Schatten im Licht - díl 1.

První dílek, který nemusí v provopočátku dávat vůbec smysl, je tu. Všechno bude rozplétané díl po dílu, a nebude ani dlouho trvat, než vyjde na povrch důvod, proč je Bill takovým, jakým v dnešním díle je. Snad se to bude dát číst, aniž by člověk zatím tušil ;)
Čerpání atmosféry ze songu: Kevin Rudolf - Scarred

Druhý den ráno v hotelu u snídaně se zadívám z okna na rušnou ulici za ním. Venku už od ranních hodin září slunce, a jeho paprsky slibují příjemný jarní den. Alespoň že nemusíme celý den běhat po městě v dešti.
"Těším se," usměje se pozitivně Thea.
"Mám z toho docela respekt," upřímně přiznám a stáhnu pohled k ní. Ta jen přes stůl natáhne svou ruku, aby jemně svými prsty pohladila po vnější straně prsty mé.
"Bude to v pohodě."
"Asi máš pravdu, jen se zbytečně nervuju."
"A mezi námi, třeba nás tvůj bratr očekává. Musel o tobě vědět moc dobře. Protože jestli vím, než dojde k dědickému řízení, musí se dodat veškeré info o rodinných příslušnících, aby se zvážili všichni možní dědicové."
"No, nějaký informace asi věděl. Jsem nicméně zvědavý, kdo všechno jsou dědicové, když o téhle rodině nemám ani páru."
"Tak tvůj otec napsal závěť, takže záleží, kdo všechno do jeho života patřil."
"Je dost ale divný, že zmínil v závěti mě."

---

"Jsi jeho syn, a jestliže psal závěť, třeba byl jeho záměr, abyste se s Billem poznali, alespoň na jeho pohřbu."
"Je to už přes čtrnáct dní, co mi přišlo vyrozumění od soudu, pravděpodobně už bude mít po pohřbu."
"I tak se ale můžeme zeptat tvého bratra, zda nechce pomoci s něčím jiným."
"Jsem rád, že jsi letěla se mnou. Sám bych tady asi propadal divným stavům, a nedokázal na to koukat s takovým nadhledem jako ty," s úsměvem si jí prohlédnu a jemně vezmu její dlaň do své. Mám tuhle holku fakt rád a nedokážu si momentálně představit, že by po mém boku stál kdokoliv jiný. Má v sobě denně tolik pozitivní energie, že se divím, že někdy nepadne úplně vyčerpaná, po celodenním rozdávání této síly.

Kolem poledne, kdy se stupně příjemně přehouply přes deset, jsme na cestě k tomu nalézt správnou ulici a správný dům. Thea se mne neustále vyptává, zda si přeci jen nevybavuji třeba střípky vzpomínek na tuhle ulici, či dům. Já si ale nevybavuji z té doby ani špetku toho, co by si nejspíše přála.
"Tady do té ulice jsme měli zahnout vlevo, jmenovala se tak, že jo?" nakloní se nad můj telefon, a z očí si vysune sluneční brýle do vlasů.
"Jo, tohle by měla být ona. Tady jsou čísla jedna až dvanáct, za nimi tedy najdeme někde pokračování. Musíme najít osmnáct."
"Osmnáct je číslo domu?"
"Osmnáct je číslo domu," přitakám a s pevným nádechem se rozhlédnu po ulici. Teď jsem více nervózní než kdy jindy, a přitom není vůbec jisté, jestli v tom domě někoho najdeme. Jenomže co když tam Bill bude a nebude se s námi chtít vůbec bavit. A co když tam už dávno nikdo není, a ten byt se po smrti otce prodal?

"Osmnáct. Mám zazvonit?"
"Tohle by mělo být ono?" zapochybuji trochu, a pozvednu pohled, abych si budovu prohlédl celou. No ale co já vím, kde jsme údajně do mých dvou let žili jako rodina. "Asi jo."
"Mohlo se od té doby taky hodně změnit, i kdyby sis třeba nějaký vzpomínky na okolí vybavoval," mrkne na mne Thea během toho, co pravý ukazováček přiloží na zvonek vedle mohutných zelených vchodových dveří. Když se ovšem nic neděje, zkusí po chvilce zazvonit znovu a o něco déle zvonek přidrží. To už oba zaznamenáme jakýsi nespecifikovatelný zvuk za dveřmi a zpozorníme. Dveře se těžkopádně otevřou a za nimi se objeví žena v letech, v růžovém tričku a šedé volné sukni.
"Přejete si?"
"Dobrý den, sháníme Billa Kaulitze. Máme informaci, že by se tu měl zdržovat."
"Proč ho sháníte?"
"Zemřel mu otec," vyslovím hned a pak mi dojde, že asi vlastně i můj otec, "nebo náš otec. Jsem jeho bratr a chtěl bych s ním mluvit."

Žena u dveří zadrží na krátký čas dech a trochu si mě s vykulenýma očima prohlédne od hlavy až k patě. Pak poodstoupí trochu ode dveří a naznačí, že můžeme vstoupit.
"Tom?" zeptá se skoro polohlasem, když za námi zavře dveře.
"Tom," přikývnu, "a tohle je Thea, moje přítelkyně."
"Těší mne," obdaruje jí hned na to Thea úsměvem.

"Jsem tvoje teta, Tome," hlesne však ta žena, "a omlouvám se, že hned tykám, když se neznáme. Ráda vás však vidím, oba dva. Jsem Yvonne, oba mi klidně říkejte Yvonne. Bill mi taky stejně nikdy neříkal teto."
"A Bill, ten tu tedy někde je?"
"Posaďte se tady," docupitá ke gauči, kde hnedka upraví dva jen tak pohozené polštářky, "všechno vysvětlím."
"Díky," usadíme se oba s Theou, ačkoliv mám momentálně pocit naprostého odcizení. Fajn, Yvonne je moje teta, tedy sestra mého otce, a je milá. Jen já se v tomhle domě, v tomhle prostředí a celkově mezi těmito lidmi zatím nějak necítím.
"Můžu vám něco nabídnout?"
"Bude stačit voda, děkujeme," s úsměvem k ní Thea promluví, když já, zabořen v myšlenkách, se nedokážu nijak vyjádřit. Když se Yvonne vytratí v místech, kde je pravděpodobně kuchyň, povzbudivě na mne Thea mrkne a pohladí lehce po stehně.

"Omlouvám se, že hned tu otázku," postaví před nás skleničky s vodou, "ale nemohla jsem si nevšimnout. Oba mluvíte německy, je to tak? Myslela jsem, že se s Marií, tedy chci říct s tvou matkou, zdržujete v Americe."
"Jo, taky že jsme přiletěli z Los Angeles. Ale máma se mnou odmala mluví německy, a taky se pohybujeme dost často jen mezi německy mluvícími. Thea to má stejný, má otce němce, co se v Americe oženil, takže máme oba jazyky jako rodný."
"Aha, to jsem netušila, to je skvělé. A ty jsi tedy přijel kvůli pohřbu?"
"No, ten už asi všehovšudy proběhl, nebo?"
"Jo, proběhl. Pomáhala jsem Billovi se vším. A teď chodím jednou týdně sem uklidit, něco uvařit, když je zrovna Bill doma."
"Takže tu bydlí?"
"No, ne tak úplně," vydechne lehce Yvonne, a přijde mi, jako by i znervózněla, "dá se říct, že se zdržuje někde jinde. Sem chodí párkrát do týdne a většinou se jen vyspat."
"Aha. Takže nevíš, zda tu na něj dneska narazíme? Zítra je totiž to dědické řízení, a chtěl jsem s ním mluvit dřív, než to vůbec proběhne."
"Slíbil mi, že se dneska ukáže. Ale až na večer, a není zrovna dochvilný, takže záleží, kolik času máte vy."
"Času máme víceméně dost, a jsem tu kvůli tomu, takže.."
"A taky jsme oba vlastně poprvé v Berlíně, a vůbec v Německu. Rádi bychom nějaký ten čas věnovali i procházkám po Berlíně."

"To určitě musíte!" usměje se hned Yvonee. "Takže bych měla plán. Co kdybyste se zašli podívat po Berlíně, a dohodli bychom se na nějaké hodině, já bych něco uvařila, a sešli bychom se u večeře? Alespoň bychom si mohli popovídat všichni, i přespat byste tu mohli. Kde vůbec spíte, na hotelu?"
"Na hotelu," upřesním to ale hned, "kde taky hodláme zůstat. Nechceme obtěžovat. Přijeli jsme vážně jen kvůli tomu, abychom vás mohli všechny poznat."
"Rodina jsme velká, jen co je pravda," přikývne, "nicméně, jsem ráda, že jsi rozumnější než tví rodiče."
"Nechápu, proč se zachovali takhle."
"To nechápe ani Bill, ani ty. Proto jsem ráda, že jeden z vás tenhle krok udělal. Bylo to pro vaše rodiče fakt těžký období, a byl to ošklivý rozvod. Těžko říct, proč to všechno přišlo. Nicméně teď už je pozdě jim to vyčítat."
"Nechci nikomu nic vyčítat, jen nechci prostě žít s vědomím, že tady žije část mé rodiny, kterou neznám. Proto jsem tu, a jsem rád, že existuje ještě tahle adresa, jinak bych asi nevěděl, kde hledat."
"Tvůj táta tu žil celý život, neuměl si ani představit, že by se odstěhoval, ač ho Bill několikrát přemlouval. A vlastně nejen Bill. Půjdu mu zavolat, abych mu řekla tuhle zprávu, aby se připravil, že má přijít včas domu," usměje se.
"Nechám ti tady telefon na mě, a pak jen zavolej, abychom včas dorazili."
"To bude výborné."
"Budeme se těšit," usměje se Thea a podá mi propisku, kterou si vytáhne z kabelky.

"Těšíš se?" usměje se Thea, když se po několika hodinách šoupeme ruka v ruce k domu, kde jsem se narodil a vyrůstal. Stále nevím, proč se setkání s Billem tak bojím. Není to strach jako takový, je to spíše strach z neznámého, co je vlastně stejné krve jako já. Mám respekt z toho, že budu hledět do tváře člověku, který vzešel z té samé osoby jako já.
"Ještě furt z toho mám smíšený pocity."
"Jste jedna rodina, bude to fajn kluk," zasměje se a lehce do mne prstem šťouchne.
"Budu věřit, že máš pravdu."
Tentokrát na zvonek u dveří položím prst já. A tentokrát nám přijde otevřít dokonce i jiná osoba. Jako bychom zvonili u jiných dveří, jako by najednou v tom domě žil někdo jiný. Protože když se těžkopádné dveře otevřou, zjeví se v nich osoba, asi stejně tak vysoká jako já. Na sobě šedé tepláky, černé triko, a na všech odhalených kouscích kůže se vyobrazují různá tetování. Jeho rty, uši, a dokonce i nos zdobí piercingy. Blonďaté vlasy, s tmavými odrosty, mu ledabyle trčí do všech stran, a pod jeho očima se skví tmavé kruhy. Nedivil bych se, kdyby za ty kruhy mohly probděné noci, nebo starosti posledních dnů díky smrti otce.

"Ahoj," zkusím po té, co jsem schopný ze sebe vypustit slovo, "jsme..."
"Vím, Yvonne říkala. Pojďte dál," ledabyle odvětí, nechá dveře otevřené a vydá se do útrob domu. Rozpačitě se ho tedy rozhodneme následovat, ale zůstaneme stát v předsíni. Bill se pak otočí na patě a prohlédne si nás z dálky. Nevím, co si o jeho pohledu myslet, ale je chladný a až smutný.
"Já jsem Thea, ahoj," zkusí prolomit to nic mezi námi Thea, a udělá proto pár kroků vpřed, aby mohla nabídnout Billovi svou ruku.
"Bill," kývne on jen ale krátce hlavou. Pak stočí pohled zase na mě, a pevně se nadechne. "Sorry, nevím prostě jestli se mám představovat, nebo co."
"To je v pohodě," zkusím nahodit drobný úsměv, a tím ho zlákat do lepší atmosféry, "vlastně se známe, jen to ještě nevíme."
"Jo," přikývne, sklopí pohled k podlaze a jen vydechne.
"Ach, už jste tady!" objeví se mezi dveřmi taky Yvonne. Jsem jí tak vděčný za momentální příchod, neboť se to tady začalo schylovat k trapné chvíli ticha. "Užili jste si to?"
"Bylo to super," spráskne hned Thea ruce s úsměvem, "myslím, že tohle je pro nás oba zase kompletně něco nového."
"Tak pojďte ke stolu, než to vystydne," vyzve nás Yvonne, "budete mi vyprávět tam."

"Táta mi celý život říkal, že jednou se pojedeme do Německa podívat spolu, ale jak vidno, je mi čtyři a dvacet a ještě jsem tu nikdy nebyla," vypráví Thea po několika minutách výborné večeře. Jen my dva s Billem nějak mlčíme oba. Jeví se, jako by se bál ke komukoliv u stolu zvednout svůj pohled. Detailně si prohlížím všechna jeho tetování, jeho rysy, jeho pohyby a snažím se neustále hledat nějakou podobnost mezi jím a mnou. Po několika minutách ale musím uznat, že tam není vůbec žádná.
"Ach, ty sliby. Celý život mi můj manžel sliboval, že mne vezme do Ameriky, a podívej se, kde jsem teď. Vy jste ještě mladý, vy ještě stihnete procestovat svět."
"Jo, v létě jsme plánovali letět na Malorku, že?" jemně do mne Thea šťouchne loktem, aby upoutala mou pozornost. Jen lehce přikývnu na souhlas a opětuji Yvonne úsměv. "Takže doufám, že to vyjde. Není to ještě celý svět, ale alespoň kus."

"Proč jste přijeli?" ozve se najednou Billův zastřený hlas. Nejde mi si nevšimnout, že z celé večeře snědl asi jen dvě sousta.
"No," znervózním trochu, co že je teď ta správná odpověď, "dostal jsem předvolání k dědickému řízení, což jistě víš. Takže jsem to vzal jako povinnost."
"Jasně," pronese chladným tónem, "co kdyby z toho něco káplo, že jo?"
"Tak to ale vůbec není! Přijeli jsme, protože jsme chtěli poznat tebe a tvojí rodinu, a váš život. Využili jsme k tomu hloupý čas, uznávám, ale bylo to nakopnutí, kterého jsem musel využít. Ale vůbec sem nejedu kvůli tomu, co ty myslíš."
"Jasně," uchechtne se ironicky, střelí po mně pohledem, odsune talíř a vstane od stolu.
"Bille, přijeli hlavně kvůli tobě!" snaží se to ještě obhájit Yvonne, když ale jeho kroky zamíří pryč z místnosti.
"A pokud vím, bez účasti všech dědiců by to řízení ani proběhnout nemohlo. Chceš to mít na krku roky?" zkusím ještě poslední věc, která mne v tu chvíli napadne. O pár sekund mi dojde, jakou hloupost jsem právě vypustil, ale na tom stejně nezáleží, když jediná Billova odpověď je bouchnutí dveří kdesi v domě.

"Omlouvám se," spustí hned Yvonne, "musíte ho teďka pochopit. On všechno snáší strašně intenzivně, těžce a tohle ho prostě sebralo. On takový ve skutečnosti není, nemyslel to zle."
"To je v pohodě, chápu ho. Vypadá to, jako že jsme tady jen kvůli tomu, ale není to tak. Vážně jsem přiletěl jen kvůli tomu, aby to tady vše proběhlo bez zdržování. I mamka sama mne poslala, abych to tady neprodlužoval zbytečně, ať vše může proběhnout na první dobrou. Takže mne mrzí, že to Bill takhle vzal, asi nemá teď na výběr, jak jinak to brát."
"Mrzí mě ale, že se k vám takhle chová."
"Jsme cizí lidi, má právo si myslet cokoliv. Jen si prostě asi neuvědomuje, že já svýho otce na rozdíl od něj neznal. Ve skutečnosti nechápu, proč jsem zahrnutý v závěti, když mi na věcech od něj vůbec nezáleží."
"Ono," chce Yvonne začít větu, když ale u ní spatřím první slzy, které asi vím, co spustilo.
"Omlouvám se, nechtěl jsem to říct takhle tvrdě, ale na jednu stranu to tak vnímám."
"To ne," s nádechem proti mně obrátí dlaň, aby zastavila na chvíli mou řeč, "to není kvůli tobě." Setře si slzy, které se lehce přehouply přes okraj, a hned na to jí ozdobí široký úsměv. "Ono je to s Billem složitější. Poslední období bylo pro něj, pro nás všechny vážně obtížný. A je toho prostě nějak moc. Takže vy se vůbec neomlouvejte. Vy jste udělali právě to nejsprávnější, co jste mohli."

S Billem je to složitější? Žije tady s nimi snad Yvonne jako matka? Starala se o ty dva celý jejich život? Protože mi přijde, že to skoro jako matka prožívá. Pokud se takhle Bill nechová běžně, pak to pochopím a dám mu zítra najevo, že na to můžeme zapomenout. Jenomže tenhle kluk byl naštvanej už od doby, co jsme se obevili ve dveřích. Možná už byl naštvaný dokonce od té doby, co mu jen Yvonne dala echo, že přijdeme na večeři. Rozhodně mi to nepřijde v tuhle chvíli ok. Ale možná právě proto jsem tady, abych ho poznal, nebo ne?

"Mohli byste, prosím, odejít? Chci tu být teď vážně sám," objeví se přeci jen Bill ve dveřích jako zjevení.
"Bille! Jsou to naši hosti a budou tu jak dlouho já budu chtít."
"Tohle není tvůj dům a tvoji hosti! Tohle je můj dům, kde chci být teď sám, takže běžte!"
"To je pochopitelný. Půjdeme, hm?" mrkne na mne duchaplná a naprosto klidná Thea. Já tedy rozhodně klidný nejsem. Tohle absolutně nechápu. Jediný co mi to naznačuje, že jednoduchý to s ním asi určitě není, pokud má takové extrémní výkyvy nálad.
"To ale nemusíte, on se zase Bill uklidní," sjede ho Yvonne přísným pohledem.
"Vážně, nebudeme překážet, pokud si to Bill nepřeje," přitakám své přítelkyni a vstanu s ní od stolu. "Takže děkujeme za večeři. A uvidíme se, přinejmenším zítra." Nesnažíme se už nijak reagovat na výzvy Yvonne jak k nám, tak Billovi, který se tváří neústupně. Jen se rozloučíme a z toho domu co nejdříve zmizíme pryč.

"Co to, doprdele, bylo?" je to první, co ze mne vypadne.
"Třeba potřebuje jen čas."
"Třeba potřebuje na psychiatrii."
"Tome, nemluv tak, vůbec ho neznáš."
"A už asi ani nechci. Začínám uvažovat o tom, že jsme možná udělali tu největší chybu, když jsme se rozhodli sem odletět." S tímhle klukem není rozhodně něco v pořádku. Tohle nemůže být můj bratr. Několikrát jsem si představoval, jaké to bude, až se poprvé setkáme, ale tohle potopilo všechny představy, a přání. Myslím, že jsem bez Billa doteď žil docela fajn život, a mělo by to tak zůstat.

by Mintam