Zeiten ändern dich II #12

Do Loitsche stejně dojedeme až k večeru, protože jsem si usmyslel, že alespoň půl dne, z toho volného, hodlám jen proležet a nic nedělat. Musím se usmát, když jen co vejdu do zahrady, už na mě dýchne pohodová atmosféra. Malá dáma se mi okamžitě vrhne k nohám, takže ke Gordonovi a Nelly, kteří vypadají, že mají v trávě piknik, už dojdu s ní v náručí.
,,Ahoj piknikáři," pozdravím je vesele a bez ptaní k nim přisednu, nechajíc zatím telefonujícího Toma za sebou.
,,Ahoj, to jsem vymyslela sama, že je to pěkný?" usměje se okamžitě Nelly.
,,Úžasný," přitakám jí s úsměvem.
,,Zdravím," dojde mne Tom, který nemá absolutně šanci se víc nadechnout, aniž by se i jemu Nelly nezačala chlubit s nápadem pikniku. A až když jí i Tom, z toho podvědomého donucení, pochválí, cvrnku ji do nosu.
,,Ty jsi držtička."

---

,,Zaber si u nás místo," naznačí Gordon s úsměvem Tomovi místo v trávě.
,,Copak tu děláte?" nakouknu do sešitu, který Nelly drží v ruce, načež se ale hned ušklíbnu, ,,Matika?"
,,Jo, ale taťka mi vůbec nepomáhá."
,,Nelži. Jen ti nediktuju výsledky, jak bys nejspíš chtěla. To by ses nic nenaučila."
,,Řekněme si to upřímně, kdo mezi námi nejlépe zvládá matiku? Tom," pobaveně si Toma prohlédnu a mrknu na Gordona, ,,A ty si můžeš dát pauzu."
,,Doufal jsem, že víš kolik je 32 plus 6," vrátí mi to Tom, nakukujíc do sešitu.
,,Já to vím, já to vím," vykřikne po pár vteřinách Nelly.
,,Tak ty rovnou můžeš do druhé třídy, ale Billa vrátíme do první," usměje se na ní Tom, a já ho jen loktem jemně dloubnu do žeber.
,,Bille, vždyť 32 plus 6 je 39," pronese Nelly vážně a já okamžitě na Toma vypláznu jazyk.
,,A pak kdo tu neumí počítat." Na to si Nelly začne znovu výsledek přepočítávat, a Tom jen poraženě Nelly prozradí správný výsledek.

Prudce se otočím, když se o mne něco zezadu otře, a překvapeně zamrkám, když tam najdu malé zrzavé koťátko.
,,Jééé, my máme kočičku?"
,,To je ztracená kočička, tak jsme si ji nechali," usměje se Nelly, okamžitě zahodí sešit a vezme si koťátko na klín. Hned za ní si to přižene Miky a směle se s námi hodlá přivítat, takže se musím trochu sklonit, aby mu došlo, že je opravdu trochu velký na to, aby se mi vešel také do náruče jako Malá dáma.
,,Nechali? A co když jí někdo bude postrádat?"
,,Chodí sem už skoro čtrnáct dní a Miky si jí nechává spát na sobě, takže jsme ji tady nechali. Nikdo v okolí koťata nemá, tak nevím," pokrčí rameny Gordon.

,,A kde máte Miriam?"
,,Přijede ráno."
,,Myslel jsem, že jedete už dneska večer."
,,Až ráno," chce ještě něco říct, ale to už mu do řeči skočí Nelly.
,,A vy mě musíte odvést do školy."
,,Jak musíme? Pojedeš hezky autobusem," zmařím její plány.
,,Kdy tys naposled jel autobusem, hm?" zeptá se mě pobaveně Gordon a já se jen rozesměju.
,,No jo, no jo, mohli bychom jet zítra autobusem společně."
,,Tak jo," připustí nakonec Nelly, a já se pokusím v sobě potlačit ty pocity, které ve mně evokovaly ty vzpomínky na jízdy do školy.
,,Jo, něco tu pro tebe vlastně mám," postaví se na nohy Gordon a vydá se do domu.
,,Co pro mě má?" kouknu okamžitě natěšeně na Nelly, která mi vždycky všechno prozradí. Ta ale jen mávne rukou.
,,Jenom dopis."
,,Dopis?" pozvednu obočí.

Úsměv mne ale přejde v tu chvíli, co mi dopis skončí v rukou. Tenhle pravopis přece moc dobře znám. Ani za ty roky se nezměnil.
,,Neotevřeš to?" zeptá se Gordon a já lehce zavrtím hlavou.
,,Vím, od koho to je." Nevím, zda to pochopí, ale správně pochopí to, že ho právě teď nebudu otvírat a už vůbec ne se chlubit tím, kdo mi píše. Neustále nadávám, jak smutné je, že dnes lidi nepíší dopisy, a když mi přijde jeden jediný, nemám chuť ho číst.
,,Ok, tak my tu matiku asi Nelly už zabalíme, že? Pomůžeš mi s tím dovnitř?"
,,Hmm," zvedne se nakonec i Nelly, ačkoliv bych nic nedal za to, že je zvědavá, co to je za dopis.

Celou dobu jen nehnutě sedím a zamyšleně si prohlížím ten rukopis. Tomova ruka jemně pohladí má záda a já zavřu oči.
,,Co se stalo? Od koho to je?"
,,Od táty."
,,Jak to poznáš z nadepsané adresy?"
,,Neustále psal dopisy. Jeho rukopis je pořád stejný."
,,Nechceš si ho přečíst?"
,,Věříš mi, že ani ne?" vydechnu a nechám Malou dámu mi olizovat ruku, ve které dopis svírám. Ne nadarmo se říká, že zvířata vycítí negativní energii, kterou mazlením, či jinou aktivitou chtějí v člověku proměnit zase na pozitivní. Což potvrzuje opět jen jedno jediné, když se chvíli cítím dobře a je mi fajn, hned na to se objeví něco, co mi to zkazí.

,,Kde je Tom?" sedne si ke mně večer Gordon, když jen zamyšleně hledím venku do tmy, přitahujíc k sobě pevně mikinu, díky nočnímu ochlazení.
,,Ve sprše."
,,Už jsi četl ten dopis?" zeptá se, ačkoliv už ví, od koho je. Zavrtím hlavou.
,,Ne, nechci si kazit dobrou náladu."
,,Co když je to důležitý?"
,,Gordone, nebyl pro mě důležitý doteď, myslím, že to klidně ještě počká."
,,Jak myslíš."
,,V kolik ráno odjíždíte?"
,,Chtěli bychom v sedm, abychom dorazili ještě včas, ale uvidíme ráno."
,,Přemýšlel jsem, že bych v létě taky nejraděj odjel někam na dovolenou. Kamkoliv."
,,Co vám brání?"
,,Ještě nevím," pousměju se, ,,a taky jsem uvažoval, že než se budeme stěhovat do Berlína, že bych si asi sebou už vzal Malou dámu. Teďka jsme od sebe kousek, takže mě má každou chvilku šanci vidět, ale v Berlíně už bych to bez ní asi nevydržel."

,,Ještě jste neudělali přijímačky a ty už se stěhuješ?"
,,Nebuď skeptický jak Tom," lehce ho pod stolem kopnu, ,,tak jako tak chci do Berlína, a to víš."
,,Teď, když jsi začal fotit tady, a říkáš, že to vypadá vážně, tak chceš utéct?"
,,Jsou to ještě 4 měsíce minimálně, a do tý doby bůh ví, co s focením bude."
,,Myslel jsem, že jsi nadšenej, a teď je ti to najednou fuk."
,,Jo, jsem nadšenej, jenomže zatím jsem fotil jen jednou a tak trochu už mám zase nervy ze zítřka, takže proto mluvím takhle. Jestli jim tam budu pokaždý předvádět to, co minule, a Patrick mě bude chtít minimálně vyrazit, tak to nevidím ani na čtrnáct dní."
,,Teď jsi skeptický zase ty, a myslím, že trochu zbytečně," usměje se, ,,To s tím víkendem, vážně vám to nepřekazilo žádný plány?"
,,Ne, vážně nám to nepřekazilo žádný plány," zopakuji dnes už poněkolikáté, až se tomu musím zasmát, ,,prostě jeďte, užijte si to a nic neřešte. Já už mám pro Nelly plány."
,,Díky. A teď se jdu vyspat na cestu. A vy si taky jděte brzo lehnout."
,,Rozkaz," ušklíbnu se.
,,Dobrou."
,,Dobrou noc."

,,Tomi, my jedeme," lípnu mu ráno polibek na tvář. Sice asi ještě spí, ale doufám, že podvědomě vnímá.
,,Jedeme?" broukne do polštáře, aniž by otevřel oči.
,,Gordon musí přes Magdeburg, protože se Miriam podělalo auto, takže nás s Nelly vezme sebou. Tak se tu opatruj. A víš co všechno tě čeká, že?"
,,Jsi horší než kdejaký rodič, který rozdá dítěti povinnosti, než bude moct jít ven," ušklíbne se, přetočí se na záda, a pak se rozesměje, ,,nakrmit psiska, vyvenčit psiska, vyzvednout Nelly, nakrmit Nelly,.." Se smíchem ho přeruším.
,,Nelly končí ale už v půl jedný, tak abys nezaspal, a zapomněl jsi, že ještě musíš nakrmit to kotě."
,,Dostanu zaracha, mami?"
,,Miluju tě," pobaveně si ho prohlédnu a políbím ho.
,,Ačkoliv," stáhne si mne k sobě do postele, čemuž se nebráním, přes to, že vím, že Gordon bude šílet, ,,taky už bys něco z toho zvládl ty, a mohl bys rovnou i koupit něco na sobotu."
,,Ok, beru zpět, že tě miluju. Už se mi vůbec nelíbí, co říkáš."
,,Kdepak, to nemůžeš vzít zpět," vysměje se mi Tom a ukradne si polibek. Jenomže to už se zespoda ozve volání od Gordona, jak jsem tušil, a tak se pomalu zase posadím.

,,A víš jakou povinnost máš ty?" zadrží mne za ruku.
,,Jakoupak?" optám se už předem vesele.
,,Nevolat mi dříve, než budu zcela vzhůru, a už vůbec mi nevolat, že chceš z focení utéct domů."
,,Jasně," se smíchem mu věnuji ještě jeden hluboký polibek a pak se už skutečně postavím na nohy, ,,musím jít."

,,Dobré ráno, jen telefonuji, že už jsem v ateliéru, tak doufám, že tě nijak příliš neruším," vyhrknu okamžitě, co se mi na druhé straně telefonu ozve Patrick.
,,Oh Bille, jasně, že nerušíš, moje chyba, to já už tam mám dávno být."
,,Říkal jsi v půl devátý, je teprve něco po půl osmý, takže naopak já tu straším moc brzo."
,,Hned tam budu. Zatím si projdi ten levý stojan. Mělo by tam být už připraveno všechno na dnešek."
,,Dobře," otočím se za levým stojanem a úžasem vydechnu, když si prohlédnu všechno to oblečení už jen na dálku, ,,zatím."

,,Jsem tu," zahlásá hlasitě okamžitě Patrick, jen co vejde do dveří, ačkoliv jasně vidí, že stojím skoro před ním. Se zasmáním si ho prohlédnu. Musím uznat, že dneska vypadá nejen v dobré náladě, ale hlavně hodně dobře. Takže tady zase budu jediný nervózní.
,,Hm, jsi tu opravdu hodně brzo," uzná nakonec a rozesměje se, ,,už jsi snídal?"
,,No, popravdě, nechtělo se mi dneska vůbec vstávat, takže jsem to vzal na poslední chvíli a nějak jsem neměl čas ani na snídani."
,,A proto jsem tady já," poukáže na velký papírový pytel, a já mohu jen tušit, co všechno k jídlu se v tom schovává. ,,Přijel jsi autem?"
,,Přivezl mě nevlastní otec, měl sem cestu."
,,Měl jsem za to, že jsi říkal, že žiješ s…," luskne prsty a na chvilku přestane ve vyndávání věcí z pytle, ,,pomuž mi," usměje se.
,,S Tomem. Což je taky pravda, jen...," dořekl bych to, kdyby mne nepřerušil.
,,Omlouvám se, jsem strašně zvědavej, co je mi po tom, že?" ušklíbne se, ale na to se zase já rozesměju, protože se zatváří hrozně vtipně. ,,Moje blbá vlastnost."
,,V pohodě, nevadí mi to."

,,Tak se raději nasnídáme, hm?"
,,Beru."
,,Už jsi procházel to oblečení?"
,,Je úžasný."
,,A to jsi ještě neviděl všechny ty detaily. Ten nejhezčí detail v tom budeš samozřejmě ty, ale nenechám tě hladového, jinak by ses tvářil utrápeně."
,,Neznervózňuj mne už teď, jo?" pokárám ho, s jemným ruměncem ve tvářích, za jeho lichotku a raději ochutnám cosi ze všech těch dobrůtek, co přinesl.
,,To bych přece nerad," s mrknutím mne jemně poplácá po stehně a já mu věnuji spokojený úsměv.

,,Měli bychom si dát pauzu," zahlásá Patrick zpoza fotoaparátu, v půl jedné, a já se tak spokojeně natáhnu na gauč, na kterém fotím.
,,To beru."
,,Vypadá to zatím skvěle, ale teď nás čeká to nejhorší," usměje se Patrick, když už ke mně přijde Katharina, aby odnesla všechny věci, které mi doposud vytvářeli prostředí kolem. Sice mi je trochu líto, když vezme i tu bílou elektrickou kytaru, ale nakonec, třeba mne čeká ještě něco lepšího.
,,Snaží se tě jen postrašit," mrkne Katharina se zasmáním a já jsem upřímně rád, že i přesto, že je tu dnes kolem dost lidí, nejsem tolik nervózní. Posadím se a jemně vezmu své vlasy mezi prsty, abych je trochu pročesal.
,,Výborný," vezme Patrick místo na gauči vedle mě a stejně tak jemně vezme mezi prsty pár mých vlasů. ,,Tohle chceš vážně dát pryč?"
,,Já ještě nevím přesně, ale měl bych to udělat co nejdřív, protože jinak se k tomu nerozhoupu už nikdy." Patrick se ale usměje a se šeptem se ke mně nakloní.
,,A vlastně bych byl raději." Věnuji mu nervózní úsměv, když ke mne dolehne jeho parfém a lehce přivřu oči, když se mi do nich vpijí ty jeho.
,,Půjdu…se převlíknout," naznačím tričko a rychle se z gauče odeberu do šatny. Zatřepu lehce hlavou, a kdybych na to měl sílu, asi bych si věnoval pár facek. Proč se mi teď, sakra, zrychlil dech?!

by Mintam