Put your heart on repeat 14.

Takové dlouhé dokončení večera a začátek rána. Původně tam fakt měla být trochu jiná myšlenka, ale moje hlava zase nespolupracovala s prsty a tak z toho vzniklo to, co z toho vzniklo. A proto tu je a bude se snad líbit. Za dveřmi už je č. 15... :)
_____________________________________________________________________________________

Hned na to se ale Tom usměje a ovine svou paži kolem jejího pasu.

"Ne, vážně, jsme příšerní oba dva, jsme pomalu na léčení."
"Musíme zmizet dřív, než si rozmyslím, že tě chci mít jen pro sebe."
"Nikomu se nerozdávám," ohradí se hnedka Tom zvesela, ale protože chtěl pro tuhle chvíli navrhnout to samé, tak se nijak nebrání, když se Clara začne zvedat. Nespouštějíc paži z jejího pasu toho využije k tomu, aby ji mohl lépe navést svou cestou.
"Ale my..," započne Clara větu, plnou pochyb, když dojdou k výtahu jedoucím do garáží.
"Jedeme dolů."
"Tome," zasměje se prozatím nevyděšená jeho rozhodnutím, "máš dceru, musíš jí ještě ukázat celý svět před tím, než se zabiješ opilej v autě."
Jelikož se ale před nimi otevře výtah a Tom jí zatáhne dovnitř, aniž by slevil ze svého záměru vydat se jinam, než do garáží, Clara utichne. Když dojdou až k jeho autu, už jí to ovšem nedá, a začne vrtět hlavou.
"Ne, Tome, fakt ne, mám strach," řekne patřičně vážně, avšak s úsměvem ve tváři. Tom si jí jen pobaveně prohlédne, mezitím co si k uchu přiloží telefon, a zapálí cigaretu.
"Tak se připoutáš," pokrčí rameny zvesela těsně před tím, než mu na druhé straně telefonní vytáčení přeruší hlas. Jak Clara dostane šanci vyčíst ze slov hovoru z Tomovy strany, že auto nebude řízeno jím, značně se jí uleví.

---

"Můžeme vyrazit," nasadí úsměv Tom hned poté, co schová telefon zpět do své kapsy.
"Můžem. A zasvětíš mě trochu do svých plánů?" přijme mlčky opět jeho paži, která se jí obmotá kolem pasu, a lehce se při chůzi o něho opře. Když oba pocítí na svých tvářích vlahý noční vzduch, automaticky se jim úsměv rozšíří.
"Hmm," přikývne až po chvilce Tom, "plán je nechat na tobě vybrat tedy střízlivého řidiče."
"Ano, vybrat lepšího řidiče."
"Neřekl jsem lepšího," rozesmějí se hned na to oba, "řekl jsem jen střízlivého." Clara tedy prstem ukáže na první taxi před podnikem, ke kterému taky hned vyrazí.
"Dobrý večer," prohlásí jednohlasně, jak usednou uvnitř.
"Dobrý večer, kam to bude?" Oba se v tu samou chvíli po sobě mlčky a trochu překvapeně kouknou, a když ani z jednoho nic nevypadne, tak se dají opět do smíchu. Teprve teď oběma došlo, že nemají cíl. Pokud cílem není jen to, být spolu, na čemž se oba shodnou i beze slov. Nakonec Tom řekne první adresu, která mu naskočí a o další vývoj se nestará.
"Děláš tohle často, že auto necháš na pospas? Neboť jinak si nedokážu vysvětlit to, že když máš klíčky u sebe, ti auto i přes to někdo doveze z bodu A do bodu B."
"Odhalila jsi mě," řekne Tom naoko zklamaně.
"Je mi to jasný," zasměje se Clara, ale pak jen mlčky lehce zavrtí hlavou.

Když vjedou do dvou minut na dálnici, maličko si Clara odkašle, neboť si s otočením do zadního okna všimne podezřelé situace.
"Kolik můžou dostat za fotku, kde sedíš v autě zády k nim, a tudíž ani stejně není jasné v té tmě, že jsi to vlastně ty?" zeptá se jakoby nic. Tom se jakoby bez zájmu podívá za ně též a jen vydechne, když tam spatří auto, jehož spolujezdec se lehce vyklání s velikým fotoaparátem z okýnka. Pak jen lehce pozvedne obočí a s úsměvem už stočí pohled na Claru.
"Tak jim uděláme fajn večer," prohodí a nakloní se lehce k taxikáři, "tak s námi nemusíte až do úplného cíle, stačí na letiště."
"Určitě?" zeptá se trochu nedůvěřivě taxikář.
"Určitě, beztak je to při cestě. A někam co nejblíže ke vchodu."
"Samozřejmě, je to při cestě. Dobře, udělám, co budu moct," ujistí ho ještě taxikář a začne se zpětně soustředit na cestu.

"Kam poletíme?" zeptá se spokojeně Clara, která to vezme jako bojovou hru.
"Tak, vzal bych to první, co poletí."
"Wow, tak to by tenhle fajn večer, mohl být ještě fajnovějším," uchechtne se.
"Musíme být ale super rychlí, souhlas?"
"Myslíš to vážně?" znejistí už trochu usměvavá Clara, a maličko se rozhlédne, když auto sjede z dálnice na výjezd směrem k letišti.
"Zcela." Sebejistota Toma nedá Claře moc prostoru na váhání, a proto do sekundy tedy přikývne a lehce s nádechem se narovná.
A když se před nimi začnou objevovat pomalu letištní různorodá světla a lampy, už všechny své pochybnosti hodí za hlavu a spokojeně se přitiskne k Tomově paži.
"Přesně tak, jenom se pevně drž," řekne Tom zvesela, když taxík zastaví před hlavním vchodem, "a neboj, zůstáváme v Německu." Zasměje se s mrknutím, když si všimne její lehké nervozity.

Při vystupování z taxíku pohltí Toma blesk z fotoaparátu, což ho donutí si Claru k sobě stáhnout ještě blíž.
"A teď hlavně musíme dělat," špitne ještě těsně před tím, než se vřítí do letištní haly. Jak slíbil, protáhne Claru napříč celým letištěm bez jediného zaváhání, až k protějšímu východu, kde si okamžitě zaberou jeden z taxíků. Jen co oba popadnou trochu dech, nadiktuje Tom řidiči bez rozmýšlení adresu, a spokojeně se opře do sedadla. Clara ho napodobí a palcem mu pohladí dlaň, kterou dosud nepustila z té své.
"Super," usměje se krátce na to spokojeně, "vážně to tu musíš znát jako vlastní boty, neboť to takhle fakt působilo, jako že jsme si vzali nějaký let. Byla jsem tu asi dvakrát, byla bych úplně ztracená." Krátce na to se tomu celému průběhu na letišti zpětně zasměje a až skoro děkovně obdaruje Toma polibkem. Když však nezůstane jen u jednoho polibku, spokojeně si přisedne značně blíže k Tomovi a až po nějaké chvilce si najde skulinku pro jednu z momentálních otázek v její hlavě. Krátce se proto odtáhne a poťouchle se pousměje.
"Kam vůbec jedeme?" Místo toho se však ozve veselý taxikář a zopakuje ji adresu, což Toma upřímně rozesměje.

"Tak ale to teda ne," pokračuje poté Clara a její výraz se naoko promění na vážný, "jsi naprosto cizí člověk a vezeš mne na cizí adresu! Měla bych třeba včas vyskočit z auta!"
Smějící se Tom jen spokojeně pozvedne jejich dlaně propletené prsty, aby naznačil, že jí jen tak nepustí. Než ale Clara vymyslí, jak by se ještě jinak dostala ze sevření, dojede taxikář na danou adresu.
"Už jsme tu?"
"Jo," ozve se Tomův hlas současně s taxikářovým.
"Měla bych tedy jít napřed, abych nabrala kyslík do plic, na případný útěk."
"Těší mě, že se jevím jako psychopat," rozesměje se znovu Tom, zaplatí taxikáři a vystoupí společně s ní před svým vlastním domem.
"Kde vůbec jsme?" nedá jí to se nezeptat, když vejdou do zahrady.
"Tam, kde nás nikdo nebude hledat," s mrknutím Tom odemkne i vchodové dveře, a v tu chvíli Claře všechno jasně dojde.
"Jsme u tebe doma," hlesne jen a krátce se rozhlédne. Když nad skříňkou v předsíni objeví fotografii Aileen, musí se pousmát a hned zase strhne pohled na Toma. "V tom případě dost pochybuji, že tady nás nikdo hledat nebude."

"Věř mi, celou tu dobu se tomuhle místu všichni vyhýbají, jako by bylo zakleté," pronese s úsměvem, a dojde mu, že tomu vlastně alespoň sám takhle věří, "a taky se celou tu dobu snažím jim nedat sebemenší stopu." Ještě chvilku si rozhlížející se Claru prohlíží, než mu dojde, jak sakra moc opilý dnes večer je.
"Všimla jsem si dneska."
"Daří se to i díky tomu, že sem nikdo bližší než rodina nesmí vstoupit, a zatím to funguje jako úkryt."
"Já bližší než rodina nejsem. Vyhodíš mě teď?" pobaveně stočí pohled na Toma, který stejně tak nasadí úsměv.
"Moje psychopatické sklony mi nedovolí tě teď jen tak propustit," pronese s mrknutím a s dovolením vezme Claře jak kabát, tak i kabelku. Ta se nadechne a jakmile má Tom opět prázdné ruce, využije toho a přitáhne si ho za ně k sobě.
"Ale protože je to tady tak úžasně útulný, tak se mě jenom tak nezbavíš."
"A to jsi ještě zdaleka nic neviděla," dodá Tom, obtočí si dlaně kolem jejích boků a rty zlehka přejede po její lícní kosti až k uchu, kde šeptne, "a proto se mě stále raději pevně drž."
Clara s pousmáním nad sebou samou si v hlavě uvědomí všechny ty promile v krvi, na pažích jí vyskočí husí kůže, a v břiše se jí rozmnoží hejno motýlků. Dvojnásobnou dávku tohoto pocitu pocítí však ve chvíli, kdy se Tom opětovně vpije do jejích rtů. Pokusí se samu sebe nasměrovat kamsi, ale nedá jí to a proti Tomovým rtům musí stejně promluvit.
"Když to vezmu po schodech nahoru?"
"Výborný vkus," zasměje se Tom, "to nejlepší z těch útulných míst tady." Sám jí navede ke schodům, a když se nadechne, aby ještě něco poznamenala, přiloží jí na rty prst, aby ho sekundu na to vystřídal opět svými rty.

Plně zaměstnáni jeden druhým mlčky začnou svými svršky lemovat celé schodiště, než proniknou do ztemnělé a taktéž ztichlé ložnice, kde už není potřeba nic více dodávat, a jen se oddat atmosféře dnešního večera. Tom si lehce zasněně Claru prohlédne, když se ocitne pod ním na zádech. Skloní se až k ní, aby mohl okusit chuť její kůže, jejího těla, a jeho tvář olemuje úsměv, když dá jasně najevo, jak moc příjemná jí jeho blízkost je.
Stejně tak dostatečně najevo dokáže Clara projevit emoce, když do ní po ne dlouhé chvilce vnikne. Ta se dokonce přistihne, že na pár vteřin zadržela dech, jen s pokusem zastavit na pár vteřin čas a přehrát si ten samý moment alespoň ještě jednou. Pak už se ale naprosto s hlavou v oblacích oddá Tomovi, který jí nešetří pozorností. Jak jeden, tak druhý si jasně uvědomuje jak je tenhle večer něčím jiný, už jen tou atmosférou od samého začátku jejich dnešního setkání. Ani jeden však není schopen popsat, co přesně to je. Jsou to jen oni dva, jejich čas a jejich vzájemná blízkost, která je naplňuje vášní, radostí a štěstím dohromady.

Pozornost však neustane ani po nějakém čase, co si jen tak leží v náručí. Aniž by si museli sdělit jediné slovo, vědí svou blízkostí dostatečně vše. Tom lehce prsty vjíždí do jejich vlasů, a Clara si to s úsměvem ve tváři a zavřenýma očima maximálně užívá. Její prsty naopak jemně přejíždějí po jeho hrudi, která se s Tomovým dechem v pravidelných intervalech nadzvedává. Všechno to trvá do chvíle, než oba po celém dlouhém dni propadnou slastnému spánku.

Ráno:

S novými slunečními paprsky se jako první probudí Tom, a když shlédne neměnnou situaci, tedy Claru ve svém náručí, usadí se mu na tváři spokojený úsměv. Lehce se pohne z té celonoční pozice a pokusí se ještě na nějaký čas zabrat. Když však o pár minut později zaznamená pohyb ze strany Clary, donutí se opět oči otevřít a stočit k ní pohled. Ta se jen spokojeně přitulí zpět více k jeho hrudi a se zavřenýma očima jen lehce vydechne.
"Dobré ráno, pokud ráno ještě je," promluví však hned na to. Tom se na její výzvu volnou rukou natáhne k nočnímu stolku, kam si jindy pokládá mobilní telefon. Dnes ale bohužel není jindy. A aby dohlédl na druhou variantu, digitální budík, to by se musel nadzvednout a na to se právě necítí. Clara to ovšem udělá za něj, neboť si červených číslic budíku všimla již včera v noci.
"Půl desáté," prohlásí již zvesela a tentokrát už pohledem zabloudí k Tomovi.
"Tím pádem jsem ještě zachráněn."
"Snad si nenechal Aileen nikde čekat," uchechtne se a Tom ji napodobí.
"Tak školka, kam sem jí původně dneska poslat nechtěl, naštěstí funguje až do pozdního odpoledne. Ale o to až tak nejde teď."
"Nerada bych vás ochudila o společný čas."
"Nic takového jsi nezpůsobila," vydechne Tom s pousmáním o obtočí své prsty kolem její tváře, aby si ji mohl přiblížit pro polibek.
"Já měla před třema hodinama letět do Londýna."
"A sakra," zareaguje Tom se smíchem, "nejsem si úplně jistej, ale to už asi nestihneš."
"Asi," pokrčí se smíchem rameny, "ale na jednu stranu byl záměr, proč jsem to na poslední chvíli odřekla."
"Proč?"
"Možná proto, že mi někdo nabídl, že mě v osm vyzvedne, a já prostě nechtěla odmítnout."
"Kdyby ses zmínila, že.."
"Kdybych letět chtěla," přeruší ho, "zmínila bych se. Takhle si akorát musím najít nějakou náhradní zábavu na týden. Prostě jsem si jen přehodnotila priority."
"Priority?"
"Protože," dodá Clara a věnuje Tomovi další ze svých polibků, "takhle je mi mnohem líp, než v letadle a v Londýně, které oboje moc nemusím."
"Takže jsem nakonec rád, od čeho všeho jsem tě uchránil," uchechtne se Tom a lehce prsty pohladí její tvář. Ta mu úsměv opětuje a posadí se na posteli.

"Můžu si dát sprchu?"
"Jasně," přikývne na to Tom, "pod schodama doleva." Zůstane ji pozorovat po celou dobu, co kolem sebe omotá deku a odcupitá ke schodům. Odtamtud se ozve ale její slabý smích, což ho donutí zpozornět a pomalu vylézt z postele též.
"Teda, pokud přes tohle přejdu." Tom dojde až ke skříni, aby na sebe natáhl trenky, a vydá se za ní ke schodům, kde se sám zasměje, když shlédne jejich svršky poházené po schodišti. "Jak děti, jak malý děti," dodá ještě vesele, ale hned na to pohlédne na Claru, "tak se můžeš obléci cestou, hm?" Pak si ji k sobě otočí tak, že ji chytne za obě ruce, které drží kraje deky. Ta se mírně zamračí a v první chvíli nechce povolit, nakonec jí ale nic jiného nezbyde.
"No ale," začne pomalu protestovat, ale to už z ní deka začne sklouzávat.
"No ale, to co tam schováváš, nemůže být tak tajný," dokončí jí Tom větu. Přitáhne si jí ještě blíže s mrknutím k sobě těsně před tím, než se odváží jí věnovat pár hlubších polibků.
"Říkal jsi za schodištěm doleva?" zeptá se Clara vesele proti jeho rtům a své nahé tělo natiskne na to jeho. "Víš jak my holky máme většinou problém s levou a pravou, tak bys mi mohl klidně pomoci při cestě."
"Rád," zasměje se tomu a směle se s ní vydá po schodišti sbírat jejich svršky.

"Ty ses oblékl cestou?" zaznamená teprve až teď, když už se dostanou ke koupelně, že má Tom na sobě již trenky. Tisknoucí ke svému tělu své svršky se tomu ale jen začne smát, odhodí zpětně své věci v koupelně, a otočí se na patě směrem k Tomovi. Z náručí mu vezme i jeho posbírané svršky, a udělá to samé, co s těmi svými.
"Všimla sis pozdě," uchechtne se Tom a nechá Claru sice odhodit jeho věci, nikoliv ale vzdálit její tělo od toho svého.
"Oblíkat se budem ale až..," Clara opětovně není schopná větu dokončit, neboť si Tom opětovně ukořistil její rty. Musí si přiznat jak strašně svobodně a uvolněně si s touhle osobou přijde, že se mu v to už ani nechce věřit. Po tak dlouhé době. V hlavě Clary se momentálně odehrává něco podobného. Jindy by docela šílela z toho, že odmítla super pracovní záležitost kvůli soukromému životu. Najednou jí to tak ale vůbec nepřijde. Všechno se jí zdá jako polehčující okolnost a to, že práci vyměnila za čas s Tomem, jí na mysl až doteď vlastně nepřišlo vůbec. Nevidím na tom najednou nic špatného. A dokonce když to vyměnila za tak skvělý čas!

Když už zrovna Toma napadne, že mu trenky překážejí, a vůbec neví proč, že si je navlékal, ozve se zvonek. Oba to nejprve zarazí, a až pak si vymění pohled.
"No, na mě nekoukej. Asi raději rychle přemýšlej, zda takhle půjdeš otevřít," oznámí se smíchem Clara. Tom jen s malým náznakem výdechu se tomu musí usmát taky.
"A já už myslel, že tyhle naschvály se dějí jen ve filmu," odvětí pak, když už si sebere ze země kalhoty, a po cestě ke dveřím je na sebe natáhne. Clara se mezitím v koupelně zavře s odhodláním, že si dá sprchu sama.

by Mintam