Der Spiegel 39/2014 - Líbej mě

Překlad by Mintam pro manickaTH.blog.cz! Kopírovat se zdrojem, prosím.
_____________________________________________________________________________

Byli hvězdami pro teenagery z vesnice u Magdeburku. Jako velké hvězdy utekli do Los Angeles. A dnes?

Bill líbá. Podmět, přísudek. Jednoduchá věta, ale ta skutečnost sama je komplikovaná. "Ještě jsem nikoho před kamerou nelíbal", říká Bill, "jsem absolutně nesmělý."

První scéna při natáčení v Los Angeles pro video nového singlu od Tokio Hotel: Bill Kaulitz sedí uprostřed gauče, vpravo bruneta, vlevo blondýna, za ním zrzka a kolem dokola mladí, krásní, napůl nazí lidé, všichni těsně v objetí, všichni se líbají.

Druhá scéna: Bill prochází davem, vtlačí se mezi dvě ženy, které se ovinou, vezme si jednu; kolem dokola mladí, krásní, napůl nazí lidé, všichni těsně v objetí, všichni se líbají.

Třetí scéna: tak nějak podobná.

Před čtvrtou scénou sedí Bill na režisérské stoličce a vypráví, jak komické to na začátku bylo, a informuje o jednom šoku: že ihned dostal jednu, která použila příliš, příliš mnoho jazyka a tak trochu jím "znásilnila jeho jazyk". Teď už si na to ale zvykl: "Zábrany odpadly."

Bill má na sobě těsné kalhoty a kšandy, horní část těla je nahá. Stojí před starým hotelovým bazénem, bez vody, kámen se drolí, barva se loupe, jednou, v roce 1923, se tu konaly olympijské závody. Takže, pro čtvrtou scénu se ty krásné, napůl svlečené ženy poskládaly na dno bazénu, ležící těsně jedna vedle druhé, Bill to pozoruje a říká: Trochu více kůže by bylo dobré, mělo by být vidět také pár prsou.

---

"Love Who Loves You Back" se jmenuje song, ke kterému se natáčí tohle video, a "Love Who Loves You Back" je to video, se kterým Tokio Hotel sdělují, že ještě existují: Přístí týden vyjde jejich nové album "King of Suburbia".

Jsou nyní, kolem 25 let, něco jako veteráni. Tisková zpráva nahrávací firmy popisuje Tokio Hotel jako odvážné hrdiny, kteří zcela přesně vědí, že člověk v tomhle byznyse se nemůže ztratit ani na pět měsíců, natož na pět let. Pro Tokio Hotel platí jiná pravidla. Už jednou dobyli svět jako bouře. Nyní je čas na něco nového. Hudba, která je na 100% Tokio Hotel, a ze které většinu i sami produkovali.

Co okamžitě bije do očí: Tokio Hotel nezní jako Tokio Hotel. Tokio Hotel kdysi zněli pop-rockově, teď už je to většinou jen pop, a ještě ke všemu jen v angličtině, mezitím jedna balada, Tom u klavíru a Bill s nezvykle vysokým hlasem. Kromě toho elektronické, perfektně namíchané, taneční, světoznámá klub-kultura.

Tento song, říká Bill, během jedné natáčecí pauzy "Love Who Loves You Back", je jedním z těch songů, který nebere lásku příliš vážně: "Někdy by si měl člověk vzít, co potřebuje, a nemusí to nutně vždy být velká láska. Nikdo není rád sám: Ber jednoduše toho, který tě miluje nazpět. Věřím i přesto na velkou lásku!"

Tokio Hotel jsou německými megahvězdami. Sedm milionů celosvětově prodaných desek, v 68 zemích zazářili s platinovou deskou, na jejich koncert v roce 2007 u Eiffelovy věže přišlo 500 000 lidí. Není to tak, že by Tokio Hotel v Německu byli jen nenávidění, ale tak trochu to působí, jako kdyby byli stejně tak nenáviděni, jako milováni. Před čtyřmi lety se Bill a jeho dvojče, bratr Tom odstěhovali do Los Angeles. "Utekli pryč", nazývá to Bill, "jendoduše jsme zdrhli." Bydleli tehdy v jedné vile v Hamburku, takovém "hezkém vězení". Ochranka na 24 hodin, neprůhledný plot, venku stojící lidé před vraty. Jestliže šli ven, seděli většinou za oddělující páskou, "jako v Zoo", kolem dokola lidé, kteří vřeštili a cvakali foťáky. Oslavili narozeniny, dvacáté první, přišli domů: Spodní prádlo bylo rozhrabané, fotky byly rozházené. "Cítil jsem se jak znásilněný", říká Bill. "Já jsem dokonce na zem odklepl popel, jak cizí byl ten dům pro mě", říká Tom. Po vloupání nespali ve vile už ani jednu noc, čtyři týdny zůstali v grand hotelu Heiligendamm, poté soukromě odletěli do Los Angeles.

Chtěli pauzu, klid od médií. Reporty psali o Billovi věty jako: "Tváře propadlé, zlaté šperky cinkají před propadlou hrudí. Potetované pavoučí ručičky trčí z kožené bundy, kšiltovku má staženou nízko do popiercingovaného obličeje." A: "Tom se alespoň usmívá z vlajícího oblečení - a má také značně více svalů na žebrech."

Vzhled, o tom to bylo vždycky, žádný článek o Tokio Hotel nevyšel, aniž by někdo vynechal vzhled. "Cizinici", "outsideři", "androgynní bytosti", "manga". A stále znovu: Je Bill homosexuál? Anorektik? Často vzhled dělá hvězdu teprve megahvězdou. Lady Gaga a Madonna vypadaly na fotkách z dětství hodně, nebo s čelenkou do vlasů, sladce, s nevinným pohledem. Uměleckými postavami se staly později. Tokio Hotel se nemuseli nejprve někým stát. Oni už jako hvězdy vypadali ještě v době, kdy bydleli na okraji Loitsche, vesnice blízko Magdeburku se 700 obyvateli.

V devíti si Bill barvil vlasy a černě maloval oči, Tom nosil dredy, spolužáci se otáčeli, učitelé protestovali: Takhle se nechodí na vyučování. Když ho lidé neprobírali, bylo to ještě horší, než když něco řekli, řekl Bill před pár lety v jednom dokumentu.

Na základní škole napsali bratři jejich první songy, vystupovali na městských slavnostech, nazvali se Black Question Mark, poté přišel Gustav, bubeník, a Georg, basista, a nazvali se Devilish, protože jeden místní časopis se zamiloval do toho ďábelsky dobrého kytarového zvuku. Bill to zkusil u castingové show "Star Search", vyletěl rychle ven, ale jeden producent vyhledal kapelu, když vystupovala v Gröninger Bad, o dva roky později podepsali smlouvu u Universalu, Bravo z nich udělalo známé, zmíněni byli i v New York Times. Jejich první singl se jmenoval "Durch den Monsun", nejprve úspěch v Evropě, poté v severní Americe, kde je jeden reportér srovnal s Nenou, poté s Beatles. Vyhrávali cenu za cenou, a když si jednou na to připíjeli, jak může člověk ještě dnes na jejich youtube kanále vidět, říkali: "Na mě - na mě."

V 18 letech, viděno taky v jednom videu, nevěděl Bill už vůbec jaké to je, jít nakupovat do supermarketu. Takže tam zašel během jedné cesty do USA, se svým týmem a byl natáčen u toho, jak běhá mezi regály, hledajíc prostředky na WC a toaletní papír, kupuje sladkosti a nechápe, když si při placení má potraviny naúčtovat sám: "Hej lidi, to mi přijde revoluční! Žádný prodavač, který ti leze na nervy? To je tak skvělý!"

Mezilidský, říká Tom, je ale tak trochu zvláštně. On a Bill nedokáží jednoduše jen tak o něčem žvanit, navázat hovor, to se bohužel nikdy nenaučili, jelikož byli dosud izolováni. Potkají-li nové lidi, stojí většinou jen tak vedle, a nic neříkají.

Jako mladiství se stali hvězdami, nebyli ale typickými mladistvými. Nebyli žádnými loutkami, nebyli jako Britney Spears, která si nechala vyholit hlavu, aby na sebe upozornila: Ahoj, já jsem svéprávný! Měli svůj vlastní zvuk. Jejich image, jejich texty: neustále rebelští - vzpíráme se. Jasný profil (outsideři), jasnou fanouškovskou základnu (už děti milují pop), jasná zpráva (buď sám sebou, žij každou sekundou, žij tvůj sen) - miliardový úspěch.

A nyní, jak se změnili, daleko od Německa? Stali se dospělými? Dva dny po natáčení podávají jedno interview, poprvé ve čtyřech po dlouhé době. Místo: SoHo House, exklusivní klub na Sunset Boulevard, západní Hollywood. Bill a Tom jsou členové všech SoHo-Houses, po celém světě, cena za rok: 1400 dolarů. Pro lidi nad 27 let: 2800 dolarů.

"Mám rád členství v klubech, člověk je tam jednoduše nerušen", říká Tom.

"Líbí se mi, že tam člověk nesmí nic fotit: Zajede se do podzemní garáže, jde se přímo nahoru a nemusí se na ulici. Člověk se tam může dobře schovat", říká Bill.

To, že se to s Tokio Hotel zase rozjíždí je skvělé, říká Gustav. Působí to, jako kdyby s tím skončili teprve předevčírem, říká Georg. Pijí ledový čaj.

Vzhled, člověk neprojde jen tak kolem: vysoké postavení v žebříčku nápadnosti jim zůstal. Georg (černé kalhoty, bílé tričko), Gustav (džíny ke kolenům), Tom (volné džíny, bílé tričko s dírami), Bill (zcela v béžové: vysoké boty Buffalos, skládané kalhoty s vysokým pasem, průhledné tričko v tělové barvě, kšandy).

Především Bill a Tom mluví tak, jak jim slova přijdou na jazyk, mezitím Tom vhazuje své Tomovské výroky, většinou něco pubertálního, čemuž se ostatní smějí: "Neboť, dokázal bych si představit něco víc kreativního: taková pornohvězda, kde člověk může tak trochu malovat, ovšem s jiným štětcem."

Když utekli do Los Angeles, říká Bill, nemohl jméno Tokio Hotel už více slyšet: "Ztratili jsme tu chuť, byli jsme tak vyčerpaní, neměli jsme nic víc k vyprávění. Věděl jsem, že když neuděláme žádný krok, tak další album bude sračka."

Byl by to konec s kapelou?

"Věřím, že bychom to udělali špatně, bylo by to všechno přes moc. Album, které je jenom okay, nechci. Lepší pauza a potom něco skvělého. Většina od toho upustí, protože si myslí, že by to byl jejich kariérní pád. Nám to bylo jedno."

Chtěli jednoduše jednou jen žít: Pronajmout si dům, koupit hrnce, naplnit sami lednici, jet na pláž, jít na procházku se psy, vyzvednout si kafe u Starbucks, jít do kina. Bill vyprávěl, jak to bylo s kinem v Německu: "Zavolal jsem asistentovi, ten zavolal ochranku, a všichni jsme to dohormady plánovali. Když jsme chtěli vidět nějaký film, museli jsme si pronajmout kino. Ty nejmenší věci se stávaly obrovskými překážkami."

Na 20. narozeniny si pronajali Heide Park v Soltau a střídali atrakci po atrakci. Nyní, k jejich 25. narozeninám na začátku září, strávili celý půl den s přáteli v Palm Springs: Bill vyhledal hotel na internetu, pět hvězdiček, lázně, a zarezervoval ho pod vlastním jménem.

Tento "nový život" byl ale taky zvláštní: Když Bill potřeboval číslo sociálního pojištění, byla na úřadě dlouhá fronta: "Musím tady se všema čekat? Nemůže to udělat můj asistent?"

Poprvé se "zapojil", říká Tom. Má nyní známé, se kterými se po večerech stýká, aby něco popili, to nezažili dříve vůbec. "A čím se mimochodem živíte?" - "Hudbou." Všechno ostatní si musí člověk navymýšlet, říká Bill, ,,všichni si myslí, že jsme super divní".

V tomto "novém životě" našli také novou hudbu. Už to není hudba jedné německé kapely, která se přestěhovala do Los Angeles. Je to hudba od muzikantů, kteří v Los Angeles žijí. Inspirací, říká Bill, byl "noční život, život sám se sebou, chození ven, být svobodný, co je pro člověka důležité a má význam. To nám chybělo, ten pocit: Děláme, co chceme".

Hodně slavili, možná až příliš, protože poprvé skutečně pořádně mohli. "Nikdo mě nepoznal", říká Bill. ,,Mohl jsem se ztratit v klubech, zřídit se, totálně opilý vyjít ven, beze strachu, že mě bude někdo fotit." Jejich studiová sezení byla polovičními párty: dům v Hollywood Hills, tam oslavovali a vedle toho vytvářeli hudbu, často "přetažení, někdy opilí, dokud nevyšlo slunce".

Tak volně, jako v Los Angeles, říká Bill, se ještě nikdy necítil: "To je to maximum, příliš volně jde momentálně jen stěží, to by nastalo až poté, co bych odjel do Indie."

Tom: "Jo, taky že to uděláme." Bill: "Jen s batohem." Tom: "Chtěl bych před tím prodat všechno, co mám." Bill: "To by bylo skutečné dobrodružství." Tom: "To by bylo kompletně něco jiného, něco co jsem ještě nikdy nezažil. Nechci mít u sebe ani moc peněz, jinak jak se znám bych si brzo zarezervoval nějaký hotel a propásl bych ten skutečný zážitek."

Konkrétní plán ale neexistuje. Začátkem října míří kvůli vystoupení ve "Wetten, dass ..?" pro jednou zase zpátky do Německa. Otázkou je, co tu ještě chtějí.