Schatten im Licht - díl 4.

Tak mi to trvalo déle než týden! Ale jsem s novým dílem tady.
Tento díl myslím vysvětlí více než dost, každopádně tím životní stíny Billa rozhodně nekončí, má jich plnou hlavu... Doufám jen, že další díl bude tentokrát dřív. Příjemné počtení.
Hudba: Radiohead - No Surprises

"Už asi i trochu chápu, proč ten kluk nemůže mít normální život," sdělím ihned Thee můj dojem, když se Yvonne ztratí v patře.
"Uznávám, že je to trohu přehnané. Na jednu stranu ale, když je člověk takhle emocionálně rozpoložený, má větší sklon k tomu, aby se zapletl s těmi podezřelými lidmi, z nočního života, jak říkala Yvonne. Nikdy nevíš, co člověka v zoufalé situaci napadne."
"Teď si z toho ještě navíc vytvořila i přehnanou představu, ne? Ona snad Billa narozdíl od nás alespoň trochu zná, a tudíž musí být schopná odhadnout, čeho je schopný."
"Možná právě proto, že ho zná. Neříkám samozřejmě, že to tak je."
"Já už tady nevím, čemu věřit."
"Jsem v tom taky již trochu ztracená," přikývne a ihned stočí pohled ke dveřím, ve kterých se zjeví opět Bill. Již oblečený, jako by někam mířil, a s již zdravější barvou v obličeji. Jen ty tmavší kruhy pod očima mu zůstaly.

---

"Bille, mrzí mne, že jsem řekla něco, co jsem neměla."
"To je v pohodě, nic jsi neřekla. A ona na to má právo, už se jí ani nesnažím něco vyvracet."
"Někam jdeš?" zeptám se vzhledem k jeho oblečení.
"Za chvilku jsem zase tu. Než jste včera večer přijeli z hotelu, odjel Bí s Ninou. Pojedu si ho vyzvednout, ať tam není sám," pokrčí rameny a s nádechem se zadívá z okna. "Nechcete si taky vyzvednout věci z hotelu a být tady? Nebo neustále uslyšíme, že je nepochopitelný spát na hotelu. Ovšem pokud chcete."
"Zkusíme to zvážit, než se vrátíš," ujistím ho. Potěší mne, když pohled stáhne ke mně, a mírně se pousměje. Nedokážu si to najednou vysvětlit, ale vážně mám pocit vítězství. Mám pocit, že jsme si najednou blíž, jako bychom touhle sekundou prolomili určité ledy.
"Dobře," přikývne pak, dopije svou skleničku džusu a na patě se otočí k odchodu. Cestu mu ale zastoupí Yvonne.

"Někam jdeš? Asi bych vám dřív chtěla něco ukázat."
"Co?" zeptá se stroze Bill, už zase mírně podrážděně. Jeho předešlá nálada, kterou sotva před pár sekundami dokázal pozvednout tu moji, je ta tam.
"Chtěla jsem odnést konečně ty krabice z Jörgova pokoje, jak jsem minule dávala na stranu, a.."
"Říkal jsem, že..," vstoupí jí do toho opět, ale Yvonne ho nenechá mluvit a pokračuje.
"Vím, co jsi říkal, ani jsem se nijak daleko nedostala a i přes to našla jednu věc, o které možná ani jeden nevíte."
Bill jen vydechne, odloží klíče od domu na roh kuchyňské linky a pokrčí rameny. "Ok, Bí to ještě chvilku vydrží."
"Zase sem chceš vodit toho psa?" vzdychne ovšem Yvonne.
"Ano, ten pes, který má jméno, tady prostě bude se mnou," odpoví nekompromisně Bill, a obejde ji, aby se šel podívat na to, co bychom tedy měli vidět.

Když se sejdeme všichni v patře, Bill je jediný, který zůstane stát u dveří a po místnosti se prochází jen pohledem. Ani nevím, zda to co je z jeho pohledu čitelný, je víc lítost, či vztek. A ačkoliv zatím nevím odpověď, proč by zrovna měl mít zlost, cítím jí tam jednoduše více.
"Bille, tohle jsi asi nikdy neviděl, že?" natáhne se Yvonne pro jednu krabici od bot, doposud skrývající se v horním regálu šatní skříně.
"Co v ní je?" upne Bill pohled na krabici, aniž by se hnul z místa. Yvonne z krabice opatrně sundá víko, a přejde s ní až k němu. Bill si ji jednou rukou převezme, druhou rukou z ní vyloví dvě bílé obálky, a pečlivě přečte adresy na nich uvedené. "To jsou dopisy pro mě?" Otázku ale nesměřuje Yvonne, ale mně. Zaměřím se pohledem na ten rukopis, protože mi hned dojde, že ho odněkud znám. Přistoupím proto až k němu, abych se přesvědčil o tom, že ten rukopis vážně patří mé matce. Zároveň si všimnu, že krabice je plná poštovních obálek, různých lístků do divadla s logem matčina divadla, a navrch se ještě sem tam objevují letenky.
"To ti psala máma?" se zájmem si vylovím taktéž něco z obsahu krabice.
"Ani jeden o tom nevíte?" zeptá se s trochu smutným tónem Yvonne.
"Nikdy mi neřekla, že by ti psala."
"Ke mně se taky nikdy nedoneslo, že mi píše."
"Proč ti něco takovýho zatajil?"
"Proč ty nevíš další jinou spoustu věcí o nás dvou? Neřekli nám absolutně nic!"

"Začala jsem skříní a těmi krabicemi, jak jsme se domluvili, ale nikdy by mne nenapadlo, že ti tohle neřekl."
"Proč jen mne to nepřekvapuje?" pronese až skoro pohrdavě Bill, s krabicí v ruce se na patě otočí a vydá se po schodech dolů.
"Tome, ty o tom taky nic nevíš?" zkusí proto ještě oslovit Yvonne mě.
"Myslíš, že mi něco takového řekla, když mi zapomněla sdělit i třeba to, že jsme dvojčata? Očividně ani jeden nechtěl, abychom se my dva znali. Něco mi říká, že tahle krabice není jediný tajemství," trochu zklamaně povzdechnu. "Kouknu se po něm."

Billa najdu hned v kuchyni, kde usazen na židli zírá s hlavou v dlaních mlčky do krabice. Stejně tak mlčky se usadím naproti němu, a trochu nervózně polknu. Vážně nevím, zda je teď lepší mlčet, nebo zkusit něco prohodit. Nakonec se rozhodnu pro druhou volbu.
"Tohle už se snad ani nemůžeme snažit pochopit."
"Tohle je prostě vrchol. Takže tvoje máma si celý život myslí, že mne tohle celé nezajímalo, nedostávala žádné odpovědi, a i přes to, to dělala nadále."
"Ani teď, kdy věděla, že sem poletím, se nezmínila, že by se kdy snažila tě kontaktovat. Třeba myslela, že jste se z týhle adresy odstěhovali. Ale proč by to pak posílala nadále?"
"Tady navrchu je poslední dopis z listopadu."
"Viděl jsem tam na lístku do divadla název Dva stromy, to hrajou až od ledna, takže musela psát i začátkem tohoto roku."
"Doprdele!" narovná se najednou na židli a do krabice silně udeří.
"Líp bych to nevyjádřil," vydechnu a namátkou vezmu do ruky letenku. Datum je ještě z července předloňského roku. Zamyšleně zůstanu převracet letenku v ruce a uvažovat o tom, proč by mi máma něco takového neřekla. Proč Bill nikdy neobdržel jediný dopis, který byl adresovaný jen jemu? Proč jsme oba dosud žili ve stínu lží našich rodičů? Co je donutilo k tomu, aby z nás udělali naprosto cizí lidi?

"Našly jsme nějaké knížky do knihovny, a lístečky od věcí v čistírně. Pojedeme to vyzvednout, dobře?" vejde po nějaké chvilce Yvonne držící v ruce komínek knížek. Thea jí následuje s krabicí, ve které se nachází pár knížek taktéž. Když Yvonne nedostane odpověď, vloží v tichosti do krabice i svůj komínek a usměje se na Theu. "Skočím ještě pro ten zbytek."
"Pomůžu jí s tím, a za chvilku jsme tu," přistoupí Thea ke stolu a jemně pohladí mou ruku volně položenou na stole, "myslím, že si máte teď co říct."
"Třeba to, že si necháváme lhát od rodičů?"
"Třeba to má nějaké opodstatnění," pokrčí ale Thea rameny s utěšujícím úsměvem, a když zaslechne Yvonne na schodech, vezme krabici s knihami do náruče a jen se s mrknutím vytratí z kuchyně.
"Opodstatnění," zopakuje najednou Bill. "Jediný opodstatnění je, dělat z nás blbce. Otec nechtěl, aby o mém životě věděla. To je jedinej důvod."
"A jak usoudil, že by to neměla chtít vědět?"
"Třeba není o co stát," pronese Bill zcela tiše, pohledem hypnotizující jeden z dopisů.

Po několika dalších slovech a ještě více minutách ticha se náhle domem rozezvoní zvonek. Bill pomalu vstane mlčky ze židle a rozejde se otevřít dveře. Já, mezitím se prohrabujíc krabicí, jen zkoumám vše, čím se matka snažila Billovi naznačit, aby přiletěl do LA. Schválně se ale vyhýbám dopisům a všem slovům, které mu má matka věnovala. Nechci vědět, co za slova tam stojí. Mám pocit, jako by to v té krabici nebylo vůbec od ní, takže i ta slova budou jistě působit jako neznámá.
Z chodby zaslechnu, jak se Bill s někým vítá. Jejich hlasy se začnou přibližovat až po chvíli, takže poznám že vchází z předsíně do obýváku.
"Zbláznil jsi se? Sotva se vrátíš domu, tak jdeš hned do Berghainu?"
"Ježiš, bylo to jinak. Nešel jsem tam z vlastní vůle, jsem v pohodě."
"Jasně, to by mohl říct každej! Nic mu nedlužíš, Bille!"
"A jak jste si tím všichni jistí?" poznám rozčílený hlas Billa a trochu se zaleknu, kdo že ho vlastně přišel navštívit.
"Co to teda je, doprdele? Říkáš, že jsi v pohodě. V pohodě neznamená, když Williamovi něco dlužíš. Takže mi řekni, co se stalo! Myslel jsem, že tvůj otec tě tam udrží a ty to takhle posereš!"
Bill náhle ztiší hlas, a musím napínat uši, abych ho vůbec zaslechl. "Nejsem tu sám, pojď."

Jejich hlasy se ztratí kdesi v domě, pravděpodobně v Billově pokoji. Vzhledem k tomu, že jsem viděl zatím jen první patro, soudím, že jeho pokoj je někde zde, v přízemí. Vše, co mám v ruce vrátím do krabice a opatrně vstanu. Přesunu se pouze ke dveřím, s nadějí, že třeba z obýváku uslyším více. To se ale nestane, protože jediné co rozeznám, oba dva hlasy v pokoji jsou zvýšené. Nenápadně proto udělám o pár kroků víc, a napnu o něco více uši.
"Můj otec to vzdal, a víš proč to vzdal? Protože viděl, že už nemám naději!"
"Co to, doprdele, meleš?! Měl jsi šance tři! Tu třetí si posral. Oliver mi říkal, že sis od něj něco bral."
"Co je ti do toho?! Jak mám v tomhle světě teď být?! Už nechci znovu opakovat to, co před tím! Ale pro koho to mám už dělat?!"
"Pro sebe! Chceš dopadnout jako Stefan, jako Miri, jako Stan?! Jako já? Jdi od toho pryč, Bille, dokud je čas!"
Nachytám se, že pomalu stojím u dveří od jeho pokoje, a po těle mi běhá husí kůže. Ani jedno slovo mi nedává smysl. A nebo jim jen rozumět nechci. Jen ten tón jejich hlasů je strašně mrazivý.
"Co mi ty máš co vyčítat?!"
"Právě já, Bille! Máš to zase na háku! Co ti dal William?!"
"Nic."
"Ano, přesně proto to děláš!"
"Nedal mi nic!"
"Dal ti dávku!"
"Dovol mi se zasmát, odkdy William platí?!"
"Vím, že jí máš!"
"Klidně si jí sakra vem, já jí nepořebuju!"

Ozve se rána o dveře a to mne donutí odběhnout od těch dveří a vrátit se do kuchyně. Nervózně začnu pod stolem poklepávat pravou nohou a přemítat si v hlavě právě všechno, co jsem slyšel. Slovo dávka ve mne zanechala snad nejhorší pocit. Mám tomu rozumět tak, že dávka znamená, že můj bratr bere drogy? Na jednu stranu, lecos by to vysvětlovalo.
Z obýváku se ozvou další hlasy s prudkým tónem, a tentokrát i bouchnutí venkovních dveří. Opatrně proto znovu vstanu a dojdu se na tu situaci podívat. Najdu v obýváku Billa, který trhá na kousky nějaký papír.
"Co to mělo být?" zkusím ho oslovit. Zvedne ke mne ale pouze pohled plný slz, papír zahodí na podlahu, otočí se na patě a zmizí ve svém pokoji. Tentokrát si asi dovolím více než dost a poruším tu hranici mezi námi. Vydám se za ním a s rychlým dechem vejdu k němu do pokoje. Tmavé závěsy v pokoji jsou pečlivě zatažené, všude po zdech jsou jakési nákresy, a mezi tím visí různé plakáty, především s tváří Davida Bowieho.
"Vypadni!" vyštěkne na mě.
"Bille, řekni mi, co se děje. Co má tohle všechno znamenat?"
"Říkám ti vypadni dokud je čas!"
"Tak mi jen řekni pravdu! Vůbec není pravda, co nám tvrdíš. Kde jsi byl ty dva poslední měsíce, odkud jsi se vrátil?"
"Takže co teď, spojíš se s Yvonne a budete mi cpát, že za to, že umřel můžu já?!"
"Nic takovýho přece netvrdím."
"Tak vypadni, vůbec nic nevíš!"

"Tak mi řekni co jsi zač!"
"Jsem absolutní dno, jaký člověk v životě může být! To jsi chtěl slyšet?!"
Pokud jsem dosud měl v těle nervózní pocit, teď se moje tělo rozklepe a nevěřícně na Billa zůstanu zírat. Najednou se můj pohled upne na věc, která dosud ležela přede mnou, ale jako bych jí dosud chtěl přehlédnout. Po koberci je rozsypaný bílý prášek, a o to více mi dojde to všechno, co se právě děje.
"Fetuješ?" zeptám se, jakoby to nebylo právě jednoznačné. Najednou mi začne dávat více věcí smysl, všechno to jeho chování, a všechny ty jeho proměny.
"Nech mě doprdele být! Jsem čistej!" prudce vstane a strčí do mě, až zády narazím do zdi za mnou. "Rozumíš?! Jsem čistej!"
Odejde z pokoje a nechá mne tam jen tak stát. Se zvukem vchodových dveří, ze kterých usoudím právě vyšel, ze mne vyjde těžký výdech. Opřu se pevně o zeď a začnu se rozhlížet po jeho pokoji. Je tu absolutně ponurá atmosféra. Takže možná proto nechtěl otec matce přiznat, že se z jejího syna stal feťák. Možná proto mu zatajil všechny ty dopisy a vzkazy od ní. Nechtěl přiznat, že nezvládl péči o jejího druhého syna, kterého si do péče přivlastnil.

Ještě o hodinu později, co přijede Yvonne s Theou zpátky, sedím nevěřícně v obýváku a sleduju jen květináč v rohu pokoje. Nevěřím prostě tomu, že Bill bere drogy. Co ho k tomu vedlo? Dle nákresů v jeho pokoji na zdech to vypadá, že má docela talent na to, co bylo jeho snem. Vsadím se, že ho ještě láká se k tomu všemu vrátit, ale asi neví, jak se přes drogy dostat k normálnímu životu. A taky dle jeho slov jsem pochopil, proč s ním Yvonne mluví tak, jak s ním mluví. Myslí si, že otec to vzdal kvůli Billovi. Neměl pro koho žít.
"Všechno v pohodě?" zeptá se Thea, když si mne prohlédne.
"Jo," přikývnu a pomalu k ní stáhnu pohled. Dokonce se donutím i usmát.
"Bill tu není?"
"Odjel," přikývnu Yvonne na otázku s výdechem.
"Slíbil mi dneska pomoc, tak snad dorazí včas."
"Můžeme ti pomoct my," nabídne se hned Thea.
"Kdepak, vy si užijte čas tady a neztrácejte ho se mnou," usměje se s mávnutím ruky.
"Tak my jsme chtěli jen vyrazit do kina, tak klidně můžeme pomoct, až se vrátíme."
"Užijte si kino a Berlín, a pak se stavte klidně až na večeři. Ráda vás tu zase uvidím."
"Dobře, to bychom klidně mohli. Vyrazíme, ať ještě něco stihneme?" povzbudivě na mne Thea mrkne. Rád a dost rychle na to přikývnu. Nějak potřebuji najednou z tohoto domu pryč, na ulici, na vzduch.

"Vážně je všechno ok?" zeptá se ještě jednou Thea, když o pár minut později vyrazíme do centra.
"Jo, jenom takový rozhovor s Billem. Trochu mne to donutilo se zamyslet," řeknu raději jakousi zaoblenou verzi pravdy. Nemůžu jí najednou vychrlit to, že se stýkáme právě s člověkem závislým na drogách. A pak, nevím přece, jestli vážně není už čistý. Jenže jak jednou člověk začne s drogami, většinou jsou velmi těžké cesty zpátky. A co já vlastně o Billovi vím, kromě té informace, že s nimi měl, či má co dočinění?
"A chceš o tom mluvit?"
"Teď ne, prosím."
"Dobře," přikývne chápavě Thea a proplete mé prsty s těmi jejími. "Užijeme si Berlína zase chvíli sami dva, a pak uvidíme jak se zařídíme."
Momentálně mne vážně nenapadá, jak se zařídím v této situaci. Yvonne o tom ví, tak proč se nesnaží mu třeba pomoci? Nebo snaží a jen už neví jak? Nezpůsobili jsme Billovi nějaké potíže tím, že jsme ho donutili jít do Berghainu? Je William ten chlap, co včera odtáhl Billa dovnitř do klubu?

by Mintam