Noch nicht, noch nicht.

Ani nevím, zda má mít tento článek styl zpovědi, nebo omluvy po té době nečinnosti, a nebo to má být jen vtipné přirovnání k mému současnému životu. Když na to tak ale koukám, muselo by to obsahovat něco od všeho a vylezl by z toho shit.
Nicméně, během té doby, co jsem nepsala, válela se na dovolené a řešila výpověď v práci, našla jsem jakousi fotku, se kterou se potýkám v reálném životě dost často. Člověk si říká, že je dospělý, má tak nějak už vlastní život, řeší běžné starosti, a pak na vás někde vykoukne fotka Tokio Hotel. Někdo se pousměje a jde dál, a někdo se na ní zadívá a přemýšlí o tom, jak strašně dlouho už mu tato kapela pozitivně i negativně (takový případ jsem zatím ještě moc nezaznamenala :D) vstupuje do života. Dojde vám, že jste možná ještě nedospěli, jak si myslíte. A v tu chvíli vám za zády stojí táta, ty čtyři na fotce okamžitě pozná, díky vám je totiž zná jak vlastní rodinu, a zeptá se: "Že tě to furt baví. Ještě si z nich, proboha, nevyrostla?"
A v tu chvíli, v mém věku, se mi ozve v hlavě ten hlásek malého Billa: "Noch nicht, noch nicht!"



Prostě ještě není ten čas, říci jim sbohem. A někdy přemýšlím, proč by takový čas měl nastat? Jsem naopak na sebe strašně pyšná, že jsem u něčeho taky vydržela déle, než půl roku (běžně střídám místa pobytu, když se mi okouká, práci, oblíbené činnosti, a většinou po půl roce končím i s rozhodnutím začít třeba běhat, nebo tak)! :D
Pak si ale taky říkám, proč bych měla dospívat, když jsem s nimi vyrůstala, a oni prostě dětmi zůstali do dneška ;) :D Aneb už jste viděli rozhovor s Billem, kde mu moderátorka dala za úkol vyjmenovat do 7 sekund tři italská města?

Ne, nechci podvádět, ani se na tyhle stránky vykašlat, jen potřebuju nyní ještě trochu času, abych se zase z těch dospěláckých starostí dostala do té dětské radosti. V tuto chvíli to vypadá zatím na noch nicht, noch nicht.
^{(11. dílek Schatten im Licht je ale pomalu ready, z čehož mám velkou radost, že jsem se snad konečně nějak probrala!)}