Každý má nějaké hrdiny svého mládí: Oblíbené kapely, či muzikanty, pro které člověk šílí a dlouhé hodiny stojí na nohou před koncertní kasou. Pro mě to byli umělci jako Michael Jackson, nebo později i Placebo. Tokio Hotel k nim rozhodně nepatří. V mé generaci si člověk vykřičel duši z těla kvůli Take That, nebo natáhnul Spice Girls vzpomínkový look, včetně Buffalos a triček odhalujících břicho, ruce ukazující znak míru ve vzduchu, a hlasitě zvolával "Girls power!". A i když o tom nerada mluvím nahlas, jsem už přeci jen trochu stará na to projít jako fanynka Tokio Hotel. Koneckonců jsou ti vážení pánové o dva ročky mladší, nebo případně stejně staří, a když tehdy se svým hitem "Durch den Monsun" dobili hitparády, zajímala jsem se přeci jen víc o kluky ve třídě mého staršího bratra. Kdo by trávil už v 17 letech čas s vrstevníky - nemluvě o mladších - jestliže je víc cool a v pohodě trávit čas s těmi staršími. No, řekněme, že by s námi, s fanynkami kluků, nemohli prost
