nepřekvapí, když je v domě naprosté ticho. Bill se od rána přesunul z gauče už dávno pryč, jestlipak ne úplně z domu. Vůbec jsme ty dva dosud neslyšeli. Vydám se okamžitě do naší ložnice, a potichu do ní nakouknu, abych Theu případně nevzbudil.
"Už jsi tady," ozve se však potichu z její strany.
"Už jsem tu," vejdu do místnosti, dveře za sebou zavřu, shodím boty na zem a zády se opřu o pelest postele. Jemně Theu, ležící ke mně zády, pohladím po vlasech. "Jak ti je?"
Okamžitě se přetočí a hlavu si složí do mého klína. "Nijak."
"Jak se projevuje stav nijak? Líp, nebo hůř?" pousměju se, nepřestávajíc jí hladit.
"Líp, rozhodně líp," spokojeně zavře oči. "Jak jsi dopadl?"
"Zatím vlastně taky nijak. Vyprávěl jsem jí o celém včerejšku, a tak celkově, co jsem se od Billa dozvěděl, tak říkala, že ho zkusí kontaktovat sama, aby zjistila, proč u něho došlo ke změnám."
"To zní alespoň jako počáteční plán, jak se k němu dostat. Má s ním asi hodně dobrý vztah, že?"
"Tvrdí, že mají takový vztah se všemi narkomany. A kromě toho, s Billem možná o něco bližší, protože je Nina vyléčená narkomanka, která u nich dokonce už i pracovala."

"Je vyléčená narkomanka?"
"No dobře, byla vyléčená. Dokonce to byla ona, co Billovi pomáhala se od drog držet dál. A on jí pak prý zatáhl zpět, takže si Sandra myslí, že má Bill hlavně výčitky kvůli tomuhle."
"Když tyhle závislosti se tak strašně špatně léčí. Spíše nechápu Billa, že nechce od všeho utéct jinam. Určitě tuší, že by mu jiné prostředí a jiní lidé třeba více pomohli k tomu, se vyléčit úplně. Nina by asi potřebovala nové léčení, vzhledem k tomu, jak včera vypadala. Ale fakt, co tady Billa drží? Copak je v tom dědictví něco, co ho nutí tu zůstat?"
"No, to dědictví ještě chvilku potrvá, než to dostane černé na bílém, ale jediné, co ho tu drží, je třeba ten dům, který mu otec odkázal taky. Zbytek jsou spíše normální věci, které ho rozhodně nedrží na místě. Být na jeho místě, sbalím si všechny věci, co potřebuju, nějaký peníze od otce tam byly taky, takže do začátku by mu to taky stačilo, a dům bych co nejdřív prodal. Stejně to tady nemůže mít rád."
"To bychom mu taky mohli navrhnout. Pomoci mu s tím, kdyby si nevěděl rady. Když si to tak vezmeš, dům to špatný není, docela útulný, třeba by se prodal rychle."
"Mně moc útulný nepřijde."
"To protože znáš tu historii tady. Ale pro nějaký starší pár, nebo dokonce pro rodinu s jedním dítětem to nemusí být špatný."

"No, nebudeme dělat plány bez něj. Uvidíme, jak to vyjde se Sandrou, a co zjistíme třeba ještě nového. Nechceš sem nahoru něco donést?"
"Ne, nic nepotřebuju," zívne si Thea.
"Dobře. Půjdu dolu něco sníst a pak zase přijdu, ok?"
"Dobře," přikývne a hlavu z mého klína přesune zpět na polštář. Vypadá to, že než stihnu dojít zase nahoru, že bude asi spát, podle intenzity toho, jak zívá. Pravděpodobně je ale nejlepší, tu nevolnost zaspat. Pomalu se vysoukám z postele na nohy, přejdu v tichosti ložnici a opatrně zavřu dveře. Přesně ale v tu chvíli se ozve domovní zvonek. Nějaký čas čekám, zda je vůbec dole někdo doma, či zda mám jít otevřít já. Když už to ale vypadá, že to zbyde opravdu na mně, zaslechnu dveře na straně Billova pokoje, a poté i kroky nesoucí se do předsíně. Nevím ani proč, asi už silou zvyku, ale zůstanu mlčky stát nad schodištěm. Nejprve hlasy od vchodových dveří neslyším vůbec, než se ovšem přesunou do předsíně.
"Půjde se mnou, ať se vám to líbí, nebo ne."
"Nevím, jestli to dokážu."
"Na to si budeš muset přijít sám. Bille, musíme si něco nalhávat, nebo se tu budeme hádat, když oba víme, že mám pravdu? Jestli chceš jet s námi, pojeď, jestli ne, zůstaň, ale Nina rozhodně odjíždí."
"Matthiasi, co tady děláš?" ozve se tichý hlas Niny, kdesi opodál.

Než se stihnu dozvědět více objasňujících informací, rozezvoní se jednomu z nich telefon. Zlehka se nadechnu, s pocitem, jako bych dosud dech zadržoval, abych se neprozradil. A přitom mne nemají jak a při čem nachytat.
"Vyřídím to venku, a počkám v autě. " Po těchto slovech se ozvou opět kroky, které se po chvilce ztratí venku.
"Bille, proč přijel?" ozve se opět Nina, ale oslovený se ke slovu nemá. Poslouchám jen to ponuré ticho zespoda a netuším vůbec nic. Kdo je Matthias, kam Ninu chce odvézt a jak se momentálně Bill cítí. Sandra přece říkala, že Ninu miluje, tak proč za ní momentálně nebojoval? Nebo není proč?
"Nebudu se tě ptát, jestli s ním chceš jet. Musíš."
"To vážně?" zeptá se Nina mírně vyčítavým hlasem, protkaný zároveň plačtivým tónem. "Teď? Proč bych tu nemohla zůstat s tebou?"
"Nemůžu mu ale říct, že s ním nepojedeš," ozve se tichý hlas Billa, a opět se na nějaký čas oba odmlčí. Dochází mi sice, že není úplně vhodný stát při takovém rozhovoru v patře za rohem, a odposlouchávat je. V jiném případě bych se určitě vrátil do ložnice a přečkal, až ti dva spolu domluví, ale nyní není jiný případ, a já mám tušení, že bych se třeba z rozhovoru mohl dozvědět zase o trochu více, než dosud vím. Když ještě chvilku poslouchám to ticho, dojde mi, že úplně bez života to dole není. O to více se mi to potvrdí, když se ozve tlumený Billův hlas, který promluví s největší pravděpodobností proti rtům Niny.

"Přijedu za tebou, dobře?"
"To ale nemůžeš, nepustí tě tam."
"Pustí. Pustí mě tam."
"Bille, a co když ne? Co když to nezvládneš?"
"Slibuju."
"Neslibuj," rozpláče se Nina, ale hned na to její pláč utlumen pravděpodobně Billovým objetím. "Nepouštěj mě s ním, nechci tam bez tebe."
"Bude to dobrý."
"Nebude to dobrý. Nic už nebude dobrý."
"Nino, dokud jsem tu, bude to dobrý. Postarám se o to, aby bylo. Musíš mi věřit."
"Věřím ti. Ale co když to nezvládnu?"
"Zvládneš."
"Bez tebe nezvládnu nic."
"Nemluv tak," zaslechnu jen slabě, protože Bill ta poslední dvě slova zašeptá.

Pak zase na nějakou chvilku oba umlknou, což mne už donutí vyklonit se opatrně zpoza rohu. Dojde mi, že bych z téhle chodby je opravdu neměl pozorovat, obzvláště ve chvíli, kdy je shora spatřím v těsné blízkosti a vášnivém polibku. Připadám si jak šílený voyer a proto se zase za roh schovám, a s výdechem se zády opřu o zeď.

Až po nějaké chvilce se otočím na patě a vrátím se do ložnice. Thea unaveně pozvedne hlavu a s úsměvem si mne prohlédne.
"Copak?"
"Půjdu dolů raději za chvilku."
"Děje se něco?"
"Nevím. Někdo přijel a odváží si Ninu."
"Kam?"
"Nic jsem se nedozvěděl, ale vypadá to, jako že se loučí na delší dobu."
"Aha," zamyšleně umlkne.
"Ale nechci hnedka jít zjišťovat co se děje. Chvilku počkám a pak se zkusím vydat nenápadně dolu."
"To bude fajn. Nechci být zvědavá, ale docela bych ráda věděla, kam odjíždí, protože kam takový člověk může jet?"
"Napadlo mne, alespoň podle toho, co jsem si vydedukoval, že Bill toho člověka zná a asi dobře. Jistě to ale nebude nic, co by jednomu, nebo druhému ublížilo, neboť ani Bill, ani Nina neprotestovali. Nebo rozhodně ne moc. Nemám tušení, o co by se mohlo jednat."
"Hm. Tak si ještě na chvilku ke mně lehni, a pak to zjistíme."

Už když scházím po schodech dolů, cítím jakousi podivnou náladu ve vzduchu. A nebo to v tomhle domě vnímám tak neustále? Ani nevím, co přesně mne navede, ale nakouknu do předsíně. Mé očekávání se naplní, když naleznu Billa opírajícího se zády o hlavní vchod. Už je to minimálně dvacet minut, co jsem je viděl se s Ninou loučit, stojí tady od té doby?
"Všechno v pohodě?" oslovím ho opatrně.
Nejprve si mne mlčky prohlédne, polkne a hlavou lehce přikývne. "Hm."
"Nina už tu není?" zkusím se zeptat trochu nápadněji. "Chci říct, jestli ta ruka bude..,"
"Bude v pohodě," přeruší mne rychle.
"Hele," nadechnu se, "nechci, aby to vypadalo, že jsem vás odposlouchával, ale jak zazvonil ten zvonek, šel jsem na chodbu, abych zjistil, zda nemám jít otevřít, a zaslechl, že Nina s někým odjíždí. Tak jsem jen chtěl vědět, jestli je to tak v pohodě. Myslím, pro tebe."
"Tome, pořád si nejsem jistý, jestli tě mám takovými věcmi zatěžovat."
"Ještě stále si nepochopil, proč jsem tady? Ať se ti to třeba přijímá špatně, vážně mne zajímá tvůj život, a jestli bych ti v něm nemohl nějak pomoci. Jednou jsme rodina, ač jsem to dosud třeba netušil. Chci vědět, co se stalo, a co se děje. Ale záleží samozřejmě na tobě, jestli mi to chceš sdělit."

Bill se nadechne, přešlápne si a vrazí své ruce do kapes. "Nina tu teď chvíli nebude."
"Jak dlouho?"
"Nevím," zavrtí hlavou. Ač bych od něho očekával větší emoce, jeho tvář zůstane naprosto klidná a bez jediného náznaku lítosti, či stesku.
"A kam tedy odjela?"
"Je to odsud asi šedesát kilometrů, jen taková větší vesnice, jejíž jméno by ti nic neřeklo. Je tam léčebna. Matthias jí tam chtěl vzít již dávno, ale teprve včera se mu podařilo jí najít v tomhle stavu. Pohádali se a ona mu utekla. Věděl určitě, kam šla, ale tvrdil, že to i tak chtěl nechat na druhý den, takže ji nechal a vyzvedl ji až teď."
"A Matthias je?"
"Její brácha. Je jediný z její rodiny, kdo od ní nedal ruce pryč."
Jen vydechnu, na to nedokážu říci opravdu nic. Jediné co mi je teď již jasné, těmto lidem se pomáhat musí a ne od nich dát ruce pryč, jak jsem původně chtěl. Potřebují to přece, i přes to, že si to způsobili všehovšudy sami.
"Ale bude to tak pro ní lepší, nemyslíš?"
"Určitě. Já jen," nadechne se, jako by chtěl větu dokončit, ale nestane se tak.

"Půjdu udělat Thee trochu čaje. Nedáme si taky, než stát u dveří?" zeptám se po chvilce ticha. Paže, tentokrát už složené na svých prsou, si dlaněmi přejede a mlčky přikývne. Stejně tak potichu se vydáme do kuchyně, kde začnu připravovat do konvice čaj. Bill se jen opře o zeď vedle okna, kam zaměří i svůj pohled.
"Myslíš si, že to pro Ninu nebude lepší? Chci říct, neodpověděl jsi, máš z toho strach?" zkusím vytáhnout znovu tu otázku, na kterou jsem dosud odpověď nedostal.
"Rozhodně to pro ní bude lepší. Jen nějak nedokážu snést pocit, že nad ní ztratím kontrolu já."
"Myslíš, že jí nezvládnou uhlídat?"
"To není hlídání," ohradí se ihned.
"Taky že to nemyslím tak, jak to zní. Myslím, jako že se cítíš prostě líp, když víš, co kde dělá, co by kde mohla vzít a tak podobně."
"Asi. Nevím."
"Ale tím pádem přepadá zodpovědnost na ně. Nebo, samozřejmě že si o ní budeš dělat starosti. Nelze spoléhat na to, že všechno končí tím, že se předá starost někomu jinému. Jenom, měl bys to trošku zkusit, nejsi za ní přeci plně zodpovědný. Neměl bys takový pocit mít."
"Jsem za ní zodpovědný, Tome. Jsem."

Vzpomenu si na Sandru a na její vyprávění o tom, jak přišla Nina zpátky k drogám. Takže nemohu teďka Billovi tvrdit, že celá ta zodpovědnost na něm neleží. Jenomže jak moc těžké je, dostat vyléčeného člověka zpátky k závislosti? Člověk to ani nepostřehne a lítá v tom zase. Kdyby na jednu stranu Nina nechtěla, a chtěla zůstat vyléčená, nedala by se Billem tak lehko zlákat. Jenomže to se mi povídá, když jsem absolutně v jejich situaci nebyl. Nejvíce na tom všem mne však mrzí, jak se musí Bill cítit, jestliže si uvědomuje, že na tom něco z jeho viny bude.
"To mne mrzí, že to cítíš takhle."
"Nemám na výběr."
"Bude v dobrých rukou?"
"Jak se to vezme. Jsou tam strašně přísní, což asi má smysl, ale ještě stále by si měli uvědomovat, že ne všechno jde tvrdým režimem. Pořád by měl člověk cítit svobodu svého jednání."
"A ty? Jak se chovali k tobě v té léčebně? Byla tvoje léčebna lepší?"
"Co znamená lepší?" stočí ke mně pohled.
"Tak já nevím," pokrčím rameny, "nevím, jak to v léčebnách chodí. Jestli existuje svobodné rozhodnutí, jestli se tam můžete svobodně rozhodovat, nebo máte přísný režim. Netuším."
"Tome, vážně netušíš," zavrtí hlavou a na malou chvíli si stiskne spodní ret mezi zuby, "když potřebuješ drogu tak strašně moc, že jsi schopen udělat cokoliv, cokoliv na světě, neexistuje v tu chvíli lepší nebo horší léčebna. Všude je to příšerný. Všude máš pocit, že zemřeš."

Z jeho slov mi přejede po zádech mráz, až musím vrátit pohled z něho na konvici, ze které začnu vytahovat sáčky již vylouhovaného čaje. Semknu rty k sobě a snažím se věnovat té činnosti tak, abych nemusel myslet na ten pocit.
"Mám jen strach," promluví po chvilce s pohledem opět z okna, "že už to nezvládne."

by Mintam