Joiz - Bill uráží Gustava a Tamu 3/5

Je strašný, jak si neustále všichni skáčou do řeči, a jak strašně se dvojčata opakují.
Píšu si překlady na papír, a fakt mě ze 4 minut s dvojčaty bolí ruka! :D


Přeložila Mintam pro manickaTH.blog.cz! Kopírovat se zdrojem, prosím.
___________________________________________________________________________

Tama: Vy jste dokonce i na cestách zodpovědně oddaní věci. Kromě tebe *ukazuje na Gustava* nejí nikdo jiný maso u vás v partě, je to tak?
Bill: Nejíme.
Georg: Souhlasí.
Tama: To je tvrdé. Jak to vlastně?
Bill: Z lásky ke zvířatům. Máme všichni prostě psy, všichni máme zvířata rádi. A od jisté doby jsme to prostě nemohli dál jíst. S tímhle záměrem chceme prostě žít. Jíme ryby občas, ale většinou zkoušíme žít kompletně vegetariánstvím. Jednoduše z lásky ke zvířatům. A zrovna díky té mase titulků, to je velké téma pro nás, které nás nutí si společně sednout, a shodnout se na tom, že tohle nechceme podporovat. Zkoušíme s tím zacházet jinak.

---

Tama: To se mi líbí. Jak zapadáš vlastně do party? *na Gustava*
Gustav: Já jím prostě maso.
Bill: Já si myslím, že to je tak, že se člověk nemůže nutit. Je to jakási duševní vyzrálost, která hodně lidem ještě chybí, a přijde pak někdy.
Tama: Ou, to byla teď přímá urážka před kamerou. Mně totiž taky určitě chybí duševní vyzrálost.
Bill: Ona k vám někdy dorazí.
Tom: Ono to pochází i z toho, že můj pes vypadá vlastně jako nějaká kráva.
Tama: Je obrovský.
Tom: Jo, a ještě je černobílý a vypadá prostě jako nějaká roztomilá kráva. A proto by to pro mne bylo jako bych zabil jeho bratra, víš?
Tama: Jo, když má tohle člověk v hlavě, to pak vážně nejde.
Tom: Jo.
Gustav: Chci jen říci, jsou i jinak barevné krávy.
Tom: To je pravda, ale jsou k dispozici i neuvěřitelná videa, jak se takové maso zpracovává, a co jinak člověk může koupit v marketu. A to pak člověk dál jednoduše nemůže jíst.

Tama: Ok. Ty máš taky velmi rád zvířata. Ty máš takového malého, chundelatého minipsa. Je to vůbec pes? *na Georga*
Georg: Je to mini… Samozřejmě, že je to pes!
Bill: Trochu víc morče.
Georg: Je to šelma. Dravá šelma.
Tama: Máš toho psa ale hodně rád. Protože když člověk koukne na tvůj instagram, když tě sleduje, tak každá druhá fotka patří psovi.
Georg: Ne každá druhá, ale každá třetí. On je ale jednoduše tak krásný! To musí člověk sdílet.
Tama: Počkej. Je ve tvém životě ještě žena, abych se mohla teď upřímně zeptat?
Georg: Jo.
Tama: Není naštvaná, když vidí, že neexistuje žádná fotka s ní na instagramu, ale jen pes?
Bill: Ta je myslím velmi šťastná, že s ní žádná fotka není.
Tom: Na to má pak rezervovaný soukromý účet na instagramu.

Tama: Máte ještě soukromé účty na instagramu.
Bill: Já ne, já mám jen ten jediný.
Tom: Já nemám žádný.
Tama: Ty nemáš žádný?
Tom: Ne. Nebo existuje můj účet na instagramu…
Tama: S jednou fotkou, myslím.
Tom: Ne, bez žádné fotky, ale je to můj oficiální účet. Ale když získám ještě více "followers", budu něco sdílet.
Tama: Kdy je tedy dost?
Tom: Dost je tolik, jako Bill, alespoň.
Tama: Bille, kolik máš?
Georg: To je pokaždé méně. Dříve říkal, až bude mít milion "followers".
Tom: Ne, chci alespoň tolik, co Bill, aniž bych něco sdílel. Protože on už docela dlouho své "followers" sbírá, a já prostě chci mít stejně tolik, aniž bych něco musel sdílet. A pak budu sdílet taky každý den.
Georg: Neměli byste ho podporovat.
Tama: To je, budu trochu drzá, když to řeknu,… Ale, není to tak trochu arogantní?
Tom: Jo, ale to je přece absolutně super! Já chci prostě zlomit rekord! Neexistuje nikdo, kdo by měl tolik odběratelů, aniž by sdílel jedinou fotku.
Tama: Ok, dobře. Takže je to vlastně závod o rozdíl v počtu.
Tom: Tam jde prostě o ego mezi námi, a je to vlastně hlavním bodem hádek u nás v kapele, když jsme stále na cestách, a moje ego to prostě potřebuje.

Tama: Když už vůbec mluvíme o egu, vy dva jste takoví stále v popředí, a vy dva jste někdy ti zapomenutí členové kapely. Je mi líto, že to tak přímo řeknu, ale někdy mi to přijde hrozně nefér. Zraňuje to ego?
Georg; Gustav: Ne.
Tama: Je vám to jedno?
Gustav: Já jsem ego nikdy neměl, nevím jak bych se měl cítit.
Georg: Ani nevím, jak se to píše.
Bill: Musím ale taky říct, u nás to bylo… My jsme teď už 15 let v jedné kapele, a každý je, myslím, šťastný se svou rolí a tak, a každý dělá to, na co má chuť. Nemáme žádná pravidla v kapele, kde je řečeno, ty děláš tohle, ty toho uděláš tolik. U nás platí jednoduše "žít a nechat žít". A proto smí každý dělat, co chce, takže to není tak, že my ty dva posadíme dozadu s tím, že nic neřeknou. Každý je tak nějak…
Georg: Alespoň ne oficiálně.
Bill: A každý to má rád tak, jak to je. Jsme s tím všichni smíření, a vždy to tak bylo.
Tama: To přijde prostě přirozeně a už se o tom nediskutuje.

Tama: Já jsem se jen divila, protože jsi říkal, že ego je důležitý bod při hádkách.
Tom: Ne, to byl ve skutečnosti vtip. Ale to s mým egem a instagramem myslím vážně.
Tama: Ok, takže ho podpořte a pak třeba konečně přijde fotka, nebo tak. A nebo člověk může jít na vaše stránky a vidí ty fotky tak jako tak.
Bill: Přesně.
Tom: To jako fakt? *na Billa*
Bill: Jo.
Tama: Tam jsou fotky od vás.
Bill: *k Tomovi* Ale ne tvoje.
Tom: Jo, protože já kdybych dával něco na instagram, pak bych tam dal skutečně velmi soukromé fotky, které ještě nikdo nikdy neviděl.
Tama: Takové, které ještě k vidění nebyly. Ok, dobře, neptám se dál. Nevím totiž, kde by to skončilo.
Georg: Tom nejprve s krátkými kalhotami a pak víš sama, co z toho vyleze…
Tama: Jasně, dostali bychom se k tomu. Wow, potřebovala jsem ale pěkně dlouho, než mi to předtím došlo.