Put your heart on repeat 27.

Trvalo to. Moc to trvalo. Ode dneška jsem měla mít trochu volna, a místo toho jsem zase jela do práce, a po zbytek týdne to nebude jiné :-/ Ovšem, o to delší díl je, takže se snad trochu bude dát číst a líbit ;)
_______________________________________________________________________________________________________

"Vážně netušíš, kde Clara je?" zeptá se Bill, okamžitě, co Tom vyleze ze sprchy.
"Vzhledem k tomu, že přijela včera, a dneska večer musí být zase v Berlíně, odhaduju, že odjela."
"Odhaduješ?" nepochopeně si Bill bratra prohlédne od hlavy až k patě. "Nechceš vědět, co všechno se dozvěděla? Mě by to docela děsilo. A ještě víc mě děsí, co si z toho zase vycucnou noviny."
"Chci to vědět, ale bojím se, že se nikam dál nedostanu," Tom s výdechem dosedne do křesla, a vezme do ruky svůj telefon, aby zkontroloval, zda tam nemá nějaké volání, či zprávu. Jeden zmeškaný hovor se tam sice nachází, ale od Jessicy. Nespokojeně proto pomlaskne, a vytočí číslo Clary. Bill ho nepřestává hypnotizovat, a modlit se, aby se Clara na druhé straně ozvala. Delší dobu se ale nic neozývá, a když už to chce Tom vzdát, najednou zaslechne ten hlas. Ten, který právě potřebuje slyšet nejvíc.
"Tome, jsem právě v autě, a nemůžu.."
"Kde v autě?"
"Na dálnici. Právě jsem vyjela z Hamburku."
"Je mi jedno, jak daleko právě jsi. Potřebuju s tebou mluvit."
"Měla bych být do půl sedmé v Berlíně, takže dovol, abychom to odložili."
"Vážně, potřebuju s tebou mluvit právě teď, a ne později," vstane Tom z gauče, cestou sbalí mikinu, aniž by se po Billovi ještě ohlédl, a vydá se k autu.
"Tome, promiň, ale na tohle já vážně nemám čas."
"Neslyším motor, někde si zastavila," dosedne Tom do auta, a okamžitě nastartuje.
"Ach jo," vydechne Clara a krátce zavře oči. "Jsem asi na pátým kilometru A24, hnedka na první odbočce."
"Dovol mi tě vidět, prosím."
"Máš půlhodiny, více ne," zazní ještě v telefonu, než se hovor přeruší.

---

Ač to Tom považuje momentálně za rekord, do dvaceti minut zastaví auto přesně vedle toho jejího. Clara opřená o auto, s rukama založenýma na prsou a pohledem, schovaným za slunečními brýlemi, upřeným do země, jen znatelně zhluboka vydechne.
"Nevím, zda je to tady úplně nejlepší."
"Říkala jsem, abychom to odložili. Ale nikdo tu není, kdo by nás mohl vidět," pokrčí Clara rameny, a teprve teď k němu zvedne pohled. "A i kdyby, ven se toho dostalo dost, a ani bych se nedivila, kdyby díky ní."
Tom vydechne, dojde těsně k ní, a sluneční brýle jí z očí posune až do vlasů. "Vážně mne mrzí, že to tak dopadlo."
"Omlouvám se, že jsem se prostě beze slova vytratila a neodpovídala na tvé telefony, ale nešlo to. Nemohla jsem."
"Co tě donutilo zmizet? Myslím, nebo vím, že Jessica, ale proč?"
"Nepatřím do tohoto světa. Nemám na to, Tome. Nedokážu to nosit jako ona. A myslím, že mi to dala dostatečně najevo."
"Ale na tomhle přece absolutně nezáleží."
"Já nevím. Mám pocit, že ve vaší společnosti záleží, a absolutně tam nezapadám."
"Já ten pocit ale nemám. A kdybych se zeptal kohokoliv jiného, odpověděl by to samý. Ten pocit v tobě vzbudila jen Jessica. Ta, která se sama neumí chovat, si myslí, že může všechny tlačit do kouta."
"Tome," přejede si s výdechem Clara dlaněmi po pažích, "nemusíš jí přede mnou schválně shazovat. To je v pohodě, já to chápu."
"To ale přece nedělám. Chci jenom vědět, co jsi od ní slyšela, abych ti mohl říct, co je na tom pravdy."
"To by bylo na dlouho, a nemám na to právě náladu. Promiň. Máte tu práci, a já mám práci v Berlíně. Ozvu se ti," otevře dveře od svého auta.
"No tak, co má znamenat ozvu se ti? Přece mě nenecháš čekat."
"Nemusíš čekat. A nebo se přece můžeš zeptat jí, co všechno to bylo," odpoví Clara na oko v klidu, mírně pokrčí rameny a posadí se do auta.
"Nechci s ní mluvit, chci to slyšet od tebe. Slib mi, že to bude brzy."
Clara mírně vydechne a zadívá se skrz přední sklo auta před sebe. "Promiň, potřebuju se teď soustředit. A nedokážu tenhle vztek momentálně jen tak zahodit. Vážně mne to mrzí, ale musím teď jet. Potřebuju chvíli myslet na něco jiného, a trochu se odreagovat. Kdy to bude, to nevím. Omlouvám se," zavře za sebou dveře od svého auta, a bez dalšího pohledu směrem k Tomovi, vyjede.
Tom se za ní zůstane dívat ještě nějakou dobu, než s výdechem sklopí hlavu k zemi a zavře oči. Nesnáší čekání, je to snad nejvíc netrpělivý člověk, jaký se široko daleko vyskytuje. Ale ještě nikdy snad neměl tak velký respekt z představy čekání, jako nyní. Přijde mu najednou důležité nechat s tím Claru o samotě a objevit se, až bude skutečně čas. Až ho bude chtít poslouchat.

Pondělí:

"Tatínku!" seběhne Aileen schody, když se otevřou vchodové dveře. Tom odstrčí svůj kufr do rohu, a sehne se, aby mohl svou dceru pevně obejmout a vysadit si jí do náruče. "Mně se tak stýskalo!"
"Mně víc," nepouští Aileen z pevné náruče, která ho pevně objímá kolem krku, s položenou hlavičkou na jeho rameni.
"Vidíš, tak ses dočkala," vyjde s úsměvem mamka dvojčat a lehce je oba obejme.
"Bylo to najednou nějak dlouhý," povzdychne si Bill.
"Bylo to strašně dlouhý!" upraví Aileen výpověď Billa a s úsměvem si Toma začne prohlížet zblízka, aby zjistila, zda se jí nezměnil.
"To je fakt, bylo to strašně dlouhý," přitaká Tom, když vidí její spokojený výraz. "Teď tě nepustím z náruče týden!"
"Jo! A budeš se mnou chodit do školky!"
"Jaký to vůbec bylo ve školce, po tom dlouhém volnu?"
"Hezký," pokrčí lehce Aileen ramínky, "cvičíme na jedno vystoupení. To se ti bude líbit. Ale dneska jsem tam zase nebyla."
"Já vím, jinak bych tě teď nemohl vidět, a to bych už nevydržel," lehce ji prsty polechtá a to ho se smíchem začne pusinkovat s tančením v jeho náruči.

"Kdy jí řekneme, že se stěhujeme?" zeptá se Bill, po nějakém čase, když spolu sedí u stolu s večeří.
"Nejdřív to musíme říct mamce. Aileen bych asi nechal jako poslední. Nebo chci jí to asi říct až v době, kdy by měla končit ve školce, aby se stihla rozloučit a tak."
"Hm, aspoň to nebude tak razantní, a bude mít ještě dva měsíce na vstřebání. Tedy, souhlasíš se mnou, že to naplánujeme na konec srpna?"
Tom přikývne a vzhlédne ke své matce, která se objeví ve dveřích. "Co bude koncem srpna?"
"Mami," osloví jí Bill jako první s úsměvem, "vrátíte se s námi do LA?"
"Už je to zase tady?" pousměje se, a nechá kolem sebe proběhnout Aileen s plnou náručí.
"Promluvíme si ještě večer," mrkne na ni hned pak.
"Tak ukaž," odsune se Tom mírně od stolu, aby si vysadil Aileen na klín a mohl si prohlédnout vše, co vyrobila za dobu, co nebyl doma.

"Vydrž," pozastaví po chvilce Aileen ve vyprávění, když se mu v kapse rozezvoní telefon.
"Kdo to volá?" nakloní se okamžitě k displeji jeho telefonu, i přes to, že to nedokáže přečíst.
"Clara," oznámí jí s pousmáním a s Billem si vymění krátký pohled.
"Jé, mohla by dneska přijet?"
"To dost pochybuju, zlato," lípne jí pusu na tvář. Vstane ze židle, a jednou rukou si Aileen z klína sundá, aby jí hned na to mohl posadit zpět na židli. Pak telefon zvedne a vydá se do chodby. Aileen si na židli vyleze, aby si pak na ní klekla na kolena a byla tak blíž přes stůl Billovi.
"Proč by nemohla Clara přijet?"
"Protože má práci, víš?" vytáhne Bill z kapsy okamžitě první triumf. Ovšem hřeje ho fakt, že Clara nenechala Toma nějak dlouho čekat, než se ozvala.

"Ano?" zvedne Tom, již se znatelným úsměvem hovor, aniž by ještě věděl, co se dozví.
"Ahoj, Tome," osloví ho Clara na druhé straně o mnoho pozitivněji, než před dvěma dny. "Nevím, zda neruším, ale chtěla jsem se ti omluvit."
"Nerušíš. A netuším ani, proč by ses měla omlouvat."
"Byla jsem naštvaná a chovala jsem se hloupě, aniž bych tě nechala mluvit, nebo ti něco řekla. Asi jsem se nechala nějak unést. Každopádně, mohli bychom se vidět?"
"Je to asi tři hodiny, co jsme přijeli domu, takže tu potřebuji být, než uspím Aileen, ale jestli máš čas, pak bych se mohl stavit."
"Nezáleží na tom, v kolik to bude."
"Dobře."
"Dobře," pousměje se na druhé straně Clara a lehce nakloní hlavu stále s telefonem u ucha. Jakoby se mu chtěla přiblížit momentálně i přes ten aparát.
"Jsem rád, že tě slyším."
"Nápodobně. Budu tě čekat."
"Těším se," dodá ještě Tom před tím, než hovor dobrovolně ukončí. Rád by jí momentálně poslouchal až do noci, a ještě raději by jí měl u sebe. Připravil se ale psychicky na delší odmlku z její strany, a proto mu teď nějaké dvě hodiny čekání přijdou jako nic.

"Ahoj," otevře s úsměvem Clara o dvě hodiny později své vchodové dveře a okamžitě zatáhne Toma dovnitř. "Promiň, ale jsem od jisté doby paranoidní. Dneska mě dokonce někdo fotil na ulici a já se chtěla otočit, a vykopnout mu ten foťák z ruky. Je to strašný!"
"Vím, jaký to je," obejme ji krátce a pohladí po zádech. "Ono je to zase za nějaký čas omrzí. A moc příležitostí už taky mít nebudou."
"Budu ti věřit, jsem v tomhle přeci jen kompletně nová."
"Mrzí mě, že jsem tě do tohoto uvrtal. Beru to už jako součást života, ale je mi jasný, jak je to zpočátku nepříjemný."
"No nic," povzdychne Clara, a jen si ho prohlédne, "jsem každopádně ráda, že tu jsi."

"Co jsi myslel tím, že moc příležitostí už mít nebudou?" zeptá se po chvilce Clara, když se spolu usadí.
"No, protože se už moc v Německu nezdržím."
Aniž by Clara chtěla, podrží v sobě dech, aby nedala najevo všechny ty emoce, které v ní ta věta rozbouřila. "Odjíždíte?" zeptá se proto jen stroze.
"Hm. Chtěli jsme to nechat až na konec roku, protože tu stejně od začátku listopadu budeme mít turné. Ale nakonec jsme se s Billem rozhodli, že se musíme vrátit do LA už v srpnu."
"Už v srpnu," zopakuje jen Clara, jakoby si to nechtěla přiznat.
"Pro bulvár lepší, jen asi horší pro nás dva," řekne Tom opatrně.
"Vidíš, a přesně to jsem taky myslela tím, že do tohoto světa nepatřím. Nevím, jak se v tomhle pohybovat. A jak vidno, už ani na začátku to nedávám. A nějak i to mne donutilo v ten pátek odejít. Byla jsem zklamaná Jessicou, ale zároveň asi i sebou, že jsem vedle ní nic. Asi to prostě zvládala líp."
"Hloupost," jemně jí klouby prstů pohladí po tváři, "nikdo z nás nečetl žádný takový manuál k životu. Takový totiž neexistuje. A pak, abych byl upřímný, s Jessicou to bylo mnohem jednodušší, protože jsme nikde nebyli doma. Byli jsme každou chvíli někde jinde, jenom jsme cestovali, a to prostě se dá pak taky zvládat líp ten tlak okolí. Takže nevím, proč bys měla chtít konkurovat Jessice, nebo se s ní srovnávat. V pátek zrovna porušila všechna pravidla, která jsme si stanovili, takže nemá smysl, abys o ní zrovna teď přemýšlela."
"Tome," vydechne Clara už jen ztěžka, když jí začnou v očích tlačit slzy, "byla tak zlá!"
Tom si ji vztáhne k sobě do náruče a má právě největší chuť promluvit s Jessicou ještě jednou. Má pocit, že na poprvé toho řekl velmi málo. "Co ti řekla?"

* * * flashback * * *

"Hele, kdo má být vůbec tamta, jak jí představoval?" zavře za sebou Carrie dveře od toalet. Jessica s úsměvem přistoupí k zrcadlu, aby si přelíčila rtěnku.
"To je Clara, asi nová přítelkyně, nebo co. Zvláštní co?"
"To neříkám, jen mi k němu moc nejde."
"Přesně mi čteš myšlenky. Tom měl vždycky trochu jiný vkus, asi je teď na usedlejší a nudnější typy," zasměje se Jessica.
"No, asi nudná bude, když neměl problém se s tebou vyspat."
"Ach, Carrie, znáš ho, ten nikdy neměl problém." Když se Carrie začne její poznámce smát, spokojeně se Jessica prohlédne v zrcadle. "Ale stýská se mi po těch časech, protože byl fakt dobrý!"
"Já přece vím," pronese sebevědomě Carrie.
"Nevidím ten jejich vztah na dlouho. Buď se začne Tom brzo nudit, a nebo to ona vzdá, až jí bude bulvár probírat skrz naskrz. Na tohle nemá, je na to moc úzkoprsá."
"Kde k ní vůbec přišel?"
"Netuším, o nedůležitých věcech se nebavíme."
"Mně je to jasný. Dřív se bavil taky víc, dneska je nějaký zaskočený."
"To spíš bude tím, že je tu ona, i já. Víš, je z toho nervózní. Znám ho."
"Myslím, že nemá chudinka vůbec tušení."
"To asi ne. Hele, myslíš, že tahle rtěnka je fajn?"
"Vždycky ti slušely výrazné rtěnky, přece."
"Pamatuji si jednu, která mi strašně slušela a přitom mi jí kupoval Tom."
"Vážně? On je ten typ přes rtěnky?" zasměje se Carrie a spokojeně zavře svou kabelku, když do ní uloží svůj pudr.
"Vždycky byl takový starostlivější. On se jenom nezdá," mrkne Jessica, usměje se na sebe v zrcadle a s výdechem se rozhlédne. "Ale baví mne to tady dneska večer, ani ti nevím z jakého důvodu."
"Jenom ráda provokuješ," uchechtne se na počest své kamarádky Carrie a mrkne.
"Jo," pousměje se Jessica, "ale na jednu stranu je hrozně hezký od Toma, že mi dovolil se s Aileen scházet."
"Taky by si protiřečil, kdyby tvrdil, že tě už nikdy nechce vidět. Máte toho šíleně moc společného a patříte prostě k sobě. Chybu uděláme v životě každý, takže by ti to odpustit měl. On, svatoušek, by tedy zrovna měl."
"No není svatej, ale co se Aileen týče, asi si vážně tvrdě stojí za vším, co kdy řekl."
"I tak to musíš zkusit prolomit."
"Carrie," zachechtá se Jessica, "to není tak jednoduchý, jak se řekne. Jsem zpět ve svém životě, ale oni měli dosud ten svůj, takže to chce čas."
"No, jen abys nezahálela, když je teď v cestě taky ještě někdo."
"Ale no tak, nikdo, koho bych se měla proboha bát. A Tom cítí, že je slabá a proto jí tak brání. Je to komická situace docela, myslím si, že spíše jen neví, jak z toho vycouvat. To mu nikdy nešlo. Vždy čekal, zda to nějak nevyprchá časem a nebo, prchnul sám."
"Takže je to vlastně otázkou času."
"A toho mám právě dostatek."

* * *

"Bylo to strašně ponižující," vzlykne Clara v Tomově náručí, když mu to stručně odvypráví.
"To teda," vydechne jen Tom, který by teď nejraději nevěřil ničemu, co slyšel. Nejraději by se teď chtěl probrat z toho zlého snu.
"Neváží si toho co má."
"Nikdy si asi nevážila toho, co měla," zopakuje Tom s větším důrazem na minulý čas.
"Nechápu to. Má tak nádhernou zdravou dceru, a… promiň, že to teď řeknu, ale vypadá to, jakoby jí úplně odepsala ze života. Jsou lidi, jak jistě dobře víš, co by za to dali cokoliv."
"Vidíš? Tak proč se s ní snažíš srovnávat?"
"Tome, to je ten problém," nadechne se Clara a s odvahou. "Mám totiž už pár let jasně danou diagnózu a to, že nikdy nebudu moct mít děti. Docela bolí představa, že nikdy nebudu matkou. Jasně, žijeme v jednadvacátém století, je spoustu moderních věcí, ale nikdy nebudu tou, ze které to dítě vzejde. A tak strašně to bolí, když se pak objeví takováto osoba, která si neváží toho, že je plnohodnotně zdravá. A mě prostě nezbývá nic jiného, než se s ní srovnávat a pochybovat o sobě."
"Promiň," zkousne si Tom spodní ret, "to mne mrzí."
"Promiň, že ti to prostě takhle říkám, já jen, byl jsi teď ta nejbližší osoba, a..," chce větu ještě dokončit, když se ale rozpláče.

Tom jí nejprve poctivě setře všechny slzy z tváří, a hned pak si ji vztáhne na svá prsa.
"To je dobrý," špitne, lehce jí hladíc, do jejího ucha. Pevně se nadechne a zadívá se zamyšleně na stěnu před sebou. Je to nějak moc informací na jeden večer, ale je odhodlaný se s tímhle poprat do té doby, dokud má v sobě tuto sílu to nevzdat. Chápe, že je tohle dost trýznivá situace pro Claru, a celoživotní bolest. O to více teď nechápe sebe, že dovolil Jessice, aby kdy se pokusila vrátit do jeho života, byť jen přes Aileen. Jeho pokus o to, vrátit své srdce na znovu přehrávání, byl ten největší omyl jeho života.

by Mintam