noisey.vice.com - První rande s... Tokio Hotel #2

<< první část

(Ukončujeme naší procházku a jdeme do jejich studia, kde jim nějaká žena (pravděpodobně jejich matka) maže chleby.)

Nebylo by ok, kdyby se vašim přítelkyním nelíbila vaše hudba, ale jste skeptičtí oproti tomu ke skutečným fanouškům?

Tom: Člověk už skeptický je taky z toho důvodu, protože se roky úplně izoloval. Jsme, od doby co nám bylo 15, v moci a pak se velmi opatrně stavíš čelem proti žurnalistům a lidem, kteří se zajímají o tvou osobu, což v konečným efektu jsou taky fanoušci. V podstatě to ale nemohu vzdát, protože v podstatě rozumím tomu, že je člověk fanouškem téhle muziky (smích).

To je rozpolcení.

Tom: Je to taky při každém seznámení těžší, protože vždycky vím, že mě ta osoba už zná jakou osobu veřejnou. Je to z 98% ta jistota, že o tobě ti dotyční už něco četli. Ty jediné situace, kde se to ne vždy přihodí, jsou v Americe.

Je to ten důvod, proč jste se tam odstěhovali?

Bill: Ano, určitě.

Tom: Nějak to pro nás už osobně vůbec nešlo a my jsme chtěli někam, kde člověk potká taky lidi, kteří ho ještě neznají.

---

Ty pak vždycky vyprávíš, že jsi nějaká česká pornohvězda, nebo?

Tom: Přesně. Taky se sám sebe občas ptám, co je realistické. Vypadáme už tak... běháme i osobně sem a tam, a především Billa se lidi vždycky ptají. Často říkají: "Mám ten pocit, že tě odněkud znám", i když vůbec nevědí. Každý v L.A. chce vždycky hned vědět, jestli si v tomhle průmysl zaměstnanej a zda by přes tebe nemohl dostat nějaký ten kontakt. Přemýšlím vždycky, co bych měl říct, co je realistické a nemá co dělat s hudbou. A pak vždycky řeknu, že jsem pornohvězda. Bill říká, že je fotograf.

Bill: Já nikdy nevím, co mi kdo uvěří a pak vyprávím vždycky bůh ví co. Jednou jsem potkal někoho, kdo byl sám fotograf a začal: ,,Co je tvá oblíbená čočka? Mám taky fotografické studio." A já si myslel: Fuck, vůbec nic o kamerách nevím. Tak jsme si musel cokoliv vytáhnout ze zadku. Posledně, když jsme byli v Miami, přišel jeden týpek a říkal na nás ,,Čau, vypadáte, jakobych si s vámi mohl vydělat peníze."

To je milý pozdrav.

Bill: Jo, a já řekl něco jako: "Ale ne, mu studujeme a jsme jen u přátel."

Tom: Ale problém byl, že jsme tam byli naším autem a oni to hned viděli.

Bill: Přesně, on hned říkal: "Tak máte přece prachy." A já pak řekl, že naši rodiče mají dobré peníze.

Tom: "Jsme jen děti bohatých rodičů."

Bill: On nám to ale vůbec nevěřil. Lidi nám to prostě nevěří. Potřebuji ještě něco realističtějšího.

Řekni prostě, že jsi BWL - student.

Bill: Jo. Nebo dokonce řeknu, že dělám hudbu jako koníček.

Tom: Pak si všichni budou myslet, že jsi takový ten umělec, co by rád byl slavným.

Bill: Který by rád někde měl úspěch. Takových je v L.A. plno.

Nebo prodavač aut, pak máte hnedka vysvětlení pro to drahé auto.

Tom: (k Billovi) Ty vypadáš vlastně jako nějaký naleštěný prodavač aut, který opotřebovaný auta vychvaluje (smích).

Máte stále přehled o tom, co se v Německu děje?

Bill: Tak trochu, jak to jde. K člověku se toho v Americe moc nedostane, když vyloženě nehledá něco, aby se informoval.

Tom: Ve skutečnosti hodně málo, zaměstnávám se nejvíce mými věcmi. Když je člověk zrovna ve studiu a v klidu vytváří album, zabývá se trochu i ostatními věcmi a informuje se. Ale na turné, nebo během příprav na turné, vstává člověk ráno, sedne si hned k počítači a něco připravuje. Pak se nezabývám vůbec ničím, kromě Tokio Hotel.

Chcete stále ještě mít ve všem prsty?

Tom: Co se kapely týče, bohužel ano.

Bill: Velmi rád bych více toho předal někomu a uvolnil se. Posledně jsme o tom zase mluvili. Ve skutečnosti máme obrovský tým a pro všechny lidi je pracovní úloha, ale úplně na konci všechno zkontrolujeme a jsme extrémně neuvolnění.

Tom: Máme ve skutečnosti tolik lidí, kterým každý měsíc platíme, aby zajistili věci, ale když všechno stejně musí procházet přes náš pracovní stůl, trvá to samozřejmě dvakrát tak dlouho. Je to super těžké, najít nějakou cestu. Mám vždycky neuvěřitelný strach ze ztráty kontroly. Přesunu to vždycky na nějaké lidi a jsem z toho neuvěřitelně frustrovaný. Je to těžké, protože já jako umělec mohu svou práci dělat dobře jen tehdy, když mám prázdnou hlavu.

Perfekcionisti, to už jsem si všimla.

Oba: Jo, špatný.

Jste si neuvěřitelně podobní.

Oba: Jo (smích).

V čem se odlišujete? Mimo výběr žen.

Bill: Jen vzhledově bych řekl, ale jinak... Myslím, že je pro mě těžké to říct, jiní by to možná dokázali lépe rozhodnout. Já jsem možná ještě víc člověk, co cítí instinktivně věci v břiše, a Tom je někdy více přemýšlívý než já.

Tom: Ty máš trochu více disciplíny, než já. Umíš toho více potlačit.

Bill: Ale taky dělám věci rychle a bez rozmýšlení, protože jsem tak neuvěřitelně netrpělivý. To nás odlišuje. Máš více trpělivosti, proto taky hraješ na nástroje. Já nehraju na žádný nástroj, protože se nedokážu posadit a něco se učit.

Tom: Bill je tak trochu víc emocionální a z toho pocházejí taky ty pocity v břiše.

Bill: U mě musí vždycky všechno jít rychle. Mluvím rychle, mluvím hodně a nikdy nedokážu dlouho na něco čekat. Proto je to taky totálně špatná branže pro mě, protože věci taky občas trvají. U mě je to extrém. Nedokážu nikdy nechat nezodpovězený email, nebo SMS. Když mi někdo napíše, obdrží během pěti minut odpověď zpět. Taky jsem ještě nikdy ve svém životě nikomu nedlužil peníze, nikdy nedostanu žádnou upomínku. Nedokážu nechat věci ležet. Tom je někdy ten, že řekne ,,Uvolni se, vždyť je to přece úplně jedno". Já musím vždycky všechno hnedka vyřídit a mám velmi malé pochopení pro lidi, kteří jsou nedbalí.

Možná bys měl přeci jen BWL studovat.

Bill: Jo, taky jsem takový, že mám stále nějaký blok na poznámky a jsem velmi organizovaný (smích). Vždycky vím přesně, co budu dělat jako další.

Jedna velmi důležitá otázka z prvního rande ještě: Posloucháte hudbu co dělá Drake?

Bill: Ne, já ne.

Tom: Je to dobré, ať to člověk poslouchá, či ne (nevědoucí lidé v místnosti kroutí hlavou). Nikdy bych nechtěl slyšet celé album od něho, ale jednotlivé písničky se mi fakt líbí, ,,Hold On, We're Going Home".

Bill: Jo, ten song byl dobrý.

Tom: Já mám zásadně respekt před hity. U nich je mi jedno, zda to je totální pop, hiphop, nebo rock. Když je to dobře udělané a má chytlavou melodii, to nejzásadnější, co z toho mám, je respekt. A někdy si je i poslechnu.


> zdroj <