Zeiten ändern dich II #11

Kolik slibů, ohledně předepsání této povídky se sebou ještě uzavřu, to vážně netuším :D
Oddechový dílek ;)

,,Jak dlouho si tohle už slibujeme?" nadšeně se usměju, když přijedeme před areál autokina.
,,Dlouho," přizná mi Tom a stáhne okénko, aby pokladní zaplatil poplatek za náš vjezd.
,,Jak jsi přišel na to, že zrovna dneska večer?" zeptám se okamžitě, co jsme vpuštěni dovnitř.
,,Za prvé to ber jako součást omluvy, a za druhé jsem chytil film, který se taky chystáš shlédnout už dlouho," mrkne Tom a mezi již parkujícími auty před plátnem nám vybere jedno z míst.
,,Ne ne," zavrtím nevěřícně hlavou.
,,Ale jo."
,,Myslím, že je ti vše prominuto," vydechnu nadšením. Bože, autokino, můj dávný sen, který si plánuji splnit opravdu už snad po celý ten rok, co jsem s Tomem.
,,Hned budu zpátky," oznámí mi a já jen pokývu hlavou, aniž bych byl schopný nabažit se prostředím. Fajn, film ještě nezačal a kolem a dokola se ještě poflakují lidé nosící si do aut popcorn a podobné věci, ale i přesto jsem už teď uchvácen okolím a atmosférou.

---

Když i Tom nám do auta donese pití, popcorn a mé oblíbené gumové medvídky, překvapí mne ještě jednou věcí.
,,Přivezl jsem ti i večeři sebou."
,,Večeři?"
,,Hm, cestou jsem se ještě stavěl pro tvé jídlo, kvůli kterému bys byl schopný vraždit," odrecituje mou vyřčenou větu, kterou říkám snad pokaždé, když si donesu v krabičce mé oblíbené jídlo z nejoblíbenějšího podniku tady ve městě.
,,Tys kvůli mně vážně jel ještě pro večeři?"
,,Říkal jsem si, že bys mohl mít hlad," pokrčí s úsměvem rameny a odkudsi vytáhne dvě krabičky plné nudlí, se zeleninou a kyselými houbami v omáčce.
,,Bože můj, jsi zlato," s úsměvem si pevně chytnu krabičku do jedné ruky a druhou ho obejmu.
,,Měli bychom to sníst ale co nejdřív, nevydrží to teplý věčně."
,,Jasně, jasně," s úsměvem mu dám za pravdu a neodpustím si mu věnovat polibek.

,,Ty tu spíš," usměju se, když Tom opřený hlavou o mé rameno, už po hodině filmu nevykazuje žádnou činnost.
,,Podle sebe soudím tebe, že? Nespím."
,,Dobře," uznám naoko, ,,představoval jsem si ten film lepší…" Pak se ale rozesměju a opětovně začnu Tomovi hladit ruku. ,,Dělám si srandu, je to skvělý."
,,Vidíš, tak nezkoumej, jestli spím nebo ne, pak se mě stejně na polovinu děje budeš vyptávat."
,,Co lžeš?"
,,Sem tam něco nepochytíš, protože koukáš okolo a podobně." Jemně ho šťouchnu do boku, což rozesměje už i jeho, takže se opět na svém sedadle narovná. ,,Uznej sám, že jsi hrozný divák."
,,Pff," se smíchem zavrtím nesouhlasně hlavou a nemilosrdně jednomu z gumových medvídků ukousnu hlavičku, ,,prostě jen nejsem schopný vnímat zcela film, když si právě sám jako v nějakém filmu přijdu."
,,Že?" rozhlédne se s úsměvem po všech těch autech kolem nás, ,,Je to taková atmosféra."
,,Je to strašně fajn," spokojeně shodím boty na podlahu, a nohy si přitáhnu k tělu.
,,Nikdo tě nevyhodí za to, že rušíš, a celkově máš soukromí," pokrčí rameny, ,,asi bychom měli běžné kino vyměnit za autokino."
,,Je to od nás kousek, a jsme tu oba poprvé v životě. Jsme divní, že jsme sem nikdy nejeli."
,,Jsme sakra divní," s úsměvem přikývne a pak si ukradne ode mne polibek.
,,Děkuju," špitnu a zachytím si na okamžik jeho obličej u svého.
,,Není zač," ukradne si další z polibků a ještě rozkošněji se usměje, ,,chutnáš po gumových medvídcích."

,,A slib mi, že se tam zase brzo koukneme," řeknu okamžitě poté, co areál autokina opustíme a vyjedeme vstříc domovu skrz potemnělá města.
,,Slibuju."
,,Zítra je teprve čtvrtek?"
,,Teprve? Buď rád, že čas je taky schopen se občas zastavit."
,,To sice ano, ale těším se na pátek. Znáš tu společnost Perfect Invasion?"
,,Jop."
,,V pátek pro ně budu fotit."
,,Tak jo, jsem ochotný ti věřit všechno, ač si budu myslet své, ale takhle rychle to všechno přece nejde…snad ani ve filmu." Rozesměju se a jen pokrčím rameny.
,,Uznávám, není to normální rychlost, jak by se měl člověk probojovávat k nějakému úspěchu, ale opravdu mi nabídli nafotit něco pro ně. Samozřejmě to zatím nic neslibuje, v pátek musíme s Patrickem něco vymyslet, vyzkoušet, a pak se teprve ukáže, zda mají opravdu zájem, ale je to hodně dobrá nabídka. A kromě toho, bych tím pádem mohl začít už focením vydělávat."
,,Ty míříš nějak vysoko, poslyš."
,,Je mi to líto, ale je to tak," přitakám mu s úsměvem, ,,nevím, ale myslím, že si zasloužím cítit se chvíli pyšně sám na sebe."
,,To víš, že zasloužíš," s mrknutím mi jemně stiskne ruku a hned se zase začne věnovat řízení. Nevím, jak bych to měl popsat, a ano, cítil jsem se i já zvláštně, když mi Patrick nabídl okamžitě takovouto nabídku, ale opravdu snad poprvé v životě nepochybuji, že si to zasloužím. Za všechno. Konečně.

,,Tomi, můžu se na něco zeptat?" Uvelebím se konečně na gauči, jakmile vylezu z koupelny, k Tomovi, kterému ale div nepadá hlava. A po včerejšku se mu ani tak nedivím.
,,Hm?"
,,Tys věděl, že Andrease vyhodili ze školy?"
,,Kdo ti to říkal?"
,,Mark. Ví to od Eriky."
,,Věděl."
,,Překvapilo mě to."
,,Nikdo to neví."
,,Mark říkal, že z toho byla docela velká kauza."
,,To sice jo, ale z jeho okolí jsem jediný, který to ví."
,,A rodiče?"
,,Ti nic netuší."
,,Ale jak může předstírat docházku do školy? Kromě toho, stalo se to před maturitou a…"
,,Je to těžký, ale dá se to."
,,Je mi do toho teda nic, a lhal bych, kdybych řekl, že mu to nepřeju, jen… mohlo se to týkat i tebe."
,,Já vím."
,,Já vím, že se ti o tom blbě mluví a jsi unavenej," pohladím ho starostlivě po tváři a lípnu mu polibek na čelo. ,,Měli bychom si jít lehnout."
,,Měli bychom," zopakuje po mne se zívnutím a pak mne jen obejme kolem pasu, ,,jednou ti něco vysvětlím."
,,Dobře," uspokojen tím, že jednou dostanu odpověď na něco, co mi bylo doposud nezodpovězeno. Až téměř silou dostanu Toma na nohy a odtáhnu si ho do postele, kde téměř okamžitě zavřeme oba oči, čímž uděláme tečku za dnešním dnem.

Probuzen jsem tím, že již dříve probuzený Tom se snaží ještě usnout, ale vrtí se tak neskutečným způsobem, až mě to donutí otevřít oči a začít se smát.
,,Děláš si ze mě srandu?" ozvu se, stále zády k němu.
,,Co?" zeptá se nevinně.
,,Jestli nemůžeš spát, tak vystřel, ale buď ohleduplný k těm, co ještě spí."
,,Ale vždyť by se ti špatně vstávalo, kdybych tu nezůstal."
,,Aha," zavdá další důvod, proč se začnu smát, a až po chvilce se k němu přetočím. Přitulím se k němu zpátky, s obličejem zabořeným do jeho hrudi a spokojeně vydechnu.
,,Vidíš?"
,,Hm," zívnu si a spokojeně zavřu oči, když jeho prsty začnou jemně pročesávat mé vlasy. Tohle bych si nechal líbit. Když o tom tak uvažuji, ať se nechám ostříhat jakkoliv, budu si stejně muset nechat ty vlasy delší, kdekoliv na hlavě, jen abych nepřišel o tohle.
,,Kdy se necháš ostříhat?" zeptá se Tom, jakoby mi četl myšlenky.
,,Až se definitivně rozmyslím."
,,Může se stát, že se to taky nestane?"
,,I to se může stát. Proč?"
,,Chci tě jít držet za ruku, až je budeš oplakávat."
,,Pff, ještě se ti bude stýskat víc než mně."
,,To nepopírám," usměje se Tom. Uchechtnu se svým myšlenkám a pak se s nespokojeným výdechem od něho krátce odtáhnu, abych mu viděl do obličeje.

,,Když už se ti mě podařilo vzbudit, kolik je vůbec hodin?"
,,Deset."
,,Cože? Jediný volný den a ty mě hodláš tahat z postele v deset?"
,,A kdo říkal, že v jediný volný den musíme z postele ven?" pozvedne Tom obočí. S úsměvem uznám, že pravidla vlastně stanovíme až my dva.
,,Hm, fajn, ale budu náročný," protáhnu se s úsměvem. ,,Prosil bych veeelikou snídani, hned pak bych uvítal studenou sprchu, masáž, krém,..."
,,Na tohle máme čas celý den," přeruší mne Tom, s čímž se rozesměje a aniž by mi dal šanci protestovat víc, obklíčí mne, včetně mých rtů.
,,Řekl jsem ale, že budu náročný. Ve všech směrech."
,,Však beru v potaz. Právě ti hodlám naservírovat veeelikou snídani," zazubí se laškovně.
,,Hele, ty dvojsmysly, není snídaně jako snídaně," zatahám ho za dva copánky, padající mu přes rameno a stejně jako lehce promnu jemně jeho spodní ret.

Po druhém vyvrcholení tohoto rána, padneme oba vysílením, protože jsem si na Toma vymyslel roztodivné polohy. Ta druhá byla méně pohodlná, než ta první, ale zato se vrchol dostavil do pár chvilek. S hlubokým výdechem se uvelebím hlavou Tomovi na břiše, a uchechtnu se, když nemůže pobrat ještě chvíli dech.
,,Ty mi dáváš zabrat."
,,Já tobě? A kdo mě tady hecoval do druhého kola?"
,,A mohl jsem tušit, že po mně budeš chtít Mount Everest?"
,,Tušit jsi mohl," vysměju se mu.
,,Jasný," rozesměje se a prohlédne si naše propletené prsty.

,,Slyšel jsem, že se Bushidovi narodila holčička," vzpomenu si po chvilce.
,,Je to tak," přitaká mi.
,,Tak to teď mají malý Bushíďátko."
,,Bushíďátko?" změří si mě pobaveným pohledem. A než stihnu zareagovat na jeho hlasité hladové zakručení v břiše, rozezvoní se mi telefon.
,,Nám se asi taky nejspíš narodila holčička podle té naléhavosti," utrousím, když na displeji shlédnu, že mi telefonuje Gordon. Telefonoval i včera. I předevčírem. Ale to už jsem mu taktně naznačil, že by mi mohl telefonovat pouze v důležitých věcech. Ne, že bych ho nerad slyšel, ale ne vždy se mu podaří mi volat ve správné chvíli jen proto, aby se mě zeptal, jak se mám.

,,Chceš jet do Loitsche dneska, nebo až zítra?" zeptám se Toma, když mi skutečně po pár přemlouváních naservíruje snídani do postele.
,,Pro mě za mě, to ty budeš muset ráno sem za Patrickem."
,,Hm, to je právě to. Že to pro mě uděláš, a vyzvedneš Nelly?"
,,Hmmm, ledaže…," připlazí se po posteli ke mně, aby si ukradl polibek. S úsměvem na něj zamrkám.
,,Já jsem věděl, že to pro mě uděláš," usměju se, ,,Vím, zapomněl jsem ti říct, že Gordon s Miriam odjíždějí, ale nějak ten víkend zvládneme."
,,Proč bychom neměli?" sjede svými rty na můj krk a já jen spokojeně přivřu oči.
,,Pokud nás nenecháš umřít hlady," plácnu ho jemně se smíchem po bříšku a jemně odstrčím, abych si dojedl svůj rozjedený kousek.

by Mintam