Schatten im Licht - díl 8.

Zase se omlouvám se odmlku, ale mám takové "narozeninové období" - všichni kolem mne, a včetně mě, máme narozeniny, a tak jdu z oslavy do oslavy, nebo chodím jen na skleničky plánovat červnovou dovolenou, a v práci mě nutí být déle a častěji než chci,....a mezi to se mi nevmísí čas na dílky :( Už teď mi je ale jasné, že před dovolenou musím napsat dílků více, abych mohla v klidu slunit své tělo a neměla výčitky, že na povídku kašlu :D (a přitom když k tomu zasednu, tak píšu jedna radost, tak mi to vysvětlete, proč se sakra neurvu častěji!)!! Takže příjemné počtení ;)
Hudba: Tokio Hotel - Stich ins Glück

"Jak se ti ho podařilo přimět, aby si sem s tebou šel sednout?" zeptám se ihned Thei po tom, co se Bill na malý okamžik vytratí z kuchyně.
"Snad bys nežárlil," zasměje se rozverně.
"No dovol," vydechnu s protočením očí, "myslím tu otázku vážně."
"Jej, Tome. Prostě jsem ho jen chtěla dostat z té ledové nálady, tak jsem ho přizvala na skleničku."
"To šlo docela snadno, na to, že mu ráno bylo ještě špatně," protočím si hrdlo prázdné láhve mezi prsty a ledabyle si přečtu etiketu.
"Ono to s ním snadno jde, když člověk není hned skeptický," poučí mne opět, což mne donutí vzdychnout. Ví moc dobře, jak poučování nesnáším. Spolknu raději to, co mám právě na jazyku, a jen pokrčím rameny.
"Jen aby to nebylo tím, že snadný je to jen tehdy, když je mozek něčím omámený."
"Vždyť to říkám, jen skeptický. A i kdyby, furt lepší, kdyby byl opilý, než..," chce větu doříct, když ale na chodbě uslyšíme jeho kroky.

---

"Jdu na to!" spráskne Thea hned ruce, co Bill vejde do kuchyně. "Slíbila jsem už před hodinou, že nám udělám něco dobrého k jídlu, takže je čas, dokud ještě stojím na nohou."
Bill si opře ruce o stůl, položí na ně svou bradu, a s úsměvem zůstane pozorovat Theu, tančící po kuchyni. Snažím se najít v jeho obličeji něco pozitivního, i přes to, že mi v hlavě neustále bliká ta hořká realita. Určitě se mu i díky těm pár skleničkám zdá svět hned lepší, než ta nezkreslená realita.
"Ty mi otevři tohle," položí přede mne najednou Thea plechovku s rajčatovým protlakem, a před Billa prkénko s nožem, "a ty mi, prosím, nakrájej,... ee moment, musím ještě něco najít." Bill pozvedne svou ruku, aby dosáhl pro nůž, čímž odkryje část tetování, které jsem ještě neměl šanci vidět. Ačkoliv je mi jasné, že jich má ještě více, když začínají už od hřbetu jeho levé dlaně. Natáhnu svou ruku, abych tu jeho chytl za zápěstí, a zastavil mu ji tak v pohybu.
"Máš jich hodně?" zůstanu si prohlížet vytetovaný kříž.
"Dost," přikývne stroze, když už prsty omotané kolem jeho zápěstí stáhnu.

"Nechal sis je udělat jen tak?"
"Ne," nesouhlasně zavrtí hlavou, "nechal jsem si je udělat kvůli tomuhle." Natáhne ke mne ruku s vytetovaným křížem blíže, a prstem přejede po delší straně. Detailně si kresbu ještě jednou prohlédnu, když si teprve všimnu toho, že je kůže v jedné části zjizvená. Jizva, rozprostírající se pod nánosem černé barvy, schovávajíc jakousi minulou větší tržnou ránu.
"Všechny sis je nechal udělat kvůli tomu? Všechny skrývají nějakou jizvu?"
"Většina," přikývne očima, "už jsem ti říkal, že to v tomhle domě nebylo jednoduchý."
"To všechno kvůli otci?!" dojde mi najednou, že má tělo pokryté tetováním, která zahalují jizvy po bití vlastním otcem.
"Byl rád, že nebyla jeho práce vidět."
"Pane bože, Bille, kolik těch tetování sis musel nechat udělat?"
Všimnu si, že zbystří už i Thea, a pootočí se pohledem k nám. Bill vstane ze židle, aby mi poodhalil pod svými svršky, jednu celou potetovanou stranu jeho těla. Nápis, táhnoucí se od podpaží až pod lem jeho tepláků. Nevěřícně na to zůstanu zírat a nenacházím momentálně slov, která by byla vhodná vyřknout.
"Posuď sám," pokrčí rameny a opět se na svou židli usadí. Thea k němu přijde, a s pohlazením jeho dlaně před něj položí trs bylinek.
"Tohle mi, prosím, nakrájej na drobnější."
Stále z něj nedokážu strhnout pohled. Nechápu, jak někdo někoho může zbít tak, že má nadosmrti po těle jizvy. A už vůbec nechápu, jak to někdo může dělat svému dítěti! Jaký k tomu má důvod? Jak to, že byl schopný ho zbít tak moc?

"Co když někam vyrazíme, až se najíme?"
"To bychom mohli," přikývnu s plnou pusou na to hned Thee. "Vyrazíš s námi?"
Bill, opět jen s vrabčí porcí na talíři, ke mne krátce pozvedne pohled, a zamyšleně ho zase vrátí do talíře. Hned na to ale jeho tvář ozdobí úsměv, a na židli si poposedne. "Mohli bychom vyrazit do zábavného parku, nedaleko odsud. Chcete?"
"Přijde mi na něj venku nějak chladněji," argumentuje na to Thea, ale já jí hned skočím do řeči. Potěší mne, že se Bill sám k něčemu vyjádřil a hlavně, že nabídne mou oblíbenou zábavu.
"Miluju zábavný parky!"
"Já taky," přikývne již veseleji.
"Tak si prostě vezmeme s sebou něco teplejšího," stočím teprve pohled k Thee.
"A jak daleko je to odsud?" nepřestává argumentovat.
"Asi třicet kilometrů."
"Můžeme si půjčit auto," navrhnu hned.
"Nemusíme, v garáži jedno auto stojí. Akorát nevím, v jak moc dobrém stavu."
"To okoukneme," mávnu rukou s úsměvem, nadšen, že jsme se taky pro něco rozhodli i s účastí Billa. Nadšen taky z toho, že se snad konečně všechno změní, a budu opravdu ten, který bude moci Billovi pomoct.

"No moment, jak je vlastně v Německu povolen alkohol za volantem. Tom sice měl jen jednu skleničku, na rozdíl od nás, ale není tady v Evropě náhodou nulová tolerance?"
"Ne, v Německu můžeš nula celá pět promile mít za volantem."
"Aha, tak jsem četla špatné informace o Evropě. Necháme tu Yvonne vzkaz?"
"Ne," zavrtí Bill hned hlavou, "taky nám neříká, kam chodí."
"No dobře, myslela jsem, aby neměla strach."
"Ještě máme telefony," mávne Bill rukou.
"Dobře, tak pak raději okouknu včas to auto, jestli ho vůbec nastartujeme. Ty řidičák nemáš?"
"Myslím, že pojede normálně, Yvonne v něm jela asi naposledy minulý měsíc," zamyslí se Bill a pak pokrčí rameny. "Řidičák nemám, nikdy jsem ho nepotřeboval. Stejně jsem nikdy dál než za Berlínem nebyl."
"Nikdy jsi nebyl dál než za Berlínem? To jako nikde?"
"Babička žije v Lipsku, ale za tou jsem byl všehovšudy dvakrát. Nikam dál jsem nikdy ani nesměl. A nebo, když už jsem směl, pak už nebyl nějak důvod."
"Tak jsem ráda, že tě dostaneme teď dál, než jen za konec Berlína," vloží se do toho Thea s úsměvem.

S tím štěstím, že třicet kilometrů za Berlínem je vítr o něco klidnější, si užijeme maximálně celý den. Od doby, co jsme přiletěli do Berlína, bych nevěřil, že s Billem kdy prožijeme tak super den pln zábavy. Střídáme snad všechny atrakce, které lze využít, a užíváme si společného času. Kdo ví, zda tohle není jeden ze vzácných společných časů s Billem? Přál bych si ale upřímně, a doufám, že mi k tomu Sandra pomůže, aby takových dní bylo více. Vážně mi po tom všem došlo, jak moc musí být tenhle kluk v životě zlomený a zraněný. A proto jsem opravdu rád, když ho vidím, jak si dnešní den užívá. Najednou mám pocit, jako bychom se znali již celý život dle toho, jak se nám náhle podařilo nalézt společnou řeč.

Když ovšem po celém dni dorazíme domu, nějak už cítím v kostech, že nám ta celodenní nálada již nezůstane. Na schodech před domem totiž spatříme sedící osobu, s obličejem schovaným ve svých dlaních. Ještě než se otevřou elektrická vrata od garáže, Bill už z auta vystoupí a vydá se k ní. Já s Theou zatím zaparkujeme, sbalíme věci, a vydáme se z garáže za Billem. Ještě stále tam daná osoba, teď už rozeznám, že je to jakási holka, sedí a Bill jí jen lehce svírá zápěstí.
"Budete chtít nějak pomoct?" zeptá se ihned Thea, když stejně tak vidí, že situace je tu neměnná.
"Ne," zavrtí okamžitě Bill hlavou a pohled vrátí na osobu před ním. "Nino, pojď alespoň dovnitř."

Když je nám již prozrazeno její jméno, nejsem jistě daleko od pravdy, že tahle holka jede v drogách taktéž. A myslím, že je v tom namočená až po uši. Nina se maličko mlčky pozvedne, a s pomocí Billa se postaví na nohy úplně. Otevřu jim proto dveře, aby mohli projít, aby se hned na to mohli ztratit v Billově pokoji. S Theou si vyměníme jen pohled, aniž bychom si museli říct slovo. Ztěžka polknu a trochu automaticky, myšlenkami jinde, za námi zavřu dveře.
"Jak dlouho tu seděla? Měla úplně modrý ruce," zašeptá Thea, až když se ocitneme v kuchyni.
"To nevím, ale nejsem si úplně jistý tím, jestli to bylo jen od mrazu."
"Já nevím, já se v drogách nevyznám."
"To ani jeden, víš co je ale horší?" aniž by nás odsud ti dva mohli slyšet, stejně zůstaneme u šeptání.
"Co může být horšího, než tohle?"
"Pamatuješ, co nám o Nině Bill řekl? Že ani neví, co s tou holkou má, že spolu jen spí. To je to horší," pokývnu maličko zamyšleně hlavou a jako bych díky pevnému nádechu chtěl posbírat poslední špetku odvahy si jen představit Billův život. "Spí s feťačkou."
"Myslíš si, že v tomhle stavu je kdy schopná sexu?"
"Ale na tom přece nesejde."

Oba strneme, když zaslechneme dveře od Billova pokoje, a hned na to jeho kroky směřující do kuchyně. Nevěnuje nám ani pohled, a jen automaticky vyndá z linky skleničku a napustí do ní vodu z kohoutku.
"Všechno v pohodě?" vylovím ze sebe opatrně otázku.
"Jo," přikývne zády k nám, "neřešte to."
"Bille, ale…," zkusím ještě argumentovat, když se ke mně otočí a propálí mne přímým pohledem. Opět zase cítím to mrazení, které jsem doufal že skončí, když se blíže poznáme.
"Říkám, abyste to nechali být. To je můj život, postarám se o to sám."
"Ok," pípnu jen, když už se zase vydá z kuchyně pryč.
"Co to bylo?" zeptá se stejně tak zaraženě Thea.
"Vidíš, tohle je přesně ono. K tobě se třeba takhle nikdy zatím nechoval, neměl důvod. Ale ke mně je takhle chladný od začátku, a přesně proto to chci dávno vzdát! Vždycky, když si myslím, že to bude už fajn, jako třeba dnes, pak přijde hned na to něco takového!"
"Musíš to ale chápat."
"Kolikrát budu muset ještě něco chápat?!"
"Sakra, nekřič na mě ty! Já ti nic nedělám. Jen se ti snažím vysvětlit, že tohle budeme holt muset překonat spolu! On se prostě nehodlá vzdát těchto lidí, nebo přátelství, nebo jak tomu sám říká. A nebo se vzdát nemůže. Ale všiml sis, jak klopil pohled, už když jsme přijeli? Moje domněnka je, že se za svůj život stydí, stydí se za to, kdo jeho život tvoří!"
"Tvoje domněnky. Jak máme vědět, že to tak je? Že na tom chce něco změnit? Že by se jich dokázal vzdát někdy v budoucnu?"
"Ani jeden jsme se ho ještě nezeptali."

Do pár sekund se ovšem ve dveřích zjeví opět Bill, bílý jako stěna a lapající po dechu. Tentokrát jsme ho ani neslyšeli přijít, proto na něj zůstaneme mlčky zírat. Chvilku je v místnosti naprosté ticho, které narušuje jen Billa těžký dech, než se jeho postava podél zdi zhroutí na zem.

by Mintam