Schatten im Licht - díl 10.

Tento díl byl rozepsaný neskutečně dlouho, a měl být již dávno dopsán a vydán. Jenomže myšlenku mi spolkl čas, ve kterém se toho událo strašně moc, a já nebyla schopna najít si minutku a do tohoto příběhu se ponořit. Nyní je má životní situace ve fázi konce a nového začátku, a já dostala konečně chuť tento díl dopsat, takže je tu. V sobotu odlétám pryč, a vracím se až za týden, takže se pokusím do dovolené dopsat ještě jeden díl, abych dohnala to dlouhé čekání a hlavně celkově ty resty tady na blogu a v mém životě... Takže přeji zatím hezké počtení u o něco delšího dílku ;)
Hudba: Ewa Farna - Hymn for the Weekend

Střep se mi podaří vyndat a ránu trochu vymýt, proto se rozhodnu jí to čistě obvázat. Než to ale stihnu dokončit, stiskne mi najednou vší silou probuzená Nina paži.
"Au!" cuknu okamžitě z jejího pevného sevření, a s nepochopením si jí prohlédnu. Upře na mě svůj kalný pohled, s rozšířenými zorničkami. Zalape po dechu, jako by se probrala k životu. Nedokážu s ní více než těch pár sekund udržet oční kontakt, proto opatrně z postele vstanu. Bill opožděně zaznamená, že se probrala, a proto místo vedle ní zaujme nyní on, a pohladí jí okamžitě po vlasech.
"Je to dobrý, Nino, jsem tu s tebou," při veškeré snaze převrhne ovšem misku s krvavou vodou na koberec. Ztěžka vydechnu, protože nedokážu z paměti vymazat ten její upřený nenávistný pohled, jako bych jí nejvíce ublížil právě já. Sehnu se tedy alespoň pro tu misku, a hadr, ale Bill se po mne hned vyplašeně ožene pohledem.

---

"Uklidím to, nech to být."
"Ještě jsem jí ale ten obvaz nestihl zavázat."
"Udělám to."
"Vážně?"
"Zvládnu to, teď běž," přikývne, aniž by přestal Ninu hladit.
"Ok, ale zavolej, kdyby cokoliv," vylovím ze sebe ještě poslední slova, než pokoj opustím. Po zavření dveří mi padne pohled okamžitě na Theu sedící v křesle, pevně tisknoucí kolena k tělu a hryzající si spodní ret.

"V pohodě?" zvedne ke mne pohled.
"Nevím, než jsem jí to dovázal, tak se probrala."
"Tome," vydechne a místo dalších slov jen zavrtí hlavou. Dojdu nejprve do koupelny si řádně umýt ruce, než dosednu k ní na opěradlo křesla a pevně jí obejmu kolem ramen.
"Tebe to nějak sebralo."
"Já nevím, jestli si neměl pravdu. Bojím se, že nic nezmůžeme."
"No tvrdil jsem to od začátku, nemůžu ti teď tvrdit, že to bude dobrý."
"Ale existuje vůbec něco, co bychom mohli udělat?"
"Nevím," vydechnu a pokrčím rameny, "ale možná vím, kdo by nám mohl poradit."
Odvyprávím jí celý příběh s léčebnou a seznámení se se Sandrou. To je asi jediný člověk, který mi nyní může dát naději, že se bude dát něco dělat. Ale co když ani ona nebude vědět?

"Zítra jí zkusím zavolat a zeptat se, jestli půjde s nimi v něčem hnout."
"Dobře. Třeba bude mít nějakou radu. Přeci jen, zkušenosti má a jistě horší, než co jsme viděli dnes my."
"To asi bohužel jo."
"Skočím si do sprchy, potřebuju se z toho nějak probrat," vstane najednou Thea z křesla a jen mi jemně stiskne dlaň, než odejde. Až teprve když osiřím, dojde mi všechno zpětně a pocítím mírnou nevolnost. Asi jsem v tu chvíli jednal automaticky a vůbec nepřemýšlel nad tím, co že se vlastně dělo. Jak dokáže Bill žít v něčem takovém? Jak dokáže udržovat vztah s těmito lidmi i přes to, že tvrdí, že už je čistý? Copak nevidí, že je to pro lidi svinstvo, že to z lidí dělá trosky? Nebo už to přehlíží, protože je stejně jinak nezná?
Musí být nějaká cesta ven. Musím především co nejdříve Billovi navrhnout, aby od tohoto všeho s námi odjel do Ameriky. Thee se stejně krátí dovolená, a nejsem si úplně jistý, že tu chci zůstat déle, než ona. Co je ale jisté už teď, bude to docela velký boj, protože tu nechci samotného nechat ani Billa. Měl bych možná vymyslet plán dřív, než se They odlet přiblíží.

"Půjdeš se na ně ještě kouknout?" zašeptá Thea schoulená v křesle, když se vrátím o něco později ze sprchy, kde jsem jí předtím vystřídal.
"No, asi bych měl," vydechnu, smířen s tím, že bych ji tam stejně nechtěl poslat samotnou. Když vstaneme oba z křesla, slíbím jí, že se vydám za okamžik za ní do ložnice, a potichu projdu domem, až ke dveřím Billova pokoje. První, co mne zasáhne po otevření dveří, je světlo z lampičky u stolu přímo za dveřmi. Dveře pootevřu jen tak do půlky, abych moc nerušil ty osoby, co jedna vedle druhé spící se choulí vzájemně v náručí. Když už chci dveře zase zavřít a pokoj opustit, najednou se můj pohled automaticky strhne k Billově paži. Nelze totiž přehlédnout černou gumovou pásku, která je lehce povolená v uzlu, který předtím pevně obtahoval jeho paži. Pevně se nadechnu, rozhodnut, že tentokrát už pokoj opravdu opustím, jenomže jakmile sjedu pohledem k zemi, zaleskne se ve světle lampičky malá jehla, válející se na koberci pod postelí. Než můj pohled automaticky vyhledá i injekční stříkačku nedaleko, zavřu raději rychle dveře od jeho pokoje a ten prostor opustím. Zůstanu ještě chvíli za dveřmi hledat svůj dech. Nemůžu věřit, že se tohle děje, v tomhle domě, za našimi zády.

"Všechno ok?" vykoukne okamžitě Thea zpod peřiny, když dojdu nahoru. Mlčky přikývnu v naději, že nic víc z toho nevydedukuje. "Vážně?"
"Jo, v pohodě. Spí," prohodím ještě, než rychle zalezu pod peřinu taktéž a zhasnu lampičku, aby nemohla v mé výpovědi hledat pochybnosti. Obejme mne pevně kolem pasu a položí hlavu na mou hruď. S těžkým výdechem jí stejně tak obejmu a lípnu drobný polibek do vlasů.
"Štve mě, do čeho jsem tě uvrtal."
"Tohle si přece nemohl tušit. Jsem ráda, že na to nejsi sám. A kromě toho, třeba se zítra ta Sandra ozve a uvidíme, co bychom mohli udělat. Nějaké řešení určitě existuje."
"Nějaké asi jo," s výdechem přikývnu a zavřu oči. Jenomže hledat řešení na situaci, ve které jsem zmatený a nemám žádný důkaz, že Bill je skutečně čistý, je trochu komplikovanější. O to více nedokážu pochopit myšlenku, proč by si Bill dneska píchnul drogu. Dělají to feťáci v zoufalých situacích? Pokud ano, on je jedině zoufalý z Niny, kterou by měl donutit jít léčit a ne jí ještě podporovat sháněním drog. Asi nedokážu plně pochopit jeho jednání, a budu jedině rád, když mi třeba Sandra něco málo poodhalí.

Druhý den ráno se probudím brzy, a to asi z ochranářské intuice, neboť vedle sebe naleznu Theu, pevně svírající své břicho, s křečovitým výrazem ve tváři. Oči má sice zavřené, ale nedá mi to jí jemně prsty stáhnout všechny vlasy, spadané do obličeje, na záda a lípnout jí drobný polibek na čelo.
"Není ti dobře, zlato?" zkusím po chvilce promluvit šeptem, když se maličko pohne.
"Hm," ozve se z její strany a její obličej se na malý moment uvolní z toho křečovitého výrazu.
"To mě mrzí. Můžu pro tebe něco udělat?"
"Ne, věřím, že to zase přejde brzo."
"A je ti na zvracení, nebo jak špatně?
"To je právě to, co nedokážu přesně určit."
"Skočím ti alespoň pro něco k pití," zvednu se, aniž bych čekal na její odpověď. Jako by se i její tělo bouřilo proti tomu všemu tady. Seběhnu schody a vlétnu do kuchyně, kde začnu připravovat čaj pro nás oba. Pak mi ale dojde, že jsem jistě v obýváku na gauči zahlédl ještě něco, co by tam určitě být nemělo. Naliju proto do konvice vodu, zapnu ji a vrátím se zpátky do obýváku, kde na gauči najdu oddychujícího Billa. Bez deky, v triku a trenkách a pouze s jedním polštářem pod hlavou.
"Bille, spíš?" zeptám se šeptem. Hned na to mi ale dojde, jak sám tuhle otázku nesnáším, obzvláště ve chvíli, kdy je zřejmé, že ten druhý spí. Proč ale spí na gauči, a jak dlouho? Jeho život je fakt rozmanitý a rozhodně neustálený. Vrátím se k přípravě čaje, rozhodnut, že nechám gaučovou záhadu na později.

"Je dole někdo vzhůru?"
"Ne," zavrtím hlavou, potichu za sebou zavřu dveře a tác s dvěma hrnky čaje a nakrájeným ovocem odložím na noční stolek na straně They. "Jen jsem našel spát Billa na gauči, tak doufám, že tam bez deky nespí celou noc."
"Chudák, taky neví kam se sebou."
"No," vydechnu a vrátím se na svou stranu postele pod deku, "chtěl jsem zkusit dneska zavolat Sandře, ale asi to odložím."
"Proč to budeš odkládat?"
"Nevím, není ti dobře. Nechci jen tak odejít."
"To bude zase v pohodě," posadí se na posteli a vezme si do dlaně hrnek s čajem, "klidně jí zavolej. Neodkládej to, moc času na rozmyšlenou nemáme."
"Příští sobotu odlétáme, je to tak?"
"No, příští sobotu rozhodně odlétám já. Já musím, ale musíš mi slíbit, že když nebude chtít Bill letět s námi, že tu zůstaneš, dokud mu budeš moct pomoct."
"Theo, to ale přece nemůžeš myslet vážně."
"Jak jinak to chceš udělat? Tome, musíme to zkusit. Musíme ho zkusit přemluvit, aby letěl s námi, ale moc času na rozmyšlenou nemá a to mi nepřijde moc fér. Takže mu to musíme nabídnout co nejdřív. Když budeme čekat, budeme muset počítat s tím, že se nerozhodne hned, a budeš tu muset zůstat. Žádná jiná varianta tu není. Nemůžeme ho přece teď opustit."
"To ani nechci, ale ani se mi nechce tě nechat jen tak letět."
"Je to až příští sobotu. Prvním naším úkolem je kontaktovat Sandru, ať víme, na čem jsme. Beztak si říkal, že ses musel prokázat jako člen rodiny, třeba by mne na té schůzce ani nechtěla."
"To máš nejspíš pravdu." Musím uznat, že tahle myšlenka mne ani nenapadla. "Nasnídám se, a dám jí vědět."

"Tome, vítám vás," přivítá mne krátce po poledni Sandra, když s mírným zpožděním dorazím na naši schůzku v jedné kavárně. S úsměvem jí přivítám a vezmu místo naproti ní.
"Omlouvám se za zpoždění, vpletla se mi do toho malá komplikace."
"Smím se zeptat jaká, jestli to není moc osobní?"
"Ne, jen přítelkyni není od rána dobře, a akorát když jsem chtěl odejít, tak šla zvracet. Takže jsem jí jen tak nechtěl opustit."
"Aha, to je škoda, že nemohla přijít s vámi."
"Taky jsem to chtěl odložit, a neobtěžovat vás takhle brzo, ale trvala na tom, že mám jít."
"Nevadí, že jste zavolal tak brzo. Čím dříve mohu pomoci, tím dříve bychom mohli dojít k cíli. Co bylo to, co vás trápilo a nechtěl jste to říct do telefonu?"
Nadechnu se, a nejprve přemýšlím, kde bych měl začít. Nakonec ale začátek nehledám a odvyprávím Sandře vše, jak si včerejší den pamatuji.

"A Bill vám o Nině již vyprávěl, nebo jste ji viděli poprvé v životě?"
"Někdy se o ní už zmiňoval. Jednou tam už přespávala, ale to se objevila a zase zmizela, aniž bychom jí viděli, či slyšeli. Ptali jsme se ho, zda je to kamarádka, ale tvrdil, že spolu pouze spí, nic víc. Tak nechápu, proč by jí sháněl drogy," poslední větu vyřknu zamyšleně potichu.
"Myslím si, že Bill vám lhal. A nebo, sám neví. Respektive, nedokážu teď správně vyhodnotit situaci, proč vám řekl jenom tohle. Je úplně jednoduché, že jí shání její potřebné dávky. Za prvé, bez nich by nevydržela, a za druhé, jí miluje. Mohla bych vám odvyprávět jejich příběh, kdybyste měl zájem."
"Oni snad mají nějaký příběh? Myslel jsem, že se dali dohromady jen proto, že se s jinými lidmi nestýkají a navazují tak vztahy jen mezi závislými. On se za tím skrývá ještě příběh?"
"Mají příběh. Možná vám to Bill úplně neřekl, ale tihle dva jsou, kromě drog, závislí taky jeden na druhém."
"Došlo mi to, když jsem ho včera slyšel. Ale právě proto mne zarazilo, že nám napoprvé řekl, že spolu jen spí, a že si myslí, že v tom nic víc není."
"Mohl mít fázi, kdy se zrovna pohádali, což se mezi narkomany stává často, obzvláště mezi těmi, co jsou závislí na heroinu. Mají stavy naprostého zoufalství a nesnáší všechny a všechno, i kdyby sebevíc milovali. Jedině pak by vysvětlovalo, proč by tak mluvil. Nina byla vyléčená narkomanka. Léčila se u nás dlouho, až tam nakonec zůstala pracovat, protože si vybudovala skvělý vztah se všemi, co se u nás léčili. Všichni jí měli rádi, hlavně proto, že měla stejnou zkušenost, jako měli oni a dokázala jim tím dodat sílu. A druhý fakt byl, že to byla krásná mladá holka, a všechny kluky to motivovalo k tomu, aby byli tak skvěle čistí, jako ona, a holky zase k tomu, aby se jí vyrovnaly. V tu dobu se k nám Bill vrátil podruhé. Začal se léčit, ale od prvního okamžiku bylo zřejmé, že mezi těmi dvěma něco je. Trávili spolu nejvíce času, Nině jsme nechávali volnou ruku, tvrdila, že Bill jí potřebuje víc, než všichni okolo. A měla pravdu. Jejich vlastním způsobem měla pravdu."
"Jak je to dlouho?"
"Od Billova léčení je to tipuji tři a půl roku. Oba byli v pořádku, Nina ho podporovala v léčení, dokonce jsme je pouštěli pak častěji spolu ven, protože jsme věděli, že spolu budou v pořádku. Nina nad Billem držela ochrannou ruku. Nedovolila by mu, aby sáhl po droze, a on by nechtěl nikdy klesnout v jejích očích. A to teďka vyprávím jeho slovy, to nemám z vlastní hlavy. Když se Bill rozhodl, že nás opustí, bylo nám jasné, že to bude mít nějaké následky. Samozřejmě nechtěl odejít bez Niny, a ona nechtěla, aby se zpětně zapletl do svého narkomanského života. Takže se rozhodla, že půjdou pracovat někam spolu, ona nad ním bude držet dozor a ukáže mu nový život."

Upiji ze své kávy, kterou jsem si stihl objednat během jejího vyprávění, a bez dechu jí poslouchám dál. Má strašně příjemný hlas a ještě ke všemu vypráví příběh, kterému bych vážně rád porozuměl.
"Povedlo se jim to. Začali vážně pracovat spolu, podle jejich výpovědí bylo všechno v naprostém pořádku a byli přesvědčení, že drogu už nikdy nebudou potřebovat. Pak ale nadešel zvrat, oba se nám přestali ozývat, takže nám došlo, že se něco stalo. Dopátrali jsme se až k tomu, že se Nina chtěla odstěhovat z Berlína, zbavit se tak celého předešlého života, s čímž ale nesouhlasil Bill. Nebo mysleli jsme, že s tím nesouhlasí, pravdou bylo, že do toho zasáhnul nějak razantně jeho otec. Takže se ti dva přestali stýkat, protože na sebe byli naštvaní, a jak stav zoufalství řeší narkoman, i třeba na dobré cestě od závislosti? Pokusí se uklidnit drogou. Když Nina zjistila, že Bill opět začal, vrátila se k němu, aby mu pomohla z toho zase ven, ale už se jí to nepovedlo. Bill se začal opět potápět, Nina ho tahala vždycky zase na nohy, ale už neměla takovou sílu, takže se mu podařilo stáhnout ji s sebou zpět. Bill nám vyprávěl, že z toho měli ze začátku srandu, že byli přesvědčení, že heroinu už nikdy nepodlehnou, že to budou brát jen příležitostně, a skutečně se spolu odstěhují, až na to přistoupí Billa otec."
"Proč Bill prostě neodešel a otce vůbec poslouchal? Vždyť ho jen bil. A strašně surově. Nechápu, že se jím nechal tak ovlivnit."
"To už je otázka na Billa, proč dal na svého otce. Nicméně stejně se pozitiva nedočkali, takže spadli do narkomanství znovu a hlouběji. Bill na tom byl tentokrát hodně špatně, jak už jsem několikrát zmiňovala, Nina byla ještě ve fázi, kdy by se jí snadněji dalo pomoci. Ale nemohli se stýkat. Zákazali jsme to, vzhledem k tomu, že Nina byla narkomanka, a on se tu léčil ze stavu, který byl již na pokraji života a smrti."
"A nebyli na vás naštvaní, že jste je odloučili?"
"Kupodivu tohle Nina uznala, říkala, že ona se z toho dostane sama a Billa jí vrátíme čistého, takže ho ani vídat nechtěla, aby mu prý neubližovala. A Bill to dával za vinu svému otci, že ho přivedl do léčebny a že to on je odloučil od sebe. Je to takový složitý kolotoč."

"Chápu to dobře, že se tedy Bill cítí teď vinen, že Ninu dostal opět do kolotoče narkomanství, proto se to snaží odčinit tím, že jí shání drogy?"
"Tak nějak to Bill cítí, ano."
"Říká vám hodně věcí. A vůbec, jak si můžete pamatovat tak detailně příběh Billa, když máte na starost jistě stovky dalších příběhů od lidí, co prošli vaším domem?"
"Řeknu vám to takhle, je v tom domě hodně narkomanů, a většina z těch lidí má silný životní příběh. Kdybych je všechny měla někdy někomu odvyprávět, strávila bych tím zbytek svého života. Takhle jsem se naučila všechny tyhle příběhy uzamknout v sobě, pamatovat si každičký detail. To mi strašně pomáhá při komunikaci s nimi, jsem pyšná, že ze mě cítí, že mi mohou věřit a svěřit se mi. U Billa jsem si tento důvěrný vztah budovala strašně dlouho, a proto jsem strašně vděčná, že se mi to podařilo a vpustil mne do svého života. A právě proto mi takto utkvěl v hlavě. Neměl to kdy komu říct, a když zjistil, že může mně, nezastavil se," Sandra se usměje, upije ze svého hrnku zeleného čaje a projede očima můj obličej. "Jste mu tak strašně podobný."
"To si nemyslím."
"Vy si to nemusíte myslet, tohle je fakt. Jste stejně tak i tvrdohlavý, jako on?"
"Hm, nevím, zda stejně jako on, ale asi jsem," přikývnu s pousmáním. "Jen kdyby byl tak tvrdohlavý jako já, už by dávno s drogama přestal."
"Tome, to není tak jednoduchý, jako to vidíme my našima očima. Řekněte člověku, co si odmala kouše nehty, aby přestal. Řekněte člověku, co je silný, aby se po nocích necpal tabulkami čokolád. Všichni jsme na něčem závislý, a většinou nám závislosti ubližují. Neříkám, že droga není nejnebezpečnější, ale v základě je to stejné. Všichni víme, že bychom to dělat neměli, že drogy nás zabíjí, okousané nehty nejsou na veřejnosti přijatelné, tloušťka nás strašně omezuje v pohybu, ale nedokážeme si říct dost."

"Proč se ale Bill nepokusí pomoct Nině, a shání jí ty látky, co jí pomalu zabíjejí, dál?"
"Protože sám moc dobře ví, že s člověkem nehnete, pokud na tom on sám nechce nic změnit. Do léčebny jí nedostane, pokud ona nebude chtít."
"Ale třeba je teď ve fázi, kdy si neuvědomuje, že by jí to pomohlo. Až třeba později by došla k tomu, že se chce vrátit k tomu normálnímu životu předtím."
"Věřte mi, že každý narkoman si uvědomuje, jak strašné zlo droga je. Obzvláště pak heroin. Všichni se ho svým způsobem chtěji vzdát, chtějí být zdraví, chtějí se zařadit do normálního života, ale nejde to. Až když si sám narkoman uvědomí, jak strašné svinstvo mu ovlivnilo život, že zůstal úplně sám, na dně, všichni na něj akorát tak na ulici plivou, pak mu někdy třeba dojde, že je to absolutní vrchol, a je třeba s tím něco dělat. Někdo si to uvědomí včas, někdo to vzdá."
"Takže vlastně není teď řešení, jak jim pomoci?"
"To netvrdím, na něco přijdeme, jen mi musíte dát nějaký čas, nechám si to projít hlavou, promluvím s Billem, a určitě přijdeme na nějakou taktiku."

"Promluvit s Billem?"
"Chci si s ním promluvit. Protože vy sice tvrdíte, že nemůžete na sto procent říct, že si tu drogu včera vzal, ale pokud to udělal, chci vědět proč. Zpětně totiž takhle dovedu závislého člověka srazit na kolena, aby si sám uvědomil, co udělal. Nebo ne srazit na kolena, ale donutit k tomu, aby zpytoval svědomí. On se mi pak svěří, proč se to stalo, a já mu zase nabídnu nějakou cestu z toho ven. Takhle se dá opravdu zaznamenat pokroky a úspěchy. Obvláště někdo chytrý jako Bill, který ví jistě moc dobře, proč to udělal, a proč si tou dávkou nepomohl."
"Ale když mu řeknete, že jsem vám tohle všechno odvyprávěl, tak mě jistojistě bude nesnášet."
"Nebojte, nebudu mu vyprávět, že vás znám. Musíme udělat dohodu a to tu, že pro Billa budeme muset chvíli hrát, že se neznáme. Zatím nevíme ani jeden, jak Bill zareaguje. Mám na tohle taktiku, nezjistí, že jste mi něco prozradil."
"Dobře. Ale ještě furt nevím, co mám udělat pro to, abychom se hli někam dopředu. Nedokážu tam prostě sedět a koukat na ty dva, jak si ničí život. Je to strašný. Bill už není omezený otcem, tak proč se pořád snaží žít tento život?"
"Protože předtím potřeboval on Ninu, teď potřebuje ona jeho, když si není schopná sehnat dávku. Takže se nedokáže z tohodle kolotoče dostat ven. Neví jak tohle ukončit. Nechce v tom Ninu nechat jistě samotnou."

"Dobře, asi chápu, že to nezná jinak, takže prostě neví, jak jí má pomoci. Ale nechápu, že je pro ní schopný dělat takový svinstvo, jako prodávat své tělo za prachy. To snad i kdyby jí sebevíc miloval, není možný, aby tohle byl schopný obětovat."
"Funguje to asi takhle. Jsou dva druhy těchto lidí. Jeden vám dá peníze, druhý rovnou dávku drogy. Když jste závislý a potřebujete svojí dávku, asi je vám jasné, co je rychlejší a bezpečnější. Jak už víte, Bill získává dávky od Williama. Ten totiž dává rovnou dávky a ještě k tomu skutečně kvalitní drogu. Takže je to pro Billa bezpečnější, rychlejší a ještě ví, že dá Nině alespoň čistou dávku. A protože to takto jde, je asi ochotný těchto pár minut svého života Nině obětovat."
"Bezpečnější to určitě je, pokud se s Williamem znají. Jen to nedokážu pochopit."
"To nemusíte," zavrtí hlavou s pousmáním. "Slibuji vám, že se zkusím s Billem spojit ještě dnes, nebo zítra, a kdybych se náhodou u vás objevila, nesmí být jasné, že se známe. Ale myslím si, že Bill spíš bude chtít někam dorazit sám. Protože tvrdíte, že k vám ještě nemá žádnou důvěru, jistě by vám nerad vysvětloval, co jsem zač."
"Musíte být anděl pro něj."
"Zázraky ještě bohužel neumím."
"Chci v to ale věřit."
"To je milé, uvidíme, co se dá dělat. V téhle fázi to jde trochu pomaleji, ale věřím, že něco společně zvládneme," dopije svůj hrnek čaje a mrkne na mne. "Projdeme se po městě, něco vám ukážu, máte čas?"

"Rád," přikývnu okamžitě. Počasí se venku od včera uklidnilo, a je krásně teplo. Zmatený květen. Jak kdyby se mé smíšené pocity odrážely do změn počasí. Pokud narkomani cítí v Sandře velkou důvěru, pak jí ve mne vzbudila taktéž. Neuvěřitelně silná osobnost tohle musí být.

by Mintam