Gala 4/13 - "Nepotřebujeme žádné terapeuty!"

Jak jsem řekla, i když už zase před týdnem!!, i ty nejstarší informace budou v malých dávkách podávány třeba i o půl roku později ;) Jedna z dalších dávek - respektu hodný rozhovor :))

Přeložila Mintam pro manickaTH.blog.cz!!!
________________________________________________________

Spříznění duší - Bratři Kaulitzovi hýbou Německem už roky - pozitivně i negativně. V exkluzivním GALA rozhovoru poskytli nekonfliktní popstars neobvyklé intimní pohledy do jejich života.

Skutečná blízkost: Bill a Tom Kaulitzovi mají - rozumněno mezi dvojčaty - extrémně blízké spojení

"Nepotřebujeme žádné terapeuty!" Vedou samomluvu, když tu není ten druhý, a chtějí po celý život bydlet spolu. Nezvyklé pro dva 23leté. GALA se setkalo s nejrozmanitějším německým párem dvojčat, s porotci "DSDS" Billem a Tomem Kaulitzovými.

Bill a Tom Kaulitzovi jsou jednovaječná dvojčata. Stále znovu těžko k uvěření. Místo dvou geneticky identických osob spatří před sebou člověk dva kluky, kteří už více rozdílní být nemohou. Optický klam. Protože jakmile oba otevřou pusu, mluví člověk s jednou a tou samou osobou. Ba i tehdy, kdy mají úplně rozdílný názor...

---

Příští měsíc končí porotcovství v "Deutschland sucht den Superstar". Co pak?

Tom: Budeme se starat opět pouze o naší hudbu. To, že jsme se v roce 2010 odstěhovali do Los Angeles, a udělali si oddechový čas, mělo dva důvody. Tím jedním bylo to, že pro nás už bylo v Německu nemožné vést osobní život, a ten druhý, že jsme chtěli v klidu pracovat na našem albu. Doufáme, že budeme ještě tento rok hotoví. Songy jsou hotový, teď už jde jen o konečnou produkci.

Herečka Gwyneth Paltrow říká: "Lidé zůstanou stále tak staří, jak byli, když se stali slavnými." Je to tak?

Tom: Jak v čem. Já si často myslím, že jsem se nijak znamenitě nezměnil. Mám stále ten samý humor a dělám ty stejné blbé vtipy. Takhle člověk spozoruje, že zůstal trochu stát. Na druhou stranu jsme se neskutečně přiučili, přes vztahy se zaměstnanci až k fungování hudebního obchodu.

Hodně mladých hvězd se proměnuje na přehnané protivy, kteří svou bezohledností terorizují okolí - viz Justin Bieber. Kdo vám ještě smí říct ne?

Bill: Přál bych si, aby to nebyl nikdo. Je to ale tak, že stále ještě dostáváme extrémně hodně protivětru. Většina lidí, která se pohybuje kolem nás, nás už zná sedm, osm let. Ti nám nepřestanou říkat tu holou pravdu, jenom proto, že nyní známe více lidí, než předtím. Často si myslím, že je naše okolí skoro až příliš kritické, protože Tom a já jsme věčně v pozici, kdy se musíme bránit.

Robbie Williams se objevil v 15 letech, jako vy. Řekl: "Sláva zvyšuje tvou citlivost, zesiluje tvoje slabosti, a ukazuje ty nejhroznější stránky tvého charakteru."

Bill: To tak je. Kariéra zvětšuje tvé silné stránky a posiluje tvoje slabé stránky. Byl jsem vždy extrémní perfekcionista, ale mezitím to zašlo tak daleko, že chytám paniku, když věci neběží tak, jak jsem si je představoval. Tahle panika je často tak intenzivní, že po nocích nemůžu vůbec spát. Na mě vážně nemusí nikdo vyvíjet tlak. Ten si způsobuju už já sám.

Tom: Já jsem takovej milovník detailů, že musím přesně vědět, jak vypadá následující den. Když něco neplánovaně přijde, je to pro mě jistá katastrofa. Přál bych si, abych mohl říct: "Okay, co by mělo být, uvidíme jednoduše co přes den přijde." Nezvládám to ale. K tomu ještě, že se občas sám sebe ptám, jestli je ještě zdravé, že po celý den se sebou mluvím, když nejsem s Billem. Tyhle trvající rozhovory sám se sebou mě totálně stresují, protože nevím, jestli už to nezačíná nabírat divný směr.

Jak jste se cítili ty roky stranou od hvězdného povyku?

Bill: Ta zvláštnost je, že vůbec nedokážu říct, zda je těžší žít se slávou, nebo bez ní. Po dvou letech držení se zpátky mám zase tu touhu se do toho zcela položit. Když ale pak vidím ty první fotografy, myslím si: Sakra, možná potřebuji přeci jen ještě o jeden rok delší pauzu. Na jednu stranu chci zůstat v klidu, na druhé straně chci samozřejmě být úspěšný s kapelou. Ale takoví lidé jsou, chtějí vždy to, co právě nemají.

Vede vás váš život zlaté rybky v akvárku k tomu, že sami pózujete i na toaletě?

Tom: U Billa to tak je. U mě ne.

Bill: Nemůžu jinak: Jakmile vidím nějaký foťák, stávám se paranoidním, a upadám do určitého automatického projevu. Dokonce i při rodiných oslavách, když se dělají fotky, nejsem uvolněný, protože přesně vím, že se někde tyhle fotky objeví. Blesk pro mě znamená: Pozor, jsi v práci!

Komu byste za hodinu zaplatili víc, automechanikovi, nebo psychoterapeutovi?

Bill: Automechanikovi. Často už jsem o tom přemýšlel, jestli by mi někdy nějaká psychoterapie udělala dobře, ale nějak terapeutům zcela nevěřím. Nejsem ten, který probíhá sám sebou a nepřijde na to, jaké problémy má. Vím značně dobře, co se se mnou děje. Ale můj pocit je, že když si nedokážu mé problémy vyřešit sám, pak to nezvládne nikdo jiný.

Tom: Hodně lidem pomáhá, že se mohou svěřit terapeutovi. My to nepotřebujeme, protože my jako jednovaječná dvojčata stejně mluvíme celý den s tím druhým. Já jsem Billův terapeut, a on můj. Proto se to ve mě ukládá, když on tu není. Pak musím svoje myšlenky vyprávět sobě.

Bill: Nikdo nedokáže pochopit, že musíme naše myšlenky okamžitě sdílet s tím druhým. Vše, co projde hlavou, je bez úprav okamžitě vypuštěno ven. To nedělají normálně lidé ani u vlastní matky, nebo nejstaršího přítele.

Tom: Když společně mluvíme, je to jako prd - jde to všechno přímo ven. Pro lidi, kteří nás poslouchají, je to super extrém. Protože všechno o sobě víme, jsme si tak nepopsatelně blízko. Je to už něco nadpřirozeného, že už máme skoro ty stejné myšlenky. Vlastně bychom ani s tím druhým mluvit nepotřebovali. Víme už všechno o tom druhém.

Dohání ženy k nervovému zhroucení, že musí mít neustále pocit, že jsou na druhém místě?

Tom: My jsme každopádně nutně zvyklí na to, že přijdeme vždy ve dvou. Budeme pravděpodobně po celý náš život spolu bydlet a dělat společně většinu věcí. Nebýt žárlivý na tuhle intimitu může být pro partnera extrémně těžké.

Hodně jednovaječných dvojčat považují své propojení jako utrpení a představují si vražedné scény, protože by nemohli být ani spolu, ani bez sebe. Považujete svou intimitu někdy za teror?

Bill: Ne. Tyhle myšlenky jsme ještě nikdy neměli. Dokonce si nedokážu ani v myšlenkách představit, být od Toma delší čas odloučen.

Robbie Williams žije od roku 2002 v Los Angeles. Říká: "V L.A. je skoro nemožné se zamilovat, protože ženy tady jsou tak zatraceně neurotické. Kvůli své narušenosti vynakladájí opravdu nadlidskou moc. Skoro každá z těchto žen je jedna supervelmoc neuróz." Máte ten stejný dojem?

Tom: Jsou v L.A. tyhle typické ego-ztřeštěnkyně, na kterých je většina z jejich osobnosti stvořena uměle. Ale mám pocit, že tenhle typ žen se stal celosvětovým. Takové může člověk najít v každém městě, když má smůlu.

Představte si, zahlédnete v kavárně v Los Angeles nějakou ženu, která vás zajímá. Jak se představíte?

Bill: To je typická L.A.-věc, že ti hned toho lidi o sobě neuvěřitelně moc vypráví. Každý údajně dělá něco speciálního a má úžasný život. Tom a já právě dopadáme na to, že tak dobře o sobě nic nevyprávíme. Když se lidi přeci jen pak zeptají, kde pracujeme, zahraju to totálně do autu. V L.A. znamená zdrženlivé vyjádření za trapas, za propadák. Proto lidi vypráví okamžitě zase příběhy z jejich vlastního života. Mě to vyhovuje.

Tom: Když se jde člověk v L.A. zapsat do nějakého fitnes studia, musí v přihlašovacím formuláři uvést své povolání. My se na sebe koukáme a ptáme se, co by mohlo znít realisticky. Když tam napíšeme "student", pochopí lidi rychle, že tak to být nemůže a ptají se: "Jak můžete, jako studenti, jezdit v takových silných autech? Jste děti milionářů?"

A ještě jednou Robbie Williams: Vyprávěl, že v Německu jsou dva druhy fanynek: "Ty jedny chtějí u sexu udělat fotku, aby to mohly před svými přítelkyněmi ukázat jako důkaz. Ty druhé se u sexu ptají: ,Robbie, jsou tvé pocity ke mně skutečné?'" Máte podobné zkušenosti?

Tom: Můžu potvrdit, že fanynky relativně rychle chtějí vědět, zda moje pocity k nim jsou skutečné. Ale to není takhle jen v Německu. Myslím, že fanynky to přijmou tak, jak jim to objasníš. Ženy, které jsou těžko k ulovení, těm člověk hodně naslibuje. To jsou pak ty kandidátky, které se ptají, zda k ní člověk skutečně něco cítí. Při odpovědi, na tuhle otázku, jsem často nepodváděl, protože už jen tu otázku považuju za hustou.Volím střední cestu. Neříkám nikdy, že je to tak jako tak na jednu noc, ale nikdy té ženě ani nedám ten pocit, že by z toho mohlo být něco víc.

Jak zareagujete, když by chtěla nějaká žena při sexu udělat důkaznou fotku pro své přítelkyně?

Tom: S ničím takových bych býval nikdy v životě nesouhlasil a nespolupracoval. U nás to bylo vždycky tak, že ty ženy byly vždy předem informovány, že nesmějí dělat žádné fotky. To bylo všem nad slunce jasné. Ještě předtím musely ty holky jejich tašky a bundy odložit u lidí z ochranky, a takřka už napůl nahé přijít do pokoje.

Jak zareagujete, když vám zítra nějaká žena řekne, že je s vámi těhotná?

Tom: To se nemůže stát. Už delší dobu mám jen jednu přítelkyni a proto už vůbec nevyhledávám příležitostně ženy.

Bill: Změnilo se takhle jen jedno. Na začátku naší kariéry jsme museli podepsat spousty autogramů. Dneska je lidi už vůbec nechtějí. Když se mě lidi zeptají, zda si smí udělat fotku a já vypadám právě totálně mizerně, řeknu: "Nezlobte se, dneska prosím žádné fotky. Můžu vám ale něco podepsat." Pak odpoví: "Ne, díky." Kdo je dneska vycházející hvězda, může si jako dárek nechat vytisknout autogramkarty. Autogramy jsou totálně out.

Tom: Při focení jsou lidi většinou tak rozrušení, že nezapnou svůj foťák a začnou se třást. Když to vidím, začnu být taky totálně nervózní.

Bill: Při těhle situacích jsme oba extrémně špatní, protože vůbec nedokážeme prohodit pár slov. Obdivuju to, když se potkají cizí lidé a v pohodě sem tam prohodí nějakou tu poznámku. Když já potkám někoho cizího, stává se ta situace nepříjemnou. Nevím, co bych měl říct a ten druhý většinou taky ne. Pak je hrobové ticho. V angličtině umím mnohem lépe prohodit pár slov, protože existuje více frází. V němčině je vždycky všechno stejně tak významově těžké.

Kdy jste naposledy nějakému člověku řekl "Miluji tě"?

Bill: Ve škole jsem tuhle větu řekl přítelkyním bez většího přemýšlení - ale nikdy jsem si to nemyslel. Už se párkrát stalo, že jsem se do někoho zakoukal, ale to nebylo nic skutečně vážného. Do dnes jsem nenašel nikoho, komu bych mohl říct: "Ano, miluji tě, a myslím to z celého srdce." U členů rodiny je to samozřejmě něco jiného.

Tom: Mně říká denně, že mě přese všechno miluje.

Hodně umělců si vystačí s láskou k sobě samému. Chybí vám skutečně něco, Bille?

Bill: Postrádám to, někoho milovat - ale co znamená postrádat? Samozřejmě to není tak, že se každý den vydávám někoho hledat a plný neštěstí si myslím: Oh, já ubohý, ještě jsem si stále nenašel tu pravou lásku. Tou věcí je, že lidi jsou pro to stvořeni, s někým být pohromadě, spolu. Myslím, že neexistuje nikdo, kdo zcela vážně může říct, že je rád sám. To považuji za lež.

Tom: Někteří lidé s tebou vážně mají soucit a říkají: "Ten už je tak dlouho sám. Jak deprimovaně se musí cítit." Oni zapomímají, že díky bohu tehle smutný život nevedeš, nebydlíš sám a nechodíš sám do práce.

Bill: Přesně. První a nejhořejší vztah je vždycky ten, který máme my spolu. Všechno ostatní jde tak jako tak až na druhé místo.

Tvrdí se, že Goethe měl sex až ve 39 letech.

Bill: Wow! Tak to se cítím ještě lépe.