Wirtschafts Woche: Značka Bill Kaulitz

Překlad by Mintam pro manickaTH.blog.cz! Kopírovat se zdrojem, prosím.
_____________________________________________________________________________

"Příliš mladí a rozhodně ne cool"

_{von Lin Freitag >}

Zpěvák Tokio Hotel, Bill Kaulitz, hovoří v rozhovoru o odvaze ke změně, o klucích jako o nové skupině fanoušků, o jeho životě v Los Angeles. A o touze po německém černém chlebu.

WW: Pane Kaulitz, Vaše vlasy jsou platinově blond, a krátce zastřižené. Na sobě máte černé džíny, lakované boty a pletené pončo - v porovnání s dřívějškem vypadáte právě maloměšťácky.

Bill: Často nosím vysoké boty, ty se ještě stále v Německu dokáží postarat o poprask. Ale jasně, vypadám dnes jinak, než před pěti lety. Miluji módu a nikdy bych nemohl roky vypadat stále stejně. Potřebuji změnu.

WW: Černé, dlouhé vlasy byli dlouhé roky Vaším poznávacím znamením. Nejsou takovéhle změny nebezpečné?

Bill: Jasně, vždycky když mám nějaký nový účes nebo tetování, přijde nějaký ohlas. Jako fanouškovi Vám nějaká kapela přijde skvělá kvůli hudbě i kvůli vzhledu - když se tohle změní, shledá se to s nelibostí. Ale já budu stále dál postupovat a měnit se, a to se vždycky určitým fanouškům nebude líbit. Jako umělec musí člověk vzít tohle riziko na sebe.

---

WW: Stydíte se za Svůj dřívější vzhled?

Bill: Ne, sice bych dneska už takhle ven nevyšel, ale tehdy jsem přesně tak chtěl vypadat a proto to bylo k tomu času taky autentické a správné.

WW: Byl jste dříve outsider, který dělal hudbu pro outsidery. Jedna malá cílová skupina - proč to přes to fungovalo?

Bill: Náš první hit "Durch den Monsun" jsem napsal v naší zkušebně v Magdeburku, protože jsem se tehdy přesně takhle cítil. A že to hodně lidí cítí stejně tak, to jsem netušil. Kde to tak stejně ale necítili byly nahrávací firmy, které nás nejprve odmítaly. A taky u alba Kings of Suburbia jsem si nemyslel: Mh, pro kterou cílovou skupinu bych teď měl psát? Orientoval jsem se na to, co já osobně chci nyní poslouchat. Musím nejprve udělat šťastným sám sebe a poté mohu jen doufat, že to udělá i jiné lidi šťastnými.

WW: Kdo poslouchá Tokio Hotel dneska?

Bill: Když jsme v 15 letech vydali naší první desku, byli naši fanoušci ve stejném věku, nebo mladší. Hodně z nich s námi rostlo, protože se také změnili. Ale přícházejí samozřejmě také noví k tomu. Hráli jsme teď v jednom klubu v LA, do kterého smí jen lidi nad 21 let. Tady jsme měli trochu strach, že někteří fanoušci nebudou smět dovnitř. Plně nespravedlivé. Většina našich fanoušků je nyní taky ve středu dvacátého věku. A poprvé také chodí na naše koncerty kluci.

WW: Na čem to závisí?

Bill: Na jednu stranu to samozřejmě leží na hudbě, kterou teďka děláme. Náš zvuk se hodně změnil za ty roky. Mému bratrovi Tomovi a mně je 25 let, náš kolega Gustav se právě oženil - náš vkus a naše zájmy se za posledních deset let změnily. A zvláště u kluků zcela rozhoduje jak cool je daná kapela. Dříve nás neposlouchali žádní kluci, protože jsme pro ně byli moc mladí a ne příliš cool.

WW: Kings of Suburbia je první album po pěti letech a zní jako velké město a klub - jedna tak dlouhá pauza a zcela nový hudební styl, to je vlastně klasické ukončení kariéry pro mladistvou kapelu.

Bill: Absolutně - všichni nás před tím varovali, dopřát si takhle dlouhou pauzu, protože to je proti každému pravidlu hudebního bussinesu. Ale my jsme neměli prostě žádnou chuť víc a riskli jsme to. A když člověk udělá album jen proto, aby u nějaké cílové skupinu udržel pozronost a náladu, nemůže to dopadnout dobře.

WW: Tokio Hotel je německá značka, ale celosvětově často fungovala lépe, než v rodné zemi. Proč?

Bill: V Německu jsme vždycky jen vyčnívali. "Durch den Monsun" bylo dlouhé týdny v hitparádách a přesto to žádné rádio nehrálo. Měli strach, že by je odstrčili, nebo že by je někdo vypnul. V ostatních zemích nás rozsáhlejší masy braly dobře - tam jsme také byli hráni v rádiích. Kromě toho je to všechno, co se show na pódiu týče, v Německu těžší. Tady fungují zjednodušené skladby zpěváků hrajících na kytaru, ale ne velká show. Tady když člověk ve svém videoklipu řídí Lamborghini, přijde to všem hloupé a fraškovité. Oproti tomu v USA to přijde všem skvělé.

WW: Žijete už pět let v Los Angeles. Které německé produkty Vám chybí?

Bill: Magi ochucovače a Ritter-Sport čokolády. A německé pečivo. Především černý chleba a švestkový koláč.

> zdroj <