"Vždy vyprávím, že jsem česká pornohvězda" - Tokio Hotel Interview

Interview by Toni Lukic
Překlad by Mintam pro manickaTH.blog.cz! Kopírovat se zdrojem, prosím.
_____________________________________________________________________________

Možná, že se to k vám dostalo. Tokio Hotel v den německého sjednocení vydali album. Kings of Suburbia se jmenuje a - můžete se uklidnit - a nestala se z ní určitá deska naší generace. To co na ní ale je, to tam být má. Podmínky pro neočekávaný Comeback jsou jako malované: Před čtyřmi roky se Bill a Tom Kaulitzovi odstěhovali do L.A. a tak i od toho šílenství, které postihlo od dob "Durch den Monsun" polovinu světa. Tokio Hotel hráli před Eifelovou věží a naplnili stadióny v Japonsku, dokonce přiměli i izraelské teenegery, aby se začali učit německy. Představ si, že tě při dospívání sleduje půlka světa a ty musíš stále a stále objasňovat svou sexuální orientaci.

Tohle všechno mám v hlavě, během toho co sedím jak malý kluk ve vchodové hale hotelu Ritz Carltons, kde mám být vyzvednut pro interview s Tokio Hotel. Přitom pozoruji rusky v botách Prada, indického týpka s pásky Dolce a Gabana a američana v tričku Givenchy. Tahle situace už je surrealistická dost. Když pak ještě basketbalista mého oblíbeného týmu, San Antonio Spurs, projde kolem mě, vím, že tohle interview se musí stát magickým. (Malý tip, sedněte si jednoduše někdy do vchodové haly hotelu Ritz a prohlédněte si lidi. Možná byste ale na sobě neměli mít žádné tričko s hlubokými životními moudry...)

Pár minut později jsem vyzvednut a usazen v jednom dvoj pokoji. Hned na to dorazí také ty čtyři popové hvězdy z vedlejšího pokoje, částečně se přišoupou, částečně se přiškobrtají na vysocích podpatcích. Bill má totiž vysoké boty, na kterých jsou namalovány hranolky. Všichni čtyři se na mě usmějí.

Noisey: Bille, ty jsi na tiskové konferenci ve čtvrtek řekl, že jsi ještě nikdy nebyl v Berghain. Tady jsem v něčem před tebou. Já tam byl před dvěma týdny poprvé.

Bill: A? Jaké to bylo?

Noisey: No jo, bylo 7 hodin ráno a já byl střízlivý...

Bill: Taky už jsem slyšel, že tam lidé chodí kolem deváté hodiny. Vždyť v tuhle dobu člověk teprve vstává, ne? Začíná člověk už s pitím?

---

Noisey: Myslím, že spoustu jich tam jde, vyzvednou si razítko, jdou domů, a přijdou až zase odpoledne a zůstanou do úterka nebo tak.

Bill: Ach tak, a ty jsi tam přišel kolem sedmé ráno a zůstal jsi do úterka?

Noisey: Bože chraň. Já jsem po třech hodinách odešel domů. Ale proč přesně tě fascinuje Berghain?

Bill: Já jsem zkrátka slyšel, že to je ten nejlepší klub a že lidi přijíždějí z celé Evropy, aby mohli slavit v Berghainu. V Americe a přímo v L.A. něco takového vůbec není, že by se v jednom klubu mohlo slavit 24 hodin.

Noisey: Kdy je tam večerka?

Bill: Kolem 1:45 je poslední možnost.

Tom: A když padne druhá hodina, vezmou ti drink z ruky.

Bill: A pak se rozsvítěj všechna světla. Nedělají ani žádné výjimky. Je to skutečně nudné. Ale je tedy těžké se dostat dovnitř?

Noisey: Když jsem tam byl já, nebyla tam žádná fronta. Ale taky už jsem slyšel o lidech, kteří stáli tři hodiny ve frontě, a vůbec se dovnitř nedostali. Ale věděli jste, že jsou tam také Dark Rooms?

Bill: V Berghainu jsou také Dark Rooms? Tak to tam chci zcela určitě! (smích)

Noisey: Georgu a Gustave, byl by Berghain taky něco pro vás?

Georg: Chtěl bych se tam jednou kouknout.

Gustav: Dark Room v každém případě. To je přesvědčivý argument.

Bill: Tak Dark Room by byl pro oba z vás totálně něco, myslím.

Tom: Taky by z toho jednou něco měli.

Noisey: Dost o Berghain. Vy jste se před 5 lety odstěhovali do L.A. Chtěli jste uprchnout od Tokio Hotel-šílenství?

Tom: Nejde teďka primárně od L.A. jako město. My jsme to považovali už celou dobu za nesnesitelné. Ten rozhodující bod byl, když se někdo vloupal k nám domu.

Noisey: Někdo z fanoušků?

Tom: U nás stálo každý den 50 lidí před dveřma. Někdo z nich to byl. Když se dostali dovnitř a vzali tak našich posledních 600 čtverečních metrů osobního života, řekli jsme si, že musíme pryč. Znali jsme v L.A. pár lidí a tak jsme odešli se vším všudy tam.

Bill: Ani jsme ten dům neviděli, zkrátka jsme odjeli.

Tom: Tu pozlacenou Hollywoodskou tvář, kterou člověk z L.A. má, byl vlastně ten opačný důvod, proč jsme tam jeli. Chtěli jsme se vlastně ztratit. To jsme taky udělali, když jsme se odstěhovali trochu na okraj L.A., protože jsme neměli náladu na červené koberce a párty prominentních hvězd. Dlouhý čas jsme zkrátka nic nedělali a zkoušeli jsme se schovávat.

Noisey: Jaký to byl pocit, poprvé být anonymní?

Tom: Šílenost!

Bill: Byl to sen. Na začátku to trochu trvalo, než jsme si na to zvykli. Člověk prostě kouká, jestli tam někdo je a čeká na tebe. V L.A. jsme taky mohli kamkoliv jít a udělat rezervaci pod našimi pravými jmény. Když se tady někde zapisujeme, tak máme vždycky všichni krycí jména, aby to nikdo nezjistil. Když zůstáváme na jednom místě delší dobu, tak to nikdy neprobíhá dobře. Proto jsme vlastně stále na cestách.

Georg: Můžeme to klidně prozradit: Tvé krycí jméno je Vivian Schmitt. (všichni se smějí)

Noisey: Když chceš mít osobní sféru, asi to není nejlepší krycí jméno.

Bill: Pravda, pak by stáli před dveřma jiní lidé.

Tom: S přivazovacím robertkem.

Noisey: Řekli jste, že jste v L.A. dohnali váš život. Co přesně to znamená?

Bill: Přesně, my jsme nejprve dělali hodně párty. To jsem se musel taky nejprve naučit: Bez ochranky po nocích v klubu. Tady to je tak: Někomu zavoláš, pak se zarezervuje jeden stůl ve VIP sekci, která je ohraničená červenou páskou. Pak tam sedíš jak v Zoo a všichni lidi tam stojí a fotí. To není super. Nelze prostě tam s přáteli sedět a bavit se.

Tom: Hledáme v klubech taky kuřácké kouty. Miluju to, s lidma se tam bavit a uvolnit.

Noisey: Když pak sedíte v takovém kuřáckém koutku a bavíte se s lidmi, kteří vás neznají - jak jim vysvětlíte, že jste nejúspěšnější německá rocková kapela všech dob?

Bill: V L.A. je to tak, že lidi ihned vypráví, co dělají a jak skvělí jsou. Tom a já pak držíme pusu, a proto si myslí, že jsme absolutně komičtí. Když jsem někde úplně sám, tak taky často lžu. Vyprávím pak, že jsem student. Posledně se mě jeden zeptal, co dělám a já vyprávěl, že studuju fotografii. A on řekl: "To není možné! Já jsem fotograf!" A já si jen pomyslel "Doprkýnka!". Pak se mě zeptal, co je můj oblíbený fotoaparát a moje oblíbená fotografická čočka.

Tom: Řekl jsi mu, že tvůj oblíbený fotoaparát je tvůj iPhone?

Bill: (smích) Už jsem se sám sebe často ptal, co je realistické a co mi ostatní uvěří.

Tom: Já vždycky řeknu, že jsem česká pornohvězda.

Noisey: Máš i český akcent k tomu?

Tom: Ne, já vytáhnu jednoduše vždycky mou "věc" ven. To stačí jako důkaz.

Noisey: Myslím, že než budete pro příště zas něco vymýšlet, měli byste to ještě určitě promyslet.

Bill: Určitě. Měli bychom příště vzít něco, v čem se vyznáme. My jsme dokonce už i řekli, že máme bohaté rodiče, ale to nám nevěřili.

Noisey: Po pěti letech jste se nyní zase ozvali s hudbou. Jaké poznatky jste z toho času získali do budoucna?

Bill: Myslím, že je důležité, že jsme našli balanc mezi Tokio Hotel-šílenstvím a naším osobním životem. Dříve nebyl žádný jiný život, než tahle bublina. Někdy tě to zdeprimuje a taky si to nemůžeš užívat. Pak je ti úplně ukradený, ve kterém městě jsi, nebo kterou cenu vyhraješ. Někdy je to tak, že nevíš, jak se jmenuje televizní show, ve které vystupuješ. Aby si to člověk zase začal užívat a brát vážně, k tomu člověk potřebuje místo, kam se může stáhnout. Cíl je, si to místo udržet, protože takové my právě máme.

Noisey: Poslouchali jste během té doby známou hudbu?

Tom: Jasně, byli jsme na festivalech a člověk slyší na počáteční fázi produkce alba hodně nové muziky. Poslouchám teďka hodně Chet Faker. Jeho nový video mi přijde super, přitom je to tak jednoduchý. Jak to udělali? Oni nikdy nejeli po ulici, protože manipulace s kamerou je tak plynulá. Je to geniální.

Noisey: Jak byste chtěli, aby lidi nové Tokio Hotel přijmuli?

Tom: Přejeme si, aby lidi tu desku vzali neutrálně a jednoduše si tu hudbu poslechli. Mám rád jednoduše dobře udělanou hudbu. Jakmile slyším jeden song u kterého si myslím: To je skvěle napsaný song se skvělou produkcí, pak to mám rád. Je mi pak i jedno, odkud to pochází a jaké jméno za tím stojí. To si přeje člověk jako umělec samozřejmě sám též. Proto jsme taky udělali pauzu, protože jsme chtěli přijít zpět s takovou hudbou, o které se bude mluvit a ne jen o nějakých osobních příbězích.

Noisey: Může to člověk u vás neutrálně ohodnotit? "Durch den Monsun" už se mi vrylo do paměti a abych pravdu řekl, už tehdy jsem to neoslavoval.

Tom: To je u nás to samé. Když jsme v 15 udělali "Durch den Monsun", přišel mi ten song absolutně skvělej. Dneska bychom pravděpodobně ten song takhle už nikdy nenapsali.

Bill: To záleží vždy na tom, jak přístupní ti lidé jsou. Když se mi líbí nějaký song, tak poslouchám nejprve ten song a dozvídám se až poté časem, kdo vlastně ten song udělal. I přes to, že ho udělal někdo, koho jsem před tím neměl v oblibě, můžu si i přes to ten song poslechnout. Proto jsme taky tři písničky z alba uveřejnili. Lidi by si měli nejprve poslechnout naší hudbu a poté se mohou podívat, jak vypadáme.

Noisey: Bohužel už nemáme žádný čas. Ale kdy zajdeme tedy společně do Berghainu?

Bill: Nejraději bych šel už teď. Problém je, že pozítří letíme do Francie. Ale zařizujeme si právě studio v Berlíně. Chceme totiž naši základnu z Hamburku přesunout do Berlína. Doufejme, že brzy budeme mít příležitost tam zajít.

Georg: Ještě mají otevřeno. Teoreticky můžeme ještě teďka spontánně zajít.

Bill: Pravda. Odřekneme všechny termíny a uvidíme se zase až v úterý večer.

Zdroj