Zeiten ändern dich II #25
Po většinu noci nejsem schopný zavřít oči a přenést se do říše snů, protože jediné, co se mi vždy v polospánku vybaví, je jen a jen Patrick. Mám pocit, že už moje tělo nedokáže vyprodukovat více tekutin na slzy, a i přes to, ty horké slané nepřítelkyně, pocítím vždy stékat po mé tváři. Až když ráno do mého pokoje vejde vizita, dojde mi, že jsem přeci jen v nějaké části noci usnout musel. Jak se to ale podařilo, je záhada. Opatrně odpovídám na všetečné otázky lékařů, kteří stojí svorně kolem mé postele a nespouštějí ze mne svůj zrak. Okamžitě ale, jak opustí opět tuto místnost, pocítím tu těžkost na mých víčkách, a během vteřiny upadnu do spánku znovu. O něco později, donutí něco mé oči opět ale otevřít. To sice provedu, ale jen mírně, a intuitivně pohled stočím jedním směrem, abych spatřil Gordona, který se lehce opírá o vedlejší postel. Jakmile se ale střetne můj pohled s tím jeho, odstrčí se od postele a s úsměvem dojde do bezprostřední blízkosti postele mé. ,,Dobré ráno. Nechtěl jse
