Schatten im Licht - díl 6.

Tohle už není ani omluvitelný, jak dlouho mi to trvalo. Jenomže, horší je, že už ani nemám odpověď, proč mi to tak dlouho trvalo. Skončila pracovní honička, začíná jiná honička,... No ale, odteď mám více volna, než si zasloužím, do toho Berlín, a já prostě věřím, že se zase rozepíšu, cítím to v tom, leč chladném, slunci ;) Hluboká omluva, dílek je tu, blog by taky zas měl být trochu živější a moje maličkost už jen čeká na nabití energie od jisté osoby, kterou uvidí už za necelý týdem :-* Zatím přeji hezké počtení a hudbu snad ani nemusím vysvětlovat ;)
Hudba: Prince - Purple rain

Ráno když otevřu oči, zjistím nejen, že již Thea neleží vedle mne, ale taky to, že venku svítí nádherně sluníčko. Líně se protáhnu a porozhlédnu se po místnosti. Nevím, proč přesně vzbuzuje ve mne tento dům takový respekt a úzkost. Zároveň mi přijde strašně studený, ale možná jsem jen ještě nedostal šanci, začít to vnímat jinak. S hlasitým zívnutím zpod peřiny vytáhnu nohy a na posteli se posadím. Ani nevím, jestli nemám stále větší chuť si pobalit věci a vrátit se do svého normálního života, zpět do LA.
"Dobré ráno," pozdravím Theu, když seběhnu do kuchyně, a s hlasitým žuchnutím dosednu na židli. Až teprve pak si všimnu, že v kuchyni obíhá s hadrem a stírá povrchy. "Co děláš?"
"Dobré ráno," otočí se teprve s širokým úsměvem obličejem ke mně, a hadr odloží na linku. "Uklízím, chci trochu pomoct Yvonne. Nedokážu nic nedělat, však víš."
"Co když se sbalíme a vrátíme do našeho normálního života?" zkusím se s ní podělit o svůj nápad, ale ihned podle jejího výrazu poznám, že dobrý rozhodně není.

---

"No tak," přistoupí až ke mne, dlaní mne pohladí po tváři a razantně zavrtí hlavou. "Těch pár dní to snad ještě zvládneš. Prostě jen není šance, jak Billa zachytit doma, ale nějaký den to vyjít musí. Třeba dneska, dneska ještě nevylezl z pokoje."
"Je půl desátý, proboha, kdo by vstával?"
"Právě," rozesměje se Thea a lípne mi drobný polibek, "třeba dneska přijde vaše šance."

"A než přijde, uděláš mi kafe?"
"Tak to teda ne, hezky se z té židle zvedni a vynalož alespoň nějaké úsilí po ránu."
"K tomu potřebuju energii, a tu načerpám právě z toho kafe."
"Já jsem ale nezahájila diskuzi, vlastně tě už ani neposlouchám," naznačí, že se vrátí k práci, já si jí ale za zápěstí stáhnu k sobě a donutím posadit na klín. Se smíchem se začne bránit, než si jí pevně v náručí ukotvím.
"Takhle se mnou brzo ráno nemůžeš mluvit, a už vůbec se nesnažit mi vyhovět, nebo..,"
"Dobré ráno," vejde náhle do kuchyně Yvonne, taktéž s nějakým uklízecím náčiním a obdaří mě úsměvem. Nevím, proč se dneska cítím podrážděně, a tudíž mne její příchod nepříjemně překvapí. Ne snad, že by mi vadila, že bych jí viděl nerad a hlavně, ona je tu víc doma, než já. To spíš způsobilo to, že jsem dneska tak špatně spal, celkově díky tomuto domu.
"Dobré ráno."
Thea vstane z mého klína, aniž bych jí v tom ještě nějak bránil a vrátí se ke své práci. Donutím své tělo, aby se postavilo a to kafe si skutečně šlo udělat samo.

"Vyspal ses dobře? Nerušily jsme tě tím luxem? Nějak jsme se tu ráno sešly a neodolaly toho využít."
"V pohodě, nevyrušili jste mě," zavrtím hlavou, zády k Yvonne, během toho, co do konvice napouštím vodu. Otázku na to, jak jsem se vyspal, nechám raději bez povšimnutí. Během toho zaslechnu, nejspíš jako ostatní, ještě další osobu v domě. Respektive zvuk rozražených dveří, jejichž klika hlasitě narazí o kachličkovou stěnu záchoda. A až teprve po pár sekundách, co se ozve zvuk zvracení, se dveře s tvrdým nárazem opět za osobou zavřou.
Yvonne si se zamyšleným výrazem povzdechne a čistící prostředky odloží na kuchyňský stůl. Hned na to se na patě otočí, jakoby chtěla z kuchyně odejít, ale neudělá to. Zůstane jen nehnutě stát na místě a pravidelně dýchat.
"Asi bychom se na něj měli jít kouknout, nebo?" navrhne jako první Thea, když se nemá nikdo k tomu, aby to hrobové ticho porušil. Asi nemá o jeho závislosti ještě vůbec tušení, pokud to již sama nevydedukovala. A my oba s Yvonne to víme, ale zatím jsme si to nesdělili vzájemně. Ovšem mne by v tuhle chvíli spíše zajímalo, zda je vůbec tato nevolnost spojená s jeho závislostí. Jsem tu pár dní, a zvracet jsem ho snad viděl víckrát, než ho slyšel promluvit.

Než někdo z nás vůbec reaguje na poznámku They, přesune se Bill mimo náš zrak zase do pokoje. Se zvukem dveří od jeho pokoje se Yvonne zase stočí obličejem k nám, tentokrát už k nám ovšem ani nezvedne pohled, jen sbalí opět své prostředky a z kuchyně zmizí.
"Tome, vážně, měl by za ním asi někdo skočit."
"Nemůžu si dát ani to kafe?" kníknu, ale ve skutečnosti už na něj ani nemám chuť. Naopak mne nastalá situace donutí bez upozorňování opravdu vstát, a vydat se k němu do pokoje. Lehce kloubem prstu na dveře klepnu, ale bez čekání na odezvu vlezu dovnitř a potichu za sebou dovřu dveře.
"Můžu?"
"Už jsi snad tady, ne?" ozve se z klubíčka, zády ke mne stočeného pod peřinou. Všimnu si pár pramínků jeho blonďatých vlasů vyčuhujících zpod peřiny. S výdechem se usadím na židli, a rozhlédnu se kolem dokola.
"Nechceš něco na žaludek?" zkusím to po chvilce ticha. Hned bych si ovšem za tu otázku nafackoval, neboť mne právě nic lepšího nenapadlo.
"Na žaludek už nic nezabírá."
"Tak já nevím, aspoň čaj, nebo tak něco."
"Nech to být," zamumlá do deky a ztěžka vydechne.
"Ale asi víš, po čem je ti špatně, nebo?"
"Nevím, asi jsem to přehnal s cigaretama."
"Vážně jen s cigaretama?"
"Ano, jen s cigaretama!" skoro až zakřičí, prudce z postele vstane a zůstane na mne bezmocně koukat, se zrychleným dechem. Na sucho polknu, ale pohledem neuhnu. "Přišel si mne sem soudit?! Nejprve jsi přijel, pokud vím, kvůli tomu dědickýmu řízení, a pak jsi chtěl zjistit, co jsem zač! Všechno už je za tebou, všechno už víš, tak proč jsi ještě tady?!"
"Bille, já tě sem nepřijel soudit. Kdybych věděl všechno, věř mi, že mne neláká nic tolik, jako sbalit si kufry a vypadnout."

"V tom případě jsi idiot!"
"Nevím, kdo je tu větší idiot! Já si na rozdíl od tebe neničím záměrně život!"
"Nic o mě nevíš! Nic! Jen tu špetku, ze který si vytváříš svůj vlastní příběh!"
S výdechem si přejedu dlaněmi po tvářích a stočím pohled z okna. "Možná proto jsem ty kufry ještě nesbalil. Nevím, co všechno víš ty, ale já se dozvěděl všechno naráz včera. Nemůžu s tímhle odjet a nechat to tu nadále plout, jako to bylo dosud. Nechci žít nadále s tím, že tu mám rodinu, o který nic nevím. Že tu mám, sakra, dvojče, který neznám."
Bill přejde po pokoji dva kroky a pak se posadí na posteli. "Já nevím. Nevím, co ti mám věřit."
"O tom ale přeci teď řeč není."
"Je o tom řeč. Nedokážu věřit lidem, moje hloupost, ale nedokážu. Nedokážu dokonce ani věřit tobě, nebo Thee, že jste sem přijeli, jen abyste viděli nějaký cizí lidi, o který jste se do konce života vůbec nemuseli zajímat. Nevěřím tomu, že se zajímáš o můj život. Nikoho můj život nezajímá. Poslední dobou dokonce ani mě!"
"Bille, ale já nevím, jak jinak bych ti to mohl ještě podat. Nevím, jaký si měl vztah s tátou, ale já si do téhle doby myslel, že s mámou mám vztah super. Pak přijedu sem, a dozvím se, že mi vlastně celý život lhala, a že to, co jsem si myslel, je vlastně jen pouhá hra. Já bych tu měl být ten, co nikomu nevěří. Myslel jsem jen, že mi pomůžeš, nebo pomůžete celou tu věc trochu pochopit. Třeba dojít k tomu, proč se naši rodiče tahle zachovali. Myslel jsem jen, že by bylo fajn, konečně prolomit tyhle ledy. Jenomže nevím co s tebou. Očividně o to vůbec nestojíš."

"Nemůžu ti pomoct," zavrtí hlavou a schoulí se zpátky do peřiny. Opět mu zírám jen na záda, než zoufale s výdechem zakloním hlavu. Tohle je tak strašně moc vyčerpávající.
"Protože bys nejdřív potřeboval pomoct sám."
"Říkám nech to být."
Ohlédnu se za sebe na stůl, kde se mezi spoustou válejících věcí nachází i nějaké papíry. Jen tak namátkou si jeden vezmu do ruky a přečtu si ho. Je to dokument pojednávající o dobrovolném vystoupení z léčebny pro drogově závislé. Podepsané Billem před dvěma měsíci. Nejprve to chci nechat být a ani nemuknout, pak mne ale přemůže vlastní jazyk dřív, než to promyslím.
"Jak dlouho jsi byl v léčebně?"
"Mohl bys prostě jít?"
"Jak dlouho jsi byl v té léčebně?"
"Ježiš dlouho! A teď jsem čistej, stačí?!"
"Proč jsi s tím vůbec začal?"
"Proč, sakra, lidi začnou kouřit? Proč začnou pít? Proč si koušou nehty?"
"Dobře, ale mě zajímá, proč jsi začal ty. Jaký byl důvod."
"Nežil jsi s mým otcem. Nedalo se s ním žít, jak jsem z toho měl utéct?"
"Bylo to s ním těžký?"
"Přestal pít, byl pořád jenom nervózní, řval, poslední noci řval i pak kvůli bolestem, byl hulvát na lidi, a nesnášel mě."

"Nemyslíš, že tě nesnášel kvůli těm drogám?"
"Ne, Tome, nehraj si na psychologa. Nesnášel mě. Kdykoliv jsem se zdržel venku, tak mě bil. Co bys udělal ty? Já jsem prostě přestal chodit domu úplně."
"Tohle ale Yvonne všechno asi neví, nebo?"
"Neví vůbec nic. Přišla za mnou do léčebny, že je na tom táta špatně a že by byl rád, kdybych byl s ním doma, dokud to půjde. Zaručila se za mě, pustili mě, tak jsem si řekl, že to s ním zkusím. Choval ke mně ještě víc nenávisti, než předtím. Předhazoval mi, že jsem mu zničil život, že jsem to nejhorší, pro co se v životě rozhodl, a že jen já můžu za to, že umírá. Snad jen pozitivní bylo, že se ty poslední dva měsíce nemohl hýbat, jinak by mě asi umlátil dřív, než by umřel. Udělalo by mu to radost. Třeba by se z toho i zázračně vyléčil, jak silný pocit mužnosti by mu to způsobilo. Tohle všechno nikdo neví. On nesnášel mě, já jeho, a Yvonne si z toho vzala jen to, že jsem já ten, co otci přitížil. Nic neví. Rány jsem musel odmala schovávat." S chladnou tváří bez emocí se na posteli zabalen v dece posadí a zadívá se mi do tváře. "Co bys udělal ty? Zabil bys ho? Nebo se snažil mu poslední dny v jeho bolestech aspoň trochu ublížit, když byl bezmocný? Nebo by ses snažil, od něj co nejdál utéct, abys nemusel na rukou mít jeho krev?!"

Přistihnu se, že jsem během toho vyprávění zadržoval dech, a po těle mi běhala husí kůže. Jak může být někdo vůbec takové hovado? Copak mu ani trochu na Billovi nezáleželo? Vzal si ho do péče jen na truc mé matce?
"Utíkal si pomocí drog?"
"Když tě bije, vůbec nic necítíš, bylo mi to pak jedno," pokrčí ledabyle rameny.
"Proč bereš drogy ještě teď?"
"Říkám, že jsem čistej!"
"Bille, ten tvůj rádoby kámoš, co tu byl včera, se s tebou hádal o sáček, co si měl doma ty. Kdybys byl čistej, neměl bys to u sebe. Ještě ke všemu tvrdíš, že to poslední dny s tátou nebylo k vydržení. Jednou si závislej byl, netvrď mi, že sis ty poslední dny s ním nepomáhal drogou."
"Jsem čistej. To, že si čas od času něco dám, je moje věc. Proč to dělám, je taky moje věc."
"Jde mi jen o to, abys nespadl zpátky do něčeho, do čeho evidentně spadnout nechceš. Každej závislej si uvědomuje, jak špatný je to, co dělá. Musí to být jasný i tobě, že jsi na dobrý cestě z toho ven."
"Zkoušel jsi někdy přestat kouřit? Nezkoušel. Nevíš, o čem mluvíš."
"Asi jsem nikdy neměl důvod přestat," přiznám upřímně.
"Díky, že sis odpověděl na otázku, proč to dělám."
"Dobře, ale ta léčebna se určitě nějak platí. Jednou ses už určitě rozhodl, že do toho půjdeš, tak proč tam chceš skončit znovu?"
"Dotáhl mne tam otec. Vždycky chtěl vypadat jako ten, co dělá to nejlepší pro mne."
"Tak mu na tobě asi aspoň trochu záleželo, když tě tam dotáhl."
"Pane bože, nezáleželo."
"Tak proč by to jinak dělal? Proč by se ti jinak pokusil pomoct?"
"Třeba protože jsem byl úplně v prdeli?"

Nadechnu se k dalšímu slovu, ale více už ze mne nevypadne. Nedokážu se v těch všech myšlenkách a slovech vyznat. Už vážně nevím, kterým slovům od Billa mám věřit a kterým ne. Je to jedna složitá zamotaná smyčka, ze které není momentálně jak utéct. A když se Billa zeptám narovinu, nějak vždy vybruslí zavádějící odpovědí. Koho se tu ale mám ptát? Yvonne si myslí, že za všechno může Bill. Bill si myslí, že za všechno může otec. A můj otec už mi neřekne vůbec nic. A moje mamka?
"Jak moc zlé to s tebou bylo?"
"Tome, už běž."
"Nepřišlo mi doteď, že bys o tom měl problém mluvit."
"Problém bude ten, že se o tom bavit teď nechci."
"Yvonne mi říkala, že.."
"Proboha, tak se jdi zeptat Yvonne!" skočí mi do toho naštvaným tónem. "Ta ví všechno! Hlavně už běž!"
"Yvonne ani neví, že tohle vím. Chtěl jsem mluvit jen s tebou."

Bill náhle vstane, a prudce rozrazí dveře od svého pokoje. Za malou chvilku už slyším rozražení i dveří u záchodu a je mi jasné, že tam jde opět zvrátit část svého obsahu v žaludku. Ovšem, jestli nějaký obsah má, když skoro vůbec nejí. Nejspíš to bude ale tím, jak žil před tím. Možná ani jeho tělo zatím ještě neumí přijímat normální stravu, třeba jeho žaludek potřebuje víc času, aby si zase zvyknul. To by vysvětlovalo ty věčné jogurty a porce pro vrabce.
S výdechem se z židle postavím a Billův pokoj opustím. První, na co mám myšlenku, je zapálit si cigaretu. Vyjdu proto před dům, posadím se na první schod a s pohledem na ulici si z kapsy vyndám krabičku.

"Nad čím tu dumáš?" posadí se po chvilce vedle mne na schod Thea a lehce mne pohladí po stehně.
"Kdo z těch dvou mi lže víc."
"Proč by ti lhali?"
"Já už nevím. Bill říká tohle, Yvonne říká tohle,... budu muset zjistit od mámy, kde je alespoň část pravdy. Zná je přeci jen líp. Ale co když mi bude lhát i ona?"
"Tome, od té doby, co jsme sem přijeli, jsi jak vyměněný. Kde je tvůj úsměv, kde je tvůj elán, kde je tvůj optimismus?"
"Já nevím, všechno mě tady tak strašně vyčerpává."
"Co přesně?"
"Jen jsem je chtěl poznat, myslel jsem, že budou mít normální život jako my, že bude všechno normální. A mezitím tu sedím a nevím, zda si vzít kufr a vzdát to, nebo jim pomoct."
"Pomoct?"
"Lžou si, všichni vzájemně. A kromě toho, vážně sis u Billa ničeho nevšimla?"
Thea nejprve zkoumavě pohledem přejede ulici a pak pokrčí rameny. "Až na to, že jsem ho viděla všehovšudy dvakrát za celou dobu? Až na to, že nemají život jako my, jak říkáš. Nic extra."
"Ani nevím, zda ti chci zkazit pohled na něj."
"Co by to mělo být?"
"Bill před dvěma měsíci opustil léčebnu. Léčil se jako drogově závislý. Teď mi říkal, že na tom byl tehdy opravdu zle. A i přes to, že se mu asi podařilo přemoct to nejhorší, jede v tom dál."

Thea na pár sekund zadrží dech a zavře oči. S novým nádechem je zase otevře, ale nevěřícně s nimi zamrká. "Pane bože."
"Jo, pane bože. Co je lepší? Sbalit kufr, nechat ho v tom, co si způsobil, a žít s tím, žes nic neudělala, a nebo tu zůstat a koukat na to, jak se ničí a nemůžeš nic dělat?"
"Ale má přece Yvonne."
"Podle toho, co tvrdí Bill, si Yvonne myslí, že to on otci na zdraví svým chováním přitížil. Takže nevíme a ani netvrdím, že se mu nepokusila pomoct, ale dle jejího chování už to s Billem spíše vzdala."
"Tome, měli bychom mu pomoct my."
"Jak? Jak mu můžeme my dva pomoct?"
"Nevím, ale musíme něco udělat."
"Jo, musíme sbalit kufr."
"Tome!"
"Myslím to vážně," zahodím nedopalek cigarety, s odhodláním ze schodu vstanu a vydám se do domu.

by Mintam