Zeiten ändern dich II #22

S tím, že jasně vím, kdo za mnou stojí, se stejně otočím s výrazem nevědomosti. To co ale nevím je, jak to, že tu Tomova mamka je, když měla už touhle dobou být za hranicemi Německa i se svým manželem.
,,Ach, dobré odpoledne." Hlavně, Bille, nemysli na to, že tu před ní stojíš skoro nahý a už vůbec se jí nezkoušej ptát, jak dlouho tu je. Slyšela něco?
,,Dobré," nasadí nevinný úsměv, čímž mi přesně naznačí, že slyšela všechno, ,,počítám, že tu někde najdu Toma?"
,,Řeknu mu, že jste tady," přikývnu okamžitě.
,,Potřebovala bych s ním mluvit. Sama." Sakra, jasně že sama. Myslí si, že se rád pletu do cizích rozhovorů, nebo co? Pff.
,,Jasně, pošlu ho sem," obdaruji ji úsměvem z reklamy a pak se co nejrychleji uklidím směr bazén.

---

,,Mám špatné zprávy," špitnu, jakoby nás jeho mamka mohla slyšet.
,,No to jsem si všiml. Neneseš to pivo." Sakra, to pivo!
,,Ne, jde o to, že je tu tvoje mamka."
,,Huh?"
,,Takže by ses měl obléknout, řekl jsem jí, že tě za ní pošlu. Stačí, že já jsem byl před ní takhle." Tom ale místo, aby prokázal nějakou činnost, naznačujíc, že se v dohledné době zvedne, nasadí jen sluníčkovský úsměv.
,,Věř mi, nic nového by neviděla. Je to už velká holka."
,,Přestaň," plácnu ho hned káravě po rameni, ale nepodaří se mi udržet vážnou tvář, takže do chvilky propuknu ve smích, ,,stále je to tvoje mamka."
,,Ale vždyť mají být dávno pryč," zvedne se nakonec se zanaříkáním Tom, stáhne ze sebe ručník, který nahradí tím, že na svou holou kůži natáhne pouze kalhoty a opustí mě.

Posadím se na lehátko zpět, a zadumaně se zadívám před sebe. Co mu asi jeho mamka může chtít, když kvůli tomu odložila i svůj výlet, na kterém jí, podle Toma, dost záleželo?
Po dalších minutách mi to hlavou vrtá ještě víc a to taky díky tomu, že jindy jejich rozhovory jsou krátké a stručné. A myšlenky o všem možném, co je nutí spolu mluvit takhle dlouho, mi přeruší konečně příchod samotného Toma. Tváří se jako obvykle nečitelně, takže mi to nedá jakoukoliv návnadu a proto se musím přímo zeptat.
,,Jak to, že neodjeli?" vyhodím si na lehátko i nohy. Jak na něm tento nečitelný výraz nemám rád. Sakra, znervózňuje mě to.
,,Protože by nestihli rozvod."
,,Cože?" zarazím se. ,,Přišla ti jenom tak v jedno klidné odpoledne oznámit tohle?"
,,To už jsou prostě mí rodiče. Táta odjel nakonec sám."
,,Oni se rozvádějí," hlesnu trochu nevěřícně.
,,Asi to měli udělat už dávno."
,,Neříkej mi, že to bereš s tak ledovým klidem, že tě to nemrzí.."
,,Sere mě to," shrne to za mne těmi nejlepšími slovy, ,,ale co mám dělat? Už posledních pár let jsem stejně neměl rodiče jako rodiče."

,,Tome, takhle nemluv."
,,A vždyť je to pravda," stočí konečně pohled mým směrem. ,,Jsem buď s tátou, nebo s mámou, tak co se tím změní? Už to prostě pár let nevypadá jako rodina. Tohle to jen potvrzuje. Člověk si na to dokáže zvyknout, takže ano, sere mě to, ale ve skutečnosti mě to ani trochu nezaskočilo." Jeho výraz a klepání prsty o kraje lehátka mne ale přesvědčí o tom, že zvyknout se možná na to dá, ale on si ještě tak úplně nezvykl.
,,To je mi líto," vydechnu nakonec, když prostě nemám co bych dodal.
,,S tím si nelam hlavu."
,,Ale týká se tě to, a je mi to vážně líto."
,,Jsem plnoletej, netrávím tady už tolik času, poslední rok vůbec, a prakticky se nic nezmění na tom, že je dva uvidím párkrát do měsíce. Jenom to už nebude v tomhle domě, to mě štve."

,,Co s ním bude?"
,,Chtějí ho prodat. Tedy za podmínek, že v něm nebudu bydlet já." Pozorně si ho prohlédnu.
,,Ty o tom ale neuvažuješ, že ne?" Odpovědí od něho je pokrčení ramen, takže z něho s výdechem pohled strhnu. ,,Ok, vyrůstal jsi tady, máš tu vzpomínky, historii, je to prostě váš dům,… jen, co by jsi s ním sám dělal?"
,,Sám?" zaslechnu pobavení v jeho hlase, díky mému záměrně důkladně vyřčenému slovu.
,,Tome," vydechnu a promnu si prsty, ,,ok, ale ten byt v Berlíně? Chápu, v Berlíně máme na ten byt zatím zaplacenou jen zálohu, to taky nic neříká. Prostě jsem jen spoléhal, že bychom společně…ten byt je skvělej, ale pokud..," zkouším hledat vhodná slova, zatím co si mne on ale stáhne k sobě do náruče. Dá mi drobný polibek do vlasů a já jen s výdechem utichnu, zavřu oči a začnu ho jemně hladit po ruce.

,,Modelko, myslíš, že bych tě v tom bytě jen tak nechal?"
"Je to tvoje svobodný rozhodnutí, chápal bych, kdybys tenhle dům nechtěl prodat."
,,To chápeš dobře, ale nechápeš, že bych se nevzdal tebe, kvůli hloupému domu." Donutí mě to se pousmát.
,,Tušíš, že bych tu nebydlel?"
,,Říkal jsi, že jste si s mamkou slíbili, že budete jednou v Berlíně žít. Nerad bych ani jednoho z vás zklamal."
,,Den ode dne mne přesvědčuješ stále víc a víc o tom, že život v Berlíně má prostě jedině s tebou ten správný význam."
,,Tenhle dům se prodá, tak to prostě je. Asi by nebyl dobrý nápad tu zůstat. Nebylo to tu nikdy tak perfektní a harmonický."

,,Věříš na tyhle věci? Že si domy v sobě nesou vzpomínky, historii, a ta se prostě vždy jen opakuje, ať v něm žije jakákoliv rodina?"
,,Ne, to vážně nevěřím," lehce se mi vysměje, ,,ale neprožil jsem tady tak super věci, abych měl důvod se sem vracet jako domů. Můj domov je teď jinde. Jen prostě mám nějak ten samotný dům, jako stavbu, rád."
,,S tímhle s tebou souhlasím. Do domu, jako stavby jsem se zamiloval hned od prvního dne, co jsem sem vstoupil."
,,A to bylo kdy?" pousměje se. Když mne tvoji slušní kamarádi skopali div ne do bezvědomí, kdyby ses tam neobjevil a nezachránil mě?
,,To už je fuk, to už si taky nepamatuju," opětuju mu úsměv a spokojeně se schoulím u něho v náruči.

Pár dní na to mi přijde Tom stále více a více smířen se situací a proto jsem klidnější i já. ,,Gordon mne poprosil, zda by tu mohla dnes Nelly přespat. Potřebují s Miriam pro ní něco přichystat."
,,Co?" zvědavě vzhlédne.
,,Nebuď zvědavej," šťouchnu do něho prstem a usměju se.
,,Ale ty to víš, řekni to."
,,Nevím. Přesně nevím. Překvapení. Padlo i něco jako trampolína, nebo tak."
,,Na trampolínu potřebují celou noc?" prohlédne si mě záludně a já ho jen káravě sjedu pohledem.
,,Řekl jsem, že nevím přesně, tak přestaň. Neřekl jsem přímo že trampolína, nebo jen trampolína. Tak může tu přespat?"

,,A proč by nemohla? Jen jsi mluvil o tom, že potřebuješ na dvě hodiny vystřelit."
,,A jo, chtěl jsem mluvit s tím Patrikem. Úplně jsem na to zapomněl."
,,Já s tím problém nemám, budu tu holt ty dvě hodiny sám s Nelly."
,,A nemáš nic v plánu? Nevadí to?" optám se starostlivě. Nějak jsem to nevypočítal.
,,Jasně, že mi nevadí být s ní, přece. Jen už asi bude spát, až dorazíš."
,,Nedorazím tak pozdě."
,,To si povíme až přijdeš, hm?"
,,Tebe Patrick ještě nepustil?" pozvednu se v lokti, abych se mohl pohledem natočit k němu.
,,Kdo tu mluvil o Patrickovi? Řekl jsi, že potřebuješ ven večer, že jindy Patrick čas na tebe nemá, tak to znamená večer. A děti jako Nelly by měly večer spát." Zavře mi tím pusu a nasadí svůj neodolatelný, avšak nečitelný úsměv. Takže ho Patrick nepustil.
,,Přijdu brzo," slíbím tím nějak i sobě a hlavně to řeknu, abych měl poslední slovo.

A sice jsem měl částečně pravdu s tím, že dorazím brzo, ale Tom měl pravdu v tom, že to, co pro mne znamená brzo, neznamená brzo pro Nelly. A očividně půl jedenáctá neznamená brzo ani pro Toma, protože když vejdu do bytu, je všude tma. Rozsvítím lampičku v předsíni, vyzuji se a po špičkách se vydám do útrob bytu vedený pouze jedním pruhem světla z předsíně. Až teprve pak zahlédnu slabé světlo z ložnice a proto stále po špičkách dojdu až tam. Pomalu otevřu ty pootevřené dveře zcela a spatřím konečně ty dva. Nelly položená v Tomově objetí, přikrytá do půli těla a Tom jednou rukou pevně objímajíc Nelly a druhou tisknoucí knížku. Oba již v hlubokém spánku. Pousměji se nad tou scénou jak z pohádky. Tenhle kluk si přece zasloužil takhle malého tvorečka vedle sebe, tak proč mu jen osud Joy vzal? Určitě byl skvělý bratr a byl by i nadále. S výdechem si je ještě prohlédnu, než jim opět dveře přivřu a zajdu si do koupelny, připravit se do postele.

Když se do ložnice vrátím, stále stejně tak potichu, zhasnu jim lampičku a opatrně si zalezu na svou stranu postele, kde sice už tak napůl leží Nelly a mou dekou je přikrytá, ale co bych pro ní neobětoval. S úsměvem se opatrně k těm dvěma částečně přitulím a opatrně sjedu po Tomově ruce, která objímá Nelly, abych sjel až k jeho prstům, a propletl je s těmi svými. Z jeho strany nejprve pocítím lehký stisk, a až po chvilce stisk zesílí, přičemž už Tom ale pootočí i hlavu.
,,Už jsi doma. Kolik je hodin?" ozve se šeptem jeho rozespalý hlas.
,,Půl jedenácté, promiň. Bylo všechno v pořádku?"
,,Doufám." Krátce líbnu Nelly polibek do vlásků a opatrně se natáhnu k Tomovi, abych si od něho ukradl taky polibek.
,,Děkuju."
,,Promiň, děkuju, čekám kdy mi začneš říkat ano, pane, ne, pane…"
,,Miluju tě, pane," pousměju se proti jeho rtům a pak mu věnuji poslední polibek na dobrou noc.

Mírně se zamračím, když cítím, že mne něco šimrá na nose. Lehce se ošiju, což mne donutí otevřít oči. Setkám se s očima Nelly, která mne s úsměvem pozoruje.
,,Jééé," zaraduje se, když zjistí, že se jí mě podařilo vzbudit. Zamžourám na spícího Toma, na světlo za okny, a v poslední řadě na hodiny. Jedno je jisté, je ráno. Brzo ráno. Nelly by se měla naučit vstávat později a ne v sedm. Uff.
,,Ahoj rošťando," opětuji jí konečně úsměv.
,,Tom ještě spí," oznámí mi šeptem. Pousměju se a přikývnu. A spát ještě bude. Taky bych spal, ale…
,,Pojď, necháme ho spát," odkryju deku a opatrně vylezeme z postele. Zavřu za námi dveře od ložnice a přidám mírně na hlasitosti. ,,Promiň, že jsem tu včera nebyl."
,,To nevadí, my jsme s Tomem měli legraci," s úsměvem mávne rukou a se stálým úsměvem pohladí Malou dámu, která nás přijde přivítat.
,,Copak jste dělali?" Protáhnu se při cestě do koupelny.
,,Hráli jsme na schovávanou, na piráty,…"
,,Odkdy si hraješ na piráty?" uchechtnu se.
,,Tak. Jenom jsme bojovali," usměje se a následuje mě do koupelny, kde se usadí na okraj vany.

,,A taky jsem slyšela, když jsi přišel."
,,To mne mrzí, že jsem tě vyrušil," zkontroluji svůj obličej v zrcadle a vstrčím kartáček do pusy.
,,Povídali jste si s Tomem."
,,Ne nijak dlouho. To tohle tě vzbudilo?" Podám jí její kartáček, na který ji z tuby vymáčknu pastu. Vstrčí si ho do pusy a pokrčí rameny.
,,Bylo to legrační." Mírně se zamračím a prohlédnu si jí.
,,Jak legrační? Nic na tom nebylo legrační."
,,Jo jo," přikývne. Ještě bych si musel pamatovat, co vše za slova padlo.
,,Tak jak chceš," vzdám to a nahodím jiné téma, ,,nasnídáme se na terase, když je venku tak krásně?"

Navečer je sice Nelly stále u nás, ale Gordon přislíbil, že přijede co nevidět. Pro mě za mě, Nelly by tu mohla být klidně týden, jen mne dnes večer čeká důležitý večer. A to párty pořádaná společností Perfect Invasion.
,,Tak co Nelly, tyhle, nebo tyhle?" vytáhnu ze skříně dvoje kalhoty a nechám Nelly rozhodnout, které bych si měl obléknout. Jsou to už asi sté kalhoty a Nelly to, stejně jako mě, stále baví.
,,Já myslím, že ani jedny," prohlásí Tom, který se s úsměvem objeví mezi dveřmi. Ano, toho to už nebaví.
,,Tome, tyhle jsou přece pěkný," káravě se Nelly na Toma podívá.
,,Já jsem taky pěknej, a ne ke každýmu se hodím," pokrčí s úsměvem rameny, ale nejsem si jist, zda to Nelly pochopí správně. Jestli vůbec. Za to já to pochopím, takže se musím zasmát a odložím oboje kalhoty na postel. Potřebuji se jít napít, takže potřebuji projít kolem nich, a proto toho využiju a stočím se k Nelly, abych se jí zeptal, ale Tom mne předežene s nádechem.
,,Já pasuju jen k někomu, že?" plácne mne po zadku a pak jemně stiskne. Veselým pohledem se po něm oženu a konečně dostanu šanci se Nelly zeptat.

,,Nemáš žízeň, cácorko?" Ta ale nesouhlasně zavrtí hlavou a dál se věnuje malování modelů pro mě. Vydám se tedy do kuchyně, kde popadnu skleničku s džusem a hned nato zvolím směr zpět. To už ale potkám Toma, který sice vypadá, že měl úmysl jít někam jinam, ale já si ho přeci jen odchytím.
,,Nedávej, prosím, tak najevo, že tě to štve, že tam jdu."
,,Nic nedělám," ohradí se s úsměvem.
,,Zdržím se nutně dlouhou dobu. O nic déle. Slibuju, a pak mne můžeš zase vyzvednout, a…"
,,A co jiného mám s tebou asi dělat? Nemám na výběr."
,,Jen je na tobě vidět, že tě to štve, a to nechci."
,,Neštve,… jen z toho nemám dobrý pocit."
,,Tomi," s pousmáním zavrním a přitáhnu si ho za mikinu k sobě blíže, abych ho mohl obejmout kolem krku. ,,Co se může stát? Ani pít moc nebudu. Není proč, a za druhé se musím dobře prezentovat." Chvíli si mne jen tak prohlíží, než se zasměje.

,,Prezentace sebe samé ti moc s alkoholem nejde, to máš pravdu." S úsměvem na něj vypláznu jazyk, ale pak ho, přeci jen, něžně políbím. A protože žádná naše chvilka není bez nějakého rušení, nevyruší nás kupodivu Nelly, ale zvonek u dveří.
,,To bude Gordon, dojdu tam," řeknu ještě proti jeho rtům a jemně ho pohladím po tváři. Už se chci vydat ke dveřím, když si ale všimnu, jak se Tom nadechne.
,,Miluju tě, víš to?" Dokáže vážně vystihnout vždy tu nejlepší situaci. A stejně se mi pokaždé, u těchto slov, rozmnoží motýlci v břiše a tělem se mi rozlije příjemné teplo, až mi to do koutků očí vhání šťastné slzy. Někdy si taky říkám, díky bohu, že tyhle slova od něho neslyším často, protože mám někdy pocit, že se z toho zcela rozplynu.
Věnuji mu ještě jeden rychlý polibek, obdaruji ho úsměvem a pak se už skutečně vydám otevřít dveře, při druhém zazvonění. Překvapuje mne, že tu Nelly není jako první.
,,Ahoj, promiň, ale měl jsem práci s hledáním co na sebe," usměju se na Gordona za dveřmi.

by Mintam