Put your heart on repeat 7.

Trvalo to (upřímně trvalo mi vystřízlivět :D), ale snad se bude dílek aspo trochu líbit ;) Nikdy nebyla předvánoční doba pro mne tak náročná, jako ta letošní. Další dílek snad s menší pauzou, než byla nyní...
_________________________________________________________________________

"Aileen! Jsi..jsi v pořádku!?" s přesným vteřinovým zpožděním už jí Tom drží. Má pocit, že se nemůže nadechnout, jako když jeho srdce vynechalo pár úderů. Aileen ho pevně obejme, jen lehoučce přikývne a mezi zrychleným dechem lehce polkne potlačený vzlyk.
"Zlato, proboha co tě to napadlo?! Víš přece, že... ach bože," vydechne úlevně a Aileen pohladí po zádech.
"Děkuju mockrát," vzhlédne až po chvilce k zachránkyni, když se vzpamatuje.
"To není za co. Udělal by to každý. Hlavně, že je v pořádku."
"Stalo se to v sekundě, nestihl jsem.." Ona se však jen mile usměje a Toma zarazí.
"Je to v pořádku, to se může stát i sebepozornějšímu člověku. To jsou děti. Byla jsem díkybohu jen nablízku."
"Děkuju," vděčně Tom špitne.
"Jsem ráda, že je v pořádku," pohladí jemně Aileen, která už své vzlyky neudrží a rozpláče se.

---

"Ššššt, už je to v pořádku," lípne ji Tom drobnou pusu a vyzvedne do náruče.
"Musím uznat, že se dech zastavil i ve mě, ale je to v pořádku, a to mě víc než rozdýchává."
"Nevím, jak vám poděkovat, skutečně jsem.."
"No tak, nezachránil byste kohokoliv, natož dítě, kdybyste byl svědkem? Udělal by to kdokoliv, byl to instinkt, byla jsem ve správný čas na správném místě."
"Asi jo," tak trochu úlevně se Tom pousměje, hladící stále plačící Aileen.
"Tak vidíte," opětuje mu úsměv.
"Ale i tak děkuju. Zachránila jste jí život a za to se nikdy nedá dostatečně poděkovat."
"Dobře, v tom asi máte pravdu." V tu chvíli jí začne vyzvánět v tašce telefon. "Oh, jdu pozdě, nezlobte se, budu muset jít."
"V pořádku," nadechne se Tom, že ještě něco řekne, avšak ve skutečnosti už není víc co říct.
"Opatrujte se," usměje se, ještě věnuje Aileen jedno pohlazení a vydá se dál svým směrem.

"Andílku, už neplakej, už je to v pořádku," šeptne Tom Aileen do ouška.
"Tatínku, promiň."
"Jen... už to, prosím, nikdy nedělej, ano? Měl jsem o tebe strach."
"Kde je Pumba?" polkne další vzlyk Aileen v sobě. Tom se rozhlédne, aby spatřil psa, sedícího na druhé straně silnice.

"Jaké to bylo venku?" s úsměvem je mihne Gustav hned kolem dveří, ale Tom jen vydechne a Aileen se sklopenou hlavičkou se sama začne okamžitě mlčky vysvlékat.
"Můžu se napít?"
"Co se děje?" nechápe Bill, když shlédne celou situaci.
"Určitě," dojde jí Tom připravit pití a klukům naznačí, že jim to za chvilku vysvětlí. "Už je to dobré, hm?" podá jí sklenici a pohladí ji, když k ní poklekne. Aileen neurčitě pokývne hlavou a napije se.
"Copak se, Aileen, stalo?" zeptá se beztak nedočkavý Bill.
"Ute..utekla jsem," odpoví ještě mírně roztřeseným hlasem Aileen.
"Vběhla do silnice," upraví Tom její výpověď, aniž by z ní spouštěl pohled.
"Ale všechno je v pořádku, ne?"
"Má strážného anděla."

"To byl můj strážný andílek?"
"Zachránila ti přece život."
"To mám krásného andílka," pousměje se Aileen.
"To teda," opětuje jí Tom úsměv s lehkým oddychnutím, když na její tváři spatří opět úsměv.
"Andílci jsou fajn, všude, kde je potřebuješ, se objeví," špitne Bill s pousmáním.
"Byla to jedna hodná paní," pronese se slabým škytnutím směrem k Billovi.
"A proč jsi vlastně utíkala?" objeví se Gustav, který si to celé vyslechl, zpoza rohu.
"Protože Pumba utekl. A pak tam bylo auto, a ta paní byla moc hodná a pomohla nám. Uvidím jí ještě někdy?" obrátí se s poslední otázkou na Toma.
"To nevím, ale slib mi, že už nikdy ne v podobné situaci."
"To bych už nechtěla," špitne Aileen a přitulí se Tomovi do náruče. "Tatí, pustíme si nějakou pohádku?"

Čtvrtek:

"Tatí, a kdy si pro mě přijedeš?"
"Zítra ráno. Aileen, pospěš si, přijedu pozdě."
"Skoro už jsem."
"Skoro?" pronese zoufale Tom, a hodí na sebe poslední kousek oblečení.
"Ještě jsem si nezabalila Zoubka."
"Teď? To už jsem ti říkal před hodinou. Já skutečně pospíchám. A neber si toho tolik, budeš tam jen jednu noc."
"Ale já chci."
"A já chci dorazit včas," oponuje hned Tom a nakloní se do dveří od jejího pokoje.

"Aileen," zanaříká hned, když vidí, v jakém se nachází teprve stádiu.
"Ty jsi taaak hezký," snaží se šplhnout si za to zdržování a nejspíše s úspěchem, protože Tom se usměje a vezme její batůžek.
"Taky aby ne, měl jsem s tebou spoustu času na přípravu."
"Měl jsi čas, abys mohl být tak hezký," se smíchem seběhne schody.
"Běž, ty mudrlantko," podrží jí Tom dveře od domu, a pak oba zmizí konečně do auta.

"A nezlob, ano?" s úsměvem Tom Aileen pokárá, když už obývají dům jeho rodičů.
"A můžu koukat na to celé?"
"Aileen, na to se taťky neptej, když tak mu nic neřekneme," zasměje se spiklenecky jeho matka.
"Takže si poradíte samy. Uvidíme se zítra," lípne Aileen pusu a ta ho hned s úsměvem obejme.
"A pozdravuj strejdu, Gustava, Georga, a…," nadechuje se, když jí Tom skočí do řeči.
"Budu pozdravovat všechny, které potkám."
Aileen se zasměje a nadšeně přikývne. "Tak jo."
"Hodně štěstí."
"Děkuju," rozloučí se s oběma, a vydá se zpět k autu, aby vyzvedl svého bratra.

Večer - Afterparty:

Po dvou vyhraných cenách za večer si všichni zaberou svá místa, nejlépe už s drinkem, na afterparty. Všichni už jen přikyvují na gratulační pohledy, či proběhne podání rukou, když si Tom všimne přítomnosti jisté osoby.
"Půjdu někoho pozdravit," oznámí s úsměvem Billovi. Ten stočí pohled stejným směrem, jako směřuje Tomův.
"Kdo to je?" zeptá se zvědavě s úsměvem a upije ze svého drinku.
"Strážný anděl," mrkne Tom s odpovědí a zamíří si to tím směrem.

"Buď jste anděl, který se převtělil v člověka, a neví jak se vrátit zpátky, nebo mi tu hrozí nebezpečí."
Oslovená osoba se otočí a usměje. "O tomhle my ale mluvit nesmíme," rádoby ostražitě špitne a rozhlédne se kolem.
"Jsem rád, že vás znovu potkávám."
"Měla jsem nutkání říct, že se ještě uvidíme, ale…"
"Dostanu víc času, jak vám poděkovat."
"Nenasytný?" zasměje se.
"Ok, mám lepší verzi. Zvu vás na drink."
"To zní jako lepší způsob. Jen k tomu ještě potřebujeme - Clara," s úsměvem k němu natáhne ruku a Tom ji s opětovným úsměvem přijme.
"Tom."

Kolem pozdější hodiny jsou oba již v lepší společenské náladě a nějak se přestávají věnovat okolí, které je ovšem naopak sleduje o to víc pečlivěji svými objektivy. Afterparty je vždy jen čistý raut pro bulvár.
"A tak jsem odešla, abych dělala to, co chci."
"Docela velký skok."
"Mohla bych se klidně ještě vrátit a věnovat se těm věcem kolem práv a tak, ale třeba tomu přijdu na chuť později."
"Vejška jde dodělat v každém věku."
"A člověk by měl dělat to, co ho baví, a ne to co baví jeho rodiče. Takže jsem zákony zaměnila za make-up, oční stíny…," usměje se a upije ze svého drinku.
"Šťastní lidé dělají, co chtějí."
"To jistě ale vystihuje i tvou pozici."
"Stoprocentně."

"Těšila jsem se na den, kdy vyslovím, že jsem šťastná, protože dělám, co mě baví. Jen jsem nikdy nechtěla být tak středem pozornosti," naznačí Clara na všechny ty objektivy. Tom se hravě pousměje.
"Oni jsou ještě tady?"
"Na útěk," pozvedne se smíchem Clara svůj drink.
"Na útěk," stvrdí Tom a pozvedne svou skleničku též, aby si připili.
"Nebude tě někdo hledat?" nakloní se poté k Tomovi, aby přehlušila hudbu v místnosti.
"Nikomu jsem dosud nechyběl," s úsměvem a s jiskrou v očích Tom lehce pozvedne obočí.

Ani jeden si neuvědomuje svou momentální opilost, natož pak svou dospělost a dětinsky se vrhnou k východu. Když se dostanou ven, se smíchem začnou utíkat ulicí do tmy a až na jejím konci se zastaví.
"Jsme tak nenápadní, tak tajní," nepřestává se Clara smát.
"Děláme jen to, co chceme. Jsme vlastně šťastní. Můžeme cokoliv," vydechne Clara s úsměvem. "Ale na to, že můžeme cokoliv, vypadáš, jako když se obáváš," pozvedne hned na to pohled a rádoby přidá vážnosti na hlase, ale Tom se rozesměje a směle si ji přitáhne lehce za bradu, aby jí věnoval polibek.
"Co myslíš?" optá se těsně po tom co se krátce odtáhne.
"Beru to jako ne," usměje se Cara a ještě chvilku poté nechá zavřené oči.
"Pojď," lehce proto Tom kývne, aby se dali zas do pohybu.

"Ach, přesvědčil jsi mne, že ti odvaha nechybí."
"Není dnes večer moc příležitostí, proč se bát."
"Ale," zvážní najednou Clara, přiblíží se k Tomovi a lehce do něj strčí, aby pod vahou jeho těla zavřela dveře jejich právě objednaného pokoje v nedalekém hotelu, "měl bys. Mám alkohol v krvi a schovaná křídla."
"Věděl jsem, že jsi anděl," odpoví hned na to Tom s pousmáním a stejnou výškou hlasu. Mezera mezi nimi propalovaná jen pohledy jich samotných nezůstane dlouho mezerou, než se jejich rty zase spojí v polibek. Tentokrát ovšem v polibek delší a intenzivnější.

Tma pročíslá pouličními světly zvenku doprovází ty dva stíny spojené v jeden, a ticho pokoje narušují jemné výdechy onoho rádoby jednotného stínu. Stín, který jako jeden jakoby i dýchal. Stín, který ještě dlouho zůstává nerušen tmou a tichem, až do samého vyvrcholení, které na moment prozáří veškerou tmu, a vyruší veškeré ticho světa.
Se svítáním ovšem jakoby přišel opět klid, ticho a lehce probouzející se světlo uklidňující vše rozbouřené. Světlo zmírňující všechny bouře světa. Tak to vypadá při svítání i v hotelovém pokoji. Dvě osoby s jemným spokojeným úsměvem na rtech, pozorujíc jedna druhou.

"Jak to děláš, že i kdybys řekl, že modrá je ta nejkrásnější barva na světě, tak bych ti to odkývala, ačkoliv modrou nemám ráda?"
"Mám v sobě ďábla. A to i vám andělům chutná zakázané ovoce nejvíce, jako nám všem obyčejným smrtelníkům."
Clara se rozesměje a ukradne si od Toma ještě jeden z posledních nočních, lehce opilých polibků, než se k němu lehce přitulí.

"Ach samozřejmě. Počítám s tím. Pokusím se tam být co nejdříve. Díky."
Tom, probuzený hlasem vedle sebe, líně otevře oči. Zjeví se mu obraz telefonující Clara. Při vzpomínce na celý předešlý večer se musí pousmát.
"Vyřešíme to, až budu tam, hm?" Clara, hnaná intuicí, se pootočí, aby spatřila Toma, který jí pohledem hladí. Pousměje se a vydechne. "Dobře, tak zatím." Telefon utichne a Clara, aniž by strhla pohled z Toma, se usměje.

"Dobré ráno," zavrtí se Tom a s úsměvem se opře v lokti.
"Dobré," opětuje mu úsměv, a lípne mu malý ranní polibek.
"Omlouvám se, nechtěla jsem tě probudit takhle brzo. A už vůbec jsem neměla v úmyslu utíkat," na chvilku se odmlčí, když se hned na to oba rozesmějí, "ale jsem najednou nepostradatelná. Promiň."
"Jenže jestli si vzpomínám, odkýval jsem tomu chlápkovi i snídani, a k smrti nesnáším snídat sám," pronese důsledně Tom. Clara se rozesměje a na důkaz, že jeho slova bere vážně, telefon odloží.
"Nemohla bych odejít s pocitem, že bych tě tu nechala snídat samotného."
"A páteční ranní zácpy na silnicích jsou fakt k nevydržení a dobře se na ně vymlouvá," dodá ještě Tom, za což si vyslouží od Clary jemné pošťouchnutí.
"A než se člověk z té kolony dostane, to aby si jí zpříjemnil," rozesměje se, a ukradne si Tomovi rty.

by Mintam