Zeiten ändern dich II #25

Po většinu noci nejsem schopný zavřít oči a přenést se do říše snů, protože jediné, co se mi vždy v polospánku vybaví, je jen a jen Patrick. Mám pocit, že už moje tělo nedokáže vyprodukovat více tekutin na slzy, a i přes to, ty horké slané nepřítelkyně, pocítím vždy stékat po mé tváři.
Až když ráno do mého pokoje vejde vizita, dojde mi, že jsem přeci jen v nějaké části noci usnout musel. Jak se to ale podařilo, je záhada. Opatrně odpovídám na všetečné otázky lékařů, kteří stojí svorně kolem mé postele a nespouštějí ze mne svůj zrak. Okamžitě ale, jak opustí opět tuto místnost, pocítím tu těžkost na mých víčkách, a během vteřiny upadnu do spánku znovu.

---

O něco později, donutí něco mé oči opět ale otevřít. To sice provedu, ale jen mírně, a intuitivně pohled stočím jedním směrem, abych spatřil Gordona, který se lehce opírá o vedlejší postel. Jakmile se ale střetne můj pohled s tím jeho, odstrčí se od postele a s úsměvem dojde do bezprostřední blízkosti postele mé.
,,Dobré ráno. Nechtěl jsem tě budit, klidně spi dál. Jen jsem tě chtěl vidět," zašeptá.
,,To nevadí," zavrtím okamžitě hlavou a pokusím se dokonce protáhnout, abych snad přelstil své tělo, že je dostatečně vyspalé, ačkoliv od vizity uběhla teprve hodina a půl. ,,Proč šeptáš?" zeptám se trochu nechápavě, a přes to také šeptem. Gordon ale nic neřekne, a jen hlavou lehce pokyne do rohu místnosti. Jsem donucen se z postele pozvednout, abych měl šanci dohlédnout jeho směrem, a proto se podepřu v lokti a natáhnu krk. Že by mi přidělili spolu ležícího na pokoj?

Jakmile ale spatřím osobu, spící vtěsnanou do nemocničního křesla v rohu mého pokoje, opadne ze mne jakési napětí. Tak se přeci jen vrátil. Tom, podepírající si hlavu rukou, opřenou o opěradlo křesla, vypadá, že je zcela pohlcen tvrdým spánkem.
,,Jak to, že spí tady?" stočím pohled na Gordona, už s automaticky ztišeným hlasem.
,,To neví nikdo."
,,Neví nikdo? V kolik přišel? Byl jsem ráno vzhůru, musel bych si ho všimnout."
,,Je prý v nemocnici už od půl třetí v noci. Ptal jsem se sestřičky. Prý mu nabízeli postel, ale nechtěl, tak mu, ač to moc nepovolují, dovolili přespat na volné posteli tady u tebe, ale jak vidno, asi je mu křeslo milejší."
,,Půl třetí," vydechnu jen. Co, proboha, dělal do půl třetí do rána? Všimnu si na jeho rtu drobného flíčku. Je to krev? A co se skrývá pod drobnou náplastí nad jeho obočím? S výdechem se zamračím.
,,To křeslo vypadá nepohodlně. A měl by sis na něj dát větší pozor. Jsem tady asi hodinu, a kvůli němu, kvůli starosti o něj, navštěvují sestřičky tenhle pokoj častěji, než aby se zajímali o tebe," se zasmáním složí ruce na prsou. Jen se uchechtnu a zase se položím.
,,To mě nepřekvapuje," utrousím pak, myšlenkami jen na to, co se proboha stalo dnešní noc, a jak to, že nevím, že je tu Tom už půl noci a rána se mnou. ,,Jak se má Nelly?" přemůžu se pak, přeci jen, na úsměv.

Po půl hodině, co Gordon musel odjet do práce, konečně Tom otevře oči a já se alespoň necítím v pokoji už zase tak úplně sám. V sedě ho s mírným úsměvem pozoruji. Zamžourá do místnosti, trochu zmateně se rozhlédne a pak konečně nechá svůj pohled střetnou s tím mým.
,,Vrátil jsi se," vydechnu okamžitě s prvními slovy, která jediná mne právě napadají. Chviličku déle mi opětuje mlčky jen pohled do očí, než vstane z křesla, leč lehce zmateně, a dojde až ke mně.
,,Neřekl jsem, že se nevrátím."
,,Kde jsi byl?" zeptám se ho s nadějí, že alespoň tentokrát uslyším odpověď.
,,Bille," vydechne a lehce si přiloží dlaň na obličej, aby si prsty promnul oční víčka, ,,vím, že to udělal Patrick." Při vyslovení toho jména, obsaženého v této větě, mi po těle přejede ledový mráz a cítím se jako bych najednou ztratil opět kontakt s realitou. Opravdu to musí být to první, co mi potřebuje sdělit?!
,,I kdyby, nemyslím si, že by se k tomu přiznal," začnou se ze mě sypat opět slova jako z automatu. Pomalu opouštím své tělo. Pomalu opouštím sebe samotného.

,,Řekl mi to z očí do očí."
,,Ty jsi… s ním mluvil? Kde?"
,,Ano, možná, že jsme spolu mluvili, když to tak budeš chtít nazvat."
,,Tome, co jsi udělal?"
,,Vážně je teď podstatnější, co jsem udělal já, než to, co provedl on?" Takže to byl vážně Patrick, kdo mě nadrogoval, abych pak neměl šanci se bránit, když… Pocítím opět slzy na kraji mých očí, které díky tomu musím zavřít.
,,Pokud to byl on, kdo mi vhodil něco do pití,…" začnu větu, ale Tom mne okamžitě přeruší.
,,Moc dobře víš, že ti JEN nevhodil něco do pití." Moje srdce začne bušit jako o závod a já jen s těžkým nádechem zavrtím hlavou.
,,Tome, prosím, ne."
,,Řekl mi všechno. Úplně všechno. A popravdě nevím, co bych teď chtěl slyšet od tebe…že to třeba není pravda." Ztěžka polknu, oči opět otevřu a s pocitem, že do vteřiny budu zvracet, se na něho podívám. ,,Prosím," dodá ještě ztěžka, když stále mlčím, než se jeho hlava zvrátí a jeho pohled se ztratí ve stropu místnosti. Nesnažím se už zadržet slzy tlačící na moje oči a jen si v sedu přitáhnu k tělu zdravou nohu bez sádry. Mlčky jen zírám před sebe a nechávám slzy, aby si svévolně stékaly po tváři a tiše dopadaly na nemocniční košili, co mám na sobě.

"Prosím, Bille, řekni to," pootočí si mne za bradu pohledem k sobě a dosedne vedle mě na postel, ,,řekni mi, že…" Jeho tělo si mě pevně přitáhne k sobě a ještě pevněji mne utopí ve svém objetí. To podnítí mé slzy, aby zvětšili svůj objem a svou slanost vyměnily za svou hořkost. Hořkost těch vzpomínek.
,,Co?! Co chceš slyšet?! Že mě zneužil jak špinavou děvku?!" Ruce, které jsou uvězněny mezi mým a Tomovým tělem se snaží bránit proti všemu, co se stalo, a snaží se do něho bušit. Jeho objetí je ovšem tentokrát pevnější, než bych si myslel. Po chvilce ztratím sílu bránit se mu a jen se mu poddám. Jemu, pláči a pocitu na zvracení, přičemž se snažím se soustředit na jeho jemné hlazení po mých zádech, což mne mírně uklidňuje.

Po neskutečně dlouhé tiché chvíli, co už v objetí ležíme na nemocniční posteli, nechám proplést naše prsty a pevně se nadechnu.
,,Kde jsi ho vůbec našel?"
,,Ulehčil mi to sám. Byl v ateliéru."
,,Jak jsi se dostal dovnitř?"
,,No, moc tlaku to nevyžadovalo. Bille, já… neudělal bych to, nešel bych za ním, ale tohle," pozvedne naše spojené ruce a palcem pohladí mé zápěstí, ,,vážně nevypadá jako něco, co by sis nechal dobrovolně."
,,Přiznal se ti sám od sebe?"
,,Nedal jsem mu na výběr." Ztěžka polknu a teprve pak se mírně odtáhnu, abych mu mohl pohlédnout do obličeje. Zaměřím pohled na natrhnutý ret a zamračím se.
,,Nechtěl jsem, aby ses kvůli mně pral. Omlouvám se." Tom se mírně ušklíbne a líbne mi drobný polibek do vlasů.

,,Nepral jsem se, věř mi. Je jednoduchej ke zmanipulování a vůbec nemá žádnou sílu. S kým bych se měl prát," vyřkne řečnickou otázku. Jenomže mne ani to jeho "byla to hračka" tentokrát nestačí k utěšení.
,,Nechci to, Tome," řeknu už tišeji, přitisknut opět na jeho hruď.
,,Bille," vydechne, ,,jak jinak bych se dozvěděl, co se stalo? Neřekl bys mi to." Mlčky to přejdu a pevně semknu oči. Neřekl bych mu to a i přes to mi hlavou hlodá otázka, zda opravdu ke zjištění odpovědi musel použít násilí. Nesnáším jeho násilnickou stránku! Jen když se zmíní, že někomu ublížil, promlouvá z něho ten Tom, co potřebuje násilí jako drogu k životu. Není to můj Tom. A nějak nepoznávám ani sám sebe. Dokáži se o tom bavit, aniž bych u toho něco cítil. Jsem už jednoduše odolný proti násilí?

Po celém dlouhém dni, co se mě v nemocnici snažili učit chodit na berlích, a co jsem si za pomoci Toma mohl dát vytouženou sprchu, mohu konečně projít dveřmi od našeho bytu. Okamžitě na tváři vykouzlím úsměv, když spatřím Malou dámu, která se samým nadšením snaží překonat rekord ve výšce svého výskoku. Nejraději bych si ji okamžitě vzal do náruče, což mi ale berle nedovolují, takže je opatrně opřu o stěnu a ještě opatrněji se pro ni sehnu. Balanc už jsem se nějak naučil udržet.
,,Je ti líp?" prohlédne si mne Tom, přičemž mne prsty pohladí po tváři.
,,Je mi líp od té doby, co jsem tě dnes ráno spatřil v tom křesle."
,,Zvládneš to?"
,,Ještě nejsem připravenej odpovědět," pronesu tišeji s pohledem na Malou dámu.
,,Vím, že je toho na tebe teď asi dost, ale…vážně nechceš zvážit to udání?"
,,Tome," vydechnu a předám mu Malou dámu, abych si mohl vzít berle a dokulhat k bočnici gauče, kde se posadím, ,,možná, že ty jsi ho donutil se přiznat. Nikdo jiný už ho k tomu nedonutí. A pak…nedokážu…ještě o tom nedokážu mluvit."

,,Omlouvám se, já mám jenom vztek."
,,Mohli bychom prostě dělat, že se nic nestalo?" Tom opřený o futra dveří jen sklopí pohled, dožadující Malou dámu postaví na zem a jemně si promne prsty. Pak pohled vrátí na mě a pevně se nadechne.
,,Berle už celkem ovládáš," začne odjinud a lehce se pousměje.
,,Balanc udržet umím, ale budeš mi muset nadále pomáhat ve sprše a tak," nechám se svézt na jeho vlně.
,,Sádra nesmí do vody."
,,To, že jsi starší o pár měsíců, ještě neznamená, že jsem o těchto pár měsíců blbější než ty." Pronesu, přičemž se nám oběma znatelně rozšíří úsměv. ,,Pomůžeš mi?"
,,Pomůžu ti držet sádru," uchechtne se, odpíchne se od futer a ukradne si krátce na to ode mne polibek. Polibek, který pro mne momentálně znamená velkou oporu. Kolik toho ale na mou oporu ještě v následující čas naložím, to zatím nemám pod kontrolou.

,,Tomi," promluvím po chvilce, když se oba snažíme vypnout od předešlých dní, ,,v pondělí mám přijímačky." Tom chvíli nic neříká, než se na gauči posadí a opatrně si mne prohlédne.
,,Nemáš."
,,Jak nemám?" Vezmu svou nohu v sádře a sundám jí z opěradla gauče a na křesle se narovnám.
,,Čeká tě to až v srpnu."
,,To je ale ten druhý termín, ale já přece…," nechápu. ,,Poslali mi aspoň rozhodnutí proč?"
,,Ne neposlali, to já tě přihlásil k druhému termínu."
,,Cože jsi?" zbystřím.
,,Prostě jsem tam včera volal, že ze zdravotních důvodů nedorazíš, zda by ti dali druhý termín. Chtěl jsem tě toho prostě ušetřit, protože…," chce pokračovat, ale to už si slovo převezmu já.
,,Co jsi si, sakra, myslel?! Připravuju se dlouhý měsíce a ty si jim prostě jen tak zavoláš? To nemůžeš myslet vážně! Proč bych to, sakra, neměl zvládnout?! Naopak, srpen mělo být záchranné lano, kdyby to teď nevyšlo. Tohle všechno přece víš, tak cos… zbláznil ses?!"

,,Bille, zvládnul bys to teď, stejně jako to zvládneš v srpnu. Chtěl jsem jen…," pokračuje klidným hlasem, ale já už ho neposlouchám a jen se zavrtěním hlavy, se pokusím vstát.
,,Mě je jedno cos chtěl, Tome! Sakra, zvládnul bych to!" Pocítím na krajích slzy, ty už tu dlouho nebyly! Popadnu berle, ale Tom s tím vstane také, nejspíše, aby mi zabránil v odchodu z místnosti.
,,Sakra, Bille, poslouchej mě! Neříkám, že bys to nezvládl, jen teď jsem tě toho všeho stresu chtěl ušetřit. To prostě teď nepotřebuješ."
,,Jak ty můžeš vědět, co já právě potřebuju?!" O berlích a v slzách se stejně tak z místnosti pryč vydám, ale samozřejmě to nejde tak, jak bych chtěl. Nechci o něm dneska už slyšet!
,,Bille, no tak! Oba víme, že to zvládneš, a oba víme, že teď není všechno tak úplně v pohodě. Nechceš se zničit."
,,Jo, to je přesně to, co teď chci! Zničit se!" křiknu naštvaně a odhodím berle, když mi prostě nejde se dostat dál než pár kroků. Nemám sílu.

,,Přestaň, prosím, brečet a zkus o tom chvíli přemýšlet."
,,Já mám přemýšlet?! A co ty? Ty jsi se rozhodnul během dvou sekund a to ještě za mě!"
,,Nejdřív se uklidni, a přestaň brečet."
,,A ještě mi to ani neřekneš, protože si myslíš, že za mě teď můžeš rozhodovat jako za nezodpovědného!"
,,Přestaň brečet, prosím."
,,Proč?! Alespoň ty slzy mi nech, když už mi odpovídáš za můj život!"
,,Doháje, Bille! Dva roky, dva podělaný roky jsem tě viděl v slzách neustále! Nezvládám tě dál už v slzách vidět. Nezvládám. Pokaždý, když tě něco rozesměje, nemůžu ani popsat, jak skvěle se pak cítím, jako bych splácel dluhy. Nesnáším, když brečíš! Nesnáším pak sebe." Zůstanu na něm jen viset pohledem, ačkoliv slzy zastavit nemohu. Přistoupí ke mně, a přiloží mi dlaň na tvář, což mne podnítí oči zavřít. ,,Prosím."
,,Tome, nezvládnu to. Nezvládnu přijímačky, nezvládnu chodit o berlích, nezvládnu život." Tom si mne vztáhne k sobě do náruče.
,,Takhle nemluv, zvládneš všechno, jen je toho moc najednou. Pomůžu ti, všechno to zase bude v pohodě." Vděčně si ho obejmu a nechám se jím ukonejšit. ,,Ale teď si nejprve pojď lehnout, potřebujeme to oba, ale tvoje noha především."

A ačkoliv nemám úplně klidnou noc, ta jistota, že se poté vždy mohu stulit k Tomovi do náruče, mi nakonec dovolí prospat alespoň tu větší část noci v pocitu bezpečí. Až na ten budík, který mne ráno vzbudí.
,,Musíš vstávat?" zamumlám zády k Tomovi, když pocítím, že se jeho tělo vzdálilo od toho mého.
,,Hm," odpoví mi stejně tak nadšeně a s výdechem se přitulí zpět, ,,za tři hodiny jsem ale zpátky. Doufejme." Malá dáma využije toho, že nás uvidí probuzené a okamžitě si vyskočí na postel.
,,Půjdu s tebou, vezmu ji krátce ven."
,,Už jsi přes noc zapomněl na berle?"
,,Nezapomněl, ale jí to nevysvětlím."
,,To by ses možná divil," přitiskne mi svůj polibek na tvář a hned na to se zvedne. ,,Musím ale jít do deseti minut."
,,Já to zvládnu," odpovím mu na to, když ze sebe odhodím deku, podepřu se v lokti a prohlédnu si tu sádru. A co když nezvládnu?

by Mintam