Zeiten ändern dich II #7

Osmý díl je v nedohlednu :D Je rozepsaný asi už 14 dní a nemůžu se v tomhle chaotickém období dostat dál. Doufám, že ho dopíšu brzo, protože už bych i sama ráda pokračovala :D Asi si nafackuju! Jinak focení v dnešním díle se nebojte, alespoň tedy co se týče Tomovy představy o natáčení porna ;D Příjemné čtení ;)

Přesně ve tři-čtvrtě na deset dorazím na adresu, co mi na vizitce dal ten fotograf. Okamžitě ale co vejdu dovnitř, chci zase utéct. Je tady minimálně dalších dvacet lidí, takže mi dojde skutečnost, že jsem nebyl vybrán jako jeden z mála, jak jsem myslel, ale že budu součástí jakéhosi konkurzu. Pořád ještě trochu zkusím podpořit svou naivitu tím, že se sebevědomě vydám rovnou k jakési recepci, alespoň se ohlásit, jestli nejsem třeba extra očekáván. Ha ha.
,,Dobrý den."
,,Dobrý den, přejete si?"
,,Měl jsem se tady hlásit na desátou hodinu u pana," kouknu rychle na vizitku, ,,Patricka Thömmese."
,,Je mi líto, ale Patrick teď pracuje. A pak jste si jistě všiml, že tady čeká dalších pár lidí, takže si budete muset počkat," odpoví mi odměřeně, takže jediného čeho jsem si všiml je, že je neochotná.

---

,,Přeci jen ale, mi pan Thömmes řekl, že se mu mám ohlásit okamžitě, co sem dorazím."
,,A já vám přeci teď říkám, že Patrick pracuje a já ho rozhodně nehodlám rušit."
,,Nemohla byste to pro mne alespoň zkusit?"
,,Takových by se tady našlo více. Budete si muset jednoduše počkat."
,,Tak děkuju," snažím se říci co nejpřívětivějším tónem, nechci si přeci hned dělat špatné jméno. Po ztrátě i té poslední naděje se tedy odeberu kamsi do rohu a snažím se si přítomné lidi raději moc neprohlížet, abych neztratil alespoň tu šanci, že bych dnes mohl udělat dojem.

Ale tak jak moc se snažím být nenápadný, rozezvoní se mi v kapse telefon, takže než se všechny pohledy stihnou otočit za tím viníkem, co jim tu narušuje klid, vylezu ven.
,,Prosím?" zvednu hovor od neznámého čísla, s přemýšlivou vráskou na čele a zaplápolá ve mně naděje, že mi telefonuje sám ten fotograf. Dával jsem mu číslo?
,,Bill Trümper osobně u telefonu prosím?" slyším na druhé straně smích a tím ze mě spadne jakési nadšené napětí.
,,Tome, odkud voláš?"
,,Zapomněl jsem si telefon doma, chtěl jsem ti to dát vědět a ještě není deset, tak jsem doufal, že nebudu rušit. Co tak strojeně?"
,,Naštvala mě jedna ženská na recepci. Mám chuť to tady zabalit. Vy jste ještě na cestě?"
,,Jop, stále na cestě. Proč bys to balil?"
,,Budu ti to vyprávět, až budu mít čas a náladu, ju?"
,,Zavolám ti večer z hotelu."
,,Čtyři dny a ty nemáš telefon," jakoby mi teprve došlo.
,,To je v pohodě, volám od táty, stejně teď bude potřebovat jen služební."
,,Takže ti mám volat na tohle číslo?"
,,Zavolám ti já kdykoliv, kdy budu mít čas, hm? Stejně jsi říkal, že máš volno až do pondělí, tak bych tě neměl u čeho rušit."
,,Jo, kromě dneška nikam nemusím, takže volej kdykoliv, klidně o půlnoci."

,,Zníš zoufale."
,,Chci, abys tu byl a přesvědčil mě, že to nemám vzdát. A u tebe všechno v pohodě? Cesta, i taťka ohledně soboty?"
,,Jop, až na jednu půlhodinovou objížďku, vše v pohodě. Říkal jsem, že bude."
,,Doufám, že neřídíš ty. Od doby co zapínáš telefon pravidelně, co nastoupíš do auta, mám o tebe strach."
,,Dělal jsem to vždycky. Ale dneska opravdu neřídím."
,,To je dobře."
,,Slib mi, že tam vydržíš alespoň do těch deseti, to je sedm minut."
,,Pokusím se."
,,Slib mi to."
,,Slibuju. A Tome, jeďte opatrně."
,,A ty upaluj zpátky, nebo tam fakt přijedu osobně tě zatáhnout."
,,Myslím na tebe."
,,Já na tebe taky."
,,Budu čekat na telefon."
,,Píšu si."
,,Zatím pa."
,,Zatím."

Nejen, že slib daný Tomovi dodržím, ale čekám tu ještě i čtvrt hodiny po desáté a po celou dobu se tu absolutně nic nezměnilo. Co tu sakra dělám?
A až teprve po dalších deseti minutách, z nichž jsem osobně přepočítal každou sekundu, se otevřou jedny z dveří, odkud vyleze onen fotograf osobně. Už se ani nenadechnu nadšením a se všemi otupělými emocemi, si ho zůstanu jen prohlížet. Ten pod přivřenými víčky projede všechny lidi v místnosti a pohledem se zastaví na mně. Přísahám, že se mi z toho pohledu na dvě vteřiny zastaví srdce. A když na mě namíří i svůj prst a naznačí, že mám přijít k němu, všechna moje ztracená naděje přiskočí zpět tak rychle, že mám pocit, že mne porazí.

,,Měls tu být už v deset," oznámí mi okamžitě, když k němu dojdu. Nadechnu se k odpovědi, ale v tom mě předežene recepční.
,,To má být on?"
,,A vidíš tu někoho jiného?" stočí fotograf pohled ze mě na ní a já mám náhle pocit, že mi narostla obrovská křídla, která smetla k zemi všechny ty lidi za mnou a proto se raději už ani neotáčím.
,,No sorry. Jak to mám poznat? Tenhle tu byl už před desátou, ale nechtěla jsem…"
,,Dej mi raději kartu."
Mlčky tam stojím, koukám na oba jak trdlo a vůbec nevím, co si myslet. A když od recepční dostane vyžádanou kartu zelené barvy, mávne s ní na mne.
,,Pojď," dojde až ke dveřím, které pomocí karty otevře a podrží mi je, než prolezu dovnitř. ,,A neříkej mi, že si ho nezapamatuješ," zvolá ještě k recepční, než za námi zaklapnou dveře.

,,Promiň, za to přivítání, Patrick," natáhne ke mne ruku, ,,budeme si tykat, je to v pohodě?"
Po té přetrpěné době, co se nedělo vůbec nic, se toho najednou stalo tolik, takže překvapeně zamrkám, abych to vše vstřebal a teprve pak mu stisknu nabízenou ruku. ,,Jo, Bill."
,,Ona nemá dneska náladu, tak jí omluv. Čekal jsi asi dlouho, moje chyba."
,,To je v pohodě. Dalo se to vydržet." Lhaní mi pro začátek jde skvěle.
,,Pojď, už jsem připravenej. Jo tady," předá mi onu zelenou kartu, ,,tou se budeš dostávat všude v téhle budově. Ale ateliér a recepce jsou prioritní." Řekl mi právě, že sem budu docházet víckrát, než jen dnes? Jak to? ,,V pohodě?" usměje se, když ani nepípnu.
,,Oh, jasně. Omlouvám se, jen je to na mě všechno moc rychlé. Všichni ti lidé venku, myslel jsem, že…"
,,Že patříš mezi ně?" dokončí mi větu. ,,Zbláznil ses? Ty tady čekají na to, že si jich někdo všimne. Ne, fotí tu ještě Oliver a Christoph, s nimi se ještě seznámíš, a mají momentálně konkurz na jednu kampaň, tak hledají čtyři lidi do konce měsíce."
,,Je jich tam alespoň dvacet, musí si přece vybrat."
,,A denně jich přijde tak padesát."
,,Sakra náročný."
,,Ty máš teď zelenou kartu, běda jak mě zklameš," zvesela mrkne a moje ego se dostane náhle do takových výšek, že se obávám, že neprojdu futry dveří do ateliéru, ke kterým jsme mezitím došli.

,,Všiml jsem si, že se líčíš. Jak často?" optá se okamžitě, co vejdeme dovnitř. Sakra, problém číslo jedna.
,,Často," pípnu, načež se Patrick usměje, a mně dojde, že nemůže být o tolik starší než já. Tipoval bych to tak na třicet let, a možná bych mu ještě křivdil.
,,Super, ušetříš nám práci a přemlouvání, když na tebe budeme občas chtít dostat nějakou barvu. A Hedvika tu neprostojí celý den se složenýma rukama," usměje se, čímž uklidní mé obavy, a okamžitě mi Hedviku, drobnou dlouhovlasou blondýnku, představí.
,,On je fakt vysněnej," pokračuje hned pak, ,,nevzdal to ani po tom, co ho Bára poslala málem domu, líčí se a ještě pózuje za chůze." S těmito slovy si mě oba pečlivě prohlédnou od hlavy až k patě, což mne trochu vykolejí, takže pozvednu obočí s dotazem.
,,Pózuje za chůze?"
,,No, a už ses někdy viděl, když jen jdeš?"
,,Běžně přede mne zrcadla nestaví."
,,Jedno ti opatřím, protože to stojí za pohled," zasměje se Patrick a spokojeně složí ruce na prsou.
,,Díky," vřele se zasměju a trochu nervózně přešlápnu. Myslím, že si Patricka pomalu dostávám pod kůži, protože je skutečně milý, vtipný a k tomu skvěle vypadá. Ha!

,,Nebude to zas tak jednoduchý."
Zkousnu si nervózně ret, když se mě už Patrick půl hodiny snaží zformulovat před foťákem tak, aby to nebyla katastrofa. Myslím, že mě určitě do pěti vteřin vyrazí ze dveří!
,,Bille, řekni, kde je v tobě ta jediná chyba, co myslíš?"
,,Jsem střevo?"
,,Nejsi střevo, ale jediný, co ti chybí, je sebevědomí. Nemůžu ti ho dodat do pěti minut, ale já tě sakra viděl v obchodě! Chováš se přece sebevědomě! Ty máš sebevědomí v prostředí a s lidma, co znáš, že je to tak?"
A s Tomem, dodám si pro sebe. ,,Omlouvám se, jsem nervózní a…"
,,Hele, když řeknu v pohodě, přeneseš se v myšlenkách k něčemu, nebo někomu, kdo tě naplňuje sebevědomím, ok?"
,,Zkusím to," přikývnu.
,,Ne, chci slyšet, že to není žádný problém."
,,Žádný problém."
,,A hlavně se netvař takhle, jakože se každou chvíli rozbrečíš, takových tu máme dost. A já si tě nevybral jenom, protože máš fotogenickej obličej. Dám ti deset minut, pak se vrať," mrkne, aniž by už na mne upíral pohled, a začne se věnovat svým spolupracovníkům pobíhajícím kolem.

Super! Skvěle to podělám jenom kvůli své nervozitě. Tu zelenou kartu mu skutečně rovnou můžu položit na stůl a sbalit se. Dojdu do své malé šatny a složím hlavu do dlaní. Doprkýnka! Mám zlost na sebe a zároveň i na Patricka, že si myslí, že jsem ufňukaný fracek. Nevědomky na telefonu vycvakám Tomovo číslo, ale po několikátém zazvonění mi teprve dojde, že se vlastně jeho telefon nachází doma a proto telefon, s o nijak lepší náladou, odložím.
S výdechem si představím těch dalších dvacet lidí venku a dojde mi, jaké mám vlastně štěstí, že já mohu být tady. Proto utlumím všechny rozpolcené emoce v sobě, a na doporučení Patricka skutečně zavřu oči, a snažím se myslí přenést k Tomovi. A když se do pár vteřin na to, začnu usmívat, musím zase oči otevřít a vynadat si, ať si tuhle představu přenechám v myšlenkách po celou dobu focení.

,,Hotovo," ozve se od fotoaparátu Patrick a Sven nade mnou zhasne světlo. ,,No sakra, Bille, tohle byla bouřka! Bude problém vybrat nejlepší snímky, tyhle byli nejlepší všechny."
Spokojeně si dám ruce kolem pasu, trochu se protáhnu a kouknu se na hodiny na zdi za ním. Půl třetí? Kde ten čas mizí?
,,Řekni, v čem je to kouzlo, že jsi teď takový, jakého jsem tě očekával?"
,,Došlo mi, že jsem dostal jedinečnou šanci."
,,Jen v tom to nebude," mrkne, ,,ale neboj se, já na to přijdu, co na tebe platí, hezky si tě tu vysvléknu." Zmateně zamrkám a pozvednu obočí, a protože to Patrick zachytí, okamžitě se rozesměje. ,,Nemyslel jsem to doslova."
,,Oddechl jsem si."
,,Ty se mě nějak bojíš."
,,Ne, to proboha ne," řeknu s úsměvem, ale přitom cítím, jak mi do tváří lehce vběhne ruměnec. Bille, halo, tady se hlásí pevná zem, měl bys zas trochu sletět!

,,Skočím se převléknout."
,,Jasně, a tohle si klidně nech," poukáže na to super oblečení, co mám na sobě, ,,za prvé ti to padne, a za druhé," pokrčí s úsměvem rameny, ,,za druhé neexistuje."
,,Vážně?" nevěřím vlastním uším, že si něco tak skvostného můžu nechat.
,,Nedělám si legraci," zavrtí hlavou a začne skládat stativ, ,,kdybych měl dnes čas, pozval bych tě na oběd, musíš mít hlad. Ale snad příště. Uvidíme se příště, že?"
,,Vážně bych raději neměl tu zelenou kartu položit na stůl a vzdálit se co nejdál navždy odsud?"
,,Pokud máš tohle v plánu, nedržím tě tu, ale věř, že bych byl schopný si tě znovu vyhledat a přemlouvat tě, aby sis to ještě rozmyslel a vrátil se." Nešetří chválou a moje ego nebezpečně roste! ,,Zavolám ti, kdy se uvidíme. Kdy máš čas?"
,,Kromě přijímaček a práce v pondělí, středu a pátek, mě nic extra nečeká."
,,Napíšeš mi číslo, a jestli to není moc osobní, tak prosím i adresu, pošlu ti finální snímky. A o zbytku se domluvíme až příště."
,,Dobře," přikývnu a napomenu se, abych zavřel aspoň pusu, když už nestačím zírat.

,,Super, chceš pak někam hodit? Mám ještě patnáct minut."
,,Ne, díky, jsem tu autem."
,,Takže by pro tebe nebyl problém, někdy někam dojet?"
,,Ne, vůbec ne."
,,No já v tebe prostě věřil," usměje se, ,,tyhle fotky musí projít ještě menší kontrolou a vším možným, s tím tě taky seznámím ještě a logicky nesmíme užít ty fotky bez tvého vědomí, ale to doufám víš, takže se stejně ještě musíme vidět."
,,Tyhle fotky se dají někde taky využít?"
,,Bille, byl bych rád, kdyby ti to sebevědomí vydrželo ještě chvíli, prosím."
,,Promiň."
,,Takže domluveno, a teď fakt musím jet."
,Jasně," přikývnu a teprve mi dojde, že jsme v ateliéru zůstali skoro sami. Jak to, že jsem to nepostřehl? Do dvou minut ale není ani po nás v ateliéru vidu ani slechu.

by Mintam