Proč?

A je to zase tady, článek k letošnímu roku (a to ještě neskončil ani únor), kdy musím napsat pár slov k tomu, jak přesně mě tenhle rok štve! Je to tak, vzalo mne to - jsem neaktivní, fyzicky i psychicky vyčerpaná, absolutně nemám náladu psát, jíst, spát nemůžu,... opět mi pomáhá snad jen ta hudba. Už pro tohle asi nemám ani vysvětlení.

---

Něco v mé momentální situaci mne děsně vyčerpává, vysává a já se nedokážu odtrhnout k nějaké činnosti, abych se dostala od reality. Pokouším se napsat pár řádků k Put your heart..., ale jde to tak strašně těžko, když nechci, abych na ty postavy přenášela mou hloupou náladu. Někdy, když ráno vstanu, tak si přijdu takhle - jako když je prostě všechno špatně!



A lidi kolem mne, kteří mne VŮBEC neznají, jen se mnou pár dní v týdnu pracují, ještě řeknou: "Ty si teď furt na něco stěžuješ!" Já?! Já, která cizím lidem nesvěřím nic ze svého soukromí, jen jsem chtěla slyšet třeba, že ten tlak v práci necítím sama? Trochu podpory - necpu jim nic ze svého soukromí, necpu jim denně, jak mě štve být tady,... Jednou si povzdychnete, že to stojí za prd a už jste zaškatulkovaný jako "ti, co si furt stěžují". Já optimista, který celoročně rozdává úsměvy, si nemůžu dovolit mít pár dní posraných?! Ne, u mě je úsměv běžný, (vůbec mne nikdy nic netíží, vždy mám dobrou náladu), takže už to lidi berou automaticky. Ale jakmile se jednou neusmívám, dají mi to všichni sežrat! Vy, s tou dobrou náladou nemáte právo se mračit, nebo si dokonce povzdychnout! A do toho ten blbec, co mě bohužel zaměstnává a vyplácí výplatu, kterou v dnešní době, bohužel, všichni potřebujeme. Mám se cítit dobře, když mi hned ráno zaměstnavatel naznačí, jak strašně nesympatická mu jsem, a jsem stokrát horší v jeho očích, než kolegyně, která za celou dobu co tam je, neudělala vůbec nic dobrýho?! Můžu se po zbytek dne na lidi usmívat? Můžu si dovolit vzít tašku, otočit se na patě ve dveřích a říct mu, ať jde do prdele? Můžu si dovolit bouchnout dveřmi a s úsměvem odejít pyšně s čistou hlavou domu? Ne :(
Naštěstí je tam jedna kolegyně, která se mě sice zastane, a obhájí mou čest, ale je to k něčemu platné, když blbec blbcem zůstane? A co je nejhorší, že nevíte proč! PROČ, co jsem mu kdy provedla, kromě toho, že mi musí každý měsíc dát výplatu?

Cítím se tak trochu, jako jsem se kdysi cítila někdy na hodinách češtiny. Profesorka měla vybraných pár lidí, a od zbytku lidí nebrala správnou formulaci při ústních, či písemných zkouškách. A i když jste tu knížku četli, dostali jste třeba JEN o stupeň nižší známku, než ten, co dostal za pět a vy jste jasně věděli, že on v životě žádnou knížku nepřečetl. Protože jste to jen špatně formulovala, a očividně jste autora nepochopila správně. Prostě nasranost nejvyššího levelu!
A přitom by stačilo všem těm lidem, kteří vás maximálně serou, nechat jen odlétnou jejich balónek!



Omlouvám se, ale já musela. Musela jsem to alespoň psanými slovy ze sebe dostat trochu ven!
Zas bude dobře, blíží se mé oblíbené jaro, život je nádherný, a práci sice potřebujeme každý, ale i to musí mít své meze. Takže heslo zní, hlavně se z toho neposrat! ;)
A já jdu chytat energii na psaní, zveřejňování, čtení, spaní, a vůbec ke šťastnějšímu životu, kde mě někdo naučí, jak ignorovat blbce! :)