Billy, Berlín a já

Zdravím takto při večeru. Chtěla jsem nejprve napsat článek do rubriky Billy, ale pak mi došlo, že to asi napíšu raději do svých kravin, ať si tohle s ním proboha nespojuji. Hlavně, celá akce se koná až zítra, na strašně tajné adrese :D, a k tomu pak chci napsat report zvlášť. Nevím, zda tohle bude bavit někoho číst, nikoho nenutím. Já jen mám pocit, že když už jsem si s sebou do Berlína vzala notebook, že se z toho musím vypsat!



Asi takto, cesta od rána byla v pohodě. Studentem jsem dojela až do Berlína, hotel jsem měla deset minut od autobusáku, tak jsem se rozhodla dojít k němu pěšky. Všechno bylo v pohodě, ulice jsem našla skoro hned, ubytovala se, a dokonce se díky Billovému instagramu seznámila s holčinou, němkou, která jde zítra na setkání s Billem taktéž. Takže tam nepůjdu sama, a ještě vtipnější je, že tam vůbec nebudu nejstarší :D Této holčině je 26 a doma na ní čekají ještě k tomu dvě děti, které chtějí od Billa přivézt podpis - není to sladký? :)

---

V Berlíně nejsem poprvé, a proto jsem si říkala, že když už se tak nějak vyznám, obzvláště pak v městské dopravě!!, tak to nebude tak náročné. Ha, já hloupá si myslela, že po té době, co už do Berlína jezdím, jsem se začala v tomhle městě orientovat. Omyl, Berlín možná v pár úsecích znám, ale moje orientace se rozhodně nezlepšila! Nechtěla jsem tudíž nechat nic náhodě a řekla si, že hned jak se ubytuji a odpočinu po cestě, vyrazím na tu tajnou adresu, co mi v neděli poslali emailem. Mimochodem aby to nebyl bezduchý článek, vyfotila jsem stručně ten bordel, kterému říkám zabydlení :D Je to jen roh pokoje, kde jsem si za notebook vyskládala asi milion drogerie, a po zemi hned poházela všechno vybalené - zbytek mého hotelového pokoje snad raději ukazovat nebudu :D Ale já to všechno s sebou na dva dny prostě potřebuji! :D



Lhala bych, kdybych řekla, že jsem to hledala dlouho. Ale jak Mařenka a Jeníček jsem si drobila po cestě drobečky stylem: "Tady kolem té lékárny, tady je nějaký hotel, u toho doprava,..." Říkám vám, že tohle u mne rozhodně nefuguje! "Klub" nebo co že to má přesně být, jsem našla schovaný a pokud jsem očekávala nějaký normální, nebo dokonce luxusní vzhled, předčilo se mé očekávání. Vchod je absolutně pomalovaný, kdyby na tom nebyla přesná adresa Weinmeisterstrasse 2, tak nevěřím tomu, že se za tím schovává nějaký podnik. Ale stejně se těším, jen budu ráda, když zítra ten samý vchod naleznu!

Kousek odsud je Alexanderplatz, neboli náměstí, kde stojí televizní věž ;) A za rohem v garážích se natáčelo Spring nicht - někdy asi udělám článek po stopách kluků v Berlíně :D Tam někdy v květnu otevřeli obchod Primark, asi nemusím vysvětlovat o jaký obchod jde, a já se tam zastavila jen pro opravdu jednu věc, kterou jsem si zítra chtěla doladit outfit - ano, vážně řeším outfit! Jde o Billa, panebože! Musí si aspoň všimnout :D Mimochodem nakonec jsem tam nakoupila víc než dvě věci, ale koupila jsem si tuhle super Berlin tašku. Taky tam měli tašku s Davidem Bowiem a tak strašně jsem jí chtěla, ale byla poslední a uši měla takový... rozpáraný, takže tam zůstala :(



Tak si tak spokojeně jedu zpátky na hotel, že si koupím cestou ještě něco k večeři a k snídani, ať se ráno nemusím nikam hnát a vyspat se do růžova. Nesehnala jsem nic jiného, než Döner... Měla jsem chuť na něco teplého, co si na hotelu vychutnám - a nevím z jakého důvodu, ale koupila jsem si vegetariánský, ať už nejsem takové prase, když do čtvrtka zas budu žít jen z baget a kafe z rychlokávovaru :D Hezky si to naložím, naložím si obě tašky i nákupem na následující dny a vydala jsem se zpátky k hotelu. Věděla jsem, že jdu dobře! Najednou jsem ale asi po dvaceti minutách cesty, kdy mi tašky rvaly už ruce, došla nakonec někam k hlavní silnici a nevěděla absolutně kde jsem. Jaké překvapení, poprvé v Berlíně jsme s kamarádkou hledaly jen cestu k hotelu, tím jsme strávily pomalu celý pobyt v Berlíně! A někdy v roce 2013 jsme složitě objížděly celé město na hlavní nádraží, abychom zjistily, že od něj bydlíme asi kilometr :D
Takže jsem vlastně ze své orientace nebyla vůbec překvapená. Jenomže jsem měla už hlad, jsem unavená a celkově v té tmě se tak špatně hledají ulice! Takže jsem třískla taškami na zem, zapálila si - ano, to já občas dělám :( - a rozhlížela se jak magor.
Za mnou postarší paní se psem, tak za ní jdu, jestli ví, kde je ta ulice, kterou hledám. A ona že jsem strašně daleko, a musím někam doháje a kolem Lidlu a bůh ví co. Tak jsem jí věřila, protože jsem byla zoufalá. Po pár metrech mi ale došlo, že mi tam ani jedna ulice nic neříká, a že se tímhle stylem dostanu ještě dál, než jsem byla. Takže jsem se naštvaně vrátila, paní ještě venčila, ale dělala jsem, jako že jí nevidím. Vrátila jsem se do výchozího bodu, absolutně zoufalá, to že jsem pomalu brečela snad ani nebudu zmiňovat - stejně vždycky brečím jen kvůli tomu, jak můžu být takhle blbá a ztratit se vždycky v těch podělaných ulicích!
Řekla jsem si, že nemůžu ale být slaboch, bylo pozdě, döner dávno studený a mobil mi vyzváněl neustále - protože, když jste ztracení v cizím městě, nikdy se tím nechlubte mamince :D Sebrala jsem se, vydala prostě po té ulici, co mi moje debilní intuice napovídala, a tam si odchytila mladou holčinu taky venčící pejska, která byla strašně milá, a ptala se hned, jestli potřebuju do hotelu. Navedla mne, a já když se otočila, tak za mnou ta ulice byla :D A nechci ani domyslet to, že jsem hotel jistě napoprvé minula, protože holčina mne poslala přesně stejným směrem, jako jsem se ztratila...

Já a Berlín, to je někdy fakt porod. Nicméně, sedím tady, jím vegetariánský, ale pálivý döner, studený!, a čumím na dokument se Samy Deluxem, který zrovna před chvilkou říkal, jak je pyšný, že vyhrál jednu z cen v roce, kdy byli na síle Rammstein a Tokio Hotel :) Tom mu je furt podobný - ať měl Samy jakýkoliv účes, Tom ho měl rok na to... Hmmmmm.



Konečně klídek, můžu si jíst v posteli, nechat odpočinout nohy a za chvíli i hlavu. Jen jsem stále nervózní, a představa, že sem jedu v červenci znovu... no asi děj se vůle boží :D
Jestli to někdo dočetl až sem, budu velmi ráda, když mi popřeje hodně nervů na zítra, protože se už vůbec nebojím toho setkání s Billem tolik, jako se bojím toho, jak trefím tam a jak pak večer trefím do hotelu. Vsadím se, že tímhle to nekončí...
Pokud někoho článek pohoršil, nudil, nebo jsem snad někoho donutila si o mne myslet, jak nevděčná umím být, když se mi plní jeden ze snů, omlouvám se. Já jsem prostě ukecaná a tohle muselo ven :)

PS: Píšu tady u toho Schatten im Licht a musím říct, že není nic víc inspirujícího, než psát o Berlíně v Berlíně ;) Tohle město je inspirace samo o sobě.