Schatten im Licht - díl 5.

Moc jsem se od posledně nepolepšila a stydím se za to. Čas si holt nevybírám poslední dobou já, ale on si vybírá mne. Je to všechno takový hektický, a to ani nechci mluvit, až začne květen... Nicméně, dala jsem si závazek, že tu povídku napíšu, tak to dodržím, i kdyby mě to mělo stát všechny moje síly! Není to ani tak o síle, jako spíš se k tomu fakt dostat - jak jsem již psala, něco se napíše samo, něco trochu zabere, ale s mým přístupem, že od toho furt odbíhám, nelze dosáhnout ničeho. V duchu se za to bičuju :D

Snad ale dílek bude čtenářsky zajímavý :)
Hudba: David Bowie - Blackstar

Po dohodě s Theou si skutečně po celém dni venku sbalíme na hotelu věci s tím, že to na pár dní v tom domě zkusíme, když jsme tam beztak dosud spali. Já z toho upřímnou radost nemám, ale pokud Thee nechci říct o té kruté realitě, na kterou stejně jistě brzy přijde sama, musím něco zkousnout. Jak bylo slíbeno, Yvonne už na nás čeká s večeří a ještě větší radost má, když nás vidí i s kufry.
"Tak jsem vás přemluvila?"
"No jen když tu vážně nebudeme překážet," omluví Thea to smluvené vpadnutí.
"Komu? Stejně jsem tu na celý den zůstala sama, Bill se neukázal," pokrčí mírně rameny, ale hned s úsměvem odstoupí ode dveří, "tak pojďte dál."

Trochu sklesle si povzdechnu, když si představím, s jakou jsme se ráno s Billem rozloučili. Teď už vím, s kým se pravděpodobně stýká a o to více mne štve, že se celý den neukázal. Copak se nesnaží se svým životem něco dělat, když je teď čistý, jak tvrdí? Nebo se prostě nedokáže zbavit starých přátelství? A nebo, v tom jede znovu, jen si to nechce přiznat. Chtěl bych si s ním promluvit jen tak, z očí do očí. Nerad bych do toho zatahoval Yvonne, ale koho jiného se zeptat, když se Bill na celé dny ztrácí.

---

"Posaďte se, věci si odnesete potom," mrkne Yvonne s mírným mávnutím ruky k rohu místnosti, abychom si tam odložili zavazadla, což s Theou splníme. "Jaký byl film?"
"Byl výborný, nic na velké přemýšlení, jen super relax."
"Fascinuje mne, jsi jediný z Kaulitzů, který není tak ukecaný," uchechtne se Yvonne a upře na mne pohled. Z myšlenek se vrátím do reality a musím její pousmání napodobit.
"Vidíš? Říkal jsem ti to," mrknu provokativně na Theu.
"To není pravda," se zasmáním mne dlaní praští do ramene, "to mu až moc lichotíš! Možná se to nezdá, ale je strašně ukecanej. Nemůžu posoudit jak moc oproti Billovi, nebo zbytku rodiny, ale rozhodně více než já, a to už je co říct."
"Neměli jsme ještě moc šancí mluvit, takže taky nemám z čeho soudit, jen mi to tak přišlo. Pokud je ale pravda, co říkáš, pak holt ani on geny nezapře."
"Každý máme jiný pohled na skutečnost, tím bych to ukončil," prohlásím s úsměvem, abych jejich debatu na téma geny ukončil. Kdo ví, jaká je pravda celé této rodiny. Celé mé rodiny.

"Půjdu si lehnout, jsem po celém tom dni utahaná," oznámí Thea, asi o dvě hodiny později. Lehkou únavu pociťuji též, vzhledem k tomu, že jsme vstávali brzo a během cest po městě nás doprovázel intenzivní vítr. Nicméně jsem ještě chtěl zkusit oslovit Yvonne s pár otázkami, a k tomu chci využít přesně tuhle chvíli.
"Přijdu za chvilku."
"Ok," přikývne s úsměvem a lípne mi jen rychlou pusu, než se na patě otočí k odchodu, "dobrou."
"Mrzí mne, že jste přijeli hlavně kvůli tomu, abyste se seznámili s Billem, a on tu věčně není."
"Já doufám, že ještě najdeme nějaký společný čas. Ačkoliv jsem dneska spíš chtěl mluvit s tebou. Ohledně našich, nejde mi to nějak celé do hlavy."
"No, snad ti budu moct odpovědět. Už jsem si všimla, že vám pořádně ani jeden nic neřekl. Ale jinak máš s mamkou dobrý vztah, ne?"
"Dosud jsem si to myslel. Nebo dobře, máme, ale vlastně pokaždé, když jsem chtěl něco vědět o vás tady, tak se z toho nějak vyvlékla, nebo odvedla řeč úplně jinam. Takže vůbec nevím, co předcházelo tomu, že se vlastně musíme s Billem poznat až teď."
Yvonne se ztěžka nadechne a se zamyšleným pohledem se zadívá z okna do tmy.

"Bill je v tomhle alespoň dále než ty, tohle mu otec vyprávěl moc často, i když se zkreslenou výpovědí. Bylo to tak, že se tvůj otec rád opil, a když se opil, tak byl nepříjemný, agresivní a párkrát tvou matku uhodil. Tvoje mamka ho sice po nějakém čase udala, jenomže v tu dobu už byla těhotná s vámi. A proces s udáním se táhl tak dlouho, že si začal nárokovat právo na jednoho z vás. Aby mu to ovšem prošlo, musel tomu přizpůsobit svůj život a hlavně přestat s pitím. Což se mu kupodivu podařilo, ovšem zničil si jak játra, tak podpořil už i svou tehdejší diagnózu ledvin. A pak se mu podařilo vysoudit do své péče Billa, ačkoliv tvoje mamka ještě dlouho bojovala za to, aby si vás mohla vzít oba. Odstěhovala se nedaleko odsud a tvůj otec byl tak sprostý, že jí ještě nařknul z toho, že jí musí potkávat a podobně. A tak to tvoje mamka psychicky nevydržela, vzdala to, a odstěhovala se s tebou do Ameriky. Umím si představit, že jí rvalo srdce, nechat tu Billa, ale myslím, že se bála pro něj vrátit, nebo o něj dál bojovat, protože tvůj otec vždycky vytáhl nějaký triumf. Hlavně chodil poctivě do práce, nepil, staral se o Billa dobře, jen co je pravda."
"To by vysvětlovalo fakt, proč se snažila Billa kontaktovat. Ale muselo jí být jasný, že pokud otec nechtěl, aby se s Billem kontaktovala, že pro to udělá všechno."
"Víš, některý životní osudy jsou těžký. Je pravda, že ho za tohle chování odsoudilo okolí, odsoudila ho i rodina. Ale co se stalo časem? Rodina to nějak skousne, protože se vážně začal chovat líp, a sousedi se mezitím pozměnili, takže ho pomalu v okolí už nikdo neznal, jakým byl. Takže začal klidný nový život, s novým nadhledem. Jen zůstal nadále zapšklý vůči tvé matce."
"Ještě jsem teda s mamkou nemluvil, ale byl bych rád, kdyby mi po tomhle všem, řekla už pravdu. Nevěřím tomu, že by Billa nechtěla vidět. I po těch rocích."
"Pořád je to máma, určitě bude chtít. Zařekla se ale, že do Německa už nikdy jet nechce. Možná proto jsem pochopila, když nepřijela ani na pohřeb."
"To je možná pravda, ale kdo říkal, že by Bill nemohl s námi do LA?"

Po mé otázce nastane pár sekundové ticho, které naruší jen další z Yvonniných povzdechů. "Tak strašně by mu pomohlo jiné prostředí. Byla bych za něj tak moc vděčná, kdyby se mohl utrhnout z tohoto města, od těch lidí."
V hlavě mi vyvstane vzpomínka na toho kluka z rána, který za ním přišel. Nějaký z jeho kamarádů, který pravděpodobně v drogách lítá, a proto odrazuje Billa. Jenomže kdyby byl Bill tak čistý, jak mi tvrdil, pak by ho přece neměl od čeho odrazovat. Pak by se přece nepohádali kvůli sáčku s drogou, který nakonec roztrhli a vysypali v Billově pokoji na koberec.
"Já v tom problém nevidím, kdyby s námi chtěl odletět."
"Právě, kdyby chtěl. V tom asi ten problém bude."
"Já chápu, že se asi nechce urvat od kamarádů tady, ale neříkám, aby letěl na stálo. Jen poznat zase něco jiného."

"Já bych byla pro," přikývne s úsměvem Yvonne. V tu chvíli bouchnou vchodové dveře, a s tím její úsměv zase hned pohasne. "Ale asi bych se ho raději neptala hned."
"Ne, nejdřív mu to zkusím rozumně nabídnout," přikývnu, napiju se vody a vzhlédnu k Billovi, který se mezitím objeví mezi dveřmi. Proplete se kolem stolu k lednici, která na krátkou chvíli osvítí jeho značně unavený obličej. Když v ruce sevře jogurt, lednici zase zavře a otočí se k nám čelem.
"Co? Přerušil jsem vám řeč?" okomentuje otázkou naše zírání.
"No, když už se tedy nebudeme ani zdravit, mohl by ses aspoň normálně najíst."
"Nemám hlad," zavrtí hlavou.
"Celý den ses doma neukázal, tak jsem myslela, že přijdeš aspoň v rozumnou hodinu. Nebo jsi to alespoň slíbil."
"Já se ale vážně nechci zpovídat, proč jsem nepřišel. Sliby nikdy nebyla moje silná parketa."
"Ano, poslední tři roky skutečně ne," pronese zklamaným tónem Yvonne a jen zavrtí lehce hlavou.
"Kdybych se nemusel zpovídat, tak bych si s dovolením šel lehnout. Uvidíme se ráno. Neslibuju to, ale můžeme to udělat i ráno."
"Jsem ráda, že neslibuješ."

Prohlédnu si jeho obličej. Strašně rád bych si prohlédl i jeho zorničky, ale při tomto tlumeném světle, je to přímo nadlidský úkon. Kromě toho jsou jeho oči spíše jen úzké unavené štěrbinky, takže mi přijde, že je skutečně unavený, než aby byl zdrogovaný. Nikdo ale v jeho situaci neví, a jak říkám, nejprve bych uvítal řeč s ním o samotě, než začnu dělat posudky na jeho osobu.
"Půjdu si taky lehnout," zkusím proniknout tím náhle ohlušujícím tichem, a s pousmáním se zvednu ze židle.
"Dobře, taky vyrazím. Ale ráno jsem tu, tak se zkus výjimečně dobře vyspat a nedomlouvat si žádné jiné neodkladné záležitosti," prohlásí Yvonne k Billovi, když se také zvedne. Hned na to ale stočí pohled s úsměvem k mé osobě. "A ty se dobře vyspi."
"Vy taky, dobrou," mávnu rychle rukou na rozloučenou a vyhnu se upřenému pohledu Billa.

Vyběhnu schody a padnu do postele vedle They bez dechu, jako bych nyní doběhl maraton. Thea, dosud zády se již lehce ospale přetočí.
"Nechala jsem tu rozsvícenou lampičku, abys trefil, ale tohle jsem si nezasloužila."
"Promiň," pozvednu k ní pohled, leč momentálně vzhůru nohama, a lehce jí pohladím po stehně. Můj dech se začne jen pomaličku uklidňovat. Jako bych snad zadržoval dech, před Billem, abych se ho nezeptal, abych se ho nezkoušel prohledávat, či snad špehovat na jeho cestách.
"Vtipkuju, ještě jsem pořádně nezabrala." Přetočím se na břicho a přitáhnu se blíže k ní, abych jí mohl věnovat krátký polibek. Tohle jediný mě asi dokáže dostat od té reality, od těch myšlenek. "Vůbec mi dneska pusu nedávej, připadám si nafouklá a ošklivá jak žába!" vytáhne ale ona najednou a lehce se stáhne.
"Co si to dovoluješ? Hned přestaň takhle mluvit o mý holce!" vyrukuju na ní, což v ní vzbudí akorát to, že se se smíchem schová i s hlavou pod peřinu. Podhrabu se proto k ní, abych jí mohl sevřít v náruči, abych věděl, že v tuhle chvíli je jen ona a já.

Že tu ale sami nejsme, nám dojde krátce na to, kdy se z dolního patra ozve těžká rána. Okamžitě oba zpod peřiny vykoukneme a zaposloucháme se do ticha domu. Jiná rána už se sice neozve, ale stejně nás to klidné nenechá.
"Skočím se tam podívat," řeknu Thee už v době, kdy se jedna z mých nohou dotýká podlahy. Skoro po špičkách se vydám po schodech dolu, abych náhodou nebyl prozrazen, o to víc mne ale překvapí, když je všude tma. Díky pouliční lampě hned u okna v obýváku mám alespoň osvícenou část cesty, proto zajdu nahlédnout i do kuchyně. Když ale neshledám nic ani tam, vydám se pomalu k Billovu pokoji. V nedovřených dveří problikává škvírkou světlo a je slyšet lehký šum. S mírně bušícím srdcem opatrně na dveře zaklepu.
"Huh?" otevřou se náhle dveře s nechápajícím výrazem Billa.
"Jenom se jdu zeptat, jestli všechno v pohodě. Slyšeli jsme ránu."
"Protože v tomhle baráku je slyšet všechno. Jak můžeš vidět," otevře dveře o něco víc, aby mi poodkryl, co ránu způsobilo, "jenom jsem vytahoval krámy." Na zemi leží velký psací stroj, a kolem něj pár ulámaných částí, které pád způsobil.
"Byl jsi unavenej, proč to nenecháš na ráno?"
"Měl jsem pocit, že bych měl právě teď přestěhovat celou tuhle místnost," pokrčí Bill rameny. "Budu ale potichu, ať můžete spát."
"Hm, obvykle máme taky nejvíc energie v noci, vzhledem k tomu, čím se živíme, ale v téhle situaci nejsem momentálně vážně schopný nabídnout ti pomoct se stěhováním."
"To je v pohodě," mávne rukou a dokonce se pousměje. Jeho nálady jako na houpačce.
"A chtěl jsem říct vlastně i promiň za to ráno. Nechtěl jsem na tebe s tím takhle vyrukovat, jen jsem..," nadechnu se, ale dojdou mi slova. Bill ovšem vypadá, jako by mě už dávno neposlouchal.
"V klidu se vyspěte," popřeje ještě těsně před tím, než dveře opět před mým nosem zavře. Pevně se nadechnu a ztěžka vydechnu. Zůstanu stát v té tmě, před jeho dveřmi a jen zírat. Chápal bych, pokud by se o tom nechtěl bavit, ale jsme lidi, můžeme si přeci upřímně sdělit, že nám je něco nepříjemné, ale ne hned zabouchnout dveře před nosem. Tohle bude ještě těžký. Vydám se tedy v tichosti do ložnice k Thee s myšlenkou jen na to, že se zítra musím zaručeně ozvat mamce a pokusit se z ní dostat tenhle životní příběh. Avšak to, že na tom Bill nejvíce utrpěl, budu muset asi ještě nějakou chvíli zamlčet.

by Mintam