Schatten im Licht - prolog

Vzhledem k tomu, že nejvíce energie a inspirace na psaní má člověk vždy v době, kdy nemá čas, sepsala jsem "prolog" k mému novému tématu povídky. Ani bych tomu neříkala prolog, protože zdlouhavě je to vlastně jen něco jako pohled Toma na současnou situaci, ovšem co všechno ho na té cestě od dnešního dne čeká, to si pravděpodobně nepředstavoval ani v těch nejhorších představách. Název "Schatten im Licht" znamená v překladu "Stíny ve světle" - a vzhledem k tomu, že se většinu času bude odehrávat v hlavním městě Německa, nechala jsem tomu i tu němčinu. Mám vymyšlené určité zápletky a rozhodně vím, jak povídka skončí (alespoň podle dosavadního plánu), jenže jsem se ještě nepustila do psaní. To se ovšem doufám brzy změní. Každopádně je tu zatím prolog, a byla bych velmi ráda, kdyby alespoň trochu zaujal ;)
Budu ráda za jakoukoliv reakci.

A vzhledem k tomu, že mám nasmýšlený veliký soubor hudby ke psaní, tak se asi inspiruji u báří, a dám ke každému dílu nějaký hudební doprovod. K prologu je to jen melodie, která mne cvrnkla do nosu: Effulgence - Distance

---

"Kolik máme pak času, až doletíme do Frankfurtu?"

"Asi hodinu a půl, než to letí do Berlína."
"A co uděláme jako první, až budeme v Berlíně?" opře si Thea hlavu o mé rameno a pevně sevře mou dlaň v té své.
"Myslím, že než dorazíme, tak tam bude akorát jedna v noci."
"A bude tam vlastně zítra. Kdy, že se máš dostavit k tomu advokátovi?"
"Pozítří."
"Takže se ubytujeme, vyspíme, a máme ještě zítra čas prozkoumat Berlín," nadšeně zase svou hlavu pozvedne a změří si mě pohledem.
"Theo," povzdychnu si, "na Berlín máme času dost. Mnohem raději bych poznal svýho bráchu dřív, než se uvidíme poprvé v životě a hned rádoby u soudu."
"No jo, ale víš kde ho v Berlíně hledat?"
"Nevím. Doufám, že ta adresa, kde jsme bydleli, mi bude stačit."
"Co když už tam nebydlí? Myslím tvého bratra."
"Ta adresa byla udaná i na tom předvolání, takže i kdyby bydlel už někde jinde, tak se stejně někdo musí postarat o ten prázdný byt, že jo. Nějak tomu přijdeme na kloub. Zkusíme to tam, případně zkusím kontaktovat advokáta, kde se Bill zdržuje."
"Bill," pronese Thea se zamyšleným tónem. "Jsi z toho nervózní?"
"Trochu," přikývnu a s těžkým výdechem stočím pohled z okýnka letadla.

Upřímně jsem nervózní více, než bych si chtěl přiznat. Bydlím od svých dvou let s matkou v Los Angeles. Do dvou let jsme žili v Berlíně, ještě s otcem a mým mladším bratrem Billem. Pak se naši rozvedli, a otec si vysoudil do své péče bratra, o kterém ani nevím, kolik mu v té době bylo let. Nikdy jsme se o tom pořádně doma nebavili, protože matka vždy říkala, že pokud nestojíme otci za to, aby nás alespoň kontaktoval, pak můžeme stejně tak my dělat, že neexistuje. Fascinovalo mne, že se matka nikdy nesnažila kontaktovat alespoň mého bratra, ale nikdy se na tohle téma nechtěla se mnou bavit.
A tak jsme si tak žili v Los Angeles, a oni v Berlíně, aniž bychom o sobě vůbec něco věděli. Až do minulého měsíce, kdy mi přišlo předvolání k dědickému řízení. Otec zemřel. Matka nebyla do dědického řízení vůbec zahrnuta, a proto vyslala mne, abych se o všechno postaral já, a případně pomohl svému bratrovi vystavit pohřeb. Přišlo mi to od ní nefér, když ani nevím, kdo ten člověk byl, ale nakonec jsem svolil. Vyřídil jsem si všechno potřebné na cestu, sbalil si kufr, svou přítelkyni Theu, a nazval to dovolenou v Evropě. Koneckonců, chci poznat svého bratra, a zbořit pro jednou ty zdi, kterými nás oddělili naši rodiče.

by Mintam