Schatten im Licht - díl 2.

Zabralo mi to velmi času, než jsem stvořila díl druhý, na vině ovšem byla opět práce, které jsem prostě musela dát přednost. Díl jsem jinak v hlavě měla stvořený už po celý ten týden, a týrala se odepíráním si ho sepsat, pokud jsem nechtěla chodit spát pozdě v noci...
Díl je každopádně tady, a do dalšího mi to doufám nebude snad trvat tak dlouho ;)
Hudba: Coldplay - Ink

"Chtěl bych se, všeho co mi otec odkázal, vzdát ve prospěch mého bratra," pronesu, zcela přesvědčen svým rozhodnutím, když advokát dokončí čtení otcovy závěti.
"Pokud jste si tím jistý, budeme to muset sepsat a vy oba mi to stvrdíte podpisem."
"Samozřejmě," přikývnu. Vedle mne sedící Bill si prsty nervózně poklepává po kraji koženého křesla. Dosud řekl asi jen dvě slova, a z toho jedno byl pozdrav.
"Jste ochoten mi to i vy," pohlédne taktéž na Billa, "stvrdit podpisem?"
"Vždyť je to jedna velká komedie!" vypadne z něj nesmyslně a nepochopeně zavrtí hlavou.
"Co je a co není komedie, to já bohužel rozsoudit nemohu. Pokud jste ovšem proti tomu, aby se Váš bratr vzdal svého dědictví, můžete to nyní vznést samozřejmě nahlas."
Bill ke mně zvedne pohled, s výdechem semkne rty k sobě, a jen mne mlčky zůstane pozorovat. Nevím, co bych k tomu měl více říci, ale jeho pohled je mi více než nepříjemný.

"Bille, asi by ses měl vyjádřit," pronesu klidným hlasem.
"Ok," polkne a pohled konečně stáhne zase na svůj vyhlídnutý roh stolu, kam zírá od začátku. "Podepíšu to."
"Takže s tím souhlasíte," přikývne advokát a strhne pohled ke svým lejstrům, kam si něco zapíše.

---

Když celou tu komedii, což Bill vlastně trefně nazval, šťastně zakončíme, vezmu za vděk čerstvým vzduchem venku. Vylezu před budovu, a vezmu k uchu telefon. Thea je hned ve vedlejším obchodním centru, ale opravdu nevím, kde bych jí tam hledal.
"Zlato, už to máte za sebou?" ozve se její hlas na druhé straně telefonu.
"Jop, přijdeš, nebo mám přijít za tebou?"
"Hnedka jsem u tebe venku, nebudu čas v Berlíně trávit nakupováním," zasměje se. "A co Bill, už je v pohodě?"
"No, moc nemluvil. Teďka se někam ztratil, takže se ho pokusím ještě někde zachytit."
"Ok, hned jsem u vás," ukončí hovor na druhé straně a já zase telefon schovám do kapsy. V tu chvíli se otevřou i vchodové dveře do budovy, a Bill vyleze ven. Nejprve si mne změří od hlavy až k patě, a pak si z kapsy vytáhne krabičku cigaret, ze které si jednu vyndá, a sevře jí mezi rty. Až teprve potom se rozvážným krokem vydá ke mně.

"Proč jsi to udělal?"
"Protože jsem to tak udělat chtěl, Bille. Mně na ničem z toho nezáleží, nemá to pro mě hodnotu. Mám svůj život, jeho jsem ani neznal."
"Omlouvám se, že jsem včera tak nesmyslně vyjel. Vlastně mi taky nešlo o to dědictví. Já jen... měl jsem strach. Strach z tebe."
"Strach ze mě? Ok, to asi dokážu pochopit. Taky jsem se docela bál toho setkání, až si budeme stát tváří v tvář. Je to zvláštní pocit, a vážně si mne včera zaskočil. Ale stejně trvám na tom, že bychom si měli promluvit. Nebo prostě si jen sednout a třeba si povyprávět, jaké vlastně vedeme životy. Co kdybychom teď zašli na společný oběd? Jenom čekám na Theu."
"Něco ještě mám," zavrtí hlavou a na krátkou chvíli sklopí pohled k zemi, "ale večer. Večer byste se mohli zastavit. Je to ok?"
"Fajn, proč ne. Dorazíme," přikývnu. Bill ale najednou z kapsy vytáhne svazek klíčů, ze kterého jeden sundá, a podá mi ho. "Klidně běžte dál, kdybych tam ještě nebyl. Nevím, jak dlouho se zdržím."
"Nerad bych ti ale zase nějak narušoval soukromí."
"Přijďte," pokývne jen hlavou, a na patě se otočí.
"Dobře, tak se uvidíme večer," dodám ještě jen k jeho zádům. Mírně pokrčím zamyšleně čelo, když se z jeho strany neozve už ani hláska a já jen sleduji jeho mizející postavu.

"Tak, jsem tu," přiskočí ke mně náhle Thea se šustěním tašek z nákupu. "Našel jsi Billa?"
"Jo," pozvednu klíček stále držíc pevně v ruce, "jsme večer zváni. Tentokrát by nás prý nemusel vyhodit."
"Vážně?" usměje se Thea. "To je strašně milý od něj."
"Co je milého na tom, že nás jeden večer vykopne, a druhý večer nám dokonce předá klíč, abychom ho navštívili?"
"Věř třeba trochu Yvonne. Je toho na něj asi vážně moc. Vem si, že byl na svého otce zvyklý, bez blízkého člověka se může svět najednou zdát prázdný."
"To ještě stále ale nevysvětluje to chování."
"No tak, dej tomu šanci. Nakoupíme něco na večer, já bych mohla dokonce něco uvařit, pokud Bill dovolí, sedneme si, poznáme se,... uvidíš. Všechno se nakonec vysvětlí a bude to v pohodě."
"Omlouvám se, prostě z toho nemám dobrý pocit."
"Hele, dáme si teď pauzu na hotelu, pak zajdeme v klidu na oběd, ve čtyři máme tu rezervaci na prohlídku a pak nakoupíme a vyrazíme za Billem. Bude to fajn den, takže se uvolni."

Po celém dni, po celém tom slibovaném uklidnění, kterému jsem se prostě v přítomnosti They nemohl bránit, mi ale přijde, že bylo zbytečné. Je půl deváté večer, už asi hodinu a půl sedíme v obýváku domu, od kterého nám Bill dal klíč, a stále se nikdo neukazuje.
"Třeba se jen někde zdržel."
"No jo, kdybych měl alespoň jeho číslo, abych mu zavolal."
"Máš ale číslo na Yvonne, nebo ne?"
"To jo, ale tu nechci zbytečně lekat."
"No, to je taky fakt. Asi bychom prostě ještě měli vydržet chvilku, a pak jí třeba nezávisle zavolat, že bys jen chtěl číslo na Billa, aby si s ním sám mohl být v kontaktu."
"Jo, to udělám. Počkáme ještě chvilku."
Chvilka se ale jeví jako nekonečná, a proto ani není divu, že po celém tom dni se nám oběma únavou zavřou oči.

Ráno s sebou cuknu, až mne to donutí otevřít oči a v tu chvíli nastane druhý šok. Chvíli se dost zmateně rozhlížím, hledám nějaký bod, podle kterého bych zjistil, kde jsem. První ale, co mi pomůže se trochu zklidnit je fakt, že v mé náruči spokojeně oddychuje Thea. Až poté mi dojde, kde jsme, a že jsme museli oba na celou noc usnout na gauči.
Opatrně zpod They vytáhnu svou paži, ačkoliv tu nevzbudí nikdy nic. Na opěradle protějšího křesla zahlédnu deku, a proto když vstanu, okamžitě ji přes ni přehodím a rozhlédnu se. Nic se tady přes celou noc nezměnilo, takže se tu Bill jistě neukázal. Je půl deváté ráno, jak zjistím díky hodinám pověšeným nad dveřmi v obýváku. Protáhnu se, a vydám se do koupelny, kde se rozhodnu si dát sprchu, abych se do tohoto dne nějak dostal.

Když se po nějakém čase dostanu z koupelny ven, najdu už Theu sedět na gauči.
"Dobré ráno," projdu za jejími zády, lípnu jí drobnou pusu do vlasů a dojdu až k oknu, abych sem pustil trochu čerstvého jarního vzduchu.
"Dobré," protáhne se se zívnutím, "Bill tu není?"
"Ještě jsem to nezkoumal, ale nejspíš ne."
"Hm," pokrčí rameny a přitáhne si kolena blíže k tělu, "takže se na nás prostě vyprd."
"Nejspíš. Zkusím pak zjistit to číslo od Yvonne, abych mu mohl alespoň zavolat, proč nepřišel."
"No, a nekoukneme se po něm?"
"Kde ho chceš hledat?"
"Myslím jenom tady, v domě. Třeba ještě spí, a nechtěl nás včera už budit. Taky že jsme museli usnout dost brzo."
"No," s pokrčením ramen se rozhlédnu, "porozhlédnout se tu tak jako tak můžeme."

Jako první se shodneme k návštěvě patra. Po vystoupání do schodů nalezneme krátkou tmavou chodbičku, která skrývá pravděpodobně pouze dva pokoje, soudě dle počtu dveří. V prvních dveřích nenalezneme ani Billa, ani nic překvapujícího. Je to pouze žlutě vymalovaný pokoj, se dvěma okny, a vybavený postarším nábytkem. Vypadá to, že tenhle pokoj nikdo neobývá, pravděpodobně pouze pokoj pro hosty. Není zde totiž jediná osobní věc někoho, ať už fotka, část oblečení, kniha, nebo větší skříň, která by mohla všechny tyhle věci skrývat. Netrvá tudíž dlouho, než se odvážíme vejít do druhého pokoje. Tady už na první pohled je jasné, že tento pokoj obydlený je. Je zde uklizeno, a vzduch je prosycen vůní pracího prášku, která pravděpodobně stoupá z čerstvě povlečené postele.
"Myslím, že tohle byl pokoj vašeho táty," pronese tiše Thea, jako by chtěla ctít tu osobu, která tento pokoj ještě donedávna obývala. Rozhlédnu se kolem dokola a zaseknu se na fotografii na stěně. Fotografie Billa a tmavovlasého muže, na které se oba usmívají od ucha k uchu. Tohle musel být můj táta. Zírám do jeho obličeje a stejně tak jako jsem se o to pokoušel poprvé u Billa, hledám i nyní podobnost mezi mnou a tváří otce.
"Asi hodně četl," zaslechnu Theu, což mne donutí pohled stočit. Došla mezitím až k jeho nočnímu stolku, na kterém je vyskládáno několik knih. První, ležící na vrchu vezme do dlaní a lehce si ji v nich přetočí. "Tahle má dokonce razítko městské knihovny. Kdopak je asi kdy vrátí?"

Vrátím pohled na fotografii pověšené na zdi a jen vydechnu. "Proč mám pocit, že mi ani Bill, ani on nejsou podobní?"
"To ne, to jenom ty nevidíš. Nějaké rysy tam jsou."
"No, něco málo možná," pokrčím ledabyle rameny. V tu chvíli se ozve ale domovní zvonek, a my po sobě zaraženě hodíme pohledem. Kdo může takhle brzo ráno zvonit?

"Dobré ráno," usměje se na nás milá postarší žena, když otevřeme vchodové dveře, "pan Bill Kaulitz doma je?"
"Dobré ráno, momentálně tu není. Můžeme mu něco vyřídit?"
"Jen kdybyste mu předali tohle," natáhne k nám dlaň s jakousi kartičkou. Až když mi ji předá, všimnu si, že je to Billova občanka.
"Oh, děkujeme. Předáme."
"Měl štěstí, že ji vytratil jen kousek od domu, a že jsem ji našla já. A to není poprvé, měl by si dávat větší pozor. Ale vás jsem tu nikdy neviděla, jste tu noví?"
"Ne, jsme u Billa jen na návštěvě," ujistím ji a s úsměvem ještě jednou slušně poděkuji za ten nález. Jak někdo, proboha, může ztratit občanku, již poněkolikáté? Tedy jde samozřejmě o to, jestli si ta žena nevymýšlí, protože vypadá jako přesně ten typ, co na takové příležitosti čeká, aby zjistila, co se v jejím okolí stalo nového.
"Tak, jsem ráda, že jsem to předala. Snad to bez tatínka zvládá, byl to zlatý chlap," pronese ještě lítostivě, a v tu chvíli je mi jasné, jak strašná herečka je. Nechtěl bych soudit lidi od prvního pohledu, ale tohle bylo tak falešně proneseno, že bych si nejraději až odplivl.
"Děkujeme, a snad se to už víckrát nestane," mávnu na ní tou občankou s úsměvem, "hezký den."

"Co je tohle za blbost?"
"Copak?" nakloní se Thea taktéž nad občanku, když už ji asi dvě minuty bez přestávky a překvapeně studuji.
"Má tady datum narození jako prvního září, osmdesát devět. To přece není možný."
"Proč by to nebylo možné? Narodil se ve stejný den, jako ty," vysvětlí mi Thea, jako by mi to samotnému nedocházelo. Přeci jen ji tahle informace ale zaskočila taktéž. "Jste dvojčata."
"Ne!" strhnu pohled od občanky a detailně si prohlédnu její obličej. "Ne! Nemůžeme být dvojčata."
"Tome, tak to prostě je."
"To bude nějaká chyba v tom datu narození."
"To je asi malá pravděpodobnost, nemyslíš?"
Aniž bychom si museli vzájemně něco říci, odebereme se do kuchyně. Thea začne automaticky připravovat snídani, kdežto já jsem schopný se jen posadit ke stolu a nevěřícně si v rukou přetáčet tu jeho občanku.
"Přijde mi ale docela smutný, že se teprve teď dozvídám o tom, že jsme dvojčata. Celý život je mi předkládán, jako můj mladší bratr."
"Třeba je mladší, byl jsi venku rychleji," pronese zcela klidně a po špičkách dál tančí po kuchyni.
"Vím, že tobě to asi nepřijde nijak zarážející, ale mně přijde zarážející, že kdybychom byli dvojčata, pak bychom si už určitě měli být podobní."
"Však si podobní jste, jen jsme neměli ještě tolik času Billa pořádně prozkoumat. A vůbec, to nejdůležitější, co vám vaši rodiče neřekli a odepřeli vám, to můžete dohnat nyní. Od toho jsme přece tady."
"To sice ano,.."

Chci dokončit větu, když mne ale přeruší zvuk vchodových dveří. Hned na to se ozvou jakési dva hlasy, z čehož jeden by měl patřit Billovi. Myslím ale, že oba nás vyleká víc, když do kuchyně vběhne mohutný ovčák a začne nás oba očichávat. Ne, že bychom se psů báli, jen jsme ho tu vážně nečekali. Tváří se ale přátelsky, a proto ho s úsměvem přivítám pohlazením po jeho sametové hlavě.
"Dobré ráno," vejde Bill do kuchyně s kajícným pohledem, a okamžitě začne drbat mezi ušima ovčáka, který se hned na to usadí vedle něho. "Tak jste mi neutekli. Chci se strašně omluvit, že jsem vás tady nechal takhle trčet přes noc. Vážně. Měl jsem dorazit, měl jsem to i v plánu, ale pak se to nějak zvrtlo, a já úplně zapomněl na čas."
"Dobré ráno," usměje se Thea. Chci k tomu říct své, ale možná protože to Thea tuší, tak začne mluvit první ona. "Nic se nestalo, Bille. Člověk prostě někdy slíbí něco, co nakonec nedokáže splnit. Chtěli jsme ti zavolat, ale bohužel jsme si zapomněli vzít na tebe číslo."
"Oh, ano. Měli bychom si dát telefonní číslo. Hned to napravím. Je mi to vážně líto, že jsem nepřišel. Ale zvládli jste to tady, nebo? Doufám, že jste se alespoň vyspali a nečekali celou noc."
"No sice jsme nějak nečekaně usnuli jen na gauči, aniž bychom to plánovali, ale vyspali jsme se dobře. Nemusíš si z toho dělat hlavu, že Tome?"
"Hm," přikývnu, a hned na to k němu vzhlédnu s tím, že pozvednu i občanku v mé ruce. "Nějaká ženská ti sem ráno přinesla občanku, žes jí někde tady v okolí vytratil."
"Jasně, to je zvědavá Pohlmanová. Bydlí o dům vedle, a neustále se zajímá jen o nějaké drby," mávne rukou a občanku si ode mě převezme. Zastrčí si jí do zadní kapsy svých džínsů a s úsměvem mě obdaří poděkováním.

"Ty jsi věděl o tom, že jsme dvojčata?"
"Jasně," přikývne a mírně nakrčí čelo, "tobě to neřekli?"
"Ne," zavrtím hlavou a pohled musím hned sklopit. Jako bych se najednou před ním styděl, že ví od svého otce něco víc. "Až díky tvé občance, teď, jsem to zjistil."
"Aha," zarazí se Bill, "to se pak nedivím tomu překvapenému výrazu. Vím to už dávno, táta mi to říkal. Myslel jsem, že jsi taky informován."
"Asi to někomu nepřišlo, jako důležitá informace," vydechnu trochu zklamaně.
"Tak," otočí se k nám Thea s úsměvem, "nasnídáte se s námi?"
"Proč to množné číslo?"
"Slyšela jsem ještě jeden hlas, myslela jsem, že jsi nepřišel sám."
"No, máš pravdu. Nina přišla se mnou, ale ta snídat nebude, šla si lehnout. Nespala celou noc, takže šla rovně do postele," obeznámí nás se situací a s úsměvem pohlédne na psa. "Ale tady Bí si s námi možná dá rád."
"Bí?" zeptá se Thea pro jistotu ještě jednou.
"Jo, jmenuje se Bí."
"Jakože opravdu podle druhého písmene v abecedě s anglickou výslovností?" nemůžu nějak uvěřit tomu, jaká všechna jména jsou lidi schopni si vymyslet.
"Přesně tak," pokrčí ledabyle rameny, "vidíte jeho hřbet? Ten tmavý pruh má prostě do tvaru písmene bé, takže podle toho dostal jméno. A jestli nebudete proti, rádi bychom vám oba, tady s Bí, vynahradili ten včerejší večer. Až se společně nasnídáme, vyrazíme do města, platí? Ukážu vám všechno to nejlepší tady, co je turistům odepřeno."

Nemohu si pomoct, ale život tohoto kluka je přinejmenším zvláštní. Přespává, bůh ví, kde mimo domov, o tom, že by chodil někam do práce, jsem zatím ještě neslyšel, je absolutně nevyzpytatelný a ještě ke všemu nedochvilný. A pak si domů vodí kamarády, aby jim nabídl svou postel? Je to jeho život, a ani nevím kdo Nina je, ale přijde mi to trochu ujetý. Neříkám, kdyby byl víkend, pochopil bych, kdyby si přivedl nějakou opilou kamarádku, se kterou pili celou noc, až do rána. Ale je úterý, všední pracovní den ráno, a na to, že by Bill s kamarádkou celou noc popíjel, tedy rozhodně nevypadá. Naopak, má energie ještě více, jak my dva dohromady. Každopádně ať je to jak chce, musím zjistit o tomhle zvláštním stylu života svého bratra více.

by Mintam