Schatten im Licht - díl 7.

Když jsem se toulala Berlínem, dodalo mi to tolika inspirace, že jsem hnedka první den napsala kus. A včera, nabita energií z toho, že jsem měla tu čest strávit s tím křehkým tvorem pár minut mého života, jsem v buse dopsala celý díl. Takže hned jak se trochu proberu z Berlínského snu, oběhnu opět mé oblíbené blogy a začnu se zase probírat ;) Příjemné počtení. Hudba je tentokrát asi jasná, neboť jsem při tom psaní nedělala nic jiného, než si pouštěla jeho hlas stále dokola :-*
Hudba: Billy - Love don't break me

V jakémsi nemilém rozpoložení dojdu až nahoru do našeho pokoje, ale místo slibovaného balení kufrů, padnu zády do postele a zadívám se do stropu. Pohltí mne absolutní zoufalství, že mám pocit, jako bych se v tomto domě dusil. Jako by už nezbyl v celém Berlíně žádný kyslík, a já pro něj musel odletět až do Los Angeles. Po chvilce, co oči zavřu, zaslechnu tiché zavření dveří za osobou, co do pokoje vešla.
"Tome," vydechne Thea, "nemůžeš myslet vážně, že se chceš sebrat a vrátit se domů."
"Proč? Já chci domu! Tady doma nejsem, nebyl jsem a nikdy nebudu. Nedá se tu dýchat."
"Šílený je, že jsem tě takhle nikdy neslyšela mluvit. Jsme tu pár dní a ty už smýšlíš takhle?"
"Jak jinak mám smýšlet?! Tak mi poraď prosím!" vznesu absolutně vytočen zoufalstvím.
"Tak si přiznej, že mu stejně pomoct chceš! Je to tvoje rodina! Nemůžeš nad ním zlomit hůl a prostě odletět zpátky! To si nezaslouží!"
"Neznáš ho! Ani jeden z nás ho nezná, nevíme, co si zaslouží a co ne! Ne, nechci s tímhle mít nic společného. Nechci, nemám na to!"
"Jsi tvrdohlavej hlupák! Ok, jeď. Nic tě tu přece nedrží! Ale já zůstávám!"
Pevně se nadechnu a na posteli se posadím, abych jí viděl do tváře. "Jak zůstávám?! Proč bys tu, proboha, zůstávala?"
"Moje rozhodnutí! Měl bys začít balit, ať stihneš letadlo ještě dneska!" bouchne za sebou dveřmi, za kterými už jen slyším její kroky scházející schody.

---

S protočením očí sebou prásknu zpátky do postele a s absolutní nenávistí začnu probodávat strop této místnosti, tohoto domu. Ne, nejsem trpělivý člověk jako Thea. Nedokážu Billovi nabídnout pomoct a čekat, až si všimne, až pomoc ocení. Potřeboval bych vidět snahu z jeho strany, abych viděl, že neházím hrách na zeď. Jenomže on? Otočí se ke mně zády a řekne, abych odešel. Takže vlastně co mě tu drží? Co tu, proboha, drží Theu?!

Potřebuju odsud pryč. Samozřejmě, že tu ale Theu nechat nechci, proto se budu muset pro dnešek spokojit jen s tím, že vypadnu do města. Vstanu z postele, obléknu na triko teplejší mikinu, neboť se prudký vítr od včera neuklidnil, a seběhnu po schodech zpátky do kuchyně. Nejprve přemýšlím, jak zkusit oslovit Theu jinak, abych ji přemluvil se mnou komunikovat. Jenomže ta se sotva ke mne pootočí, proto to vzdám.
"Chci jít ven, půjdeš se mnou?"
"Ne," zavrtí hned na to hlavou, a se složenýma rukama na prsou se ke mne stočí čelem. "Zkus si to o samotě nechat projít hlavou."
"Nech mojí hlavu hlavou," protočím očima a s výdechem jí zkusím zlomit ještě jednou výmluvou, "ale nevím, kdy se vrátím."
"Hlavně, když se vrátíš," ujistí mne, a mne tím uhasne i ta poslední naděje, jak ji přesvědčit, abych nešel ven sám. Jsem ale strašně tvrdohlavý, takže málokdy ustupuji ze svých plánů. Thea sice tvrdohlavá není, ale po čase se mnou se naučila být alespoň trochu, aby se to nejspíš vedle mne dalo vydržet. A je fakt, že se to naučila tak skvělým způsobem, že mne většinou přesvědčí přiklonit se na její stranu.
"Fajn," přikývnu, a hned začnu litovat, když se na patě otočím k ní zády a dům opustím. Měl jsem jí přesvědčovat déle a víc, aby nakonec šla! Nemám dobrý pocit z toho, že jsem jí nechal v tom domě s Billem a Yvonne, neboť se sám sobě teď jevím jako ten zrádce, co chce od všeho utéct a nechat je s jejich problémy žít. Tak to ale přece není! Jen nevím co je teď nejlepší řešení.

Nevědomky během chůze začnu na mobilu vyhledávat adresu léčebného zařízení, jehož název jsem si přečetl u Billa na stole. Je to odsud asi hodinu pěšky, ale pokud si chci pročistit hlavu, je to právě ten nejlepší způsob dopravy. Ani nevím, proč vlastně právě mířím k místům, kde se Bill léčil, ale doufám, že přijdu třeba na víc věcí, než mi ti dva prozradili. A nebo, taky ne, ale to už je risk. A jako tvrdohlavý a netrpělivý člověk vstupuji celý život do věcí převážně s velkým riskem, takže mne zklamání nemůže pak nijak překvapit.

Do hodiny stojím před velkou žlutou budovou s nápisem "Strom". Strom? Jako že s každým podzimem odejde několik listů, kteří se s jarem zase vrací? Nebo to znamená to, že na podzim posbírají pár zatoulaných odpadlých listů, aby jim k jaru vdechli nový život? Chtěl bych myslet pozitivně, ale proč mám pocit, že drogově závislý člověk, zůstane navždy drogově závislým?
Dojdu až k hlavnímu vchodu a bez váhání vejdu dovnitř. Když na mne ale padnou pohledy třech lidí, čekající za dveřmi, maličko se zarazím. Moment, co tady vlastně budu zjišťovat?
"Mohu nějak pomoci?" zjeví se náhle zleva žena v džínech a velké modré košili.
"Ach, no já vlastně," začnu, ale hned na to mi dojdou všechna slova. Co chci říct?
"Co vy vlastně? Hledáte někoho, potřebujete pomoci, nebo?"
Slovo pomoc ve mne odstartuje okamžitou vlnu nechuti. "Pomoct nepotřebuji. Spíše bych se rád na někoho zeptal, někdo kdo se tu léčil."
"Ach tak. No, jen pouze pro rodinné příslušníky. Jinak poradna je v těch modrých dveřích nalevo, na konci téhle chodby, tam by vám snad mohli říci více. Jenom mi prosím prozraďte jméno hledaného."
"Já ho nehledám, já vím moc dobře, kde je. Jen potřebuju pár informací, abych.."
"Klid," náhle mi přiloží ruku na rameno s vřelým úsměvem. Co to, proboha, dělá?! "Jste nervózní. Nechcete udělat kávu a v klidu si sednout?"
Kafe jsem doma fakt nestihl, přijde mi hned na mysl. Ale přece nebudu pít kafe tady s nějakou psycholožkou, nebo ošetřovatelkou, která je zvyklá jednat s drogově závislými lidmi. Ne.
"Nejsem nervózní. Já jenom, že zatím nevím, co vlastně chci vědět," vydechnu maličko nervózní sám ze sebe. Cítím, jak se mi začínají potit ruce, a to v téhle budově stojím pár sekund. Když se rozhlédnu, dojde mi, že ti dva, co hlídali vchod, nás pečlivě poslouchají.
"Pojďte," ukáže mi směr k již zmíněným modrým dveřím. Vydám se tedy za ní, ačkoliv nevím, co teď očekávat. Přece se nenechám utáhnout na kafe od ženské!

Vejdeme do místnosti prosycené dezinfekčním prostředkem, až se mi na pár sekund zatmí před očima. Rozhlédnu se kolem dokola a zaznamenám fotografie areálu na stěnách. Kdo si proboha v práci vystavuje fotky budovy, kde pracuje?
"Posaďte se. Zavolám Melanie, to je naše poradkyně. Můžu se zeptat, na koho se jdete ptát?"
"Kaulitz," řeknu jen, ale když na mne zůstane mlčky viset pohledem, nervózně přešlápnu, "Bill."
"Bill," vydechne jen a hned na to nasadí úsměv. "Jak se mu daří?"
"Vy ho znáte?"
"Všichni ho tu známe. Známe všechny, co tímhle domem prošli. A Bill je jedním z těch, co se opravdu nedají zapomenout."
"Proč?" zeptám se jak idiot.
"Tak, potřebuji jen vědět, zda jste nějak příbuzní," zaskočí mne, aniž by mi odpověděla.
"Jsem jeho bratr, Tom Kaulitz. Můžu vám ukázat občanku, ale už dávno nemám německou národnost."
"Tohle by měla dělat Melanie, ale ano, ukažte mi občanku. Bill se nikdy nezmínil, že by měl sourozence. Měla jsem za to, že žije se svým otcem sám."
"Jo, já žiju s mámou v Los Angeles," vytáhnu ze zadní kapsy kalhot peněženku a ukážu jí mou občanku.
"Aha," detailně si občanku prohlédne. "Jste stejně staří? Chci říct, na den přesně, jste dvojčata?"
"Pane bože, jak dlouho tu Bill byl, že víte i den jeho narození?"

"Tak," promne si ruce, "nevyslovujte přede mnou prosím pána boha, posaďte se, a v klidu dýchejte. Chápu to dobře, že se s Billem neznáte?" povytáhne židli a pohledem mne donutí se na ní posadit.
"Neznáme. Ale zjistil jsem, že se tu léčil jako drogově závislý."
"Kolik toho o něm víte?"
"Nic."
"Tak mi prosím slibte, že to, co je v tomhle domě, taky v tomhle domě zůstane. Žádné informace ode mne nebudete používat proti Billovi."
"K čemu by mi něco takového bylo? Chtěl jsem prostě jen vědět, proč skončil tady."
"Bill se tady léčil již třikrát. Když ho sem jeho otec přivedl naposledy, bylo to s ním opravdu zlé."
"Jak moc zlé?"
"Tak moc zlé, jak to jen u heroinu může být."
"Heroin?"
"Ano, váš bratr byl závislý na heroinu."
"On je závislý na heroinu, ne že byl."
"Viděl jste ho požívat tuhle látku?" pozvedne obočí.
"Ne, díky..," Chci říct díky bohu, ale na toho se asi v tomhle domě nehraje, proto to zahraju do outu. "Neviděl, ale myslím si, že bere drogy znova."
"Z čeho tedy pak soudíte?"

"Já nevím, asi třeba je frustrovanej, že otec zemřel. Chci říct, asi ne emocionálně, ale nějak ho to asi poznamenalo taky."

"Ano, vím, že jeho otec zemřel. Jsme v kontaktu."
"S Billem?"
"Ano, se všemi, kteří odsud odejdou, jsme v kontaktu. Jen tak dodáme drogově závislým více důvěry. Váš bratr mi prozradil, že jeho otec zemřel. Neprozradil mi ale fakt, že jste přijel vy z Ameriky. Nemyslíte si, že ho třeba poznamenalo i to?"
"Bral znovu drogy už před mým příjezdem. Přiznal se, že si sem tam něco vezme. O tom vám neřekl?"
"Pane Kaulitz, jsem vám pro smích?"
"Omlouvám se," zhluboka vydechnu a zavrtím hlavou, "asi tu nemám co dělat."
"To si nemyslím, jsem ráda, že jste došel. Můžete mu pomoct. A to se v dnešním světě cení. Pomoc od druhých už dávno není součást denního normálu."
"Nikdy jsem o tomhle nemusel s nikým mluvit, a Bill se mnou o tom mluvit nechce. Chtěl jsem jen vědět, jak dlouho tu byl a jak moc vážný to bylo. Ve skutečnosti ale nevím, co s tou informací chci podniknout, když už jí vím. Měl bych jít."
"V první řadě si zapamatujte, že pomoc si vyžaduje trpělivost a oddanost. Tome, můžu vám něco nabídnout?"
"Co?"
"Cítím z vás napětí z tohoto prostředí. Můžu vám nabídnout sejít se někde jinde? Myslím mimo tuto budovu, zcela v mém volném čase. Mohu vám pomoct se do Billa trochu dostat. Je odtažitý, je to tak?"
"Hm."
"Nám to s ním trvalo tři měsíce, než jsme k němu nalezli cestu. Paradoxně v těch nejsilnějších abstinenčních příznacích byl k nám nejvíc přátelský. Chcete na tom pracovat?"
"Já nevím," pokrčím jak děcko rameny.
"Dám vám telefonní číslo, jinak mé jméno je Sandra. Když si to rozmyslíte, zavolejte mi a navrhněte místo, kde se budete cítit přirozeně. Klidně volejte i v noci, nebo když budete mít pocit, že Bill to nezvládá."

"Děkuju," vezmu si od ní vizitku a je mi právě jasné, že je to se mnou špatné, když se mnou sama mluví jak s pacientem. "Kolik máte času?"
"Spoustu. Mám dvě velké děti, asi kolem vašeho věku, nepotřebují už mámu. Dělám tuhle práci už dlouho a ráda, a když vím, že tohle může někomu pomoci, tak o to víc vím, že dělám něco, co má smysl."
"Sice Melanie nepřišla, ale vy byste měla být ta poradkyně tady."
"Děkuju," přikývne s úsměvem. "Nechám tohle zatím mezi námi dvěma, kdybyste se rozhodl přijít sem osobně za Melanie, nebudu vám bránit. Moje nabídka ale platí."
"Ozvu se," přikývnu již s úsměvem, když mi náhle dojde, že se moje nálada přetočila o sto procent. Tahle ženská vážně ví, co dělá. Vstanu, a chci se rozloučit, když mne ale napadne ještě jedna otázka. "Můžu vědět ještě jedno?"
"Ptejte se."
"Jak moc do hloubky znáte pacienty?"
"Bohužel bych vám mohla skoro u každého říct i jméno jeho dealera."
"Prodával Bill někdy své tělo?"
"No," vydechne, "jistý muž tu byl, o kterém se Bill zmiňoval."
"William?" zeptám se narovinu, protože už s tímhle nechci žít v sobě. Moment, vážně ze mne tahle Sandra dostala všechno? Je to dobře, nebo ne? Řekla ale, že všechno zůstane v tomhle domě, nezbývá než jí věřit. Najednou mne ale přepadne myšlenka na to, co se tady vlastně děje. Dřív bych byl pyšný, že se mi podařilo za tak krátkou chvíli získat telefonní číslo na ženskou, které bych se stejně už nikdy neozval. A najednou tu stojím, zírám na Sandru, tisknu k sobě její vizitku a už teď vím, že tohle číslo mne zachránilo před odjezdem domů.
"William. William Köhler, pokud to chcete vědět přesně."
"Děkuju."
"Není za co. A Tome, dávejte na Billa pozor. Alespoň do doby, než se uvidíme."
"Dám," přikývnu s již opět znatelným úsměvem a na patě se otočím, "na viděnou."

Na cestě domu už vykračuji s lehčím krokem, než jsem odcházel. Chci říct, domu, tam kde je někdo, komu bych snad za pomocí Sandry mohl pomoci. Já mu přece pomoct chci, asi jsem jen potřeboval pomocnou ruku sám. Cítím se najednou o pár kilo lehčí, pozoruji modrou oblohu a stoupající dým z mé cigarety. Mohl by mi někdo vysvětlit, jak se Sandře povedlo mne dostat do takové nálady? Rozkliknu si stránky domova Strom, abych si přečetl nějaké recenze, pokud recenze na takové domy vůbec někdo píše. Začtu se do jedné zpovědi od ženy, která je vychvaluje do nebes za svého syna, že si ani nevšimnu, když dojdu až domu.

Vejdu do dveří a hned za nimi mne zarazí smích. První smích poznám ihned, protože přesně z něho mi ještě stále tak trochu zrychleně buší srdce, ale ten druhý? Trochu nevěřícně nakouknu do kuchyně, abych se přesvědčil, že ten druhý patří Billovi.
"Ahoj, dáš si s námi?" pozvedne ihned Thea ke mne svou skleničku.
"Je teprve půl druhý odpoledne."
"Myslela jsem, že ti ten vítr vyfoukal tu nafoukanost," ušklíbne se Thea.
"Co jsem řekl?" zarazím se.
"Můžu ti nalejt?" pousměje se Bill.
Tak moment, vrátil jsem se právě z Marsu? Nebo jsem se už probudil na Marsu? "Jasně, nalej," přikývnu, protože nějak nedokážu Billové tváři říci ne.
"Kam ses ztratil na tři a půl hodiny?"
"Řeknu ti to později."
"Proč? Je to tajný?" zasměje se Thea a přiťukne si již s mou nalitou skleničkou, kterou mi ještě Bill ani nestihl přisunout.
"Není to tajný, jen o tom teď nechci mluvit," zavrtím hlavou, přisednu si k nim a přitáhnu si mou skleničku. "Už je ti líp?"
Bill se maličko zarazí a teprve pak ke mne vzhlédne. Myslí si opravdu, že ta otázka nebyla mířená na něj, proto mu ještě mírným přikývnutím naznačím, že jsem opravdu oslovil jeho. Měl pravdu, když říkal, že nevěří nikomu, kdo se zajímá o to, jak se má.
"Jo," přikývne jen stručně a hned na to více uvolněněji upije ze své skleničky.

"Nestihl jsi žádné letadlo? To je mi líto," uchechtne se Thea, ale v tu chvíli je mi jasné, že je všechno zapomenuto. Znám jí přeci jen už nějaký čas, abych poznal tento výraz.
"Hm ne. Místo letadel jsem jel hledat holky."
"Jo, a úspěšně?"
"No, jedno telefonní číslo z toho vyplulo, takže docela úspěch na tak krátký čas."
"Tý jo, tipovala jsem tě aspoň na dvě. Chudák holka, klasicky se jí zase už nikdy neozveš."
"Třeba to bude jinak. A vůbec, nemůžeš tvrdit, že se už neozývám. Jednou jsem se jedné sám od sebe ozval, a hned z toho byl průser. Možná proto jsem od toho ozývání se dal ruce pryč."
"Jo, ale ta dotyčná měla doma přítele, který moc dobře o tobě věděl, a věděl, kam míříš."
"No jo, ale nebylo mu to moc platný, když ta Jůlie mizela za Romeem přes balkon."

Chci tu teorii na seznámení mě a They ještě rozvést, když se ale Bill upřímně rozesměje. Zarazí mne to natolik, že utichnu a zůstanu ho s pyšným úsměvem pozorovat. Rozesmáli jsme ho. Má hrozně hezky zvučný smích a je to právě něco, co mi dodává sílu, proč bych mu měl chtít pomoct.
"Romeo, hm?" zeptá se stále smějící se Bill.
"On kecá," plácne mne Thea do ramene. "Prosím tě, jednou jsem utekla přes balkon, protože se Matthew choval ty poslední dny jak idiot, a Tom šel omylem právě kolem, do práce, a myslí si doteď, že jsem z balkónu lezla kvůli němu."
"No tak nebo tak, každopádně jsem se ti ozval nazpátek."
"Zase lže, Bille, udělala jsem na něj podfuk. Udělala jsem schválně, že jsem jeho číslo ztratila, abych ho donutila se ozvat."
"Jste roztomilý," prohlédne si nás detailně Bill. Nevím, proč mi najednou přijde, že mi je tak strašně podobný. Vidím v něm neskutečně moc z mamky, a ještě více ze mne. A tak strašně mi je jasné, že k sobě najednou vůbec nemáme daleko. Trpělivost, Tome, trpělivost. Krůček po krůčku, nějaká rada od Sandry a za chvilku je tvůj. Pomůžu ti, Bille, aby ty stíny všedních dní zmizely.

by Mintam