Put your heart on repeat 30.

Jo, zase. Zase ta pauza. Ale další, takový "oddalující" díl je zde, a příští dílek uvidíme, zda nebude finální :) Čeká mne takový asi dvacetidenní maraton v práci bez pauzy, takže uvidíme, kde najdu čas, ale budu se snažit do pátku ;) Příjemné čtení.
___________________________________________________________________________________________

Následující večer, kdy Bill sice chtěl vyjít do víru města, se nakonec spokojí s tím, že uspořádá uvítací párty v jejich vlastním domě. V pozdějších hodinách, kdy už je v příliš dobré společenské náladě, už dokonce přestane i uvažovat nad tím, jak vlastně jejich dům bude ráno vypadat. Ani Tom se neznepokojuje, jestliže mu dcera spokojeně spí v pokoji na odvrácené klidné straně domu, a celý večer se může plně věnovat všem, a především Claře.
"Ještě tě ani tohle nepřesvědčilo?" napije se ze své skleničky s alkoholem, a spokojeně uveleben na jednom z lehátek vzhlédne ke Claře. Ta jen z boku posedávající na lehátku vedle něho, se pousměje a pokrčí rameny.
"Vysvětlovala jsem ti, že bych strašně ráda. Ale, Tome, jak můžu všechno jen tak zahodit?" vztáhne si jeho prázdnou dlaň k sobě a stiskne ji mezi těmi svými. "Nemůžu to udělat takhle narychlo. Jestli vůbec. Ale vy musíte, což chápu."

---

"Čas nazbyt prostě teď není, později už bych to třeba taky neudělal," pokrčí Tom rameny a prohlédne si její obličej. Obličej, který má částečně zahalen stíny okolí a částečně osvětlen světly na terase, mu najednou přijde jako opravdu andělský. A jen velmi nerad by o tohle přišel, jen proto, že chce naplnit smysl nového života. To ona ho přece donutila najít nový smysl a proto by i ona měla nadále být součástí, a ne mu říct, že to nejde.
"Hlavně se na mě nezlob. Je to prostě tak, jak jsem řekla včera. Ono se to má…," Clara se stihne jen krátce nadechnout, když si ji Tom za bradu přiblíží k sobě a její hlas utichne v polibku. Nechce momentálně slyšet slova omluvy, nebo slovo kdyby. Chtěl by nejraději slyšet, že vše půjde podle jeho plánu a nic mu do toho nezasáhne. Je mu ale jasné, že Clara to myslí příliš vážně, že se styl a režim jejich životů velmi liší, když ho zrovna netráví spolu. Už jí vlastně řekl, jak moc dobře si to uvědomuje?

"Budu mlčet," rozesměje se Clara, když se krátce na to vzdálí.
"Ne, jen," začne Tom, aby jí osvětlil své chování, když ho ale přeruší hlas za jeho zády.
"Smím si tě na krátkou chvíli vypůjčit na tanec? Všichni najednou pohořeli."
"Ráda," přikývne hned Clara na Mikovu otázku, a povstane.
"Vlastně, asi bych se měl zeptat nejdřív tebe, Tome, ne?"
"Táhni k čertu," ozve se ale díky momentální náladě Toma. Sklopený pohled ke svému drinku ale nakonec stočí směrem k nejistému Mikovi, a s úsměvem přikývne. "Běžte."
"Vrátím jí v pořádku," zasměje se ještě Mike, předtím než lapí Clařinu dlaň, a odvede si ji blíže k hrající hudbě.
Tom po chvilce jen vydechne a na lehátko zvrátí i hlavu. Pevně zavře své oči a jen přemýšlí, jak moc s jeho tělem houpe alkohol, a jak moc se svět houpe momentálně sám.

"Já jsem idiot!"
Tom se nejprve mírně zamračí, a společensky unaven ze sebe nakonec vymáčkne i otázku. "Bille, co je zase?"
"Joye, že jo."
"Nevím co, že jo," pronese už mírně nevrle.
"Odjel. Protože Elora teď tak trochu lidem okolo naznačila, že tu dneska večer nejsou spolu, a pravděpodobně se na tom předem nedohodli. A já tam stojím jako kůl v plotě a nevymáčknu ani ň!"
"To je snad jejich problém, ne?"
"Tome, ty si asi neuvědomuješ, co to znamená, že jo? Jsou pořád manželé, a když se teď s ní někde objevím já, budu já ten špatný, co za jejich rozchod může. Sám víš, že kamkoliv se hneme, jsou označováni jako ideální manželství. Nebudu moct Eloru vídat třeba... vůbec."
"Ono to zase nějak pomine. A je tady vůbec někdo střízlivý, kdo si to bude pamatovat?"
"Teda ty jsi protivnej! To jsi tak opilej, nebo proč zas trpíš touhle jízlivostí?!"
"Promiň, ale nemám vážně teď náladu řešit Eloru a to všechno okolo."
"Tak promiň, jen jsem ti chtěl říct, za jakých okolností odjel jeden z našich hostů."
"Elora zůstala?"
"Jo, ale je z toho špatná, protože prostě… nevím, tak jsme nějak všichni opilí, nějak se nehlídala, a už to bylo venku. Teďka teda usnula, šel jsem jí uložit. Jen ty pohledy ostatních, ti co jsou tak nějak ještě ne úplně opilí. Jak tomu mám čelit? A co pak ráno?"
"Ráno je až za dlouho."
"Jsem z toho nervózní."
"Neřeš to, ráno ještě není. Šel jsi jí jenom uložit, tečka."
"Tome, co je? Mám z tebe úplně husí kůži, jak ti protivnost zní z hlasu!"
"To neřeš," zavrtí Tom hlavou a teprve teď otevře oči, "promiň, jsem protivnej o to víc, že jsem opilej. S alkoholem člověka všechno štve víc."
"Co tě štve?"
"Nech to plavat, Bille, vážně. Ještě bych byl hnusnej. Prostě to teď spolkni."
"No ale.."
"Nech to být, třeba ráno. Teď si jdu lehnout," postaví se na nohy tak rychle, že se za ním Bill jen nechápavě otočí a zamrká, když už mu Tom zmizí v domě.

"Tom odešel?" ozve se po chvilce vedle něho, a on v opileckém vesmíru najednou začne uvažovat, kolik času vlastně náhle uplynulo.
"Jo, odešel spát," přikývne Claře na otázku.
"Je naštvaný, že?" posadí se naproti němu a provinile k němu pozdvihne pohled.
"Nevím, měl by být?"
"Hm."
"A to proč?"
"Bille, nechtěla bych tě tím zatěžovat. A jsem opilá, a to jsem pak moc sdílná, a nevím, kdy je konec."
"To vem čert, myslíš, že já opilej nejsem? Povídej."
"Chtěl by, abych s vámi odjela sem."
"A v čem je problém?"
"Že to asi nedokážu, Bille. Nedokážu se sbalit jen tak během dvou měsíců, nedokážu jen tak sbalit svůj dosavadní život. Mám tam lidi, které ke svému životu potřebuji, mám tam určité zázemí, práci. Chybělo by mi to. Nedokážu se od toho všeho utrhnout. Vy jste na to asi zvyklý, být všude a vlastně nikde doma, ale já taková nejsem. V tomhle se lišíme."
"To chápu, ale není to tak, jak říkáš. Teď jsme konečně zázemí taky našli, ale dříve? Dříve jsme tak strašně moc cestovali, a tak strašně nám chyběl domov. Cestování možná zábava je, ale nikdo už nevidí tu druhou stránku, kdy si opravdu nemůžeš sednout do auta a říct, jedu domu. Je to snad ten nejhorší pocit, který jsem kdy zažil. Nemáš kam jet, nemáš kde vypnout hlavu, nemáš žádný nábytek, nemáš nic, kam by sis mohla postavit blbou vázu s kytkou. A v hotelu na stole ta váza vážně nevypadá tak, jak by měla. Věř mi, konečně víme, kde máme domov, a jsme za to tak strašně rádi, že bychom ten pocit rádi přenesli na všechny kolem nás, aby byli spokojení, jako právě my."

"Promiň, nikdy jsem si to nevzala z tohoto pohledu. A jsem jedině ráda za vás, že konečně máte taky ten uspokojivý pocit, že víte, kde je doma."
"Tomovi pomohla hodně Aileen. Děti potřebují vědět, kde je domov. Není úplně dobré střídat místa, a byty a doufat, že si dítě zvykne. A jestliže se Tom nyní rozhodl, že tohle i s Aileen podstoupí, pak musím já být ten, co přikývne a neřekne ani slovo. Protože Tom musí vědět, co pro své dítě chce. Já zatím rozhoduju částečně jen za svůj život."
"Musí být rád, že má tebe a ty jeho. Dokážeš všechno vidět těmahle očima, kterýma to já nedokážu vidět vůbec. Neříkám, že si nedokážu představit tu zodpovědnost za životy druhých, ale tvoje vlastní dítě je něco jiného. Je to prostě životní rozhodnutí. To, jakou jim připravíš půdu v tomhle věku, se s tebou potáhne už do konce života."
"Přesně tak. A tím jsem ti chtěl naznačit, že si to zkus vzít taky z jeho pohledu. Jasně, nemůžeš zatratit najednou svůj život, jenom protože tu mluvím, jak kdyby měl Tom být bůh, co se musí uznávat. To je blbost, to víme oba. Jenom se snažím naznačit, že musíš sama rozhodnout, co je pro tebe právě přednější. Tím, že bys odjela do LA, neznamená, že život v Německu zahodíš a už nikdy nic z toho nespatříš. My tam máme půlku kapely, máme tam půlku našich životů, půlku rodiny, známých, taky se to lehce nedělá. Ale nakonec, když jsme tenhle krok udělali poprvé, byli jsme až překvapení, jak často jsme do Německa lítali a nakonec jsme ty lidi viděli častěji, než kdybychom zůstali. Takže myslím, že by na tebe Tom neměl tlačit, jste oba dospělí a víte snad, co děláte. Zároveň bys ale měla uznat, že pokud na tebe takhle tlačí, pak pro něj asi dost znamená, abys odjela s námi."
"Mám teď dilema mezi dvěma světy. Nemůžu říct definitivní ne Tomovi, ale něco mne nutí k tomu zůstat, tam kde jsem doteď."
"Rozhodnutí je jen na tobě. Člověk musí v životě udělat mnoho rozhodnutí, dostaneme spoustu příležitostí. A ty příležitosti člověk dostává jen z toho důvodu, aby na sebe mohl později být pyšný, nebo se poučil. Ale nesmíme hned vše zatratit."
"Nezatracuji to, ale musím uznat, že máš pravdu. Asi by člověk prostě měl vzít příležitost za pačesy a až později hodnotit, jaký to mělo dopad."
"Vždycky se odsud můžeš vrátit domu, nikdo tě tu nebude držet násilím, kdybys vážně zjistila, že to jinak nejde. Ale slib mi, že to zkusíš. Už jen kvůli Tomovi. Byl poslední dobu na zabití víc než často, a jestliže je teď přesvědčený, že mu pomůže jedině utéct, pak v to budu věřit i já. A vzhledem k tomu, že si k tomu nasměrování Toma dopomohla ty, pak by mne vážně mrzelo, kdybys neodjela s námi."

"Bille, to se tak hezky poslouchá. Ano, máš pravdu, asi bych prostě měla momentálně zkusit všechno pro to, abych tuhle příležitost nepromeškala."
"Copak o to tuhle příležitost, ale spíš si myslím, že Tom tě momentálně vážně potřebuje. A to je asi víc, než jen přemýšlet o tom, co ti život v LA přinese."
"Promiň, připadám si teď hloupě. Máš neskutečnou pravdu. Nevím, zda jsem to už někdy Tomovi řekla, ale moc dobře si uvědomuji, jak moc mi najednou doplnil život. Je mi s ním tak neskutečně dobře. A s Aileen, nevím," pokrčí rameny a upije ze své skleničky, "jsou tak dokonalá dvojka, že snad ani nejde, nechtít je ve svém životě."
"Vidíš, tak proč to neřekneš jemu?"
"Nevím," zavrtí hlavou a jen s výdechem na Billa pohlédne, "někdy se ptám sama sebe."
"Chápu, že taky jsme dneska opilí, a není dobré něco vyklopit v tomhle stavu. A pak, na to že jsme opilí, mluvíme dost rozumně, takže bys to rozhodně měla u něj zkusit," napije se Bill se zasmáním ze své láhve piva.
"Promiň, říkám, že mne pak nikdo nezastaví, když jsem opilá," usměje se Clara, "ale rozhodně ti děkuju za rozhovor."
"Já tobě taky."
"Půjdu si teď taky lehnout," vstane a Billa lehce obejme, "dobrou."
"Dobrou, hezky se vyspi."

"Tome, spíš?" zašeptá Clara, když se spokojeně položí vedle něho do postele. Z jeho strany nepřijde ale ani pohyb, ani hlásek, jen pouhé pravidelné oddychování. Proto si ho Clara s úsměvem prohlédne zblízka a lípne drobný polibek na tvář. Hlavu si položí těsně vedle té jeho a jen vydechne. "Potřebovala bych ti říct, jak skvělého máš bratra, jak skvělou máš dceru, jak dokonalý jsi, sakra, ty. A mrzí mě, že jsem se nedokázala poslední dobou vůbec rozhodnout, což mi jindy potíže nečiní. Snad mi to odpustíš."

Ráno:

Clara mírně vyrušena pohybem v pokoji otevřeně líně oči, a hned musí nasadit úsměv na tvář. Tom procházející se pouze v ručníku po pokoji, pohledem intenzivně něco hledá.
"Už jsi vzhůru," zkusí ho oslovit se záměrem pozastavit ho v chůzi. Tom se skutečně pozastaví a ohlédne se na Claru. Netrvá nijak dlouho, než i jeho tvář ozdobí úsměv, a než si zabere zpětně místo vedle ní v posteli.
"Ale vůbec nevím, co mě tak hnalo z postele ven, když mne ta deka tak strašně láká zpátky," zachumlá se a okamžitě si její tělo obejme, a přitiskne na to své.
"Jo, co tě žene ven, když přesně tohle mi po probuzení chybělo," zasměje se a zavře opět své oči. "Promiň, že jsem byla včera protivná."
"Nebyla jsi protivná."
"Ale vyhnala jsem tě spát."
"Nešlo o tebe, byl jsem fakt utahanej."
"Dobře, ale i tak mne mrzí, co jsem řekla. A celkově, že jsem tak nerozhodná poslední dobou. Znám odpověď, jen mi nech ještě čas, dobře?"
"Dobře," usměje se Tom spokojeně.
"Můžeme si dovolit ležet celý den, prosím?" pohladí ho lehce po tváři a políbí jeho rty.
"Nemůžeme, ale alespoň dokud nás nikdo neshání."
"Dokud nás nikdo neshání, tak si můžeme dát předkrm před snídaní?" zeptá se Clara s úsměvem a jasným úmyslem. Prsty lehce zahákne za okraj Tomova ručníku, a když se jí za jeho pomoci podaří ho z pod něj vyvléknout, ihned se ho zbaví.
"A co si dát hned celé menu?" pozvedne Tom tázavě obočí, když se ocitne nad ní.
"Tak k tomu si dám ještě dvojku bílého, prosím," začne se smát Clara, když ji na boku zalechtají Tomovy vousy a hned na to se jeho hlava ztratí pod peřinou.

"Dobré ráno," dočká se Tom úsměvného pozdravu ze všech stran, když dojde ze své ložnice konečně do kuchyně, kde už to nějakou tu chvíli žije.
"Dobré," utrousí jen skrz úsměv, mírně přivírajíc jedno oko, díky prudkému slunečnímu paprsku, rozprostírajícího se po podlaze kuchyně přímo k němu.
"Nasnídáš se s námi?" otočí se k němu Bill od kávovaru.
"To se ví," přikývne hned. Aby se vyhnul paprsku v jeho očích, posune se více ke stolu, kde jemně pohladí Clařiny holá záda, vykukující z letních šatů. Ta už se mezi ostatní přidala před hodnou chvílí, jen Tom se ještě vymluvil na odpočinek. Když zaslechne dětský smích z terasy, s úsměvem si od Clary z talíře ukradne kousek papriky a vydá se do toho krásného prosluněného dne hledat svou dceru.
"Dobré ráno, aquabely," protáhne se Tom u bazénu pozorujíc ty dvě, při rozhodování, kdo do vody skočí dřív.
"Tati!" přísně si ho Aileen prohlédne, ale hned na to nasadí úsměv. "Už jsem myslela, že dneska nevstaneš."
"Raději mě pojď obejmout," pousměje se.
"Budeš ale mokrej," zachechtá se s poukázáním na své mokré plavky.
"To uschne," vysadí si jí bez čekání do náruče. "Jak dlouho jste už vzhůru s Abby?"
"Dlouho, už jsme tady uklízeli, a snídali, a koupali se, a dokonce jsem si už mohla povídat s Abby a její maminkou trochu anglicky."
"Však jsem ti říkal, že to nebude nijak těžký."
"Rozuměla jsem všemu, co mi říkali. To je co?"
"Šikulka. Pojedeme dneska na tu pláž, jak jsem slíbil a koupíme tu největší zmrzlinu za odměnu, platí?"
"Jooo! Řekni to i Abby, kam pojedeme." Tom to tedy s úsměvem zopakuje anglicky Abby, čachtající nožkami na okraji bazénu. S nadšeným úsměvem se dočká okamžitého přikývnutí na souhlas, a proto vrátí pohled k Aileen.
"Ještě máme pár povinností, ale když vyrazíme co nejdříve, tím rychleji budou odbyté. Teďka se skočím se všemi nasnídat, a pak vám řeknu."
"Tak jo. Tak šup," zasměje se Aileen a začne se dožadovat země pod nohama.
"Opatrně, zlato," lípne jí ještě rychlou pusu na tvář, než jí propustí ze své náruče. Ještě chvilku si ji zůstane jen prohlížet, a pak se s výdechem na patě otočí, aby se vydal dovnitř. Namočené triko ho příjemně chladí na hrudi, a uvnitř ho příjemně hřeje pocit svobody. Té nekonečné svobody, kterou mu LA nabízí. A ačkoliv se definitivní odpověď od Clary ještě nedočkal, v tomhle prostředí ho to trápí hned méně.

by Mintam