Schatten im Licht - díl 3.

Jsou dny, kdy nenapíšu ani řádku, a pak jsou dny, kdy napíšu celý díl, takže jsem v tomhle nevyzpytatelná. Smyčky kolem života Billa se pomalu utahují, a slibuji, že se včas ty smyčky začnou rozplétat - nevím, zda přesně bude náznak už v příštím díle, ale tak nějak je to v plánu ;) Prozatím tedy ještě jeden z dílů, kde Tom tápe v těch zjevujících se stínech jeho bratra.
Hudba: Pink Floyd - Comfortably Numb

"Bille, potřebuju se na to zeptat nějakého berlíňana. Je hodně složité dostat se do Berghainu?" vytáhne Thea, když jsou asi čtyři odpoledne, a my jsme s Billem prošli několik kilometrů pěšky po Berlíně. Venku svítí sluníčko, ulice nejsou plné turistů, či jiných lidí, a dokonce mezi námi ani nedochází ke trapným chvilkám ticha. Buď je neustále co obdivovat, nebo je Bill k nezastavení. Ani v tomhle si podobní nejsme, já totiž takhle nemelu. Thea je teda přesvědčená, že jo, ale já si myslím, že rozhodně nejsem tolik ukecaný, jako Bill.
"Jasně, Berghain," vzdychne Bill a v jeho tváři je vidět, že si momentálně hryže vnitřní část spodního rtu. "Je to složitý, záleží jaký trefíš den a jakou trefíš hodinu."

"Nechci do Berghainu," ušklíbnu se na Theu. Vážně nemám chuť jít do nejnavštěvovanějšího klubu, kam jezdí lidé z celého světa, kde je to jen plné lidí, alkoholu, drog a sexu. Jasně, v první řadě tam jde člověk tančit, nebo alespoň Thea to měla v plánu, ale já mám stejně z těch věcí okolo takový respekt, že nejproslulejší klub široko daleko nemám náladu navštívit. Což je velmi paradoxní.
"Tome, jenom to zkusíme, ven můžeme vždycky," nepouští z tváře ovšem nadšený úsměv.
"Aha," uchechtne se Bill, "lidi tam stojí fronty, aby se dostali dovnitř, což se některým vůbec nepovede, a vy si prostě po třech hodinách řeknete, že půjdete domu. To se omlouvám, ale to by rozesmálo kohokoliv z Berlína."

---

"Klidně se směj," nechá ho v tom Thea, "já jenom myslela, že by to Toma nadchlo, vidět taky zase něco jiného. Nějak jsme ti totiž ještě neprozradili, že je Tom DJ. A strašně rádi objíždíme různé kluby, festivaly, akce apod., kde, tvrdí, čerpá energii. A teď mi bude tvrdit, že nechce do Berghainu."
"DJ?" zeptá se Bill s upřímným zájmem. "Wow, nikoho takového zatím neznám. Ale znám pár lidí, kteří by nám cestu do Berghainu usnadnili, takže pokud byste vážně chtěli, mohl bych se pokusit."
"Ok," svolím nakonec, "tak tedy Berghain."
"Výborně," zatleská si Thea sama pro sebe. "Tedy, nekazíme ti, Bille, žádné plány? Chtěla bych to prostě jednou za život zkusit, jaké to tam je."
"V pohodě, řekl jsem, že čas věnuju vám. V Berghainu osobně jsem byl sám jen dvakrát. Ale stálo to za to, neboť poprvé jsem tam skejsnul asi na čtyři dny, a podruhé asi dva a půl dne."
"Ano, přesně kvůli tomu musíme ten klub vidět. Zajímalo by mě, co ty všechny lidi tam tak fascinuje, že tam zůstávají nonstop několik dní. To v L.A. ve všech klubech zavíráme ve dvě, bez výjimky, zhasíná se, dopíjí se poslední drinky. V tomhle chci Evropu zažít, když už jsme tu."
"Dobře, zkusím to zařídit."

Večer bych si ale raději dal šlofíka, než Berghain. Alespoň tak to na mne dolehne, když kolem deváté večer postáváme před klubem, kde s námi ve frontě stojí asi dalších padesát lidí. Uvnitř ale vře hudba a je slyšet spousta hlasů, takže i v týdnu tam asi nebude o hosty nouze. Bill maličko nervózně poklepe prsty na displej svého telefonu, přiloží si ho po chvilce k uchu a rozhlédne se.
"Ok, jsem tady," řekne pak jen do telefonu, a polkne, "můžeš mu zavolat? - Ne, jak jinak? - Jen dneska večer, pane bože! - Tak můžeš? Díky. - To ještě nevím. Až budeš mít cestu kolem, zastav se. - Jasně, díky."
"V pohodě? Neradi bychom ti tím způsobili problémy," ujistí se raději hned Thea otázkou, když Bill hovor ukončí. Asi nejsem jediný, kdo si všiml, že značně znervózněl.
"Jasně, že v pohodě," nasadí hned trochu úsměv, ač mu to dalo trochu námahy. "Jenom mají prostě někteří lidi problém s tím, že se dostanete do Berghainu od známosti."
Nedokážu se stále v životě tohoto člověka vyznat a činí mi proto potíže soustředit se na něco jiného. Myslím neustále jen na to, co tenhle člověk dělá, jak žije, koho všechno zná, a jak to, že se nedá vůbec nic ohledně něho uhodnout? Je přeci moje dvojče, měli bychom najít jednu společnou vlastnost, něco, co máme a nemáme rádi, nějakou společnou intuici, něco, co bychom o sobě věděli, aniž bychom to vůbec tušili. To tak přeci bývá, nebo jen koukám moc na filmy?

Najednou mezi dvěma sekuriťáky u vchodu projde vysoký muž, v černé kožené bundě a džínech, s upravenými vlasy, a především pronikavýma modrýma očima. S neupřímným úsměvem ve tváři si nás všechny pohledem přejede a zastaví se na Billovi.
"Takže ses nám vrátil? To netrvalo dlouho. Rád tě vidím," překříží si ruce na prsou a začne přežvykovat žvýkačku ve své puse.
"Florian ti volal, hm? Víš o co jde," odpoví stroze Bill, bez emocí ve tváři.
"Jasně, že jo. Vy počkáte tady?" ukáže na nás chlápek prstem, čímž nás oba zarazí.
"Počkají tady," odpoví za nás okamžitě Bill. Chlápek kývne, otočí se na patě směrem ke klubu a Bill vypadá, že ho bude následovat. Thea ho ovšem obezřetně chytne za zápěstí.
"Bille, ty půjdeš s takovýmhle týpkem dovnitř?"
"Neboj," nadechne se a hned na to nasadí úsměv, aby nás přesvědčil. "Za chvilku jsem tu a vyzvednu vás."
"No, ok," pokrčí Thea rameny, ale to už se Bill ztratí v hlubinách klubu. "Tome, tohle se mi nějak nezdá."
"Říkám to celou dobu. Nechci být skeptický, ale nejdřív bychom asi měli vůbec poznat, co je zač a s kým se schází, než s ním někam vyrazíme. Berghain klidně mohl ještě počkat."
"Tak promiň, nemohla jsem vědět, že má takovýhle podezřelý kamarády," řekne Thea sice potichu, ale za to rozčíleně. Chytnu ji proto okamžitě kolem ramen, abych ji zase zklidnil.
"Klid, bude to v pohodě. Za chvilku je tady říkal, ne? Co my víme, třeba musíš mít takovýhle známosti, aby si v tomhle městě mohla přežít," řeknu sice přesvědčivě, ale sám o tom přesvědčený nejsem. Tenhle chlápek byl více než podezřelý už jen pohledem. Nevím, jak přesně bych ho měl popsat, kam bych ho zaškatulkoval, ale v LA se všichni přesně takovýmhle týpkům v klubu vyhýbají, a všichni vědí proč. Jenom asi mému bratrovi to nikdo neřekl, a nebo?

Jak ale slíbí, nejpozději do dvaceti minut je vážně zpátky u nás a díky bohu už sám. Stvrdí nám, že teď máme vstup do klubu umožněný, a proto se s ním vydáme dovnitř. Sekuriťáci u vchodu nás pečlivě zkontrolují, včetně našich zorniček, a když nenajdou nic, co by jim vadilo, otisknou nám na ruce razítko a vpustí nás dovnitř. V první řadě člověk vidí jen tmu a sem tam tlumené světlo. Až po chvilce se dokážu v prostoru rozkoukat a rozeznat, kde vlastně co je. Všude se ozývá hlasitá hudba, víceméně až vtíravá techno hudba, a hlavně jsou všude lidi. Kamkoliv se člověk podívá, tam stojí lidé. Pokud se tedy těm tancujicím hadrovým panenkám posilněným alkoholem, či drogami, dá tady říkat lidé. Tenhle klub je jak samostatný stát.
Sice jsem DJ a pohybuji se dost často po klubech, různých akcích a párty, ale někdy jsem díky bohu schovaný za pultem, jen si tam tvořím hudbu, se kterou jsem šťastný a nemusím vnímat to okolo. Ano, sem tam si dám alkohol, trávu už jsem zkoušel taky a mou největší drogou jsou cigarety, ale nechápu lidi, co těmto věcem odevzdají svůj život. Smyslů zbavení se potulují životem, a nevědí co je, co bude, a co bylo.

Až teprve teď zaznamenám, že se Bill s Theou dostali až k baru a vedou mezi sebou rozhovor, z čehož jsem doposud nevnímal ani slovíčko. A asi jsem o nic nepřišel. Jsem prostě jen ohromen, ale v negativním smyslu slova, jak může něco takového lákat většinu evropanů. Copak nejsou hezčí věci v životě?
"Tome, dáš si Jacka, jako vždy?" otočí se na mne po nějaké době Thea. Ihned jí to odkývu a ještě jednou se s nádechem rozhlédnu kolem. Jak jinak bych tady měl dnešní noc přežít, když ne s Jackem. "A netvař se tak," píchne mne hned na to prstem do žeber, když s Billem objednají.
"Víš moc dobře, jaký na tohle mám názor."
"Tak se uvolni. Jeden večer, nic víc," pohladí mne po dlani, což mne donutí se na ní usmát. Nemusím jí přece kazit večer mými předsudky. Třeba to nakonec může být fajn večer.

O dvě hodiny později se již posilněn alkoholem na celou situaci koukám trochu jinak. Sice mi stále pověst Berghainu nepřijde tak cool, jako všem tady kolem, ale už se mi to alespoň tak nehnusí jako na začátku. Klub je obrovský, a proto když se mi z dohledu ztratí Thea s Billem na parketě, vždycky maličko znejistím. Na druhou stranu jsem ale rád, že je tu Thea se mnou, a netrávím tak čas s Billem jen sám. Bylo by to asi zvláštní, o ničem a asi bych se po dvou dnech vrátil domů.
"Billovi se asi udělalo špatně," přetrhá moje myšlenky Thea, když se opře o bar vedle mě.
"Fakt? Vždyť moc nepil."
"Říkal, že musí zvracet. Byl zelený jak stěna. Asi by ses na něj měl raději jít podívat, zda je v pohodě."
"Ach jo," protočím mírně očima.
"Nech toho, to se může stát komukoliv."
"Nic neříkám, jen se podívej na to, jaký tu trávíme čas. Známe ho jen pár dní, a vlastně se stále jen děje něco, co není úplně na běžným pořádku. Říkám, že tenhle kluk vede divnej život," kopnu do sebe zbytek Jacka v mé skleničce, a s nádechem se narovnám. "Hlavně se mi nikam neztrať."
"Budu tu přikovaná," přikývne Thea, a vyšplhá si na barovou židličku. Všichni jsme mírně opilí, ale proč z toho hned Bill zvrací, je fakt záhadou.

Vejdu na pánské záchody, a začnu se rozhlížet po kabinkách, co mají zavřené dveře. Objevím dvě, a proto do jejich dveří hned strčím. První se ani nehnou, druhé dveře se ale nárazem mírně pootevřou.
"Bille?" zkusím tedy, ale žádné odpovědi se mi nedostane. Strčím proto do dveří více, a v tu chvíli mi dojde, jak strašně chci v tuhle chvíli zmizet a žít nadále svůj poklidný život mimo Německo. Bill, klečící na zemi a s hlavou nad záchodovou mísou, jen lape po dechu. "V pohodě?" Odpovědí mi je zavrtění jeho hlavy, a proto za sebou dveře od kabinky zavřu a s výdechem se o ně opřu. Hned na to Bill zvrátí do záchodu opět obsah svého žaludku a já zhnuseně pozvednu pohled do vzduchu.
"Můžeme vyrazit?" zeptám se po chvilce, když se Bill začne sápat po toaletním papíru, aby si otřel okolí své pusy. Přetočí se, a zády se opře o stěnu kabinky. Dalším kouskem toaleťáku si otře i slzy, které mu unikly během zvracení z očí.
"Nechci vám to zkazit," zachraptí s pevně zavřenýma očima a těžkým dechem.
"Na tom nesejde. Nebudeš se tu přetvařovat, když ti není dobře," zavrtím hlavou a prohlédnu si ho. Bledá barva mu pokrývá celou tvář a jeho ruce jsou silně roztřesené. "Pojď, vstávej, pomůžu ti ven."

Když taxík zastaví před domem, uleví se, myslím, nám všem. Chvilku se taxikář bál, že mu to Bill uvnitř pozvrací, ten už ale naopak tvrdil, že mu je líp, a že domu nejedeme a zůstáváme v Berghainu. Zaplatím taxikáři během toho, co už se Thea s Billem snaží vystoupit. Pomůžu jí s ním až ke dveřím, ačkoliv Bill sám jít dokáže. Jenom mi přijde, jako by mu to bralo veškerou poslední sílu v jeho těle. Působí na mne najednou jako přesně ta hadrová panenka, kterých jsem při vstupu do Berghainu viděl spoustu.
V domě už Bill rozsvítí, až musíme všichni díky ostrému světlu přivřít oči.
"Zůstanete tu se mnou?"
"Jasně, že zůstaneme, že, Tome?"
"Jo," s výdechem přikývnu. Už předešlou noc jsme tu strávili bez očekávání, a dopoledne jsme se jeli jen na hotel převléct, abychom mohli vyrazit na tůru po Berlíně. Takže nějaká taková noc navíc mne už nepřekvapí.
"Někdy se tu ještě bojím po večerech sám. Je to tu najednou strašně prázdný," Bill se svalí na gauč a přitulí se k jednomu z polštářů. Buď se pletu, a nebo jsem na jeho tváři viděl zalesknout se další slzu. Dosednu do křesla naproti němu a jen si ho zůstanu prohlížet.
"Donesu nám všem vodu, a můžem ještě chvilku posedět, pokud nejste nutně unavení," odebere se Thea do kuchyně.

"Yvonne nám ale říkala, že se tady moc nezdržuješ. Včera jsi tady taky nebyl, takže bydlíš asi ještě někde jinde, nebo?"
"Hm. Nina bydlí ještě s jedním kamarádem, Oliverem, v bytě asi dvacet minut odsud. Tam se někdy zdržuju."
"A Nina je vlastně? Ráno s tebou přišla a pak se už neukázala." Vezmu si od příchozí They jednu skleničku vody a s chutí z ní upiju.
"Nina je... Já vlastně ani nevím, vlastně možná spolu jen spíme, nevím. Bí tam k nim přišel se mnou, ale teď zůstává hlavně tam," Bill se posadí, stejně tak se napije vody a jen si nás oba, sedících na křeslech prohlédne. "Nebyl jsem tam ale tak často teď, byl jsem tu poslední dny s tátou. Neměl rád psy, takže tu ani Bí být nemohl."
Maličko se s vráskou na čele zadívám do skleničky, a začnu si tedy utvářet představu o Billově životě. Je to jeden velký chaos. "Pracuješ teď někde?"
"Před dvěma měsíci jsem dal výpověď. Pomáhal jsem v kanceláři jedné návrhářky, a pak to začalo s tátou jít z kopce, a já musel dát výpověď. Nebo, chtěl jsem. Bylo toho nějak moc, a nezvládal jsem to."

"Byl nemocný dlouho?"
"Hm," zhluboka vydechne, "selhaly mu ledviny. Všechno vypadalo dobře, jenže pak odmítl léčbu a šlo to ráz naráz. Byl s tím smířený, tvrdil, že stejně už nemá pro koho žít."
"To je mi líto."
"Takový on byl," pokrčí ale Bill rameny a rozhlédne se kolem dokola. "Dělal pojišťováka, a lidi v okolí ho neměli moc rádi. Nic moc super tady žít. Když ty jsi DJ, co dělá mamka?"
"Je herečkou, divadelní herečkou, má dokonce i vlastní divadlo. Čas od času jim kromě toho co dělám, zvučím i právě divadlo. Šije kostýmy a tak celkově je celý život oddaná jen divadlu."
Bill se pousměje a zavrtí krátce hlavou. "Odmala jsem zaměřený na oblečení, na návrhářství, až jsem nakonec oděvní návrhářství vystudoval. Táta mi odmala říkal, že mám tohle po mámě. V tomhle měl asi pravdu."
"Tak v tomhle se nemýlil."
"A ty?" koukne s úsměvem na Theu.
"Jsem barmanka. Tak jsme se vlastně i my dva poznali. Tom je dá se říct teď už na volný noze, ale já jsem dostala jen čtrnáct dní dovolenou, tak doufám, že stihneme ještě tu párty napravit."
"Je mi líto, že jsem to zkazil."
"To je v pohodě," mávne Thea rukou, "hlavně jestli je ti líp."
"Je mi líp."
"Není to třeba taky tím, že jsem tě celý den neviděl pořádně jíst? Celkově mi přijde, že jíš málo," vyzdvihnu svou teorii, o kterém jsem prostě přesvědčený. Ten kluk jí porce jak vrabčák. To, že je vysoký a pohublý bych mu nevyčítal, takhle asi náš rod vypadá, ale moje tělo má alespoň sílu, nějak zdravě vypadá a svaly na tom taky nejsou špatně. Kdežto jeho tělo, mám pocit, se musí zlomit pokaždé, jen zakašle.
"No, možná. Spíš to bude tím, že jsem dobrý půl rok nepil alkohol vůbec, a tělo není zvyklý. A s tím jídlem to taky není slavný. Spíš mi prostě chybí chuť, nedokážu to teď vysvětlit."
"Třeba se to zase zlepší, časem," pohladí ho hlasem Thea, a s pousmáním si ho prohlédne.
"Třeba," odkýve to s výdechem. "Omlouvám se, ale jsem unavenej. Půjdu si lehnout. Připravím vám ale pokoj nahoře, ok?"
"V pohodě, Bille," zastaví ho hned, "zvládneme to. Jdi si lehnout, ať si odpočineš. Uvidíme se ráno."

Přesně jak jsme si slíbili večer, sejdeme se všichni tři ráno u snídaně. Najednou mám pocit, jako bychom už tu měli nějak lepší atmosféru mezi námi. Až na to, že je Bill stále zelený, tváří se přívětivě a dokonce ho vidím i normálně snídat. O chvilku později se ale náš klid a počet o jednoho zvýší, a to o Yvonne.
"Dobré ráno," rozzáří se, "ráda vás vidím všechny takhle pohromadě. To je hezké. Copak, hotel už nebyl ono? Jsem ráda, že jste se rozhodli takhle."
"No vlastně ještě na hotelu jsme," vyvrátím její domněnku.
"Bille, no tak, přece je nenecháš spát celou tu dobu na hotelu," pohlédne na Billa, ale ten nijak nereaguje, a proto pokračuje. "A vůbec, jsi nějaký zelený, je ti dobře?"
"Jenom jsme si včera udělali fajn večer v Berghainu, a alkohol mu neudělal dobře," omluví ho hned na to Thea, ale Yvonnin výraz se o to zpřísní, aniž by pohled spustila z Billa.
"Berghain? Alkohol?"
"To s Berghainem byl můj nápad, nikdy jsem tam nebyla, chtěla jsem to vidět. A celkově Bill moc nepil, jen mu to asi nesedlo." Thea se to sice snaží zachránit, ale ani jeden z nás dvou teď netuší, co je na tom vlastně špatně. Proč by mělo Yvonne až tak vadit, že si dospělý člověk vyrazil do klubu na drink?
"Aha, no tak snad jste si to užili," pronese s mírným přemáháním mile k nám, ale Billa sjede od hlavy až k patě. "Byla bych ráda, kdybych s tebou pak mohla mluvit."
Bill ale aniž by hnul brvou od stolu vstane, otočí se na patě a zmizí z kuchyně pryč.

"Řekla jsem něco špatně?" zeptá se hned na to opatrně Thea.
"To ne, zlatíčko. Víš, já jenom nemám ráda Berghain a celkově nemám ráda noční život Berlína. Ale samozřejmě to není vaše chyba, vy jste tady poprvé v životě, chcete to poznat se vším všudy. To jen, nechci aby se Bill zdržoval ve společnosti lidí, co se v noci po Berlíně pohybují a tak."
"Je dospělej, to asi člověk neovlivní," zkusím do toho ale vznést svůj názor. Dospělého člověka přece nemůže chtít zamknout doma. A nebo, čím víc ho budou takto držet doma, tím více ho to zakázané bude lákat, to víme přece všichni. Takže kde je tady ta chyba, sakra? Nechápu tady už vůbec nic.
"Tome, promiň, že to teď takto říkám, ale věř mi, nevíš o čem mluvíš," odpoví téměř okamžitě, což mne donutí prostě už nic jiného nenamítat. "Nechtěla jsem vás takto po ránu rušit. V klidu se nasnídejte, já mezitím připravím pokoj nahoře, kde jste pravděpodobně dnes už stejně spali, abyste se tam na nějaký čas mohli nastěhovat. Bude to lepší, alespoň tu Bill nebude sám."

Neříkal jsem to? Stýská se mi po LA, a jeho poklidném běhu. Tady, místo aby ocenili, že s nimi mluvím německy, tak mi vytknou, že nevím o čem mluvím. Jsme absolutně cizí lidi, co kdyby mi to raději někdo vysvětlil, než mne upozorňoval, že o životě tady nic nevím? Kdo je tedy vlastně ta záhadná osoba, která mi byla představena jako můj bratr?

by Mintam